Světové odbory požadují zavedení daně z finančních operací

12. 4. 2010 / Miloš Pick

Tobinova globální daň z  finančních operací je – jak známo – námětem ekonomické teorie, který má přispět k regulaci globalizovaného světa. Pro východisko ze současné globální finanční a ekonomické krize může být vítaným, nadějným a patrně jedinečným příspěvkem, který – podle GTU - nesmí být opominut. Připomenu jen hlavní důvody:

• Lidstvo nesmí opakovat osudový omyl velké krize třicátých let, kdy předčasné ukončení pobídek poptávky krizi dále prohloubilo a prodloužilo.
• Tím spíše nelze pokračovat v dosavadních tlacích na předčasnou konsolidaci veřejných rozpočtů na úkor překonávání ekonomické krize nebo dokonce na vrub jejího prohlubování, jak k tomu přispívala i dosavadní praxe Mezinárodního měnového fondu a některých vlád. I my pociťujeme tyto kontraproduktivní tlaky v rámci EU, kde k nim přispělo i české, Topolánko-Kalouskovské předsednictví. Nicméně platí stará zkušenost, že v domě, který celý hoří, nelze jen hasit záclonky.
• Pokračování pobídek poptávky vyžaduje další ohromné finanční zdroje.
• Daň z finančních operací může patřit ke zdrojům nejvhodnějším: Jsou ohromné. Podle rozdílných odhadů rozsah těchto operací představuje deseti až třiceti násobek reálné ekonomiky – světového domácího produktu a spekulacemi jejich rozsah dále zhoubně bují. Prakticky to znamená, že i kdyby sazba této daně, která návrhem není dosud konkretizována, činila jen zlomek procenta – tedy na příklad půl procenta, jak se v návrhu Tobinovy daně kdysi uvažovalo – její roční výnos by mohl činit nejméně pět procent v poměru ke světovému hrubému domácímu produktu. To by v současnosti představovalo asi tři bilióny dolarů. To se přitom blíží dosavadní průměrné úrovni schodků veřejných rozpočtů. Uplatnění jejího výnosu k pobídkám poptávky se tedy na jedné straně může vyhnut pasti zvyšování zadluženosti veřejných rozpočtů či ořezávání životní úrovně. Její globálnost čelí na druhé straně i pasti oslabování konkurenceschopnosti jednotlivých podniků a zemí – žádnému nepřináší komparativní nevýhodu. A v neposlední řadě může působit regulativně ke ztlumení těchto bublin, i když si tím svůj výnos sníží. A hlavně, postihuje nejvhodnějšího adresáta, který by měl platit účet za krizi, jejímž byl spušťadlem. Může to být nástroj zcela jiného řádu, proti němuž se dosud přijaté kroky mohou jevit jen jako krátkodobé, jednostranné a dílčí.

Tento návrh Globálních odborů (GTU) vysoce oceňuji a doufám, že nalezne podporu i ostatních světových institucí (včetně IMF a WB). Oživení poptávky však samo nestačí k překonání dosavadní nevyváženosti vývoje světové ekonomiky, vyvolané globálními nerovnováhami, které jsou hlubinnými příčinami globální krize. Považuji jej proto jen za první krok.

První krok a jeho konkretizace

Rozpracování a konkretizace tohoto návrhu není jednoduché a může čelit některým problémům, zejména:

• Výběr a rozdělení výnosu této daně jsou žádoucí na principu globální solidarity, protože struktura plátců i jejich alokace se budou lišit od struktury nejúčinnějšího uplatnění jejích výnosů a vyžadují jejich podstatné globální přerozdělování. Přínosem by sice byla i minimální varianta, kdy by šlo jen o jednotnou daň, vybíranou a rozdělovanou v rámci jednotlivých zemí, ale přínos by byl přiměřeně menší.
• Vytvoření podmínek, aby se tato daň nepřelila do reálné ekonomiky – stlačením zisků a mezd nebo inflací – a tak přínos takto dosaženého zvýšení nominální poptávky k reálnému oživení poptávky částečně nebo plně neudusila. K tomu je nezbytné i překonat dosavadní extrémní deregulaci finančních trhů v souladu s návrhy GTU.

Řešení posledně uvedeného problému je pro účinnost tohoto kroku možná rozhodující. V kladném případě může patrně přinést alespoň nevyvážené oživení ekonomického růstu, který v nedostatečně konkurenceschopných, rozvinutých ekonomikách – počínaje epicentrem globální krize, USA - může být spojen s obnovením rostoucích dovozních schodků. Proto jej považuji jen za první krok, který by měl být následován dalšími kroky k překonávání globálních nerovnováh jako předpokladu vyváženého a stabilního růstu.

Další krok

Dosavadní analýzy naznačují, že příčiny současné globální krize jsou hlubší než příčiny velké krize třicátých let. Hlubinnou příčinnou je nyní nejen stlačení poptávky, ale i globální nerovnováhy:

• Hlavní jejich příčinou je především politika levné práce, dlouhodobě uplatňovaná mezinárodními organizacemi včetně Světové obchodní organizace (WTO) při nevyvážené liberalizaci světového obchodu.
• Směrovaná, individualizovaná ochrana osvojování složitějších výrob tradičními celními a necelními bariérami umožnila úspěšnou industrializaci zemí, opožděných za světovou špičkou v devatenáctém století i  po druhé světové válce (včetně asijských tygrů). V neoliberální éře je však prosazován jako jediný nástroj jejich plošné ochrany jen konkurenceschopný směnný kurs jejich měny - podstatně nižší než parita jejich kupní síly (Washingtonský konsensus). Na příklad Čína před přijetím do WTO výměnou za konkurenceschopný kurs své měny snížila míru své celní ochrany ze 43 procent v roce 1992 na 11 procent v roce 2002.
• Důsledkem je u jednodušších produktů, které méně zaostávají v produktivitě, jejich neúměrné cenové podbízení rozvíjejícími se zeměmi. To jednak jim odčerpává prostředky a současně ohrožuje konkurenceschopnost rozvinutých zemí u těchto jednoduchých výrob. Paradoxně, odmítání celní ochrany osvojovaných složitějších výrob v rozvíjejících se zemích vytváří tendence k vytváření celní ochrany jednodušších výrob v rozvinutých zemích. A rovněž k vymisťování ( t. zv. outsourcingu) těchto výrob a k deindustrializaci rozvinutých zemí. Důsledky této politiky se jim vrací jako bumerang.
• Směnný kurs měny, který tím přijímá ochrannou úlohu, ztrácí svou rovnováhotvornou úlohu, vytváří trvalé přebytky u některých rozvíjejících se zemí a naopak schodky u některých rozvinutých zemí. Na takto deformovaných globálních trzích ztrácí i systém tržně vytvářených plovoucích kursů svou rovnováhotvornou a koordinační úlohu.
• V podmínkách těchto globálních nerovnováh vede podpora poptávky v některých rozvinutých zemích, jako zejména v USA, jen částečně k podpoře domácí nedostatečně konkurenceschopné nabídky, ale ve zvýšené míře podporuje dovozy. Je to „pumpování poptávky do děravé nádoby“. Jejich vývoj kolísá mezi růstem a rovnováhou a patrně směřuje ke stagnaci.

Tyto tendence se v dosavadním průběhu krize podle dosavadních dílčích údajů dále prohlubují. Je nutno je dále analyzovat a hledat řešení nediskriminační, jak pro rozvíjející se, tak výhodné i pro rozvinuté země. Řešením nejsou jednostranné tlaky rozvinutých zemí na země rozvojové, aby se vzdaly ochrany osvojování složitých výrob konkurenceschopnými, nízkými kursy svých měn nádavkem k  dosavadní vynucené absenci celní ochrany. Obrazně řečeno, je to, jako kdyby násilník, který již dávno s dívky stáhl šaty, nyní naléhal, aby také odhodila kabát, který jí místo nich zapůjčil. To by mohlo vést k ohrožení těchto zemí, symbolizovanému propadem ekonomik mnoha zemí Latinské Ameriky od sedmdesátých let a východní Evropy včetně katastrofy Ruska v devadesátých letech minulého století. Řešení musí být vzájemně výhodné, globálně vyvážené a vzájemně dohodnuté, bez něhož je patrně obtížné obnovit globální, vyvážený a stabilní hospodářský růst.

Závěr

Toto dvou krokové řešení může být patrně účinnější než případná snaha řešit i druhý krok již současně s prvým krokem v globální ekonomice, dosud oslabené pokračující krizí. Je patrně účinnější a méně rizikové v prvním kroku nejprve přičerpávat poptávku do „děravé nádoby“ nerovnovážné světové ekonomiky a až potom „ucpávat díry nádoby“ při již rostoucí ekonomice než konat obojí současně nebo dokonce než nejprve ucpávat díry vysychající nádoby. Je asi i doprovodnou výhodou tohoto dvou krokového postupu, že případný inflační náraz v prvním kroku může být tlumen nasáváním dovozů, zatímco v druhém kroku, při již rostoucí ekonomice, může k tomu napomáhat i již utlumená makroekonomická politika.

Mohu v tom však vidět ještě něco víc, než východisko ze současné krize. Může to být zárodek globálního řešení globálních problémů lidstva.

V dosavadním historickém vývoji bylo progresivní zdanění příjmů vlajkovou lodí socialistické daňové politiky. Globální daň z finančních operací představuje korunovaci tohoto přístupu a přitom v globálním měřítku. Vidím v tom možná i otvírání vrátek k rozvíjení i jiných daní na globální úrovni, počínaje daněmi ekologického charakteru.

Možná i prohlubování demokracie voláním po občanské společnosti nabývá tím nové, vyšší a přitom konkrétnější podoby. Možná i tripartitní projednávání na globální úrovni, které je zatím reprezentováno jen Mezinárodní organizací práce – pokud k němu dojde i v tomto případě - je předzvěstí, že odbory nejsou již jen nositelem krátkodobých zájmů práce, ale stávají se i strategickým partnerem s nadhledem a iniciativou, přesahující krátkodobé postupy leckterých vlád a politických stran.

Vytisknout