Dlouhé a pomalé "kácení" Topolánka

31. 3. 2010 / Ivo Šebestík

Samotné procesy "odcházení" politiků jsou ale pozoruhodným materiálem pro každého, kdo profesionálně nebo z laického zájmu studuje lidské chování. Odcházení politika, respektive jeho odstraňování ze státní funkce, čela strany či prostě z výsluní, je totiž především příběhem o člověku a jeho okolí. Dlouhé a pomalé "kácení" lídra ODS, Mirka Topolánka, bez ohledu, nakolik je zasloužené či nikoliv, představuje jeden z takových příběhů.

Topolánek je mnohem mladší než Miloš Zeman na to, aby někde na Valašsku objímal v teplákách, trepkách a flanelové košili stromy a aby předstíral, že jej už opustila politická ctižádost. Rozhodující bude otázka, nakolik ho potopí jeho straničtí kolegové, případně do jaké míry na něj zapomenou přátelé z časů, kdy měl moc a vliv. Takoví "přátelé" zpravidla sledují padajícího ne proto, aby mu pomohli vstát, ale aby mu ještě sebrali boty, až bude bezmocně ležet.

V takových chvílích se člověku vybaví patrně nejproslulejší Ovidiův verš: "Dokud budeš šťasten, budeš mít mnoho přátel, nastanou-li chmurné časy, zůstaneš sám." Kdysi slavný a vlivný básník jej napsal ve vyhnanství na březích Černého moře. Odtud s každou lodí posílal do Říma prosebné dopisy přátelům, často lidem, kterým sám nemálo pomohl. Žádný výsledek. Odvrátili se od něj všichni včetně jeho vlastní rodiny.

Taková je nejprostší lidská zkušenost. Myslím, že pokud se Mirek Topolánek v těchto dnech rozhlíží kolem sebe a dívá se do tváří lidí, kteří mu ještě nedávno byli ochotni nést aktovku, musí mít v sobě hodně smíšené pocity. Možná bude mít štěstí, možná včas podnikl kroky, které mu hořkost porážky alespoň trochu osladí. To je ostatně jeho věc. Mám zato, že bychom ale neměli ztrácet ze zřetele, že na pozadí aktuálních zpráv z domova i ze zahraničí jsou ještě stále osudy konkrétních lidí. Mysleme si o nich cokoliv, buďme jejich nesmiřitelnými protivníky, ale připusťme, že i oni koneckonců kráčejí svou křížovou cestou jako každý z nás.

Vytisknout