Hádanky ve tmě

12. 4. 2010 / John Michael Greer

Setkání nebylo zrovna přátelské. Glum se k Bilbovi choval víceméně jako hladový student k právě přivezené pizze, ale Bilbo byl ozbrojen a ve střehu. Aby odvedl pozornost své plánované potravy stranou, vyzval Glum Bilba na souboj v hádankách. A tak si tam hluboko v podzemí sedli a konfrontovali jeden druhého s nejtěžšími hádankami, jaké si dokážete vymyslet. Někdy si myslím, že skála kolem Glumova doupěte musela být tvořena jurským pískovcem plným ropy; pokud by tu Glum byl dnes, myslím, že by byl spolupracovníkem Cambridge Energy Research Associates umisťujícím do médií dezinformace o energetice, a jeho "milášek" by byl vyroben z černého zlata. Ale jistě, průmyslové společnosti světa jsou právě teď v zásadě ve stejných nesnázích jako Bilbo mumlající ve tmě odpovědi na hádanky, které se s každým dalším okamžikem stávají stále hrozivějšími.

Rád bych teď promluvil o třech takových hádankách. Žádná z nich není neřešitelná, ale všechny poukazují na dosti nevítanou realitu, která při formování ekonomiky ve věku, který kolem nás právě začíná, sehraje významnou roli - a na rozdíl od postav dětského románu nemůžeme počítat s vykoupením z vlastních nesnází neočekávaným objevením kouzelného prstenu, tak jako se to stalo Bilbovi. Zde jsou ty hádanky:

Za prvé: Je to nejstarší stroj na světě; vztyčil největší světové monumenty a většinu z nich také zničil, zachránil životy milionů a srovnatelné množství jich zničil; a když není v chodu, nikdo ho nevidí. Co to je?

Za druhé: Existuje zcela prověřený, ekonomicky životaschopný způsob využití solární energie, který vůbec nepotřebuje energetickou dotaci ze strany fosilních paliv, a každý mainstreamový ekonom se domnívá, že zbavit se ho všude tam, kde je to možné, je klíčem k prosperitě. Co to je?

Za třetí: Dva dělníci v různých zemích pracují ve stejné továrně, používají stejné nástroje k výrobě stejných produktů. Jeden z nich vydělává dvacet dolarů na hodinu plus benefity; druhý dostává dva dolary denně zcela bez benefitů. Jak je to možné?

Poslední hádanka je nejsnazší, ačkoli dost těžko najdete v americkém veřejném životě jedinou osobu, která by s odpovědí souhlasila. Nepovažuje se dnes za slušné hovořit o americkém impériu, navzdory faktu, že udržujeme vojáky ve 140 dalších zemích, a navzdory sotva s tím nesouvisejícímu faktu, že 5% obyvatelstva Země, která žijí v USA, používají kolem třetiny světových zdrojů, energie a spotřebních produktů. Tak jako každé impérium, i my máme tributární ekonomiku; navlékáme ji do volnotržního převleku, když poskytujeme obchodním partnerům hory bezcenného papíru výměnou za proud skutečného bohatství plynoucího každý den do USA; avšak výsledek, dnes stejně jako dříve, je ten, že imperiální národ a jeho vnitřní kruh spojenců disponuje ohromným nadbytkem bohatství. Přenechání trošky toho nadbytečného bohatství chudým a dělnické třídě se ukázalo být dost účinným způsobem, jak udržet určité zdání sociálního řádu.

Tento zvyk je skoro stejně starý jako impérium samo; Římané si ho byli zvlášť dobře vědomi - "chléb a hry" je famózním výrazem pro jejich politiku poskytovat římské městské chudině potravu zdarma a zábavu, aby zůstala poddajná. Od nástupu poslední Velké deprese, kdy mnozí bohatí lidé pochopili fakt, že jejich bohatství je neuchrání před bombami vhazovanými oknem, většina průmyslových států udělala totéž, když zvedla dělníkům platy a poskytla jim výhody typu starobního důchodu. Podobná logika nepochybně motivovala nedávnou horečnou snahu prosadit v USA státní systém zdravotní péče, ačkoliv výsledná parodie patrně způsobí mnohem více nespokojenosti než kolik jí uklidní.

Obecněji řečeno, to co se dnes nazývá demokracií je ve skutečnosti systémem, v němž jednotlivé frakce politické třídy nakupují od nátlakových skupin voliče prostřednictvím toho, co se politický slang dřívějška nazýval roztomilým jménem "prasné" (pork). Imperiální tributární ekonomika poskytla obchodníkům s hlasy značné zdroje, a následný příliv vepřových produktů vytvořil příliv, který, jak se říká, zvedl všechny lodě. Problém je samozřejmě stejný jako ten, který zasáhl britskou ekonomiku v dobách impéria, a předtím ekonomiku španělskou, a tak dále směrem do historie: Když mzdy v imperiálním státě značně vzrostou nad mzdy ve státech sousedících, přestane se vyplácet najímání občanů lidí z imperiálního státu na jakýkoliv úkol, který může být proveden za jeho hranicemi.

Výsledkem je společnost, v níž ten, kdo dosáhne na "prasné", prosperuje, a ten kdo nedosáhne je ponechán venku na mrazu. Arnold Toynbee, jehož monumentální studie vzestupu a pádu impérií zůstává nejdetailnějším prozkoumáním tohoto procesu, nazývá posledně jmenované "vnitřním proletariátem": Ti, kdo žijí v imperiální společnosti, ale už se nadále nepodílejí na jejích výhodách jsou v rostoucí míře nespokojeni s jejími ideály a institucemi. Z krátkodobého hlediska představují přirozený spotřební materiál pro demagogy; v dlouhodobém výhledu uzavírají spojenectví s "vnějším proletariátem" - těmi státy za hranicemi impéria, jejichž práce a zdroje se staly pro imperiální ekonomiku nezbytnými, ale které z této ekonomiky neprofitují - a hrají klíčovou roli při rozvrácení celé systému.

Jedním z paradoxů moderního světa je, že dnešní ekonomové, i když se spousta z nich tak pyšní svým realismem, zcela ignorují politický rozměr ekonomiky, a unikají do jakéhosi fantazijního světa, v němž zdrcující vliv politických zřetelů na ekonomiku, pokud je vůbec přiznáván, bývá znevažován coby anomálie. To co Adam Smith a jeho následovníci nazývali "politickou ekonomií" utrpělo amputaci své první poloviny, jakmile Marx ukázal, že tuto vědu lze použít jako nástroj buřičství. Takže ekonomové podporující současnou verzi chleba a her usilují o nalezení zvláštních ekonomických důvodů pro to, co je nakonec jednoduchý politický výnos. Mezitím si ti, kdo jim oponovali, přestali všímat velmi reálné možnosti, že ti, kdo musejí v podmínkách nadbytku hladovět, se mohou rozhodnout pro volby nacházející se zcela mimo oblast ekonomie, jako výše zmíněné bomby vhazované okny.

Uvedený paradox je korunován faktem, že takřka každý profesní ekonom, liberální nebo konzervativní, přijímá jisté předpoklady, které napomáhají mezitím urychlovat proces, v němž se dělnická třída stává vnitřním proletariátem v toynbeeovském smyslu, a které přispívají ke zhroucení společnosti, již tito ekonomové údajně vykládají. Je třeba starostlivě naslouchat jemnostem ekonomického žargonu, abychom pochopili, jak to funguje. Ekonomové soustavně hovoří o efektivitě a produktivitě, ale jen zřídka těmito mnoha slovy řeknou, co tyto pojmy znamenají.

Letmý pohled do některé z ekonomických učebnic vám to umožní pochopit. Efektivitou ekonomové myslí efektivitu práce - to znamená, jak mnoho nebo málo lidské práce je pro daný ekonomický úkol třeba. Pod produktivitou zase ekonomové rozumí produktivitu práce - to znamená, jak mnoho hodnoty je vytvořeno jednotkou práce. Takže cokoliv, co snižuje množství pracovních hodin potřebných k výrobě určitého množství zboží a služeb, se považuje za zvýšení efektivity a produktivity, ať už je to efektivní nebo produktivní v nějakém jiném smyslu, nebo ne.

Tento poněkud podivínský zvyk má svůj důvod, a ten poukazuje na jednu z hlavních záležitostí mezi nynějšími nesnázemi průmyslového světa. Během posledního století nebo ještě déle byla v průmyslovém světě cena práce pro většinu obchodních podniků největším jednotlivým nákladem, z velké části kvůli tlakům na zvyšování životního standardu vyvolaným tributární ekonomikou. Náklady na přírodní zdroje a energii byly mezitím týmiž imperiálními opatřeními udržovány na nízké úrovni. Výsledek dost připomíná Liebigovo pravidlo, jeden z fundamentálních principů ekologie. Liebigovo pravidlo tvrdí, že nevzácnější nezbytná živina stanoví strop pro růst živých organismů, nehledě na dostupnost čehokoliv hojnějšího; stejným způsobem se vyvinula naše ekonomika, která zachází s nejnákladnějším zdrojem, lidskou prací, jako s hlavní mezí ekonomického růstu, a se vším, co snižuje množství práce, zachází jako s ekonomickým ziskem.

I když energie potřebná k pohonu strojů byla ještě levná a hojná, tento způsob uvažování byl plný břitké ironie, protože pouze v dobách relativně robustního ekonomického růstu mohli dělníci, kteří se takovým "zvýšením produktivity" stali zbytečnými, brzy najít práci jinde. Přinejmenším stejně často se připojili k řadám nezaměstnaných, nebo do nich vytlačili jiné, což podporovalo růst zbídačené podtřídy (underclass), která vytvořila jádro dnešního rapidně rostoucího vnitřního proletariátu. S koncem věku levné energie se fixace na sliby spojené s efektivitou práce stane žernovem na krku americké ekonomiky, a v širší perspektivě tohoto světa jako celku.

Svět, jenž disponuje takřka sedmi miliardami lidí a rapidně se zmenšující nabídkou fosilních paliv, má nakonec k dispozici lepší způsoby, jak řídit své záležitosti, než ty, které jsou založeny na předpokladu, že vytlačování lidí z práce a jejich nahrazování fosilními palivy je cestou k prosperitě. To je jedno ze zanedbávaných poučení z globální ekonomiky, která nyní kolem nás spěje ke svému konci. Zatímco byla globalizace příznivci i nepřáteli označována za definitivní triumf korporátního kapitalismu, lze ji mnohem lépe pochopit jako pokus selhávajícího systému živit iluzi ekonomického růstu transferem výroby zboží a služeb do ekonomik, které podle právě zmíněných standardů jsou méně efektivní než ekonomiky průmyslového světa. Bez deformujících účinků imperiální tributární ekonomiky se práce ukázala být o dost levnější než energie, takže výsledek byl výhodný a dovolil průmyslovým státům udržet jejich přehnané životní standardy o pár let déle.

Současně s tím byl krátký rozkvět globální ekonomiky umožněn pouze nadbytkem ropy, který učinil dopravní náklady zanedbatelnými. Tento nadbytek zaniká, jak světová produkce ropy začíná sklouzávat na odvrácenou stranu Hubbertovy křivky, zatímco státy Třetího světa díky globalizačním penězům z nově objeveného bohatství sahají po větším podílu na světových energetických zdrojích, čímž vyvíjejí dodatečný tlak na poměr sil, který se i bez toho vyvíjí v neprospěch Spojených států a jejich spojenců. Jak bude tento proces pokračovat, tributární ekonomika se přiřadí k prvním obětem. Důsledky pro životní styl většiny Američanů budou nevítané.

V předchozích příspěvcích jsem tvrdil, že jeden z vhodných způsobů, jak přemýšlet o transformacích, které nyní probíhají, je pohlížet na ně jako na sestup Spojených států do postavení Třetího světa. Jeden z důsledků tohoto procesu je, že většina Američanů v nepříliš vzdálené budoucnosti bude pobírat ekvivalent příjmu obyvatele Třetího světa. Není pravděpodobné, že jejich příjmy skutečně klesnou na dva dolary denně; daleko pravděpodobnější je, že hodnota dolaru se zhroutí, takže rodina vydělávající ročně 40 000 může očekávat, že zaplatí polovinu z toho, aby se nakrmila rýží s fazolemi, a zbytek utratí za nákup paliva na vaření a další nezbytnosti.

Je těžké představit si nějaký způsob, jak by takový úbytek kolektivního bohatství mohl proběhnout bez politických explozí velkého formátu. Na konci věku levné energie bude po celém světě nejhojnějším zbylým energetickým zdrojem lidská práce, a zatímco ostatní zdroje budou zdražovat, cena práce - a tedy i mzda, kterou za ni bude možno pobírat - přiměřeně klesnou.

Lidské práce má však ve světě, kde bude energie vzácná, také určité zásadní výhody. Na rozdíl od jiných způsobů, jak věci zařídit, které obecně vyžadují vysoce koncentrované energetické zdroje, je lidská práce poháněna potravou, která představuje formu solární energie. Náš zemědělský systém produkuje potraviny s použitím fosilních paliv, ale to je špatný zvyk z věku hojné energie; polní práce lidských bytostí s jednoduchými nástroji placená srovnatelně s prací ve Třetím světě již hraje zásadní roli v produkci řady amerických plodin, a tato praxe se s poklesem mezd a růstem cen paliv bude jedině rozšiřovat.

Zemědělství budoucnosti, stejně jako zemědělství v kažné hustě zalidněné společnosti s malým množstvím energetických zdrojů, bude tedy využívat půdu intenzívně spíše než extenzívně, bude spoléhat na lidskou práci s ručními nástroji spíše než na energeticky intenzívní metody, a bude produkovat mnoho rostlinných plodin a poměrně skromné množství zvířecího proteinu; zemědělské systémy středověké Číny a Japonska, jejichž dějiny podal F. H. King ve Farmářích čtyřiceti století (Farmers of Forty Centuries), jsou stejně tak dobrým modelem jako kterýkoliv jiný. Takový zemědělský systém nedokáže uživit sedm miliard lidí, ale to nedokáže ani jakýkoliv jiný systém - a klidně si můžete vsadit na pokles populace v nepříliš vzdálené budoucnosti, až se podvýživa stane běžnou a veřejné zdraví se zhroutí.

Z podobných důvodů ekonomiky budoucnosti budou využívat jako hlavní prostředek realizace různých věcí lidskou práci, spíše než jakoukoliv z dnes módních mechanických nebo elektronických technologií. Zčásti k tomu dojde proto, že v přelidněném světě, kde jiné zdroje jsou vzácné a drahé, se lidská práce stane nejlevnějším dostupným zdrojem, ale zahrnuje to také jiný faktor.

Poukázal na něj před mnoha lety Lewis Mumford v Mýtu o stroji (The Myth of the Machine). Vysvětlil, že revoluční změnou, která dala vzniknout prvním městským civilizacím, nebylo zemědělství nebo písmo, či kterákoliv jiná z věcí, jež jsou často v této souvislosti uváděny. Místo toho tvrdil, že touto změnou byl vynález prvního stroje na světě - stroje odlišného od všech ostatních v tom, že všechny jeho části tvořily lidské bytosti. Říkejte tomu armáda, pracovní četa, byrokracie nebo první náznaky továrního systému; v těchto i v mnoha jiných případech sestával ze skupiny lidí schopných pracovat společně a v souladu. Všechny pozdější stroje, tvrdil Mumford, představovaly pokusy přimět neživé věci, aby prokázaly stejnou míru účelného sjednocení jako řada ženců kosících ječmen nebo pracovní četa usazující kámen na pyramidu.

Tento typ stroje má ve světě nadbytečného obyvatelstva a vzácných zdrojů veliké výhody. Kromě jiného je velmi účinným prostředkem produkce potravy, která pohání jej i další věci nutné pro jeho součásti, a je také velmi účinný ve své údržbě a reprodukci. Jako prostředek přeměny solární energie v produktivní práci je o něco méně účinný než dnešní technologie, avšak jeho jednoduchost, odolnost a schopnost vyrovnat se s široce proměnlivými vstupy mu dává před posledně jmenovanými ve věku turbulencí a sociálního rozkladu značnou výhodu.

Je třeba říci, že tento typ stroje je také pro mnohé lidi v průmyslovém světě značně odpudivý, což nepochybně zahrnuje i mnohé z těch, kdo čtou tento esej. Je zajímavé přemýšlet o tom, proč to tak musí být, zejména když některé příklady tohoto fungujícího stroje - napadá mě zemědělské hospodaření Amišů - v alternativní scéně získaly ikonický status. Myslím, že není přehnané poukázat na to, že slovo "komunita", o němž se dnes tak mnoho a tak neupřímně hovoří, je v mnoha ohledech jen jiným výrazem pro Mumfordův prvotní stroj. V posledních několika stoletích jsme se pokoušeli nahradit tento stroj omračujícím sortimentem jiných; namísto podřízení individuálních tužeb kolektivním potřebám, jak to dělala každá předchozí společnost, jsme postavili náhražku komunity ze strojů poháněných uhlím, ropou a zemním plynem, aby se starala, jakkoliv sporadicky, o naše kolektivní potřeby. Jak se tyto zdroje vyčerpávají, společnosti zvyklé směrovat nonhumánní energii v souladu s vědeckými principy budou čelit výzvě znova se naučit, jak usměrňovat lidskou energii podle starších a méně zaběhaných pravidel. Toho lze dosáhnout relativně humánními cestami, nebo také ostře nehumánními; co zbývá zjistit je, kde se v tomto spektru společností budoucnosti umístíme. Takovou hádanku by nedokázal zodpovědět ani Bilbo ani Glum, a ani já ji nedokážu rozlousknout.

Celý článek v angličtině: ZDE