ANALÝZA na okraj krize v Kyrgyzstánu

Velká hra a geopolitika Střední Asie

14. 4. 2010 / Oskar Krejčí

I když Kipling nechává v románu otevřenou otázku, zda se jeho hrdina v budoucnu vydá materialistickou cestou Velké hry, nebo duchovní cestou tibetského buddhismu (či kombinací obou životních postojů), v knize ono spojení "velká hra" zopakoval sedmnáctkrát a tím mu zaručil velkou popularitu. Ovšem za skutečného otce tohoto pojmu je zpravidla pokládán Arthuru Conolly (1807--1842), zpravodajský důstojník 6. bengálské lehké kavalerie Britské východoindické společnosti.

■ ■ ■

Za klasickou Velkou hru, či její první kolo, je pokládáno období od rusko-perské smlouvy 1813 do britsko-ruské úmluvy z roku 1907. Ona první dohoda připojila k Ruské říši území od Abcházie přes Dagestán po část dnešního Ázerbájdžánu a ze strany Persie znamenala i souhlas s rozmístěním ruských válečných lodí v Kaspickém moři. Britští stratégové tuto situaci vyhodnotili jako začátek ruského tažení do Indie a odpověděli mimo jiné v roce 1838 prvním vpádem do Afghánistánu. Od té doby je pro mnohé geopolitiky Afghánistán nárazníkovým státem, což je patrné i v dílech zakladatelů anglosaské geopolitiky. Tak například u Alfreda Mahana výsledkem konfliktu mořské moci (především Velká Británie plus USA) a pozemní moci (hlavně Rusko) je rozdělení asijského kontinentu, přičemž mezi územím pozemní moci a námořní moci vznikl pás politické nestability mezi 30° a 40° severní šířky. Do tohoto pásu nepřetržitého sváru pak Mahan zahrnul kromě Afghánistánu také Suez, velkou část Turecka, Palestinu, Sýrii, Mezopotámii, větší část Persie, Pamír, oblast řeky Jang-c'-ťiang v Číně atd.

Byly to doby, kdy britský premiér Benjamin Disraeli navrhoval královně Viktorii „vyčistit Střední Asii od Moskvanů a zahnat je do Kaspiku“. Důvod, pro který bylo v roce 1907 uzavřeno první kolo Velké hry je zřejmý: zmíněnou britsko-ruskou smlouvu si vynutila blížící se světová válka. Tato dohoda mimo jiné obsahuje úmluvu o tom, že severní pás v Persii je ruskou sférou vlivu, jižní britskou, ale i zásadu, že Londýn a Petrohrad budou „jednat s Lhasou pouze prostřednictvím Číny, nadřazené mocnosti“ -- což lze interpretovat jako uznání suverenity Číny nad Tibetem.

Druhé kolo Velké hry začalo po revoluci v roce 1917 a je charakterizováno jako méně intenzivní. Spory se Sovětským svazem, který se změnil na globální mocnost, se odehrávaly více u podbřeží kontinentu, či, jak by řekl Nicholas Spykman, v Rimlandu, tedy v pobřežním pásu Euroasie. Vstup Sovětské armády do Afghánistánu v roce 1979 nikdo tehdy neinterpretoval jak tažení proti Indii. Tato vojenská angažovanost ovšem patřila k těm faktorům, které přispěly k porážce Sovětského svazu ve studené válce.

■ ■ ■

Nová Velká hra, či její třetí kolo, začala po rozpadu Sovětského svazu v prosinci 1991. Kromě klasických geopolitických úvah o významu prostoru Střední Asie se objevil ještě nový faktor: součástí úvah o silokřivkách ve středoasijském prostoru se staly propočty ropného a plynového bohatství nových států v tomto regionu. Spolupráce se Střední Asii či její ovládnutí se stalo částí bouřlivých diskusí o energetické bezpečnosti.

Rozpad Sovětského svazu vnesl do geopolitického vnímání energie dvě důležité proměny:

• Z jednoho sovětského (či ruského z dob Ruského impéria) ropného a plynového centra se stala centra dvě -- ruské a přikaspické. Za ono nové přikaspické centrum lze v daném případě pokládat především Ázerbájdžán, Kazachstán, Turkmenistán a Uzbekistán, byť ke Kaspickému moři patří i Rusko a Írán. Každé z těchto dvou center má jiné geopolitické charakteristiky, přičemž tyto charakteristiky postupem času získaly podobu odlišných podmínek pro podnikání jak západních, tak i ruských a čínských firem.
• Doprava ropy a plynu klasickými cestami do střední a západní Evropy se zkomplikovala tím, že vztahy Ruska a některých tranzitních postsovětských zemí bývají v určitých obdobích roku z různých důvodů napjaté. Zároveň se objevily možnosti alternativních tras -- a to jak pro diverzifikaci dopravy ruské ropy a ruského plnu, tak dopravy těchto komodit z oblasti Kaspického moře trasami vedoucími mimo území Ruska.

Ve Střední Asii se nachází necelých pět procent světových zásob ropy a téměř sedm procent světových rezerv plynu. Tabulka, zpracována na základě statistik BP, ukazuje, jaké jsou známé rezervy ropy a plynu ve Střední Asii a v Ruské federaci.

Prokázané rezervy ropy a plnu států Střední Asie a Ruska

	ROPA			PLYN
	miliardy tun	miliardy barelů	podíl ve světě	triliony m3	podíl ve světě
Ázerbájdžán	1,0	7,0	0,6%	1,20	0,6%
Kazachstán	5,3	39,8	3,2%	1,82	1,0%
Turkmenistán	0,1	0,6	-	7,94	4,3%
Uzbekistán	0,1	0,6	-	1,58	0,9%
Rusko	10,8	79,0	6,3%	43,30	23,4%

Pramen : BP Statistical Review of World Energy . June 2009, s. 6 a 22.

Zvláštností tohoto regionu je také zatím nezavršené hledání právního statusu Kaspického moře. Po rozpadu Sovětského svazu jsou vedeny spory o tři hlavní varianty. Pro některé účastníky Velké hry je to především představa Kaspického moře jako moře, na které se vztahuje Úmluva OSN o mořském právu. Například proto, že jeho voda je slaná. Takovéto pojetí by znamenalo, že za hranicemi teritoriálních vod a výsostné ekonomické zóny, když se vynechá problematika šelfu, by bylo Kaspické moře otevřené pro všechny jak z hlediska plavby, tak i těžby surovin. Toto pojetí však naráží na definici moře jako vodstva, které je propojeno se Světovým oceánem (Kaspické moře je 28,5 metrů pod úrovní Světového oceánu).

Druhý přístup směřuje k vnímání Kaspického moře jako mezinárodního vnitrozemského jezera podobně jako je tomu v případě Velkých jezer v Severní Americe či jezera Čad ve střední Africe. Pro takovéto pojetí zatím však neexistuje v mezinárodním právu opora.

Třetí varianta chápání Kaspického moře požaduje vyhlásit tento vodní bazén za patřící společně všem pěti jeho pobřežním státům. Tento třetí přístup je pro budoucnost nejnadějnější, ovšem vymezení pravidel tázajících se dělení práv pobřežních států sále naráží na spory především Ruska, Ázerbájdžánu a Íránu. Budoucí právní režim Kaspického moře by měl zahrnovat nejen problematiku těžby surovin ze dna, ale též ochranu životního prostředí, otázky plavby a zásad lovu ryb a ochrany biologických zdrojů. (Viz blíže EŽIMOV, Isa: Geopolitika kaspijskogo regiona. Moskva: Andalus, 2007, s. 79-115.)

■ ■ ■

Geopolitika, která se zabývá pohybem síly v prostoru, potřebuje pro své analýzy vymezit regionální prostor. Pro politikou prognózu i praxi je důležité, jak je megaprostor definován, jaké státy, národy a konflikty zahrnuje do svých hranic. Slovní spojení „Střední Asie“ zavedl v roce 1843 německý přírodovědec a geograf Alexander von Humboldt. Dnes nejčasněji užívané vymezení Střední Asie zahrnuje pět postsovětských republik: Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán a Uzbekistán. V tomto pojetí se jedná o region o rozloze přibližně čtyři miliony kilometrů čtverečních a s obyvatelstvem čítajícím více než 61,5 milionů lidí. Pro autory jako je Zbigniew Brzezinski se jako geopoliticky nejvýznamnější z těchto zemí jeví Uzbekistán, což je dáno jeho lidnatostí, surovinami a v neposlední řadě polohou u hranic s Afghánistánem a bez hranic s Ruskou federací.

Předcházející úvahy týkající se Velké hry ale směřují k vymezení Střední Asie v širším pojetí -- tedy jako to, co se někdy nazývá "velká Střední Asie". Jedná se o oblast, kterou někteří laici vnímají jako „černou díru uprostřed světa“ (Viz SENGUPTA, Anita: Heartlands of Eurasia. The Geopolitics of Political Space. Lanham: Lexington Books, 2009, s. 51.). Pro některé autory je to Turkestán, region mezi Sibiří na severu, Tibetem, Indií, Afghánistánem a Íránem na jihu, pouští Gobi na východě a Kaspickým mořem na západě; někdy je k této oblasti přeřazován i afghánský Turkmenistán a Ujgurská autonomní oblast Čínské lidové republiky. To je pojetí blízké vymezení, které z kulturního hlediska, a to včetně asijských regionů Ruska, Mongolska, severovýchodního Íránu, pákistánského Paňdžábu a severní Indie, uvádí UNESCO.

Střední Asie je do značné míry Turan, turkická oblast. Za turkické národy spojené jazykem jsou kromě Turků pokládáni také Ázerbájdžánci Baškirové, Čuvaši, Gagauzové, Hazárové , Jakuti, Kazaši, Kirgizové, Tataři, Turkméni, Ujgurové a Uzbekové. Ti žijí -- samozřejmě kromě velké diaspory -- v pásu od Turecka až po části autonomní republiky Sacha (Jakutsko) u Severního ledového oceánu v Ruské federaci. Turkestán, výraz pocházející z perštiny a označující zemi Turků, bývá vymezován od východního pobřeží Kaspického moře až k vrcholům Hindúkuše, Pamíru a Ťan-šanu. V postsovětském středoasijském regionu pouze jazyk Tádžiků nepatří k této skupině -- patří mezi íránské jazyky.

Nové pojetí celé oblasti se začalo prosazovat od října 1999, kdy Pentagon rozhodl, že postsovětská oblast Střední Asie již nabude spadat pod Pacifické velení ozbrojených sil USA. Vojenské záležitosti v oblasti nových postsovětských středoasijských států dostalo na starost USCENTCOM, Centrální velení, které dnes dozoruje oblast dvaceti států -- od africké Keni přes Írán a Pákistán po Kazachstán (toto velitelství řídilo či řídí operace v Iráku, Afghánistánu i ve válce v Perském zálivu).

Při přípravě americké delegace na zasedání G8 v roce 2004 se objevil nový pojmem pro vymezení geopolitického regionu: „větší Střední Východ“. V únoru 2006 pak byla na ministerstvu zahraničních věcí USA zřízena funkce náměstka ministra pro státy jižní a střední Asie, která vedle tradičně chápaných pěti středoasijských republik zahrnuje Afghánistán, Pákistán, Indii, Nepál, Bhútán, Bangladéš a Sri Lanku. V témže roce 2006 přibyl pojem „nový Střední Východ“, který zohlednil požadavek výstavby ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan, tedy z Azerbájdžánu přes Gruzii do Turecka. Objevují se i pojmy jako „Středí Eurasie“, které k pěti středoasijským státům přiřazují Gruzii.

V současné době se ve Střední Asii, a to při jejím širším i užším pojetí, protíná hned několik silokřivek:

• Jazyková integrace. Pro mnoho politiků, zvláště v Turecku, se po rozpadu Sovětského svazu stal jazyk spojnicí, mostem, nástrojem společné kultury a historických tradic. Ovšem na prvním summitu turecky mluvících států, který se sešel v roce 1997, dorozumívacím jazykem byla převážně... ruština. Ideje Panturecké unie jsou zatím jen idejemi -- byť na 8. summitu Společenství turecky mluvících států v prosinci 2006 bylo vytvořeno společné parlamentní shromáždění, za jehož předsedu byl navržen bývalý turecký prezident a premiér Süleyman Demirel.
• NATO. Všech pět středoasijských států se účastní aliančního programu Partnerství pro mír (kromě nich i Arménie, Ázerbájdžán a Gruzie, ale i Rusko). Rozšiřování Aliance na východ směřuje přes Černé moře ke Gruzii a Ázerbájdžánu, tedy do Kaspického moře a ke Střední Asii. To vyvolává napětí hlavně ve vztahu s Ruskem, ale i s Čínou.
• USA. Intervence USA v Afghánistánu roku 2001 získala podporu všech středoasijských států. Přitom pomoc s Afghánistánem sousedícího Turkmenistánu, Uzbekistánu a Tádžikistánu byla důležitá nejen kvůli logistické podpoře a vojenským dodávkám, ale i pro nezastupitelnou roli afghánských Turkmenů, Uzbků a Tádžiků sjednocených v Severní alianci. V současné době Spojené státy mají středoasijskou vojenskou základnu pouze v Kyrgyzstánu.
• Euroasie. Všechny středoasijské státy se po zániku Sovětského svazu staly členy Společenství nezávislých států, SNS. To, kromě pobaltských zemí, zahrnulo celý postsovětský prostor. SNS patřilo k aktérům, které zajistily, že rozpad SSSR proběhl bez velkých krvavých konfliktů. Ovšem v srpnu 2005 Turkmenistán oznámil, že se dále bude jednání této organizace účastnit pouze v roli pozorovatele. V červnu 2001 vytvořená Šanghajská organizace spolupráce, ŠOS, zahrnuje Čínu, Rusko a středoasijské státy, opět kromě Turkmenistánu. Tato organizace vznikla jako protiteroristická bezpečnostní mezivládní instituce, dnes ale ŠOS podporuje i vzájemný obchod, směřuje k vytváření společné energetické bezpečnosti atd. Od roku 2001 v této oblasti také funguje Organizace Smlouvy kolektivní bezpečnosti, která spojuje sedm postsovětských stát: vedle Ruska a Běloruska jsou to Arménie, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a od roku 2006 i Uzbekistán. Stojí za zmínku, že Uzbekistán byl od roku 1999 do roku 2005 členem organizace GUUAM, tedy Gruzie, Ukrajiny, Uzbekistán, Ázerbájdžánu a Moldavska, která je někdy vnímána jako sanitní kordon oddělující Rusko od západní i střední Evropy; po krvavém střetu v Andižanu uvalil Západ na Uzbekistán embargo a ten upravil svoji zahraničněpolitickou orientaci. (Viz blíže ZACHAROV, Vladimir Aleksandrovič, AREŠEV, Andrej Grigorjevič: Rasširenije NATO v gosudarstva Zakavkazja: etapy, namerenija, rezultaty. Moskva: Izdatelstvo MGIMO-Universitet, 2008, s. 101-107.) Na summitu v Dušanbe v roce 2007 byl přijat protokol o vzájemné spolupráci Šanghajské organizace spolupráce a Organizace Smlouvy kolektivní bezpečnosti. Mezi ekonomickými integračními uskupeními vnikajícími a zanikajícími v postsovětském prostoru je nutné zmínit od počátku letošního roku fungující celní unii mezi Kazachstánem, Ruskem a Běloruskem -- po vítězství Viktora Janukovyče v prezidentských volbách nelze vyloučit připojení Ukrajiny k této unii, což by znamenalo, že by jednotný celní prostor sahal od středoasijského Kazachstánu až na hranice Slovenska.

■ ■ ■

Politika Evropské unie vůči Střední Asii není jasně zformulovaná. Například v roce 2008 Evropský parlament projednával dvakrát problematiku Střední Asie -- jednou to byla Střední Asie jako celek, podruhé samostatně Kazachstán. Ve dvou desítkách stran zprávy Strategie Evropské unie pro Střední Asii je patrný paternalistický tón -- Evropa se se blahosklonně obrací na nevzdělané chudé příbuzné, a to spíše s pokyny, než s radou. Richard Youngs uvádí, že z členských států Evropské unie pouze Německo má diplomatické zastoupení ve všech státech Střední Asie. Zároveň kritizuje strategii Unie pro tuto oblast, přičemž zdůrazňuje nedostatky diplomacie, a to i slovenské. (YOUNGS, Richard: Energy Security. Europe’s New Foreign Policy challenge. Routledge: London and New York, 2009, s. 104.) Obecně lze říci, že středoasijská politika Evropské unie má v současné době určitá specifika, které ji odlišují od USA -- což pravděpodobně komplikuje její přesnější vymezení. Někteří experti Unie podporují výstavbu ekonomicky výhodnějších ropovodů přes Írán a dobře vědí, že íránský plyn by byl víc než žádoucí pro zvažovaný plynovod Nabucco. Obecně ale platí, že i při nejlépe definované a prováděné politice Evropské unie se nezdá pravděpodobné, že by Unie mohla konkurovat spotřebnímu zboží z Číny a při růstu ekonomické váhy Ruska politice Moskvy.

■ ■ ■

„Až všichni zemřou, Velká hra skončí. Ne dříve.“ To se dozví čtenář Kiplingova románu Kim. Jenže už Halford Mackinder, jeden ze zakladatelů anglosaské geopolitiky, psal, že každé století má svoji vlastní geografickou perspektivu. I historie Velké hry ukazuje, že při neměnném terénu má tato oblast proměnlivé geopolitické vnímání či měnící se politickou specifickou váhu. Tyto změny v pojímání Střední Asie jsou závislé na aktuálním poměru sil i na charakteru potřeb, které mocnosti s daným regionem spojují. Byl to především pokles váhy Ruska a růst významu energetické bezpečnosti, které na přelomu 20. a 21. století vedly k proměně vnímání Střední Asie.

Uzbecký politolog Farkhad Tolipov vidí geopolitickou budoucnost Střední Asie ve čtyřech variantách: (a) nárazníková zóna, což by podle tohoto autora mělo vyhovovat Rusku; (b) sanitní kordon, což podle Tolipova odpovídá zájmům USA; (c) odrazový můstek, což by prý mělo být v zájmu Číny; (d) shodná angažovanost vnějších mocností a koordinovanější postup středoasijských států, což by podle Tolipova nejlépe odpovídalo potřebám tomto regionu. (Podle SENGUPTA, Anita: Heartlands of Eurasia. Citované vydání, s. 88.)

Výhodou oné čtvrté Tolipovovy varianty, které zvyšuje pravděpodobnost jejího naplnění, je fakt, že na počátku 21. století jsou geopolitické spekulace typu Velké hry příliš riskantní. Je samozřejmě nutné respektovat, že existují konfliktní zájmy mocností týkající se Střední Asie, že narůstající hlad po energiích, ale i geopolitické stereotypy mohou svádět politiky i analytiky k představě věčného konfliktu v této oblasti. Na druhé straně však lze v tomto regionu nalézt celou řadu společných zájmů Číny, Ruska, USA, Evropské unie a států jak Střední Asie, tak tzv. velkého Středního východu. Jde především o společnou potřebu potlačit terorismus. S tím souvisí i kategorický požadavek, aby ve Střední Asii nebyly zbraně hromadného ničení. Jsou zde ale i další společné zájmy: například radikálně omezit či vymítit pěstování a vývoz drog -- například Afghánistán se po svržení Tálibánu stal největším exportérem opia na světě. A tak by bylo možné pokračovat.

Střední Asie je nesmírně zajímavý region s bohatou historií, kulturou a pozoruhodnou přítomností i budoucností. Je to region plný vhodných příležitostí i pro podnikatele ze střední Evropy. Minimálním požadavkem z hlediska státní podpory je, aby vlády členských zemí Evropské unie a Unie sama nepohlížely na Střední Asii přes prisma geopolitické Velké hry. Střední Asie je pro státy Unie výzvou, místem, kde lze poměrně snadno a velmi názorně prokázat, že kooperace je efektivnější cesta k získávání nových přátel i ekonomických úspěchů než zaslepená konfrontace.

Stať je částí vystoupení autora na konferenci Fakulty politických vied a medzinárodných vzťahov UMB a Národné agentúry pre rozvoj malého a stredného podnikania v Banské Bystrici v únoru 2010

Vytisknout