Je kapitalismus jediná hra ve městě?!?

2. 4. 2010 / Ladislav Žák

Sleduji se zájmem debatu o tom, co dobrého a špatného nám přinesl kapitalismus, o tom, že už někam odchází, pak zase o tom, že teprve přichází, že nám ještě ukáže... Občas je názor na kapitalismus nástrojem k zatracování nebo vynášení jiných --ismů, především pak minulých anebo k vizím o --ismech budoucích. Z celé té debaty je patrné, že kapitalismus se univerzálním pojmem v zásadě pro cokoliv, při pohledu zleva spíše pro zlo, při pohledu zprava spíše pro dobro, ale jinak mám pocit, že se přísným vymezením tohoto pojmu před začátkem podobných debat nikdo příliš netrápí.

Ostatně, o to může být diskuse bohatší a připomínat občas debatu hluchých s němými... Když mi v polovině loňského roku položil můj syn prostou otázku "Co je to kapitál" a já jsem se na ni pokusil v příspěvku "Neprostá odpověď na prostou otázku" neuměle odpovědět, napsal jsem v jeho závěru, že kapitalismus je úplně jiná otázka.

Myslím si, že kapitalismus je jenom jméno. Těžko kdo kdy zjistí, kdy a jak se objevilo poprvé, zda to bylo označení pro něco pozitivního, negativního nebo neutrálního. V každém případě se v encyklopediích píše, že se tento termín začal využívat v marxistických teoriích jako negativní označení pro tržní hospodářství. S pozitivní definicí tohoto pojmu máme, jak se zdá, dlouhodobý problém.

Když se podíváme na hospodářství jako na svět statků a vztahů, pak můžeme tvrdit ve shodě určitě to, že se tento svět neustále mění a to tak, že vzrůstá nejen počet statků, ale i jejich variací a podob. Mění se jeho kvantita i kvalita. Kvantita roste a kvalita se rozrůzňuje. Vzrůstá tedy i počet různých kvalit a hodnot, které tyto statky představují. Když si položíme otázku, co způsobuje proměny tohoto světa hospodářství (jak píší někteří - ekonosféry), které pozorujeme jako proměny statků, pak si mimo jiné musíme položit otázku, jak nové statky vznikají. Je důležité si uvědomit, že přes veškeré poctivé snahy nelze z hospodářských procesů odstranit klíčovou roli člověka, nejen jako pracovní síly nebo jako nepravděpodobného preparátu kleštence"homo economicus", ale především jako tvůrce a nositele tvůrčích představ a fantazie. Pokud ovšem vpustíme tohoto živého člověka do prostoru hospodářství, pak si bez ohledu na systém dobu a systém můžeme popsat vznik nových statků ve třech vrstvách. V první leží vytvoření představy konkrétního člověka o onom statku, která spadá někam do budoucnosti. Ve druhé vrstvě leží postupné kladení prostředků napříč časem mezi statek jako cíl a realitu, ve které se nacházíme a to tak, abychom vytvořili řetězec postupných cílů a zároveň prostředků takový, že se nám v naší mysli nebo někde na papíře, papyru, pergamenu nebo jiném nosiči objeví možný plán realizace. Tento krok už vyžaduje nejen fantazii, ale především spoustu znalostí a dobré poznání aktuální reality, ke které se představa budoucího statku vztahuje. Následuje třetí vrstva, ve které se snažíme naplánované kroky realizovat a dojít tak ke kýženému statku, který se v případě úspěchu stane součástí naší reality. Tady už nestačí jen fantazie a znalosti, ale jsou třeba dovednosti a snad i trochu moudrosti a pokory. Zdá se mi, že se tomu tak děje od pradávna, bez ohledu na dobu nebo aktuální společenské vztahy, protože mám pocit, že člověk jinak postupovat nemůže, ovšem pokud se nejedná o zázrak... Je tedy jedno, jestli je to kapitalismus nebo socialismus, feudalismus nebo cokoliv jiného. Domnívám se tedy, že v tomto smyslu je kapitalismus opravdu jedinou hrou ve městě. Je to ale jenom proto, že nad všemi hernami visí vývěsní štít s nápisem KAPITALISMUS. Podstata hry nemá s názvem cokoliv společného. Snad všichni si pamatujeme, jak podloudně se do reálného socialismu vkradla hra Dostihy a sázky, přičemž většina z nás věděla, že jde jen o jinou podobu režimem vymýcených a v rodinách s pietou opatrovaných krabic s nápisem Monopoly. Dlužno podotknout, že socialismus, zejména pak ten reálný, už byl opravdu už spíše potěmkinským kapitalismem, s nímž se snažil usilovně soutěžit podle jeho pravidel a přitom byl uzavřen v kleci marxisticko-leninských dogmat, která realizoval tak dogmaticky, že realita byla často dogmatičtější než dogmata sama.

Jsem hluboce přesvědčen o tom, že když budeme chtít jakkoliv měnit svět, přežít v něm a hospodařit, tak budeme i v budoucnosti postupovat v těch zmíněných třech vrstvách a nedokážeme to změnit. To, že si tento proces monopolizoval svou značkou kapitalismus, je realitou dneška a pokud kapitalismus v něčem zvítězil, pak v pojmenování tohoto procesu a v přesvědčení a utvrzení velké a vlivné skupiny lidí po celém světě, že tento proces je on sám. Není nic snadnějšího než nazvat tento proces třeba ferdismus-mravencismus nebo valorismus, byť někteří filosofové ho nazývají tajemně finální nexus. Daleko těžší bude toto jméno učinit obecně přijímaným a tím zbavit slovo kapitalismus jeho nezasloužené výhody.

Pokud zůstaneme u oněch třech vrstev, a pokud je označíme za určitou univerzálii, pak si musíme položit otázku, v čem se tedy jednotlivé společnosti a epochy liší a jak liší vztah jednotlivců k tomuto univerzálnímu procesu tvorby statků. Musíme si položit základní otázku a ta zní: Komu, kým a co je dáno? Nerovnoprávnost má mnoho zdrojů. Je jím samotná příroda, která učinila lidi různě schopnými, jsou to lidé sami, tím, že dokážou to, co je jím dáno, dokonale promrhat a je to i konkrétní společnost, která jim staví do cesty nejrůznější další překážky. Základní otázka tedy postupně zní: Komu je dáno od přírody si něco užitečného představit, komu je dáno od přírody a od společnosti poznání a schopnost něco naplánovat a komu je dáno společností něco vykonat. A k tomu společné: komu je dána vůle něco dokázat? Příroda je ve svých distribucích ještě stále trochu tajemná, ale v konkrétních případech platí Gaussova křivka a obecně stará pravda, že každý se k něčemu hodí. Snažíme se to proti přírodě všelijak ovlivnit, dáváme na to velké prostředky, ale výsledek je většinou žalostný. Podobně je to s námi samotnými. Také sami sobě moc nerozumíme. O to lépe vypadají granty na téma, jak matku přírodu a potažmo sebe sama zase oblafneme a budeme všichni géniové nebo alespoň milionáři. Ve společnosti, tak jako i v každé herně a na každém tržišti však platí určitá pravidla. Pro svět hospodářství neboli ekonosféru lze tato pravidla ve svém souhrnu nazvat infrastrukturou vlastnických vztahů. Tak jako pro dopravu je důležitá dopravní infrastruktura, tak pro ekonomiku je důležitá infrastruktura vlastnických vztahů, všech těch cest, dálnic, železnic, chodníků letišť, přístavů, skrytých cestiček i tunýlků, kterými se mohou statky na svých cestách po dobu své existence ubírat. To podstatné je to, že to jsou naše pravidla, která vznikala v historickém procesu poznávání a ukládala se ve vrstvách podobně, jako ještě dodnes máme moderní silnice v trasách římských silnic nebo naopak dopravní cesty, které umožnilo až poznání současné. Ta pravidla mají podobu zákonů, formálních i neformálních pravidel a zvyků.

Pravidla, která jsme vytvořili, můžeme také měnit. Pod vývěsním štítem s nápisem KAPITALISMUS se sice tvrdí, že k té hře o třech vrstvách platí jediná neměnná a věčná pravidla, ale to je velká lež. Představa, že současná pravidla jsou dána jakousi tajemnou vyšší mocí a dospěla k dokonalosti, je dalším velkým úspěchem kněží a věrozvěstů současného společenského a hospodářského uspořádání. To oni pro tato pravidla uzurpovali termíny jako svoboda a demokracie, přesto, že s nimi mají jen málo co společného. Pravidla měnit nejen můžeme, ale i musíme, protože potom by se hra začala okoukávat. Nové statky budeme sice tvořit pořád podobným způsobem, ale to, co se může principiálně odlišovat, jsou například pravidla toho, kdo má ke hře přístup a jak se v ní rozdělují statky. Nic se přitom nebude měnit na podstatě té hry, na jejím smyslu, který spočívá v umožnění co nejširší účasti lidí na tvorbě nových statků, tudíž na jejich největší variabilitě, která také vede k nejširším možnostem jejich směny a potažmo i spotřeby. Dnešní realita je taková, že si stále více těch, kterým je dáno, myslí, že druhým dáno být nemusí a nemá a že mají čekat, co na ně zbude. Je to zřetelný rys totality, protože podstata totality není ani v socialismu, komunismu, feudalismu ani v kapitalismu či v jiném -ismu, ta je v donucení většiny společnosti k pasivitě a k pouhému očekávání odměny za poslušnost. Proto se tolik a úporně v reálném socialismu zapomínalo na Marxovu představu budoucího společenského uspořádání jako sdružení, ve kterém je svobodný rozvoj jednotlivce podmínkou svobodného rozvoje všech. Nic nebylo reálnému socialismu vzdálenější a priorita osobních svobod byla zakázaným tématem. Kolektiv dokáže mnohé, skoro všechno a je spousta věcí, které jednotlivec nedokáže. Ale hodnotovou představu nového statku, nápad, ideu, tu může mít prvotně jenom jednotlivec, protože kolektiv prostě svůj mozek nemá a pokud už ke kolektivnímu myšlení dojde, výsledky jsou spíše tragické. Ideologové současného kapitalismu tvrdí, že jsou někteří, kterým je dáno tolik, že údělem ostatních je navždy pouze čekat na almužnu, protože tak je to nejefektivnější, protože přece není pro všechny dost a tak je lépe mít pár opravdu spokojených a potom ohromnou skupinu rovnoprávných v chudobě. Pokud bych to měl přirovnat k dopravě a její infrastruktuře, tak je to dnes s našimi pravidly podobně, jako když jezdí vlaky, ale jen pár lidí ví, jak sehnat lístky a spousta lidí na vlak nesmí vůbec a další spousta ani neví, že existuje. Vlaky mají už jen salónní a restaurační vagony a staví jen ve velkých městech. Je to přece tak efektivní, vynáší to a hlavně nejsou potíže s cestující veřejností. Nakonec se pokusíme sebrat režijní jízdenky i ajznboňákům, aby panstvo v kupé nikdo nerušil. Tak nějak podobně se dnes uzavírají prostřednictvím našich vlastních pravidel naše vlastní infrastruktury našich vlastnických vztahů, nám, kteří jsme je po generace spoluvytvářeli. Ta pravidla schvalují proti nám naši zástupci v našich zákonodárných sborech. Je zcela zbytečné hovořit o vině kapitalismu nebo pravice, když jsme to my sami, kdo si uzavíráme cestu k účasti na tvorbě statků a tím i na společenském dění a prostřednictvím svých zástupců se vzdáváme svých práv a směřujeme tak zcela demokratickou cestou do totality a otroctví. Podléháme lákavé představě, že se o nás někdo odněkud postará. Naši pasivitu si necháváme platit penězi, které stále rychleji ztrácejí skutečnou cenu, protože stále klesá poměr reálných statků, které je možné proti nim postavit. Cenu peněz tak stále více udržuje jejich schopnost umožňovat směnu statků a hlavně důvěra lidí v to, že je budou moci použít i v relativně vzdálené budoucnosti. Nakonec se celá infrastruktura zhroutí, protože ztratí potenciál vlastní obnovy, který stojí a padá právě s dostatečnou účastí a tvorbou dostatečně velkého počtu nových statků a stupněm variability celého prostředí. Naše hospodářství nemá problémy proto, že málo šetříme, jak se nám snaží nalhat elity, které na sobě šetřit nechtějí, ale proto, že málo tvoříme. A málo tvoříme proto, že člověk, který něco vytváří, je skutečným suverénem a elitou společnosti a nepotřebuje svazující péči a ochranu elit, které se stále více chovají jako začínající kmotr v italské čtvrti. Takové lidi ovšem elity ve vzácné shodě napříč politickým spektrem považují za největší nepřátele. Vidíme to na systematickém útoku dnešních elit proti živnostníkům a drobným podnikatelům, který snese srovnání snad jen s poúnorovým plněním slibů KSČ živnostníkům z VIII. sjezdu. Děje se totéž, jen jinými prostředky. Hospodářský život sám na toto uzavírání oficiální infrastruktury reaguje tím, že začíná vytvářet paralelní infrastruktury, pravidla a distribuční systémy statků. Tu extralegální, tu nelegální, ale vždy legitimní.

A tak se na ještě závěr vrátím k otázce v nadpisu. Ano, ve městě je jediná hra, jejíž princip a smysl změnit nemůžeme, ale její název a hlavně pravidla si můžeme a musíme určit sami. A hlavně, právo hrát musíme mít všichni a musíme se ho snažit co nejvíce aktivně využívat. Pravidla hospodářské hry nebo infrastruktura vlastnických vztahů jsou nejen veřejným prostorem, ale i svého druhu i veřejným statkem. Podobně jako školství, zdravotnictví, obrana nebo government jako celek. V tomto smyslu jsou samozřejmě také předmětem soukromých zájmů na jejich privatizaci. Proti tomuto úsilí bychom měli postavit trend směřující k tomu, aby se tato infrastruktura chovala jako veřejná služba. Jinak bude platit, že kapitalismus bude nejen jediná hra ve městě, ale hrát bude jen pár lidí a ještě navíc o naše peníze. Pardon, o naše bývalé peníze. Nám už totiž budou k ničemu...

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 2.4. 2010