Škola hrou? Ani náhodou! (4)

Když se v "integraci" Romů do škol stále marně předpřahá vůz před koně...

9. 4. 2010 / Miloš Dokulil

Může se pak dokonce stát (a jsme toho současníky!), že normální obecná škola s převážně romským žactvem nemá ve třídách dost žáků, aby se následně mohla udržet. Takže i kdyby na takovém místě bylo teoreticky dětí dost, pro školský provoz je jich málo a budovu může získat zájemce ke zcela odlišným účelům. Školská síť je pak nerovnoměrně zatížená, s dalšími sekundárními problémy (třeba dopravními, a také vzhledem k časovými dispozicím dětí!), když se převážně romským žactvem obsazená škola zavře. Copak nikdo nepřemýšlí o rok dále? Že ty děti se pak musí rozprchnout do dalších škol v okolí, jako semena pampelišky? A že původně lokálně pociťovaný problém (nějak na obou stranách, mezi romskými i neromskými rodiči!) zůstal, jen se následně víc rozsemenil?

Samozřejmě že jinak se káže tomu, kdo v takové oblasti nežije a nemá školou povinné děti, které mohou být nečekaně konfrontovány s odlišným přístupem k učení, než to běžně bývá zrovna u romského obyvatelstva v ČR. Nechci generalizovat (ale bez jistého zploštění pohledu to nepůjde). Romské rodiny ve své většině žijí naprosto odlišným způsobem života, než to bývá zatím víceméně běžné u většinového obyvatelstva ČR. Kromě toho, že mívají Romové nesrovnatelně více dětí, bývají také stále problematičtěji zaměstnáváni, protože většinou nemají žádnou kvalifikaci. Poněvadž v dřívějších generacích vždycky se cítili být jaksi mimo běžnou okolní společnost (už svým kočovným způsobem života ještě před sedmi desetiletími), snáze si uchovali vzájemnou pospolitost a vlastní normy života a spravedlnosti. Integrace do většinové společnosti může také vypadat jako "zrada" vlastního etnika; a musí pro ni být předem připraveny nemalé předpoklady, především v kulturních návycích a jistou výchozí kvalifikací (která se nenavodí sama od sebe!).

Zrovna letos (roku 2010) se ozvaly náměty na výuku romštiny v našich školách. Nejde o žádný jen pošetilý návrh. Jenže takto bychom okamžitě rozbili ty pomyslné spojité "nádoby" společné školní docházky "rodilých Čechů" s "rodilými Romy". Buďto jsou Romové v ČR jen nějak aklimatizovanými cizinci a pro svůj nemalý počet by "asi" měli mít aspoň své vlastní základní školství (s romským vyučovacím jazykem ve všech předmětech!), anebo jsou zároveň také "nějak Čechy" (přinejmenším místem svého zrození!) a možná cítí potřebu soužití s kulturně poněkud odlišně žijícím "většinovým obyvatelstvem" (jehož jsou potom také součástí a jehož jazyk také běžně hůř zpočátku zvládají). V takovém případě by asi neměly být žádné vnější rozdíly mezi principy a náplní školské výuky u -- výchozím způsobem -- OBOU uvažovaných "etnik"? -- Bylo by možné zavádět romštinu do výuky jako volitelný jazyk. Zároveň nelze vyloučit (už z dosavadních zkušeností!), že děti romského původu mívají zároveň horší předpoklady se znalostmi češtiny. To se ovšem jen problematicky dohání, pokud se s tím nějak organizovaně začne až s případnou návštěvou školky (pokud vůbec!), anebo přímo až s povinnou školní docházkou (kdy pak je toho všeho "až příliš"!). Jako kdybychom nevěděli, jak prospěšně se rozvíjí slovní zásoba předškolákům, když jim denně někdo něco vhodného čte. A také jako kdybychom chtěli zapomínat, jakou brzdou pro systematickou školní práci také např. hluchoněmým je, že jsou nejdřív odkázáni na mimojazykovou komunikaci (takže i oni mají své potíže s "normální" výukou, po stránce pojmové výbavy nesrovnatelně třeba s dětmi slepými).

Každé dítě se docela rychle adaptuje na poměry, do nichž se rodí. Zároveň si svým způsobem odvozuje ze svého důvěrně známého okolí jisté vzory chování. Většinou má přímo rozhodující význam, co a jak dělají rodiče a další lidé kolem dítěte, aby se v mysli děcka vytvořily tolik potřebné moduly sociálního chování, spolu s osobní touhou trpělivě (a kéž by i solidárně) zvládat třeba herní situace, nepodvádět, uklízet po sobě hračky a osobní věci, být pravdomluvným, nikomu nenadávat, neničit cizí vlastnictví. Pokud člověk nemá to štěstí, aby se okamžitě zrodil do poměrů, kde rodiče mají nejen slušně honorovanou práci, ale také ctižádost, aby se vlastním dětem žilo ještě líp než samotným rodičům, vždy jsou už ta startovní léta nemálo složitější, než by to jinak bylo "normální". A zde opět by se mělo dobře vědět, jak od toho následujícího věku těch prvních zhruba šest let je rozdílných nejen fyziologicky, ale také psychologicky a sociálně.

Spásonosné začátky k příští integraci ve škole jsou "předpřipravovány" již v rodinách. Jako kdybychom nevěděli, s jakou houževnatostí třeba v rodinách mnohých přistěhovalců (třeba z Vietnamu) chystají příští kariéru svých dětí! Pokud obdobné klima zatím není "masověji" navoditelné mezi našimi Romy, je pokus o vzájemnou integraci s dětmi z většinové populace předem odsouzen k nezdaru. Pro zvlášť talentované děti musí být společný život ve třídě s vesměs hůř vybavenými romskými dětmi dokonce brzdou. Nedivme se potom, že rodiče nadaných žáků raději své ratolesti přemístí jinam. Ten důvod nutně není v první řadě rasový, ale "kariérní": že učivo ve smíšených třídách s romskými dětmi musí být více ředěné a klima ve třídě také bude "živější" (a nevypočítatelnější) než ve třídách kulturními předpoklady homogennějších.

Začátky k vzájemné integraci dětí obou zmíněných etnik jsou opravdu předem zadány v rodinách. A tady se ten kolotoč zatím stále zasekává. Prostředky by měly být vynakládány na každodenní "misijní" činnost v romských komunitách, a to prostřednictvím slušně honorovaných a k tomu kvalifikovaných Romů, kteří by dokázali překonat v romském obyvatelstvu ty nikam nevedoucí stereotypy konzumní každodennosti, bez kvalifikace a bez životních perspektiv. (Samozřejmě s dalšími, riskantněji vynakládanými fondy na šíře pojatou sociální práci nebo pro "rekvalifikace", když přijatelně žádná výchozí kvalifikace tomu nepředcházela, nešlo-li o rukodělnou zručnost.) Na to nestačí mít jen někde v dáli nějaké ministerstvo pro záležitosti etnik...

Ten úkol je ovšem aspoň na dvě příští generace. Pokud se ovšem s tím vůbec konečně přijatelně začne! Život nejméně čtyř generací byl již zatím zbytečně promarněn. Pak se můžeme pořád divit, jací jsou ti Romové vlastně Češi (alespoň ve statistikách při sčítáni lidu), když by měli být ve většinové populaci především respektovanými Romy...

Copak dnes nechodí někteří třeba svým původem Vietnamci nebo děti s černou pletí společně s českými dětmi, bez sebemenších problémů, jak přímo mezi zrodem "českými" dětmi, tak obdobně mezi jejich rodiči kvůli "rasovým důvodům" nebo "barvě kůže"? Musí konečně začít cílevědomá a masivní, a přitom pravidelná (a nemálo velkorysá!) práce v romském etniku, přímo v místech jejich bydliště, s nutkavou a trpělivou -- a neumdlévající -- pobídkou zdola, aby kromě kultivace vlastních tradic prostřednictvím vzdělaných a úspěšných Romů začala konečně v jednotlivých rodinách aspoň trochu doutnat mezi dospělými a dospívajícími Romy v sociálně nevábných poměrech touha povznést se nad dosavadní sociální úroveň. Pokud se s touhle -- také personálně a finančně náročnou -- činností nezačne, pouhé pokusy "doškolovat" pětileté nebo šestileté děti v češtině je pouhé a málo účinné příštipkaření. A pokud už nějak romské děti budou mít příležitost místo zvláštní školy navštěvovat "normální" obecnou školu, automaticky tím vyhráno není. Copak si zodpovědné orgány neuvědomují, za jakých podmínek teprve nevzniká ve třídě (a ve škole) pseudorasový problém?

1. část: ZDE

Vytisknout