Obžaloba koho?

4. 4. 2010 / Přemysl Janýr

Nevařil podrobně dokazuje, že současná forma demokracie je vzdálená principu moci lidu, že politické elity sledují pouze vlastní materiální prospěch a stejně nemají možnost reálnou politiku směrodatně ovlivňovat, neboť jsou vydány na pospas domácímu a mezinárodnímu kapitálu, který jimi a skrze ně celou společností volně disponuje. Ve výsledku není současný režim demokratičtější ani ekonomicky efektivnější, než předchozí, na rozdíl od něho však neplní ani základní společenské funkce a nezadržitelně směřuje ke kolapsu.

Porovnávat, který režim je lepší, ovšem předpokládá jednodimenzionální ideologická kritéria, jako že socialismus je nejpokrokovější či kapitalismus nejlepší ze špatných zřízení. Ve světě živých lidí lze společnosti a jejich režimy porovnávat z mnoha různých, často protikladných pohledů a je do velké míry věcí osobních a kulturních preferencí, kterým kdo přisuzuje jakou váhu a jaká hodnotová znaménka.

Nevařil však projevuje osobní preference pro minulý režim i v ohledech, ve kterých je obtížné ho následovat, například když dovozuje jeho větší mezinárodní nezávislost v porovnání se současným. Neuvádím to jako výtku, pouze jako okolnost, kterou je třeba při čtení jeho textu mít na zřeteli a která neubírá na váze jeho jiným argumentům.

V úvodní části Nevařil nakusuje, že pro kvalitu života jsou důležité nejen hodnoty materiální, ale i hodnoty mimoekonomické. To je sice u ekonoma cenný poznatek, ale v dalším textu již sleduje pouze tradiční konfrontační vzorce vykořisťování dělnické třídy a společnosti kapitálem. Budu-li ho parafrázovat (v jeho textu se podobné tvrzení nevyskytuje), je východiskem ze současné krize návrat k poněkud osvícenější, liberálnější a demokratizovanější podobě socialismu.

A s tím mám problém. Ne snad proto, že bych považoval kapitalismus za nejlepší zřízení či že bych si nedovedl představit socialistickou společnost, která by fungovala demokratičtěji, efektivněji a humánněji, než ta, kterou jsme si pořídili naposledy. Mám s tím problém proto, že spory o vlastnictví výrobních prostředků považuji za zavádějící a kontraproduktivní ztrátu času, jejímž jediným smyslem je zdůvodnit, že majetek se správně má nacházet v našich rukách, a že je tedy zcela v pořádku, když ho jeho vlastníkům sebereme. A to definitivně není cesta ke společnosti, ve které by se dalo žít.

Napsal jsem výše, že hodnocení různých aspektů je do velké míry věcí osobních a kulturních preferencí. Jsou ovšem také kritéria imanentní, na subjektivních hodnoceních nezávislá. K nim patří například trvale udržitelná rovnováha mezi hustotou obyvatel, způsobem života a dostupnými přírodními zdroji. Náš celý euroamerický civilizační okruh je příkladem jejího systémového porušování a je trvale neudržitelný. Nenalezne-li základně jiné vzorce chování a hodnot, musí dříve či později nevyhnutelně vést ke kolapsu bez ohledu na jeho socialistické či kapitalistické nuance.

Jiné na subjektivním hodnocení nezávislé kritérium je míra společenská soudržnosti a zde jsme si s Nevařilem značně blíže. Jestliže společnost není schopna realizovat životně nezbytná opatření, protože příliš mnoho jejích členů sleduje vlastní zájmy na úkor ostatních, je jen otázkou času, kdy změna podmínek přivodí její dramatický rozklad, ať již v podobě vnitřních konfliktů a občanských válek, anebo snadným podrobením vnější agresí. Jak jsme si ověřili, socialismus i kapitalismus kohezi společnosti nejen nepodporují, ale naopak ji svými základními konfrontačními a konkurenčními vzorci efektivně rozvracejí.

Každá stabilní společnost bez ohledu na kulturní a civilizační provenienci musí plnit některé základní funkce. V zásadě musí zajistit existenční jistotu všech svých členů, ochranu slabších před silnějšími, zabránit získávání prospěchu na úkor druhých a vytvořit a udržovat systém pravidel, která její členové přijímají za své a na jejichž platnost a vymahatelnost se mohou spoléhat. V tom mohu celé dlouhé pasáže Nevařilovy kritiky podepsat.

Rozcházíme se v názoru na terapii. Nevařil v souladu se svými preferencemi spatřuje jádro problému v poklesu moci politické elity a řešení vidí v jejím znovuposílení. O tom by si dobře popovídal s panem prezidentem, ale svět se mezitím točí dál a pořád rychleji. Představy, že jeho stále komplexnější problémy mohou řešit úzké skupinky odborníků vybavené patřičnými pravomocemi, si dnes již skutečně zaslouží památkové ochrany.

Tím se dostáváme ke klíčovému kritériu zcela stranou sporů mezi socialisty a kapitalisty, levičáky a pravičáky, nacionalisty a kosmopolity, věřícími a ateisty. Stabilita a přežití společnosti ve stále komplexnějším světě závisí v rozhodující míře na tom, jak je schopna včas rozpoznat hrozící rizika, nabídnout proti nim účinná a adekvátní řešení, kvalifikovaně a v širokých souvislostech posoudit jejich dopady, vybrat z nich optimální a ta důsledně realizovat.

To jsou ovšem výzvy pro celou společnost a ne pro elitární skupinky odborníků. Nehledě k tomu, že se z největší části jedná o rozhodování hodnotová a na hodnoty žádné odborníky nemáme, ty jsou výsledkem diskursu a konsensu celé společnosti.

V zásadě proto souhlasím s Nevařilem, že moc pochází z lidu a je zde pro lid, i když bych místo lid použil občanská společnost a než jako imperativ bych to formuloval jako systémovou podmínku stability a přežití. Již méně s ním souhlasím v řadě závěrů, které z toho vyvozuje.

Před lety jsem tipoval, že příští změna režimu bude své přerozdělování, které u nás vždy tvořilo jejich hnací motor, legitimovat jako odnětí neoprávněně nabytého majetku. Daleko jsem nebyl, Nevařil navrhuje vracení toho, co bylo ukradeno. Ačkoli s ním sdílím rozhořčení nad způsobem, jakým nová kapitálově silná vrstva našeho majetku nabyla, nové konfiskace považuji z řady důvodů za nejnešťastnější ze všech možných kroků.

Především je to signál, že jde opět v první řadě o peníze s příslušnými důsledky pro budoucnost. Za druhé, jak Nevařil správně připomíná, bylo rozkradení národního majetku sice nelegitimní, avšak právně legální. A pokud ani to ne, podle českého právního řádu jsou majetkové nároky po dvou letech promlčené (v Rakousku po třiceti). Právní jistota ovšem nezbytně patří k mimoekonomickým hodnotám stojícími nad ekonomickými. O tom, že je stávající právní stav České republiky neudržitelný, se s Nevařilem snadno shodneme, ale dnešní bohatství privatizátorů je daní z naší někdejší hlouposti, v neposlední řadě důvěry v odborníky, kterou již zpětně žádnou nápravou práva napravit nelze -- alespoň pokud sledujeme lepší stav společnosti, než je ten současný.

Za mimořádně nešťastnou ilustraci absence historie však považuji jeho luxovsky moralizující populistickou formulaci o vracení ukradeného. Ukradené majetky ruského carského pokladu, rakouských podniků, šlechty, církve a velkostatkářů, Židů a Cikánů, bank a klíčového průmyslu, Němců, živnostníků, kulaků, odpůrců režimu, emigrantů či zahraničních investorů nám bohatství nejen nepřinesly, ale v důsledcích ubraly. My vůbec nejsme schopni vrátit, co jsme v minulosti nakradli, protože jsme to už dávno prošustrovali. Či má Nevařil na mysli pouze to, co bylo ukradeno nám?

Nevařilův text obsahuje i řadu dalších populistických prvků a i zkušený ekonom v zápalu rozhořčení přehlédne jejich vzájemnou protichůdnost. Na jedné straně horuje pro vládu lidu, na druhé navrhuje posílení pravomocí elit -- co je tedy řešením, vláda elitárních skupinek, vydávající se za lidovládu? V čem pak spočívá ta změna?

Podobně klausovská je i jeho představa nezávislosti a suverenity, podložená vojenskou obranyschopností. Jako příklad nesamostatnosti si vybral právě televizi Novu, kterou Vladimír Železný ukradl zahraničnímu investorovi a občané ji za něho museli zaplatit, protože český právní řád nebyl ochoten či schopen krádeži zabránit. Nabízí se jako exemplární příklad hmatatelných důsledků neschopné politiky i toho, že právní stát není pouhou libůstkou právních teoretiků, tedy voda na Nevařilův mlýn. Jeho tým odborníků by ale v podobné situaci nejspíše vyhlásil mobilizaci a odvelel armádu do pohraničních opevnění. Důvod? Zdravé národně třídní cítění. Okradený je v tomto případě cizácký kapitalista.

Další podmínkou stability a prosperity jednotlivců stejně jako společností a států je schopnost žít a spolupracovat s druhými, neboli sociální inteligence. Její deficit patří k nejzávažnějším zdrojům českých chronických problémů. Že ji beznadějně postrádá pravičácký egoismus, nepřekvapí, ale i Nevařil, který se prezentuje jako levicový intelektuál, vytahuje do boje proti Německu a EU naše národní zájmy. Naopak, témata jako kooperace, participace, solidarita, rovnoprávnost či občanská společnost, která by se v podobném programovém textu dala očekávat jako stěžejní, se v tom jeho předlouhém nevyskytují vůbec.

Nevařilova kritická analýza je obsáhlá a i přes filtr zaujatosti v mnoha směrech informativní a podnětná. Zároveň ukazuje, jak dlouhá cesta ještě zbývá od prosté kritiky režimu k zodpovědnému designu společnosti, ve které by se dalo žít. A také to, že hlavní překážkou na ní jsme my sami s našimi z minulých neosvědčených režimů převzatými vzorci myšlení, které ex post demonstruje Štěpán Kotrba svými svévolnými mocenskými zásahy do cizího textu.

Vytisknout