Demokracie nebo demokratura?

Zaujatá obžaloba: Jak bylo, je a nejspíš i bude

1. 4. 2010 / František Nevařil

Sleduji přitom čtyři zásadní okruhy podmínek našeho žití a to úroveň společenských zločinů, ekonomickou efektivnost, míru skutečné demokracie a konečně materiální životní úroveň populace.

Ve svém předchozím článku („Zdivočelá země“ publikovaném 2. 2. 2010) jsem poukázal na asociální zločiny kapitalismu (zločiny komunismu není už nutno nikomu zvlášť vypočítávat, protože jsme o nich všichni více než dostatečně dennodenně informováni médii i politiky). Ale také na jeho zcela evidentní ekonomický propad (mimochodem zasílám tyto články i našemu Ústavu pro soudobé dějiny ČSAV k pracovnímu využití; jen tak pro své osobní uspokojení, protože ve skutečnosti s tím nepočítám).

Poznámka ŠOK: Autor používá v textu přivlastňovací zájmeno „náš“ ve smyslu československý resp. český. I když BL se snaží o sémantický odstup a zachovává princip nepřivlastňovávání, ponechali jsme text z důvodů autenticity nezměněn. Stejně tak má editor problém s autorem používaným termínem „doba komunismu“ či „komunismus“ pro označení období vlády KSČ v letech 1948-89. Nikdy nešlo o komunismus a většinu toho času nešlo ani o socialismus v podobě, jak tyto termíny chápe politologie. Autoritářský, stranicko byrokratický kapitalismus se nikdy autentickým socialismem nemohl nazývat, i když o to mnoha legislativními, sociálními a organizačními opatřeními usiloval. Někteří marxističtí teoretici v té souvislosti mluví o proto-socialismu. Termín „komunismus“ je pro označení období vlády představitelů komunistických stran v zemích VS a RVHP převzat z anglosaské žurnalistiky a od ní se odvíjející povrchní liberální politologie, následně pak zneužit ke kriminalizaci příslušníků dosud parlamentních komunistických stran v „transitions“ zemích (v Česku KSČM). Ztotožňuje nikdy a nikde nedosažený ideál beztřídní společnosti s realitou. Krátské spojení mezi teorií a praxí je ovšem matoucí a zavádějící. Editor si nejen proto ponechává emocí prostý a definující termín „autoritářský, stranicko byrokratický kapitalismus“, autorovi nicméně ponechává jeho označení. Na historických faktech tento terminologický rozpor editora s autorem ale nic nemění...

V tomto textu se chci pokusit o porovnání naší současné demokracie s “vládou lidu“ za komunismu. Její úroveň určující míru lidských práv a svobod totiž je či má být údajně hlavní předností naší kapitalistické doby. Protože samozřejmě pro lidi nejsou důležité jen hodnoty materiální. Stejně důležité pro dobrou kvalitu života mají také tyto hodnoty mimoekonomické. To nikdo nepopírá. Otázkou je co je v dané situaci to primární, nebo co je nadmíru preferováno nebo naopak opomíjeno. Posouzení musíme nechat na lidech samotných (především). V každém případě však existence demokracie je základem nezbytných nemateriálních společenských hodnot. Je to až kouzelné slovo. Každý ho zná a dokonce běžně používá. Zaklíná se jím, pokud chce být považován za toho, kdo stojí na správné společenské straně. Současně ale víme, že ve světě a tím spíše u nás ještě pořád její obsah není spolehlivě ani teoreticky a tím méně prakticky ujasněn, že si mnoho zemí i lidí, především pak politiků a novinářů, pod tím pojmem představuje něco jiného. Někdy až hodně odlišného.

Plně uznávám její význam a potřebu, její nezastupitelnost. Pro sebe si ponechávám možná zjednodušené pojetí, podle něhož demokracie je „vládou lidu a pro lid“. Tak to zpravidla bývá zapsáno i v ústavách dnešních států („moc vychází z lidu“). Slovo „lid“ je na jedné straně vznešené až nadnesené, na druhé straně zavrhované jako příliš plebejské a zastaralé. Myslím si ale, že na tom není potřeba a ani není možné nic měnit. Lid přece není dav. Lidem jsou občané daného státu, jeho voliči a současně jeho daňoví poplatníci. V tomto směru mají (mít) před právem stejné postavení. Zdůrazňuji to proto, že existují a jsou podstrkovány teorie a názory, podle nichž by v demokracii měli mít v rozhodování větší váhu tzv. společenské elity. Bez bližšího vymezení této „vyšší kategorie“. Bez obalu lze říci, že jsou tady myšleni především lidé, kteří mají peníze a moc, kteří mají vyšší vzdělání či jinak danou společenskou prestiž. V tom je čertovo kopýtko, tedy lidé bohatí, politici, bankéři, manažeři, novináři, kněží, někde šlechta a jim podobní.

To ovšem není demokracie ale oligarchie, nikoliv vláda lidu ale vláda vybrané společenské skupiny (dnes kapitalistů) nad tímto lidem. I když formálně to tak nemusí vypadat. Podle mě má-li rozhodovat lid, pak rozhoduje většinovým hlasem. A většinou jsou střední, pracující třídy. Především zaměstnanci všeho druhu, ale i živnostníci, rolníci a příslušníci svobodných povolání, či družstevníci. I ti nezaměstnaní. To jsou ti tzv. „obyčejní lidé“, představující sůl země, z jejíž práce žijí i ony elity. A v tom celkovém rámci mají a pořád budou mít velkou váhu, ať chceme nebo nechceme i dělníci, kteří jsou nyní zcela bez důvodu a proti „přírodě“ takřka vymazáni z politického povědomí. Ale u nás ještě pořád na 185 tisíc zaměstnavatelů připadá 4,1 milionu zaměstnanců, a na 5 milionů ekonomicky činných lidí připadá 2,6 milionu manuálně pracujících či obsluhujících. S rodinami jde tedy pořád o polovinu populace a musí se proto s nimi a pro ně podle toho jednat.

Máme sice skoro 600 tisíc pracujících „na vlastní účet“, tedy samostatných živnostníků (OSVČ), ale z toho je naprosto převažující část bez dalších zaměstnanců a v praxi se stejně jedná jen o kamuflované dělníky. A na 450 tisíc vysokoškoláků připadá skoro 2,5 mil. lidí bez maturity. Tady je vhodné připomenout, že když komunisté přejímali v roce 1948 vládu, tak byl podíl manuálně pracujících a lidí bez maturity ještě mnohem vyšší, a samozřejmě odůvodněně a legitimně museli mít i tomu odpovídající vyšší společenskou váhu. To si oni sami nevymysleli, ale museli to zcela po právu respektovat.

Lid by tedy měl podle ústavního práva v demokracii pokud možno spolehlivě politicky rozhodovat o tom, kdo mu bude vládnout a to ve volbách, nebo o zásadních otázkách společenského života v referendech – místních, krajských i celostátních. To by však byla jen půlka demokracie. Pokud nemá být tento rozhodovací proces lidu v praxi skrytě nebo i otevřeně negován platí, že vládnoucí systém musí působit v zájmu lidu, v jeho prospěch. Musí jít zkrátka také o vládu „pro lid“, pro růst kvality jeho života, pro růst kvality života většiny občanů. Neboť ani demokracie není sama o sobě cílem, ale jen prostředkem k jejímu zajištění a zlepšování. Obě tyto stránky proto tvoří jeden celek, zdaleka proto nemůže jít jen o „kvalitu“ voleb. Samotné volby se dokonce mohou stát (staly) jen šidítkem a potěmkiádou.

V obou těchto směrech je a bude její rozhodující věcný význam, její věcný obsah, neboť demokracie nesmí být jen pro vyvolené. Vcelku běžně se předpokládá, že má zajistit dodržování lidských práv a svobod. Zpravidla se ale počítá jen s politickými svobodami, nebo ještě konkrétněji hlavně se svobodami soukromého vlastnění majetků (kapitálu). Ale pokud chápeme lidská práva ve smyslu stále platné Charty OSN, pak stejnou váhu mají i zde proklamovaná práva ekonomická a sociální (včetně onoho zamlčovaného „práva na práci“), která se pak tímto jednostranným pojetím vlastně zametají pod koberec. Má-li demokracie sloužit většině lidu, pak ji musí dokázat ochránit nejen před „zlým“ státem, ale také před vykořisťovateli a parazity, před podvodnými a zkorumpovanými politiky, před vandaly a zločinci, před klamáním a podvody, před nespravedlnostmi všeho druhu. Musí jím zajistit také maximum sociálních jistot a omezovat strach z budoucnosti. Ve vztahu k druhým státům pak má povinnost zabezpečit jim nezbytnou míru politické nezávislosti. Měla by vyrůstat a fungovat od spodu, od obce přes kraje po stát, a v určité míře by měla být uplatňována i na pracovištích.

Moc pochází z lidu

• Rozhodování o tom, kdo má na dané úrovni vládnout, se tedy v demokracii uskutečňuje výběrem představitelů (zástupců) lidu ve volbách. Ty mají být rovné, přímé a tajné. V tom, ale ani totalitní komunisté problém neměli. Antidemokratické bylo, že výběr kandidátů – byť kromě členů KSČ to byli i lidovci, (národní) socialisté a nestraníci – byl prováděn centrálně na jednom místě, tedy na příslušném stupni Národní fronty, ale pod vedením a s konečným slovem komunistické strany. Voliči se tak mohli potom rozhodovat jen pro tuto jednotnou kandidátku nebo ji odmítnout. Pravda je, že dokázali k volbám přivést většinu občanů, ale jen velmi málo v praxi hlasovalo proti, s čímž se předem počítalo. Nebylo to snad ani tak ze strachu jako spíš z občanské lhostejnosti. K volbám se chodilo proto, abychom je k vůli neúčasti snad neotravovali (i když se to vlastně nedělo). V každém případě byly tak volby degradovány a z hlediska vlády lidu jednoznačně zformalizovány. A rozhodování zásadních společenských otázek v referendu komunisté vůbec neznali.

Nemá smysl takové „volby“ obhajovat. Jiná věc je posouzení, do jaké míry se jejich způsob a význam v kapitalismu posílil, do jaké míry dnes naše volby skutečně umožňují občanům vyjádřit a prosadit jejich vůli.

Hlavním rozdílem je, že výběr kandidátů se dnes provádí a předkládá souběžně z více míst, z ústředí příslušných politických stran. Jistě jsou tady určitá omezení, např. stanovené minimum počtu hlasů pro účast ve sněmovně, ale to není nic neobvyklého a nežádoucího. Strany jsou do voleb s maximálním nasazením a na základě jimi předkládaných politických programů. Ale tyto se od sebe liší v zásadě jen kosmeticky a nepředstavují reálnou sociální alternativu. Všechny totiž počítají s existencí a upevňováním kapitalismu jako s něčím neměnným a nezbytným. Sice se např. sociálním demokratům nadává do „socialistů“ ale i oni mají k tomu daleko a sami takové označení tvrdě odmítají.

V podstatě se mezi stranami ve volbách rozhořívá jen boj „o koryta“, ne o tom co podstatného chce ta či ona strana a její kandidáti změnit, co chtějí udělat pro onen lid, ale kdo ho bude zastupovat a za něho jednat. Za tím účelem se vynakládají velké prostředky na jejich reklamu a vůči „protivníkům“ se podnikají různé dokonce i překvapivě podvratné akce stejně jako v každém jiném kšeftu. Zkrátka volby jsou i nyní manipulovány jako „za totáče“. Jen se to dělá daleko mazanějším způsobem, komunisté si v tomto směru, jak vidím, počínali velice primitivně. Je to úplný koncert reklamy, medií, sponzorů i cizích tajných služeb, často ale i vyhrožování – zkrátka velkých peněz. Voliči si sice mohou vybrat, ale není z čeho, a potom se uchylují jen k tzv. „volbě menšího zla“.

Navíc značná část hlasů stejně propadá, protože pro vstup do volených orgánů je podmíněno určitým limitem počtu obdržených hlasů. Lepším by pro ně bylo zachování „komunistických“ bílých lístků, což by určitě lépe ukázalo míru obecného nesouhlasu s daným „jídelním lístkem“. A ten by bylo určitě potřeba v každé době také znát.

Navíc v případných budoucích koalicích se i z těchto programů a zvolených zastupitelů udělá povolební „mišmaš“ a nikdo si už nedělá starost s tím, co vlastně nasliboval. Jsou tu zkrátka objektivní podmínky, pro které to už nelze plnit a dost.

Je proto nesporné, že lidé to všechno už vycítili jako do značné míry na nich páchaný podvod, původní euforie a politická podpora už dávno vyprchala, což se projevuje na jejich apatii a konkrétně na stále klesajícím zájmu na účasti ve volbách. Dostat jich k volbám polovinu je skoro zázrak. Ani to není zákonnou podmínkou, protože pak by asi žádné volby nemohly být platné. Ruku na srdce, volebním stranám to stejně spíše vyhovuje, protože tak je volí jejich „tvrdé jádro“ a kdo ví, co by se mohlo stát, kdyby se jich masově zúčastnili ti neznámí a nezmasírovaní voliči. Co říci na to, že třeba senátoři jsou často voleni jen 12 až 15 procenty hlasů oprávněných voličů. Kdyby svobodné volby uplatnili dříve vládnoucí komunisté, jistě by při nich dopadli daleko lépe. Tedy jsou sice zvoleni legálně, ale jsou zvoleni skutečně legitimně?

Aby měli zvolení zastupitelé všeho druhu záruku na své funkce po celou délku volebního období, dostali záruku své neodvolatelnosti, i kdyby se sebe více zprofanovali. Příkladem jsou známé případy přeběhlíků v současném volebním období, kdy přetahovaná poslanců dvou nejsilnějších politických táborů vyústila v situaci, kdy labilní vládu drží u moci jen podpora zrádců vlastních programů, za něž byli voleni a zvoleni. A nikdo proti tomu nemůže nic dělat a ani se moc nesnaží, na voliče a jejich původní hlas se jen kašle Jsou to prostě jen prebendy, často podvodně získané. Kde je starý komunistický parlament, kde poslanci sice fungovali jen jako přívěsek strany, ale dělali tak jen při své hlavní práci jako „vedlejšák“ za nějaké 2 tisíc korun měsíčně navíc.

A o nějakých referendech a vyjadřování lidové volby ke konkrétním zásadním problémům v referendech si občané mohou jen snít stejně jako za onoho komunismu. Za dvacet let se podařilo prosadit jen jedno referendum, a sice o vstupu ČR do Evropské unie. Všechna jiná byla až dosud odmítána s odkazem, že lidé tomu či onomu nemohou rozumět (jakoby poslanci něčemu doopravdy na rozdíl od nich mimořádně rozuměli), a že od toho mají své zvolené zastupitele. A dost, tím diskuse končí.

Dokonce se spíše zdá, že současná „demokracie“ není od toho, aby plnila přání lidu, ale aby mu je vymluvila nebo dokonce jednala výslovně proti němu a v rozporu s ním. Příkladů tu máme už dost, kdy docela nesporný a známý postoj většiny je politiky převrácen „antidemokraticky“ ve svůj pravý opak. Uvádím třeba omluvu sudetským Němcům „za to, co nám spáchali v dobách 2. světové války“ až po ty nešťastné novelizované smlouvy se SRN, zrušení trestu smrti, odmítnutí odluky náboženství od státu (bez náhrady), zřízení luxusního Senátu, vstup ČR do NATO a naše účast na bombardování Jugoslávie, uznání samostatnosti Kosova, účast našich žoldnéřů na agresích v Bosně, Kosovu, Iráku či Afghánistánu, odmítnutí amerického radaru na území ČR atd.

Podobně dopadlo i odsouhlasení posílení další závislosti státu na EU ve formě Lisabonské smlouvy. To nejsou žádné maličkosti, ale rozhodnutí směřující k rozkladu a podrobení našeho státu, k jeho přeměně na banánovou republiku.

Takže lze konstatovat, že kapitalismus změnil postavení voleb v politickém systému státu, ale stalo se tak jen formálně. Jejich faktický význam pro lid a jeho váhu v politice v podstatě nezměnil a ani nechtěl. Konečně nejsme v tom sami. Ani v jiných vzorově demokratických státech tomu není jinak. Není tedy divu, že důvěra lidí ve vládu, parlament a hlavní politiky je dnes stejně nízká až mizerná jako za onoho zločinného komunismu Samozřejmě je správné chtít a mít skutečně svobodné volby. Jak jsme ale mezitím poznali, musíme se ptát, zda zatím mají vůbec reálný smysl; zda to není jen kamufláž, podvádění obyčejných lidí? Vždyť sami Američané prý říkají, že „kdyby měly volby nějaký význam, tak by byly už dávno zrušeny“.

A mají pravdu, nejde přece o to, zda po nich budou vládnout Petrové nebo Pavlové neboť oběma jde a může jít jen o jedno – o zachování další ochrany existence kapitalistického systému. A pokud snad výsledek není těm bohatým – mocným podle chuti tak se prostě neuzná.

Příklady: když se znelíbil J. Kennedy, tak byl v roce 1963 jednoduše zastřelen; volby v „nejdemokratičtějších“ USA v r. 2000 přece na hlasy vyhrál Gore, avšak prezidentem se stal – světe div se té svobodě – stejně vhodnější Bush.

U nás jsme dokázali, že se lidé na „volby“ dříve dívali jako na nutné zlo, dnes se na ně dívají jako na zbytečnost.

Moc (politická) je tady pro lid

• Nejde jen o výběr zastupitelů, ale také o rozsah jejich reálné politické pravomoci, skutečné politické možnosti dané území či stát ovlivňovat a řídit. V tomto směru byl „náš komunismus“ značně formální a neupřímný. Zkrátka nedemokratický. Faktická moc byla soustředěna v Ústředním výboru KSČ, který si zejména nechal přímo „pod palcem“ propagandu, armádu, vnitřní bezpečnost, tajné služby i justici. Řízení ekonomiky a sociálních záležitostí přenesl částečně na vládu, i když také v tomto ohledu si zachovávala strana významnou míru dohledu a vlivu. Funkce prezidenta byla pouze reprezentativní, ostatně jako je tomu i dnes. Měli jsme sice „volený“ parlament, ale ten byl v praxi degradován na poslušný „štemplovací“ orgán předchozích rozhodnutí „strany a vlády“.

Jiná věc je, že i při určité míře zahraniční závislosti na SSSR, o čemž bude ještě řeč, byla politická moc soustavy těchto komunistických orgánů pro stát a jeho obyvatele podstatně významnější a rozsáhlejší, než je tomu dnes. Vycházím tu především z toho, že ekonomika je skutečným jádrem politiky. Až křiklavě se to – ať chceme či nechceme – potvrzuje v době současného nástupu hluboké celosvětové hospodářské krize, kdy její propad takřka přes noc tuto tezi připomenul, když se stal jejím hlavním tématem i problémem. Místních orgánů i států, států i společenství Evropské unie, USA i světa. Naráz všichni mají na tapetě jen jednu starost, totiž jak tu zatracenou ekonomiku osedlat a postavit znovu na nohy.

Jde o to, že jsme měli v ruce vlastnictví převážné části národního hospodářství a mohli jsme proto o něm politicky rozhodovat. Ať už dobře nebo špatně, ale mohli (podle faktických výsledků však spíše dobře, než špatně). Mohli jsme plánovat, vyhodnocovat i korigovat na všech stupních řízení náš ekonomický i sociálně kulturní rozvoj. Krátkodobě i perspektivně. Regulovali jsme rovnováhu, stabilitu i rentabilitu národního hospodářství. Rozhodovali jsme sami o tom, co se bude vyrábět a za kolik, co se bude vyvážet a dovážet (samozřejmě při zohlednění obchodní nebo řekněme vnitřní i vnější tržní situace). Kdo bude pracovat a za kolik, jaké budou ceny produkce a služeb, jak bude podložen a regulován peněžní oběh a úvěr, kdo bude pověřen řízením toho či onoho nebo z tohoto řízení odvolán, o kurzu naší koruny atd.. Co se postaví a co se zbourá či zlikviduje. Který neperspektivní podnik nebo obor je nutné nechat raději padnout (i když v tomto směru jsme byli spíše až moc bázliví). Samozřejmě jsme organizovali i státní a místní rozpočty, stanovili daně a zákonná pojištění a zabezpečovali ochranu národního majetku. V rámci možná sterilní, ale přece jen spolehlivé a ekonomicky bezpečné Rady vzájemné hospodářské pomoci jsme zabezpečovali podstatnou část našich zahraničně obchodních vztahů s partnery, kteří fungovali podle obdobných ekonomických principů jako my. Uzavírali jsme s nimi dlouhodobé dvoustranné i mnohostranné smlouvy o specializaci a kooperaci té či oné výroby. Výsledkem bylo to, což už bylo uvedeno. Prokazatelně vysoká stabilita a efektivita naší ekonomiky, v podstatě rovnovážná a bez vnitřních i zahraničních dluhů.

Přirozeně vím, co se o tom dnes soudí. Veřejnosti byla vnucena představa o tom, že toto až moc centralizované řízení, plánování ekonomiky, a společenské vlastnictví bylo škodlivé a neefektivní, které bylo napraveno až vznikem a masivní účasti privátního vlastnictví a vstupem zahraničního kapitálu. Ale jak už bylo ukázáno (viz nedávný článek „Zdivočelá země“), to jsou pusté lži a nesmysly. Pravý opak je pravdou. A tady se dostávám k věci, totiž k závěru, že dnešní byť volené politické orgány (parlament, vláda, kraje) mají reálný rozsah rozhodovací pravomoci velmi limitovaný. Že i kdyby samy skutečně chtěly, tak vůbec nic podstatného předurčit nebo změnit v národním hospodářství a domácí ekonomice dnes vlastně nemohou. Nejsou totiž schopny v podstatě ovlivnit to, pro materiální život rozhodující, to je vlastní tvorbu zdrojů. Co to je ale za vládu, která nedokáže (nechce?) ani pomoci sklářskému podniku, který je z 49 % v jejím vlastnictví? Co je to za vládu, která nezabezpečuje hlavní sociální právo lidu, to jest zabezpečit mu řádnou práci (zaměstnání)?

Při tom všichni dennodenně slyšíme, čím se zabývají, jaké prkotiny řeší, co si od toho slibují, navrhují a prosazují „reformy“ a podobně. Média všeho druhu to rozmazávají od rána do večera. Ale to je všechno jen mlha.

Protože ve skutečnosti mohou rozhodovat jen o rozpočtu (rozpočtech), nebo spíše o zadlužování státu (krajů, obcí), ale i to jen do určité hranice, pokud to ještě vůbec bude možné. Ale na takovou službu je nikdo nepotřebuje, to už by bylo lepší, kdyby se lidé zadlužovali sami na základě vlastního rozhodnutí a na svůj účet.

Do určité míry mohou v jejich rámci rozhodovat i o určitém rozsahu přerozdělování, ale v kapitalismu v podstatě, jak ukazuje život, rovněž jen jednosměrně. Převádět peníze, nebo takové přesuny lze podporovat jen tam, kde jde o penězovod od chudých k bohatým. Opačným směrem to není dovoleno a ani se o to nepokouší.

Dokonce i ta centrální Česká národní banka je mimo dosah těchto „volených“ a zastupitelských orgánů, protože ta má dovoleno fungovat jen pod kuratelou Mezinárodního měnového fondu a mezinárodního bankovního systému a vládě je přímo zakázáno do toho mluvit. Podle toho to také vypadá, jak nám ukazuje už profláklý systém „zisky soukromým vlastníkům ztráty občanům – daňovým poplatníkům“.

Tomu všemu odpovídá i tvorba a nesčetné novely zákonů. Máme jich sice už nepřehledné a neúnosné množství, ale celý právní systém nemá možnost nic podstatného z domácí vůle změnit k lepšímu.

Takže volené orgány v kapitalismu jsou vůči ekonomice v podstatě mimo hru, jsou vůči ní bezmocné. Mohou jen čekat, jak to či ono dopadne, jen se dohadovat a bezúčelně prognózovat. Nikdo se jich na nic podstatného ani neptá, jen od nich nejvýše požaduje. Tu dotace, tu státní zakázky, tu volnou ruku v zacházení se zaměstnanci, tu oslabení domácí měny a tak podobně. A vládnoucí strany a vláda skáče, jak se jí doporučuje. Sama nemá v tomto směru v ruce nic. Ekonomickou moc mají v ruce majitelé kapitálu, a těmi jsou v našich dnešních podmínkách v naprosto převažující míře zahraniční vlastníci. A ti samozřejmě nám nebudou pěstovat domácí ekonomiku podle našich představ a cílů, ale podle svých zájmů. Navíc, jak vidíme, dnes jsou tu a zítra už zase jinde. S kurzem naší měny je to jako na houpačce a nikdo neví, kdo za tím vlastně stojí a proč dnes koruna posiluje a zítra zase slábne. A to je prosím univerzální „cena“ za jakoukoliv práci našich lidí.

Který dodavatel si může dovolit takový luxus, že na cenu své produkce nemá žádný vliv? Nikdo ani neví, které podniky budou zítra zavřeny nebo přestěhovány a kolik tisíců zaměstnanců to odnese. Nikdo neví, kdo a jakým způsobem využije dokonce vklady a úspory našich domácích obyvatel, zda je nakonec nepoužije na zalátání bankrotů v zemích jejich vlastníků.

To všechno je vysoce ostudné. Ale na rovinu: jsme a zůstaneme proti tomu i nadále zcela bezmocní. Takže naši politici jsou sice formálně řádně zvoleni lidem, ale stejně pro něho nic nemohou udělat, ani kdyby doopravdy chtěli (o čemž nejsem přesvědčen). Vyvinuli se v samoobslužnou funkcionářsko parazitickou složku, s odpovědností daleko nižší až žádnou než za onoho „zločinného“ komunismu.

Viditelná ruka trhu bez přívlastků

• Máme tedy v kapitalismu „volené“ politiky, kteří o ničem podstatném nejen nerozhodují, ale naopak zavlékají svoje voliče do dalších a dalších problémů. Navíc to dělají strašně neefektivně, za mimořádně vysoké náklady, placené daňovými poplatníky. Máme tedy mimořádně drahou lidosprávu a stát, který navíc vystupuje jako „příručí, který za nic neručí“. Všechno podstatné se snaží svalovat na neviditelnou ruku trhu, nedostatky v hospodaření druhých a podobné bláboly. Když, ale pro lidi nic nemůže a nechce udělat, proč ho vlastně mají vydržovat a platit?

Začnu tím, co nás stál stát a místní orgány v komunistických časech. Nemám tu samozřejmě na mysli výdaje na neplacené nebo částečně placené služby, ale náklady na veřejnou správu, justici a diplomacii, včetně různých příspěvků společenským organizacím pokud plnily některé potřebné společenské funkce (tedy politickým stranám včetně KSČ, církvím, odborům, tělovýchově, některým kulturním institucím atd.). To všechno dohromady (stát, republiky, kraje, okresy, obce) nás tehdy stálo ročně za celé Československo necelých 11 mld. Kč, takže na Českou republiku z toho připadalo zhruba necelých 7 mld. Kč.

Pro srovnání s dneškem musím připomenout, že mezitím byla řada těchto nákladů z rozpočtů převedena na mimorozpočtové instituce a není o nich přehled. Připomínám např. správu zdravotních pojišťoven, bývalé Fondy národního majetku a Českou konsolidační agenturu. Ale i bez nich se nyní obdobné reálné výdaje, to je už po zohlednění inflace, zvýšily nejméně 6 x, přičemž počet státních a místních úředníků vzrostl 5 x. Kromě toho tu máme ještě desítky (a možná už stovku) miliard výdajů nového typu, které jsme vůbec neznali. Především úroky z veřejných dluhů, příspěvky řadě mezinárodních organizací (MMF, SB, NATO, EU atd.), a vlastně i výdaje, spojené s vysíláním našich vojáků v žoldu NATO do známých agresivních akcí v zahraničí.

Tento růst výdajů na správu státu a místních orgánů a s tím spojený nárůst všezahrnující byrokratizace je podle mě až nepředstavitelný a naprosto neodůvodnitelný. Lidé mají na krku nejen tyto nové vysoké správní výdaje (zkracuji pro zjednodušení), ale i úředníky (v tom i soudce, diplomaty a obdobné činnosti), kteří je pronásledují svými požadavky na každém kroku. Jistě to není jejich vina, ale politiků, kteří je svojí činností vytvářejí a dávají jim úkoly (v případě, že je ale nějaký průšvih, představují pro ně současně obětní beránky).

Ilustrujme si tuto bohulibou činnost našich „demokratických“ politiků na několika ověřitelných příkladech. Třeba na budování územní hierarchie těchto orgánů. Po roce 1989 byly honem, honem zrušeny krajské národní výbory. Jen proto, aby byly později znovu obnoveny a to v dvojnásobném počtu. V návaznosti na to byly zrušeny desítky okresních úřadů, aby místo nich vznikl ještě větší počet tzv. integrovaných obcí. Byli vyhazováni zkušení úředníci, aby místo nich byli později přijímáni noví, nezkušení a dražší. Stát, kraje a okresy přišly o zařízené a funkční budovy, aby místo nich byly později za mnohem dražší peníze kupovány, budovány a zařizovány budovy nové. K tomu byl zřízen zbytečný, drahý a věci komplikující Senát, který lidé potřebují jako pes pátou nohu, zato však představuje významné rozšíření politické „pastvy“.

Stát zaměstnává (deseti) tisíce ekonomů, právníků anebo i programátorů, aby však, kdykoliv se má něco legislativního vypracovat nebo obhajovat před soudem, provést určitá ekonomická analýza či expertíza, nebo se má tak zvaně účinně využít nová moderní výpočetní technika, si na to najímal (ty nejdražší) privátní firmy. Bere se to jako samozřejmost. Ale za „starých“ časů to všechno uměli a dokázali vlastní úředníci jako běžnou součást vlastní práce, aniž by byli za to placeni navíc. Nikdy s tím nebyl problém. Bylo to mnohem rychlejší, spolehlivější a také mnohem levnější. Kromě toho tu nebyl prostor pro velkou korupci, jaký v současném systému vznikl dnes. Navíc, až dosud stát skoro všechno za drahé peníze stejně jen prohrával.

Často je tato neschopnost a plýtvání zřejmá na první pohled. Tak třeba v Praze v budově v Letenské ulici sídlila dvě ministerstva financí, federální i české. Obě se tam pohodlně vešla. Dnes, pokud vím, má současné ministerstvo financí kromě té původní budově v Praze obsazeno ještě dalších šest budov. Kromě toho nejméně deset jiných budov mají nově zřízené finanční úřady pro jednotlivé pražské obvody a město jako celek. Sám pražský magistrát má nyní 5x až 6x více úředníků, než tomu bylo dříve. A podobně to vypadá i v jiných krajích a na úřadech vůbec. Proti tomu všemu byla „naše totalitní byrokracie“ ubohou popelkou. A dokonce byla mnohem více funkční.

Všichni víme, jak nám roste veřejnoprávní dluh. Vnucuje se nám názor, že hlavní vinu nesou tzv. mandatorní (povinné ze zákona) sociální výdaje, v tom hlavně výdaje na sociální důchody. To je naprostá lež, samozřejmě záměrná, protože odvádí pozornost od mimořádného všestranného růstu zmíněných správních výdajů, a politiků jako hlavních viníků tohoto bezútěšného stavu. Ale právě ten je zdrojem napájejícím naše zadlužování.

Pro důchodce s trochou ironie připomínám, že pokud by výdaje na důchody rostly stejným tempem jako tyto správní výdaje, pohybovala by se dnešní průměrná starobní penze okolo 35 až 40 tisíc Kč měsíčně. Takže víme, kde se ten náš blahobyt ztrácí, že to rozhodně není v mandatorních sociálních výdajích.

Možná legální, ale určitě nelegitimní

• Hlavním cílem uspořádání sociálních poměrů bylo, je a bude zabezpečení, nebo alespoň maximální přiblížení se k požadavkům společenské rovnosti všech lidí. Nejen právní, ale i pokud jde o jejich sociální postavení. V evropských poměrech je tento požadavek obecně požadován už od dob Velké francouzské revoluce, a ve 20. století byl zakotven i normativně v příslušné Chartě a navazujících dokumentech OSN. Přitom za rozhodující a nezastupitelnou podmínku faktické a ne formální rovnosti občanů pokládám zabezpečení sociální spravedlnosti v dané zemi. Tomu se ale dnešní vládnoucí politická moc v České republice (a vlastně i v ostatních kapitalistických státech) vyhýbá jako čert kříži. Odmítá to výslovně i nyní vládnoucí liberální teorie (viz její klasik Fridrich Hayek) s poukazem, že jde o nežádoucí a destimulující rovnostářství, které bylo hříchem socialismu, a který nemá v „řádné“ kapitalistické společnosti místo. Přitom se takovému požadavku podsouvá, že z něho vyplývá škodlivá nivelizace a rovnost při rozdělování výsledků práce, víceméně podle zprofanovaného komunistického sloganu „každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb“. Že totiž má každý mít stejně.

Také souhlasím s tím, že v tomto podání je to nesmysl. Ale v tom nejsou kořeny sociální spravedlnosti, takový výklad je falešný a zavádějící. Ty totiž spočívají ve vytvoření více méně rovných či přibližně stejných výchozích ekonomických a sociálních podmínek (příležitostí) pro seberealizaci a prosazení se každého občana. Samozřejmě ty nejde vytvořit v nějaké idealizované podobě, ale je možné a v demokratickém státě myslím i nezbytné o soustavné přibližování se k určitému optimu takových možností usilovat. Připomínám, že právě v tom spočívá jedna ze stěžejních zásad (nebo dokonce stěžejní) socialistické společnosti, podle níž jde o to, aby každý byl pokud možno „odměňován či oceňován především podle výsledků své práce“.

Myslím, že právě v tomto směru dokázali komunisté udělat hodně pozitivního, že tento stěžejní princip v zásadě v naší politické i ekonomické praxi fungoval. Odstranili totiž vykořisťování a parazitismus založený na vlastnictví kapitálu, na vlastnictví (velkého) produkčního, obchodního a bankovního majetku. To se však po listopadu znovu vrátilo (dokazují to údaje o nezdravém vývoji poměru mezi příjmy za práci a příjmy z majetků). Samozřejmě vím, že právě proto byli předmětem neutuchající nenávisti kapitalistů a jejich posluhovačů (a jim věřících) až „za hrob“. Protože, aby mohli poskytnout do té doby absentující faktické právo takové rovnosti většině lidu, museli (a to bude platit i pro případné jakékoliv budoucí snahy sociální spravedlnost obnovit), přitom nezbytně zbavit reálně existujících sociálních nadpráv tuto majetkovou „elitu“ neodůvodněných a nezasloužených příjmů i reálné moci plynoucí z jejich majetků.

Nemohou totiž vedle sebe působit sociální práva a ještě „rovnější“ nadpráva, to je logický a sociální rozpor.

Konstatuji, že se soukromým kapitalistickým vlastnictvím či zejména individuálním koncentrovaným velkovlastnictvím jsou spojeny dva zásadní společenské problémy.

V prvé řadě jde v naší republice o způsob jeho nabytí jednotlivými dnešními vlastníky. Může být sice v zásadě legální, protože ho zákony kapitalistického státu a tedy i dnešní ČR záměrně umožňují, avšak přesto je převážně nelegitimní. Je totiž získáno nikoliv osobními zásluhami jako výsledek mimořádně dobré práce, ale jako výsledek vykořisťování druhých – včetně spotřebitelů a vkladatelů (viz znehodnocení úspor občanů a „lichvářské úroky“ v našich bankách po r. 1990) – a spekulací ve všech jejich formách. To platí obecně.

V našich podmínkách pak lze doslovně říci, že toto „velkovlastnictví“ bylo jako prvotní akumulace majetku nových kapitalistů v relativně krátké fázi státem organizovaného restitučního a hlavně pak privatizačního eldoráda doslovně ukradeno skutečně oprávněným vlastníkům, kterými byli a jsou ti, kteří si ho v průběhu poválečného období zaplatili ze své „společné práce“, to je naprostá většina pracujících občanů.

Dnešní režim velkovlastníky ovšem představuje jako ty „úspěšné“ s tím, že pokud jim to ti ostatní a „neúspěšní“ nepřejí, je to vlastně prachobyčejná a zavrženíhodná závist. Pravdou ale je, že vůbec nejde o neodůvodněnou závist ale o docela obyčejný a plně oprávněný vztek na takovou míru společenské nespravedlnosti, která se nám neomaleně roztahuje přímo před očima. V dané situaci ho nepociťovat by snad ani nebylo lidské.

Neboť v České republice jsme po roce 1989 začínali v podstatě všichni s holýma rukama, přičemž jen stovky nových nejvyšších politických a hospodářských představitelů mohly brzy legálně získat průměrné platy blížící se např. 100 tisíc Kč měsíčně (za rok 1,2 mil. Kč), což byl vlastně příjem prezidenta (jen pár jedinců, např. generální ředitelé bank, mohli tehdy mít měsíčně až 300 tisíc Kč). Odečteme-li náklady osobní spotřeby, mohl každý z nich za pět let ušetřit tak nejvýše 5 mil. korun, tedy tak na nějakou tu průměrnou vilu.

Je proto jako na dlani, že kdo z našich občanů v té době získal deseti či dokonce stamiliony – a tzv. dolarových milionářů už máme snad desetisíce – je nemohl nabýt „poctivě“. Noví velkoboháči jsou proto vlastně obyčejní raubíři a zloději. Slovo „podnikatel“ se bohužel u nás mezitím pro mnoho lidí stalo takřka synonymem pro slovo gauner. Není už rozhodující zda svůj nový „majetek“ získali přímým podvodem nebo okradením jiných, nebo v procesu oné podvodné a protiústavní privatizace snad i v rámci „zákonů“. Stejně tak není rozhodující výmluva, že jejich další generace už bude žít „poctivě“ po příkladu amerických Rockefellerů nebo Kennedyů. Poctivě se má žít od začátku a ne až si někdo nahrabe a pak to hodlá bránit zcela bezohledně a všemi prostředky jako něco, co mu patří podle nějakého přirozeného práva.

Za druhé platí, že kapitalistické velkovlastnictví vlastně v praxi neguje jakoukoliv demokracii a činí občanskou rovnost formální a dokonce lživou. Je vysloveně antidemokratické. Neboť individuální velké peníze mají i individuální velkou faktickou moc a bojovat s nimi účinně nemůže nejen obyčejný člověk, ale většinou ani orgány státní moci a správy. Tato „moc“ si bez problémů může zaplatit nejen nejlepšího právníka, ale i policistu, celníka, státního úředníka, soudce nebo i poslance či ministra. Podplatit si politickou stranu a tím i její parlamentní klub. Umožňuje mu hlídat si a ovládat vlastní zaměstnance, i jiné občany-voliče. Kohokoliv veřejně proslavit nebo naopak očernit. Vykoupit se i z trestu, třeba jen uplacením oběti, která stáhne žalobu, dostat se z vazby na jakoukoliv kauci, nebo v nejhorším případě mu zajistit „fešácký“ kriminál. Mít zkrátka vždy pravdu, i když ji nemá.

A nejen to. Nemusí už vlastně pracovat. Může se klidně trvale flákat a dokonce i své podniky může jen semtam „ovládat“ z dálky, třeba z Baham nebo z Kypru. Jeho děti budou „od přírody“ automaticky chytřejší, dostanou nejlepší vzdělání a je jim všestranně zajištěn speciálně lehký vstup do života, bez zátěže starostí ostatních mladých lidí. Protože „šaty dělají člověka“, je boháč zcela jinak hodnocen, i když je třeba děvkař, narkoman, alkoholik nebo kriminálník. Dokonce si může zaplatit i vyšší zdraví a dlouhý život, vyléčit se z nemocí, na které jiní nemají (ti musí šetřit i na ty regulační poplatky). Takže ve většině případů může táta jen připomínat synovi: „ty to v životě daleko nedotáhneš. Po mně nemáš co dědit, ani ti nezaplatím zvláštní vzdělání. Ty sám nejsi ani kšeftař, ani nemáš povahu na to, abys druhé okrádal a podváděl. Ty proto bohatý nikdy nebudeš, tobě zbývá jen ta vlastní práce.“ Velkokapitalista tak má vlastně široká politická a sociální „nadpráva“, i když tyto neplynou ze žádných zákonů.

Ta jsou a priori společensky nespravedlivá, porušují princip společenské rovnosti, vylučují možnosti požadování a uplatňování sociální spravedlnosti. O to je horší, pokud takovými velkovlastníky nejsou domácí ale zahraniční kapitalisté a jejich firmy. Jednak je jejich vliv na „usměrňování“ demokracie a života vůbec v zemi jeho působení ještě mnohem koncentrovanější a tedy i účinnější, a jednak se stávají přímými nositeli i uskutečňovateli kolonizace takové země, jejího ovládání ze zahraničí. Opět tu máme příklad jako na dlani.

Je-li tisk sedmou velmocí a tzv. nezastupitelnou součástí demokracie, jak se s tím srovnává naše skutečnost, kdy jsou už rozhodující české sdělovací prostředky převážně v německém vlastnictví (přesněji řečeno ve vlastnictví Čechům vyloženě nepřátelských sudetských Němců), nebo jsou jimi aspoň usměrňovány nepřímo? V době, kdy se znovu nepopiratelně bojuje a vlastně už prohrává zápas o naše národní zájmy vůči SRN, a kdy jsou tedy reálná znalost a veřejné prosazování mínění našeho obyvatelstva tak mimořádně důležité.

Není přece demokracií pouhá možnost jít jednou za pár let k volbám. Nelze mluvit o osobní svobodě, když o její míře v zásadních otázkách rozhodují nebo do značné míry spolurozhodují desítky či stovky kapitalistů či dokonce zahraniční kolonizátoři, ať jsou v jakémkoliv hávu. Nemůže být sociální spravedlnosti ve společnosti, kde o postavení a oceňování lidí nerozhoduje jejich faktická práce a chování a jejich výsledky, ale zpravidla už ve fázi vstupu do života „nedostižné“ výhody dané jen určitým jednotlivcům předem v procesu privatizace, vykořisťování nebo dědictví.

Možno shrnout, že soukromé kapitalistické velkovlastnictví – i pokud pomineme příčiny jeho nabytí a růstu – je nejen ekonomicky neefektivní, je zdrojem korupce a úplatkářství. Hlavně je antidemokratické a v principiálním rozporu už i s výchozími podmínkami sociální spravedlnosti, a v neposlední řadě nástrojem zahraniční kolonizace země, zejména pokud je tak malá a zchudlá jakou je naše ČR. Vládne nejen podniky ale i politikou. To není politický slogan, ale pouhé konstatování reálné skutečnosti. Proto máme-li být demokratickým státem, musíme i v tomto směru hledat a uskutečnit nápravu současného stavu. Samozřejmě demokratickými cestami a způsobem, který bude v souladu s požadavky ochrany lidských práv a svobod.

Dnes je však bohužel situace jiná, protože zmíněné příznivé výchozí podmínky nebyly využity, ba vlastně byly rozsáhle v rámci restitucí a privatizace zneužity. Převzaté společenské vlastnictví bylo mezitím rychle různými legálními i nelegálními cestami převážně rozkradeno, nebo je alespoň zcela nepřehledné. Není pravda, že jsou špinavé jen některé privatizační akce, naše privatizace je špinavá jako celek.

Je to zločin, který však nelze promlčet, a proto je (bude?) na pořadu dne nový úkol a sice „vrátit občanům, co jim bylo ukradeno.“ Samozřejmě vím, že zatím jde jen o „výkřik“, protože náš stát a jeho orgány, ani sdělovací prostředky, ani zahraničí se o protiústavní vyvlastnění několika bilionů (v dnešních cenách) majetku našich obyčejných občanů nezajímá. Přišli o něj nejen onou „restitucí“ a „privatizací“, ale i znehodnocením vkladů a důchodů. A samozřejmě i úpadkem ekonomiky v procesu naší ekonomické reformy, hlavně v devadesátých letech. To však nikdo nechce vědět, ačkoliv nad „zámkem“ každého potomka bývalého šlechtice, zpravidla navíc kolaborujícího za 2. světové války s Německem, se roní veřejně slzy po léta. Okradení malých občánků je však skryté, oni zatím neměli sílu se svého práva dovolat.

Náprava těchto činů by si ovšem vyžádalo učinit odpovídající nezbytné, ale přitom důrazné politické a právní kroky. Nejen proto, že privatizační akce byly protiústavní, ale i proto, že 40 let komunismu více než dostatečně ukázalo, že bez třídy kapitalistů-velkovlastníků to šlo docela dobře. Scházela nám řada věcí, oni (fabrikanti, statkáři, potomci bývalé šlechty, katoličtí preláti, lidé z “nejlepších“ rodin atd.) však určitě nikoliv. Bylo určitě správné zbavit se rychle úzké „třídy“ komunistických funkcionářů a tehdejších vládců tohoto našeho společného vlastnictví, nikoliv však obnovovat kapitalisty na úkor poškození naprosté většiny ostatních občanů. To bylo a je antiefektivní, antipokrokové, antidemokratické a sociálně nespravedlivé.

Vracení toho co bylo ukradeno – což platí jako aktuální slogan současnosti i když tentokráte vymyšlený nikoliv komunisty ale právě naopak jejich úhlavními protivníky (vůči komunistům) – by nemohla být samozřejmě považována za nějaké nové znárodnění, ale byla by pouze nápravou práva.

Nejde však o to, přistupovat k vracení jako k ojedinělému aktu, ale zasadit ho do širokých souvislostí revitalizace našeho společenského vlastnictví občanů, a od samého začátku do konce ho uskutečňovat pod kontrolou veřejnosti. Mimo jiné by bylo správné a možné ústavu doplnit o další základní princip, podle něhož „majetek získaný nepoctivým a bezpracným způsobem – byť i ne protizákonně – se nikdy (nepromlčitelně) nemůže stát soukromým (osobním) vlastnictvím“, a to ani příbuzných či dědiců. A lze se oprávněně domnívat, že při jejím dodržování by noví superboháči či velkovlastníci už snad ani nevznikali. Neboť kde se nebude krást, podvádět, vydírat, vykořisťovat, šidit, tolerovat neplacení dluhů, žít a bohatnout z pouhých spekulací, zkrátka v sociálně spravedlivé společnosti, kde budou lidé v zásadě hodnoceni podle výsledků své práce, tam k tomu v podstatě nemůže dojít. Takže ani nebude třeba se bát, že někomu bude v budoucnu trvale hrozit odebírání velkých majetků.

Jistota nejistot

• Lidé potřebují ke svému životu, práci i výchově dětí co nejvíce klidu a jistoty. To je nejen otázkou sociální, ale i předpokladem uchování osobního zdraví. Člověk vždy potřebuje určité perspektivy vlastní budoucnosti i svých rodin. Konkrétně řečeno: rozhodující hmotné i nemateriální sociální jistoty. V tom je nesporně rozhodující jistotou zabezpečení řádné a odpovídající placené práce po celou dobu jejich ekonomické aktivity, tedy zaměstnanosti či možnosti samostatně podnikat. V podmínkách 21. století docela samozřejmě také zajištění dětí do doby jejich dospělosti a žen v mateřství. Ochrany a bezpečnosti práce, ochrany zdraví, léčení i pomoc v nemoci. Zabezpečení odpovídajících životních podmínek invalidů i důchodců. Ochrany a zabezpečení vlastních úspor všeho druhu. A pro všechny řádně platící občany také bydlení. Lze odpovědně prohlásit, že právě toto předchozí režim dokázal. Ne na nějaký okamžik ale na čtyři desetiletí, takže vlastně natrvalo. V našich dobách nebyla ani na okamžik nezaměstnanost, lidé dostávali řádně a včas výplaty, byla tu široká podpora dětí i matek (nejen dětské příspěvky a slevy na daních z příjmů, mateřské příspěvky či porodné, ale i rozsáhlá síť jeslí, mateřských školek, školních jídelen a družin, domovů dětí a mládeže). Nemocní měli k dispozici bezplatné zdravotnictví a byla jim po celou dobu nemoci vyplácena nemocenská podpora. Handicapovaní (invalidé) dostávali vlastní důchody a navíc jim byla zabezpečována pro ně specificky vhodná pracovní místa. Důchodci měli bez výjimky starobní důchody.

Samozřejmě leccos z toho se dá ať už odůvodněně nebo i neodůvodněně kritizovat. Třeba to, že komunisté nejen zabezpečili práci, ale že také do práce „nutili“ uzákoněním pracovní povinnosti. Ale to je podle mého soudu jen druhá strana mince. Je to jakási společenská trvale platná smlouva, podle níž není možné, aby pracovali pro sebe i společnost jen někteří a jiní se jen vezli. Odpovědnost je tu společná. Postupovat jinak by vlastně znamenalo podporovat či aspoň tolerovat parazitismus. Nebo se namítá, že peněžité podpory v podobě dětských přídavků, mateřských příspěvků, nemocenského či invalidních a starobních důchodů byly nedostatečné a měly být proto vyšší. O tom si sice dá diskutovat, ale vždy platilo a bude platit, že tady je třeba posuzovat nikoliv jen jejich nějakou absolutní výši ale především zásadní relace jejich poměru k průměrným platům, které se vyvíjí podle ekonomické situace dané doby. A k tomu lze jen říci, že tehdy byly rozhodně pro příjemce výhodnější než dnes, což nejlépe prokazuje propad výše starobních a invalidních důchodů.

Kapitalistický režim všechny tyto sociální jistoty smetl a naopak nastolil pro většinu lidí, občanů – voličů období všeobecné sociální nejistoty, strachu a stresů. Především pro ně nemá práci (dokonce ani to proslulé mytí oken nebo topení v kotelnách) a někdy se za ni ani neplatí. Stát necítí odpovědnost za zajištění jejich bydlení, dokonce ani pokud jde o rodiny s malými dětmi nebo matky samoživitelky. Vůbec nebrání nehoráznému zvyšování cen základních životních potřeb spojených s bydlením (nájmů, elektřiny, plynu, vody), ani služeb sociálních zařízení pro děti. Nezajímá ho neustálé znehodnocování životních úspor – jak vkladů tak i prostředků vložených do cenných papírů – jejichž vydávání umožňuje platné zákonodárství. Přestože snad všechny druhy sociálních podpor i „zákonných“ důchodů neustále relativně (často i absolutně) klesají, dělá mu starost spíše výše rozpočtových mandatorních výdajů, kterými je má sám povinně zajistit. Hlavní snahou je pokud možno i tady přenést jejich budoucí výplaty na individuální iniciativu a „odpovědnost“ jednotlivých občanů.

Důsledky toho všeho jsou pro lidi katastrofické. Znovu se blížíme půl milionu nezaměstnaných, tisíce lidí nedostávají navíc po řadu měsíců za svoji řádnou práci výplatu, často se jí už nedočkají vůbec. Takřka denně jsou vyhazováni lidé po stovkách i tisících z podniků, výrazně omezujících svoji činnost či dokonce končících svoji existenci vůbec. A to se ještě vedou politické diskuse na téma, jak toto vyhazováni z práce pro zaměstnavatele dále usnadnit, jak běžné pracující ještě dále zotročit (mimochodem praskly už mezitím i případy přímého zotročení zahraničních dělníků podle vzoru bavlníkových plantáží v kdysi otrokářských USA).

Vznikla nám nová společenská třída desetitisíců bezdomovců, somráků a žebráků. Jako v té pověstné latinské Americe už nám dnes stovky bezprizorných dětí žijí na ulicích a stávají se z nich narkomani nebo prostituti, často obojí. To už v našich časech patřilo jen do říše hororových pohádek.

Narostly nám sociální nejistotou založené dluhy a z nich statisíce exekucí domácností. Lidé nad padesát let, invalidé nebo matky s malými dětmi jsou při hledání často jakékoliv práce takřka bez vyhlídky a zůstávají trvale v beznadějné situaci.

Přidruženým ale přirozeným efektem toho všeho je už neřešitelný narůstající počet sociálních ghett a squattů v mnoha velkých městech, i narůstající počet každoročních sebevražd ze sociálních důvodů, hlavně z řad dlouhodobě nezaměstnaných nebo lidí neschopných zaplatit své dluhy. Z toho desítky těchto anonymních obětí kapitalismu už volily smrt tím neotřesnějším způsobem, to je sebeupálením.

Na rozdíl od historických případů Palacha a Zajíce se však už o tyto případy nikdo nestará, nikoho to nezajímá, jedinou snahou politiků a medií je jejich ututlání. Aby o nich pokud možno nikdo nevěděl, aby se o ně nikdo nezajímal. Tím spíše o jejich dopisy na rozloučenou, v nichž uvádí sociální důvody těchto tragických činů. Pokud se má mluvit o zločinech, tak jen o zločinech komunismu. Tam je naopak dovoleno vše a ještě mnohem víc.

Do toho všeho náš draze placený kapitalistický stát jen vykřikuje, že se „každý musí o sebe postarat sám“. Přiznám se, že osobně nad takovým vývojem trnu hrůzou. Že se může v naší republice znovu stát něco takového mně a ani mé okolí nenapadalo ani v těch nejhrůznějších snech. Že se vrátí svět pánů továrníků a statkářů, dokonce knížat či hrabat. Že znovu budou milostpaničky na straně jedné a služky na straně druhé. Že ve školách už od těch nejmenších naroste oddělená vrstva dětí – socek, jimž ty „úspěšnější“ mohou dávat dennodenně najevo své pohrdání a odpor. Že do toho budou kázat katoličtí kněží a jejich ještě vyšší šarže o odpuštění a lásce, a usilovat přitom o nahrabání dalších majetků. A tak dále, a tak dále.

Život většiny občanů se „za komunismu“ přece jen vyvíjel k lepšímu, jeho špatné stránky byly postupně odstraňovány nebo aspoň zmírňovány. V kapitalismu se jim však vede stále hůř a není naděje na pozitivní obrat ani v budoucnu.

Došlo ke všeobecné ztrátě lidské důstojnosti zaměstnanců a v podstatě fungující demokracie na pracovištích, a místo toho nastoupila nadvláda všeobecného strachu a obav. Stali se pouhými poskoky zbohatlíků a nafoukaných zápaďáků, jakož i hulvátsko plantážnických manýrů řady manažerů, proti nimž nemají možnost se odvolat. Tato situace jim pochopitelně často láme páteř a morálku, což mimo jiné také zvyšuje hladinu domácí kriminality.

Lidé chtěli demokracii a suverenitu, a místo toho dostali onen zlodějský kapitalismus a daleko hrubší domácí i cizí poddanství, než bylo to komunistické.

Takže můžeme jen volat – zvítězili jsme, (a v duchu) porazili jsme se! Co na to všechno lze vůbec říct, když pouhé bědování nemá cenu. Co na to mají říkat naši utrápení a utlačovaní obyčejní a slušní pracující, oni občané a voliči, kteří musí často žít jako štvaná zvěř? Bohužel ti jsou přitlačeni k zemi a bojí se každého dne, zda jim nepřinese vyhazov z práce. Protože jsou nuceni žít masově ve strachu a obavách z budoucnosti, jsou pod tlakem doby ochotni se podrobit mnohdy čemukoliv a komukoliv.

Jak známo, pociťuje strach především o zaměstnání, o výplaty či o zákazníky už více než polovina populace (v únoru 2009 to bylo údajně už přes 80 %). Kromě toho mají odůvodněný stres z narůstajících dluhů, exekucí až bezdomovectví. Ze znehodnocování a ztráty svých těžce nahospodařených celoživotních úspor.

Samozřejmě z toho i z případných nemocí nejen fyzických ale zejména duševních. Jak víme, ty už dokonce čím dále víc postihují i dobře placené manažery, kteří se bojí o ztrátu svých dobře placených sinekur.

Jsem po těchto zkušenostech čím dál víc přesvědčen, že režim, který se takto vůči vlastním občanům chová, který jim není schopen zajistit a to za drahé peníze ani to nejzákladnější – OSN zaručené právo na práci, nemá právo na existenci.

Že to není možné? Jak to, když to tady už oněch 40 let bylo a fungovalo...

Svoboda slova

• Jednou z hlavních vymožeností nového režimu má být svoboda slova, kterou jsme u nás prý úspěšně obnovili. Na rozdíl od „komunismu“ teď údajně všichni mohou myslet, veřejně psát a říkat, co chtějí. V médiích, v diskusích, v peticích, ve vlastní tvorbě či na demonstracích. Zkrátka vždy a všude. To je ale lež jako věž. Ve skutečnosti přirozeně rozhodují vládci sdělovacích prostředků, co si máme a můžeme myslet. O čem se píše a mluví a o čem nikoliv. Neboť hlavním nástrojem současné cenzury není přímá kontrola, ale zásadní embargo na informace, témata a autory, kteří se režimu nehodí a proto se nikam nedostanou; v tomto směru nějaké Haló noviny a dokonce ani internetové Britské listy nelze považovat za nějaký významnější zdroj kritických názorů, to je jen šidítko, aby tady „něco takového“ bylo, co je však současně odsunuto na jakýsi „okraj“ naší civilizované společnosti a mimo dosah a zájem „slušných“ lidí. Slyšíme kolem sebe stovky banalit a klepů jen proto, aby lidem nenapadalo zabývat se vážnějšími a zásadními otázkami jejich vlastního života, uvědomit si masovou novou vlnu myšlenkového glajchšaltování a deformací nejenom v pouhém zpravodajství, ale i v literatuře a umění, a dokonce – a to ve zdaleka neposlední řadě – i v nejrůznějších vědeckých, odborných a jiných tzv. dokumentech nedávné historie i současnosti. Lidem se tak soustavně vytírají oči a odvádí jejich racionální pozornost, jen aby je nenapadlo zabývat se skutečným stavem světa, zvráceným systémem kapitalismu a současného stadia jeho vývoje, to je globalizace (superimperialismu).

Nemohu a nehodlám obhajovat komunistickou nedemokratickou praxi. Dovolovala také mediím jen to, co bylo v souladu s požadavky a doporučeními KSČ. Komunisté prosadili „zákonem“ monopol marxistické ideologie a to ve zvrácené dogmatické podobě. Je správné, že byl tento systém zrušen.

Ale proč místo slibované názorové plurality je opět přípustný jen jeden ideologický monopol, opět jen eintopf i když tentokráte samozřejmě antisocialistický a antimarxistický a tedy obhajoba věčného a nejlepšího kapitalismu (bezbřehého liberalismu a globalizace) a křesťanské či v našich poměrech středověké katolické ideologie? Tedy ideologie totalitní církve, která sama odmítá svobodu myšlení a v rozporu s Listinou lidských práv a svobod ji svým členům zakazuje, když jim ukládá „v jednoho Boha věřiti budeš!“ Nehledě na to, že soustavně uplatňuje stejně protiústavní a diskriminační zákaz výkonu povolání (pro ženaté kněze, pro ženy-kněze). Zkrátka marxisticko-socialistická ideologie byla koncem 20. století rázně vymýcena metodou nastolení ideologie zcela opačné, propojené dokonce s radikálními snahami o restauraci a indoktrinaci katolictví, jako tomu bylo po Bílé Hoře. Za čtyři sta let se v tomto směru jak se zdá nic nezměnilo, nikdo se nepoučil. Že se to nedaří, je věc jiná.

A to má být ona pravá demokracie?

• V této zemi přece pořád žijí statisíce či možná miliony ateistů, materialistů, marxistů, demokratických socialistů atd., ale jejich názory, důvody, důkazy takřka nikdo nezná, k nikomu se nemohou dostat. Domácí i zahraniční mainstreamové sdělovací prostředky všeho druhu o nich prostě neví a nechtějí vědět. Oni totiž nemají aktivní přístup k informačním kanálům, jejich názory jsou všeobecně a důsledně embargovaný. Už neexistuje žádná Svobodná Evropa a spol., která by je vykřikovala denně do světa, jako kdysi ty antikomunistické. Naše svoboda slova zná jen to, co se hodí kapitalismu do krámu, co ho podporuje a udržuje, jinak funguje spiknutí spirály mlčení...

Do této sféry svobody přesvědčení spadá i dřívější tak proklínané „utlačování“ náboženství, především svaté církve katolické. Z vlastní zkušenosti ovšem můžeme říci, že s komunisty jak církev sama, tak i její představitelé vcelku ochotně spolupracovali a to až na nejvyšší vládní úrovni, a měli za to od státu své docela slušné hmotné zajištění. Ale ty stížnosti nejsou stejně moc pravověrné.

Pokud třeba v začátcích padesátých let rušili či omezovali kláštery, dělal to jak víme i někdejší rakouský císař Josef II. (už tenkrát se nevědělo k čemu jsou vůbec dobré), a nebyl za to ani exkomunikován. Ale podotýkám, že „válku“ vyhlásil papež když v roce 1949 obecně exkomunikoval komunisty z katolické církve, a ne oni.

Na toto téma se sice dá hodně diskutovat a na komunisty nadávat, ale faktem zůstává, že počet přesvědčených věřících i osob provádějících náboženské úkony u nás klesl a klesá hlavně až po Listopadu. Předtím tady byla určitá dlouhodobá náboženská a církevní stabilizace. Neznám údaje z ČR, ale podle údajů ze Slovenska, a ty budou asi pro nás obdobné, soustavně a významně klesá třeba počet návštěvníků kostelů, církevních křtů, církevních sňatků i církevních pohřbů. Sám kardinál Vlk prohlásil, že do jejich kostelů pravidelně chodí snad jen 4 % obyvatel. Takže jak se to srovnává s komunistickým útlakem, když ten hlavní propad věřících a náboženských služeb nastal až po roce 1989? Ne v dobách nesvobody ale v dobách svobody?

Místo kritického hodnocení kapitalistického systému je naše pozornost záměrně soustřeďována do zástupných oblasti, kterou se bohužel stala i stereotypní forma „obhajoby“ lidských práv. Obhajovat lidská práva je určitě v pořádku, pokud by to nebylo tak průzračně a nespravedlivě jednostranné. K jejich porušování totiž může „docházet“ jen v zemích, které se nepodrobily či nehodlají podrobit světovládným USA – v Číně, Bělorusku, Venezuele či na Kubě, nikdo však ani nepípne o podobných, nebo ještě horších hříších tohoto druhu, k nimž dochází třeba v Saudské Arabii, Izraeli, Kuvajtu, Arabských emirátech nebo Pákistánu. Naši pseudohumanisté licoměrně lkají nad ztrátou národní samostatnosti Tibetu (přičemž mají za nezbytný návrat dalajlámy (člověka jenž byl před svým útěkem šéfotrokářem svého lidu) k politické moci, ale vůbec je nezajímá třeba daleko krutější osud počtem pětinásobného národa Kurdů. Bolel je úděl kosovských Albánců, nikoliv však útlak Palestinců Izraelci. Takovou dvojí míru přece ani jen průměrně inteligentní člověk nemůže brát vážně, aspoň ne nadlouho.

Neohrabaná exkomunikace a cenzura „po komunisticku“ byla vystřídána daleko mazanějšími a kamuflovanějšími exkomunikacemi a cenzurou „po demokraticko kapitalisticku“.

Porovnávejme. Prý komunisté potlačovali vědu a významné vědce. Nevím koho – snad Engliše nebo Patočku? Vím ale o daleko významnějších světových vědeckých kalibrech potlačovaných a odmítaných dnes. Nelze tu nepřipomenout Karla Marxe, který mezitím i na tom vyspělém západě přichází znovu ke slovu, nebo dokonce už někdy i Charlese Darwina, který je snaživě překrýván metafyzickou kreacionistickou teorií inteligentního designu.

Prý komunisté zakazovali významné umělce. Za to ale nyní máme poplivaný socialistický realismus a jeho nositele, desítky odstraněných soch významných osobností a připomínek památných událostí vytvořených v době reálného socialismu. Dnešní svoboda slova a tisku nepřipouští publikaci nebo uvedení řady (většiny?) klasických děl socialistické literatury, dramatu nebo televizních či rozhlasových inscenací. Vysmívá se filmům a la major Zeman nebo Jakub Sklář, za to nám cpe jiné agitky typu Zdivočelá země, Zapomenuté světlo a desítky jiných jim podobných.

Jen ti noví hrdinové a noví padouši pochází z jiných líhní. Trezorových filmů a dokumentů je dnes určitě mnohem víc, než tomu bylo kdysi. Nikoliv zakázané (?) ale (stejně jako za komunismu) nepřípustné jsou dokonce i velmi oblíbené písničky a zpěváci. Nejen z padesátých let, ale třeba i taková notoricky známá a pořád živá „Poupata“ od Michala Davida. Nebo ruské písně a hudba vůbec. Jen si vzpomeňte, co všechno se vám dříve líbilo a co si nyní si ze záhadných důvodů v rámci demokratické svobody slova a svědomí nemůžete přečíst, vidět nebo poslechnout.

A co samotní tvůrci? Kolik jich zase píše (tvoří) jen do šuplíku, kolik jich vydává jen v samizdatech? Kdo ví, že kromě oficiálně uznávané a podporované Obce spisovatelů existuje i řádně registrovaná Unie spisovatelů? Jejich zhruba 130 „zakázaných“ či nedovolených členů, spisovatelů a básníků, jako by neexistovalo. Nedostávají prostor nejen k publikaci a distribuci, ale ani k sebeokrajovějšímu veřejnému představení anebo vyjádření. Pokud něco od nich náhodou vyjde, nestojí to ani za recenzi, tím spíše pak za nějaké upozornění v příslušných kulturních rubrikách. Vůči nim je zkrátka uplatněno totální embargo, spiknutí mlčením. Jsou to dnešní (antikapitalističtí?) disidenti, žijící v jakési poloilegalitě a organizovaném zapomnění. O nějaké podpoře, nějakém grantu či dotaci, dostupné řadě šmíráků, si přes opakované požadavky mohou jen zdát (ty patří jen tomu, kdo poslušně posluhuje). Žádný zahraniční státník si je při své návštěvě nepozve na okázalou snídani. Jen proto, že neohnuli hřbet, nepřeběhli a uchovali si samostatné a nezmanipulované myšlení.

Svoboda myšlení a zákazy rovněž funguje „jen“ po kapitalisticku, tedy fakticky neexistuje tak jako dřív, i když umlčování myšlení je obráceno proti jiným. Pořád působí (většinou ale už nejen dočasné) zákazy nebo aspoň oficiální „neobliba“ umělců a uměleckých děl – viz namátkově zpěváci M. David, P. Novák, J. Štědroň, herci Jelínek, Vala či Větrovec, spisovatelé Kostrhůn, Sýs, někdy i Frýbová, režiséř Sequens, seriály Nejmladší z rodu Hamrů, Jakub sklář, Vlak dětství a naděje, Muž na radnici atd., pro písně – sbory 50. let, pochody čs. armády, zmíněné Davidovy Poupata atd.

Spartakiády – skutečně celosvětově unikátní svátky masové tělovýchovy jsou tabu, nejvýše se jim naši hrdinové okamžiku podle v rámci své duševní úrovně pošklebují. Ve škole a sdělovacích prostředcích vymizely termíny marxismus, socialismus, materialismus, dokonce ateismus – němuž se u nás v roce 2001 přihlásilo veřejně 58 % obyvatelstva – atd. Místo toho se všude tlačí, prosazuje, podporuje a platí indoktrinace středověkého katolického tmářství – na základních i vysokých školách, v sociálních ústavech, ve věznicích i armádě. „Neexistují“ pojmy jako třeba revoluce, sociální spravedlnost, neefektivnost soukromého vlastnictví, vykořisťování, společenské třídy, kapitalismus, imperialismus – všechno to podléhá vše zahrnujícímu informačnímu embargu.

Knihovny v 70. letech vyřadily spoustu knih, zůstaly však v úschově a v 90. letech se znovu vynořily. V 90. letech byly staženy stejně tak „nežádoucí“ knihy a publikace, a byly likvidovány tak, že už je nikdo nikdy neuvidí.

Kolikrát jsme slyšeli, že ten či onen herec nebo jiný umělec za komunismu trpěl, protože nemohl třeba nějakou dobu hrát v televizi nebo ve filmu. I když se nám zřejmě pošetile zdá, že někteří trpitelé tohoto typu ani z obrazovky neslezli. Jaká to nezapomenutelná křivda. Dnes je tomu ale přesně naopak. Dnes mohou všichni. Pravda až na ty nedovolené (opět někým a někde zakázané?). Týká se to nejen posmívané Jiřiny Švorcové, ale i mnohých dalších, nejen už výše zmíněných. Jen asi proto, že byli a zůstali komunisty?

Ještě štěstí, že většina bývalých i současných hvězd na svou minulost a přízeň nám prokazovanou včas zapomněla a dává hlasitě najevo svoje nynější pravé politické sympatie a hlavně plive na komunistické zločince. Vědí, že kopání do „mrtvoly“ je nic nestojí a získají za to i osvědčení věrnosti. Ti nejlepší z nich rychle zapomněli, že byli kdysi rádi zasloužilými nebo i národními umělci aby měli „vyšší tarif“. Jinak by si určitě už dnes také nevrzli a jak by potom platili své hypotéky? A to už vůbec nemluvím o novinářích, o těch proslulých příslušnících sedmé velmoci a strážcích demokracie. Ti snad dokázali přeběhnout všichni, někteří hodně daleko (viz Porybný nebo Štětina). Když je poslouchám nebo čtu, jako bych žil v goebbelsovském Protektorátě Čechy a Morava. Konečně kolaborant jako kolaborant. Jen ti současní zatím nedošli odsouzení a potrestání. Zatím jim musí stačit morální zhnusení nad jejich počínáním.

Vyvinula se nám specifická skupina nových progresivních vědců, vynálezců „skutečně pravdivé“ historie (hlavně 20. století), koncentrovaných v Ústavu soudobých dějin AV ČR či dokonce proslulém ÚSTRku. Nejenže získávají zásluhy za to, že vymysleli a vymýšlejí (ve skutečnosti przní) zcela novou antičeskou a antisociální historii Československa a České republiky, ale současně bojují za její vysoce aktivní prosazování ve výuce všech typů škol příkazem, už od těch základek.

Jsou navíc všestranní, nejen píší, ale organizují jako podle partesů i příslušné přednášky, pořádají výstavy, vytvářejí potřebné dokumenty (často skoro z ničeho), a dokonce dokáží obsadit celý Václavák, jen aby upoutali pozornost veřejnosti na své objevy. Jistě si za svoji záslužnou práci brzy vyslouží nějakou tu státní cenu či vyznamenání.

To všechno se dá dělat a dělá v kapitalismu bez jakýchkoliv konkrétních cenzurních zákonů a institucí – zákony konečně nepotřebovali ani komunisti. Cenzura je to ovšem mnohem dokonalejší, anonymnější a účinnější. K jejímu provozování stačí vlastně ekonomický a sociální zájem jejich šéfů v pozadí, tedy hlavně majitelů příslušných medií, divadel a podobných zdrojů veřejného mínění. Za ty veřejnoprávní tahá v pozadí nitky celá politická garnitura. A pokud někdo něco nedovolí, nepřipustí nebo přímo zakáže, není to vina někoho nahoře, jako tomu bylo za komunistů (nejlépe jak víme se připomíná přímo ÚV KSČ, který prý doslovně sledoval každého tvůrce individuálně – to byla „pozornost a péče“, jakou dnes umělci už nevidí!), ale oni producenti, režiséři a podobní tak jednají jen v zájmu naplnění svých uměleckých záměrů. To jim přece nikdo nemůže vyčítat. I když všechno to se kolem a kolem vidí, slyší a čte, je zase na to jedno brdo – jako „za totáče“. Všechno na vlně anti-komunismu, anti-rusismu, anti-číny a pro-amerikanismu (USA), pro-izraelismu, pro-kapitalismu.

Tím vším nechci říci, že snad to je dnes horší... To si nedovolím. Ale jen pozoruji, že to ani dnes není jiné. Na novou, vyšší svobodu a pluralitu nic moc...

Podle toho se ani KSČ nemusí dodatečně nějak zvlášť za „nesvobodu slova“ stydět. Jak vidím, nijak v tom mimořádně nevynikla. Dnes má propaganda jen jiný nátěr, ale její podstata zůstala. Navíc „slovo“ už ztratilo svůj někdejší význam, ztratilo svoji údernou sílu a moc. Nikdo z mocných si nakonec z něho tolik nedělá, mezitím naučili lidi slova ani neposlouchat. Přestalo se totiž slovům věřit, přestala být brána vážně. V tom je hlavní rozdíl proti „totalitním“ časům.

A v diskusích má dnes každá blbost stejnou váhu, jako ta nejlogičtější pravda a moudrost. Kdo se potom v tom má vyznat? Konec toho je či bude stejný v kapitalismu jako v komunismu. Soudní lidé prostě přestávají jakýmkoliv informacím podávaným domácími i zahraničními mainstreamovými medii věřit.

Zločin a trest

• Naši politici, sdělovací prostředky a většinou i „mistři kultury“ se pošklebují tzv. komunistické morálce, která prý nás strhla o 40 či ještě více let zpátky a vyřadila nás z rodiny civilizovaných zemí. V čem její „nízkost“ spočívá, ale nikdo konkrétně nespecifikuje. Jak si s tím totiž máme srovnat až polistopadový výbuch kriminality, která se skokem zvýšila takřka čtyřnásobně (v tom právě těch nejtěžších zločinů – loupeží, přepadů a vražd, nárůst kriminality mladistvých), drog a narkomanie, vandalství a sprejerství, prostituce a obchodu se ženami, tunelování podniků a bank, korupce atd. Neboť podle mého soudu morálku nelze měřit ničím jiným než takovými prokazatelnými fakty, nemá smysl vágně a neprůkazně žvanit o nějaké vymýšlené národní závisti či udavačství. Průkazem úrovně morálky dané společnosti je ale především právě stav kriminality, podmíněné ovšem na druhé straně do značné míry panujícími politickými a sociálními poměry. Neboť nejde o to, co si kdo myslí, ale jak jedná, jak prospívá nebo škodí jiným.

Proto jeden z požadavků základních sociálních jistot představuje nesporně také vnitřní bezpečnost obyvatelstva. Bohužel zločin v “našem“ kapitalismu takřka skokem nabyl zcela nových a s našimi bývalými poměry nesrovnatelných forem. Máme tu už dnes všechno co jsme dříve znali jen ze západních filmů a znělo to pro nás tak moc neskutečně až exoticky. Sice statistika kriminality z osmdesátých let ze stránek ministerstva vnitra zmizela, přesto však všichni nejen tušíme, ale i víme, že její četnost a povaha je zcela nová a dosahuje skoro amerických (USA) parametrů.

Počet vražd na srovnatelném území ČR a SR naráz vzrostl v průměru o 200% ročně. Máme už také stovky loupeží bank a bankomatů ročně. Přepadá se, loupí, střílí a vraždí se i ulicích jako na poutích, obchoduje se s kdečím zakázaným a trestným, přes hranice už nepronikají nějací jednotlivci ale organizovaně se provážejí ilegální cizinci (často ženy jako bílé maso a pracovní otroci) po stovkách a tisících, auta se kradou masově, drogoví dealeři vládnou ulicím a klubům, běžné je vymáhání výpalného za ochranu či „zajištění“ práce, přišlo k nám nové povolání nájemných vrahů atd. Nesmírně vzrostla brutalita zločinů a stále větší počet trestných činů páchají mladiství. Každý to už bere více méně jako fakt a snad i jako nezměnitelnou hrozbu kvality života.

Máme tu už dlouho etablované mezinárodní i domácí mafie a organizovaný zločin. Vnucuje se nám názor, že jde převážně o tzv. „rusky mluvící mafie“, ale je tomu opravdu tak? Vždyť především jde o mafie balkánské (kosovských Albánců, bulharské), nigerijské, arabské, turecké. Jistě i ukrajinské a ruské, ale je třeba si připomenout, že i do těchto zemí přišla tato forma špičkové kriminality stejně jako ostatní už zmíněné formy „negativní morálky“ z onoho vyspělého Západu, především pak právě z USA, že její centra jsou tu až druhotná. Krize a úpadek naší morálky tedy není výsledkem divokého Východu, ale už dávno zralým a známým plodem a importem z civilizovaného Západu.

Našim novým morem se stala masová korupce, pro jejíž rozsah se nás naši západní „přátelé“ až štítí. Jistě tu byla i dříve jako konec konců v každé jiné zemi. Zase ale nutno připomenout, že podle vysoce kvalifikované analýzy z konce osmdesátých let se tehdy v ČSSR korupce podílela na hrubém domácím produktu zhruba jen 1,5 %. Jednotkou korupce bývala ona pověstná „flaška“, její špičku tvořily stovky až pětistovky dávané v obchodech, či dokonce tisícovky věnované někdy z „vděčnosti“ lékařům. To dnes máme jiné míry – korupce je stejně a ještě snad více masová, ale její úroveň se přenesla do statisícových až milionových částek vázaných především na poskytování výhodných zakázek nejen domácím, ale hlavně „ušlechtilým“ zahraničním dodavatelům. Víme, že v řadě zemí je taková korupce sankciována zákonem, např. přímo v sousední SRN. Takže dnešní příjemci úplatků jsou úplně jiní kabrňáci než oni socialističtí žabaři. Vždyť také naše statistika její podíl na HDP odhaduje nejméně na desetinu (Transparency International její výnos odhaduje na 200 mld. Kč ročně). Je to uplácení politiků na všech úrovních. Velmi narostla korupce policistů a dokonce jsou známé také případy zkorumpovaných soudců. A to nemluvím o rozsáhlých milionových až miliardových daňových a celních podvodech, neplacení úvěrů, tunelování bank a investičních fondů atd..

Komunistický stát byl údajně policejním státem. S tím je ale v rozporu skutečnost, že tento „komunistický“ policejní stát měl podstatně méně policistů, než ten dnešní „demokratický“. Neboť počet „státních“ policistů ČR dnes o několik tisíc převyšuje počet policistů (dokonce včetně členů StB) celé bývalé federativní ČSSR, a to nepočítáme navíc pracovníky BIS a rozvědky, další tisícovky příslušníků městských policií a soukromých či podnikových ochranek. Podle hrubých informací se jejich počet údajně rovná nebo dokonce převyšuje už tak vysoký počet státních policistů. Situace přitom byla za doby komunismu taková, že jen vzácně se po občanovi požadovalo, aby se legitimoval, zatímco dnes musí průkaz vytahovat skoro pořád, pomalu při každém vstupu či jednání v bankách, podnicích či redakcích. Navíc ho na „citlivých“ místech prověřují kontrolní rámy, hlídají všudepřítomné kamery atd. Všude jsou zabudována nejrůznější ochranná bezpečnostní zařízení. A přitom to všechno není moc platné.

Ze zkušenosti jednoho známého mohu doložit, že jen z jeho domu, v němž žije 6 rodin, byli už 7x za deset polistopadových let postiženi krádežemi, podvodem, pokusy o vloupání a dokonce osobním přepadením. Tedy něčím, co jsme si dříve neuměli ani představit a znali jenom z románů nebo filmů. Vždyť se u nás většinou ani na noc činžovní domy vůbec nezamykaly a nic se nedělo. Takže jsme za komunismu měli světovou raritu – policejní stát skoro bez policistů.

Tito bývalí policisté ovšem byli daleko efektivnější a úspěšnější co se týče počtu (podílu) objasněných případů. Bez supermoderní výpočetní a jiné techniky, rychlých aut, radarů, videokamer, vrtulníků, masových odposlechů a nevím čeho ještě. Víme, že např. vraždy byly dříve objasněny skoro ze 100 %. V roce 2007 (196 vražd) už jen z 89 %. Z celkového počtu 357 tisíc zjištěných trestných činů jich bylo objasněno jen 137 tisíc, tedy necelých 40 % (u hospodářské kriminality z poloviny, u obecné kriminality z pouhé čtvrtiny). Dříve to byly nejméně dvě třetiny. Dnes je objasněnost u majetkové trestné činnosti jen 18 %., takže se u nás krade a loupí skoro beztrestně. Nehledě k tomu, že velké milionové a stamilionové kauzy různých (většinou snad vzhledem k pojetí našeho práva i legálních) podvodů zůstávají zcela nezjišťovány a také netrestány, naopak zakládají nové bohaté rody budoucího panstva. Mimochodem: za tu mimořádně dobrou práci byli naši dřívější policisté patřičně po listopadu odměněni masovými čistkami a vyhazovy ze služby (a to nejen na úrovni „politické“ StB, ale i, a snad hlavně na kriminálce... Je vidět, že noví mocní páni nejsou vůbec jiní, jak slibovali.

Konečně podívejme se na zločiny komunismu v jeho nejdivočejších letech a srovnávejme je s „ušlechtilým“ Západem. Tak např. nápad nových trestných činů v ČSSR v roce 1957 činil jen 56 % proti roku 1950 (zhruba v téže době – v letech 1946 až 1956 – např. v USA stoupl počet těžkých zločinů o polovinu). V roce 1957 v Československu připadlo na 100 tisíc obyvatel 651 odsouzených osob, zatímco v SRN to bylo 2076, v Rakousku 2619 a v USA 2518 osob. Podobné tendence lze vidět i při hodnocení kriminality mladistvých, kde počet odsouzených z těchto řad v roce 1957 připadajících na 100 tisíc osob klesl na 35 osob (ve srovnání s kriminalitou mládeže v první republice byl zaznamenán pokles na polovinu), přičemž v USA to bylo 411, v SRN 147 a v Rakousku 195 osob. I z těchto omezených údajů je vidět, že bychom potřebovali skutečně průkazné a ne tak jednostranné a nezdůvodňované zhodnocení komunistického „holocaustu“.

Přestože šlápnu do vosího hnízda, pokládám za nutné se vyjádřit (i když velice okrajově) také k činnosti a pracovníkům dřívější „zločinecké“ Státní bezpečnosti. Chtěl bych připomenout, že také oni měli velké zásluhy na naší někdejší nízké domácí kriminalitě i na její vysoké objasněnosti. Dnes je prezentována jako instituce, která nedělala nic jiného, než špiclovala a pronásledovala politické protivníky totalitního režimu. Ale vězme, že zhruba z třetiny sledovala a vyšetřovala hospodářskou trestnou činnost, z jedné třetiny šlo o rozvědku a boj se špiony „druhé“ strany, což dělají běžně všechny státy na světě, a konečně jen ta poslední třetina se zabývala tak říkajíc oním vnitřním, „třídním“ nepřítelem. Té hospodářské kontrarozvědce bychom měli za její vzornou práci jen poděkovat. Pokud jde o rozvědku, tak její existence se stala zločinem a dřívější hrdinové se stali zločinci ex post – ne kvůli ní samotné, ale jen kvůli politickému obrácení naší zahraniční politiky z východu na západ, z objetí Varšavské smlouvy do objetí NATO.

Budoucnost ještě ukáže, do jaké míry je tato změna pro náš národ a zemi prospěšná a obhajitelná. Neboť dnešní mezinárodně ani vnitřní politické postoje nemusí být zdaleka definitivní, nemusí znamenat poslední slovo historie. Dnes přece máme tytéž instituce, i když mají jiné názvy. Co je konečně BIS (Bezpečnostní informační služba) a NBÚ (Národní bezpečnostní úřad) jiného, než dřívější kontrarozvědka StB? Co jsou další tři až čtyři obdobné úřady (civilní a vojenská rozvědka, Úřad na ochranu osobních údajů) a konečně i cizinecká policie jiného, než pouze formálně nové instituce, které kdysi byly zahrnuty a působily v rámci Státní bezpečnosti? A určitě dnes mají dohromady víc pracovníků a tajných agentů, než měla ona prokletá StB. A také ony mají desetitisíce svých donašečů a udavačů. Můžeme dnes vyloučit budoucí historický paradox, kdy zase ony a oni budou prohlášeni zpětně za zločinecké?

Shrnuto a podtrženo. Policistů, strážníků, ochranek, agentů atd. máme snad už třikrát tolik než dříve, aby na druhé straně kriminalita vzrostla 2,5 až 3,5 x a objasněnost trestných činů klesla nejméně o třetinu. Růst majetkových škod si ani netroufám odhadnout, zejména když uvážím, že se dnes krade ne po tisícovkách, ale také po stamilionech. Určitě však proti době totality jde o (deseti?) násobky. To lze bez přehánění ocenit jako naprostý úpadek vnitřní bezpečnosti našich obyvatel, jako propad efektivity celého jejího systému.

Nespravedlnost spravedlnosti

• Podobné negativní srovnání nutno použít i pro naši justici. Pro naprostou většinu obyvatel platí, že teprve v kapitalismu žijeme v neprávním státě. Pravda, za komunismu byly nespravedlivě šikanovány, pranýřovány a dokonce vězněny desítky a možná stovky občanů. Ale naopak justice pracovala v ostatních případech, které neměly politický nátěr – včetně třeba pracovních a mzdových sporů vůči „socialistickým“ podnikům – a těch jistě byla zdrcující většina. Pracovala v podstatě velmi objektivně. Aspoň stížnosti tohoto druhu ani dnes zpětně nezaznívají.

Dnes si ovšem obyčejný občan žádný spor a soudní řízení nemůže vůbec dovolit, nejen k vůli vysokým nákladům na obhajobu nebo naopak na prokazování, ale i vzhledem k tomu, že soudnictví je nadmíru zbyrokratizované a nefunkční, často i ze strachu z pomsty kriminálně či majetkově nebezpečných protivníků.

Právo je takové jaké je (záměrně), a v podstatě je zcela bezzubé proti velkým zločincům a zlodějům. Vlastně je kryje, což prokazuje zejména případ celé velké privatizace, tunelování bank atd. To vše každý z nás notoricky zná a už se nad tím ani nepozastavuje. Kdo má peníze, nemá proč se justice a práva bát. V nejhorším složí pár milionů kauce – na níž běžný občan, který může být tisíckrát nevinný, samozřejmě nemá – a pak se ani nepodrobí vyšetřovací vazbě. Takže právo a justice je sice neformálně ale fakticky jednoznačně dvojí – jiné pro bohaté kapitalisty či manažery a jiné pro obyčejné a chudé. Právo je tvrdé k malým krádežím, ale velmi tolerantní k velkým zlodějům, které v podstatě ochraňuje. Pro tzv. obyčejné lidi je právo v podstatě nedostupné. To je nakonec pro kapitalismus zásadní a všeobecně známé (i když ututlávané), a nedá se s tím vůbec nic, kromě žvanění, dělat.

Jaká byla a je výkonnost naší justice? V roce 1989 se před soud dostalo 63,8 tisíc trestných činů a přečinů a vyřízeno jich bylo 65,2 tisíc (včetně přesunu z minulých let). Nevyřízeno zůstalo 6 tisíc případů. Z počtu 64,7 tisíc obviněných osob jich bylo odsouzeno 57,7 tisíc (z toho za vraždu 69, ublížení na zdraví a rvačku 2369, za znásilnění a pohlavní zneužití 863), z toho bylo 5,4 tisíc mladistvých. V občansko právních věcech napadlo 192 tisíc případů, vyřízeno jich bylo 217 tisíc, nevyřízeno zůstalo 46,7 tisí. Ve věcech agendy péče o nezletilé děti napadlo 72,6 tisíc případů, vyřízeno bylo 72,7 tisíc a nevyřízeno zůstalo 8,6 tisíc případů. Obchodní spory byly tehdy řešeny státní arbitráží.

Samozřejmě v současnosti je kodifikace jiná. Podle ní v roce 2007 v trestních věcech napadlo skoro 90 tisíc případů (vyřízeno 104 tisíc, nevyřízeno 22 tisíc), v občansko právních věcech 648 tisíc (vyřízeno skoro 700 tisíc, nevyřízeno 181 tisíc), v agendě péče o nezletilé 101 tisíc (vyřízeno 103 tisíc, nevyřízeno 30 tisíc) a v obchodních věcech 29 tisíc (vyřízeno skoro 40 tisíc, nevyřízeno 51 tisíc). Hrubé srovnání ukazuje na výrazný růst počtu sporů a výkonů justice, když počet napadlých případů se zvýšil v daných letech z 328 tisíc na 868 tisíc případů. Vidíme, že zejména v občansko právních záležitost spory vzrostly skoro na trojnásobek a v ČR se tak stáváme národem sudičů podobně jako v USA.

Pokud jsou bývalí soudci dnes šmahem odsuzováni jako „slouhové totality“, vidíme, že to je naprostý nesmysl. I když to není zcela přesné, lze počet případů souzených podle „politických“ paragrafů trestního zákona (v tom především za nezákonné opuštění republiky) odhadovat nejvýše do tisíce za rok, a to zřejmě hodně přeháním. Mohlo se tedy jednat nejvýše tak o 0,3 % všech souzených případů a takto napadnutelných soudců. Jejich morální a pracovní odsouzení a vyhazovy nejsou tedy ničím jiným než prachoobyčejnou ničím neodůvodněnou kádrovou čistkou v zájmu jejich náhrady novými „nepopsanými“ listy tak, jako se tomu tradičně děje při změnách režimů.

Samozřejmě tomuto zvýšení agedy odpovídá i více než dvojnásobné zvýšení počtu soudců (včetně vojenských) a soudních čekatelů. Přesto je naše justice obecně hodnocena jako nevýkonná a nadmíru byrokratická. Určitě je to pravda, což potvrzuje nadměrný počet nevyřízených případů, který koncem roce 2007 činil asi 285 tisíc, tedy třetinu v poměru k počtu nově napadlých případů (v roce 1989 nedosahoval ani 19 %). Navíc je známo, že často jde o nevyřízené spory táhnoucí se po léta, nejsou výjimkou ani spory, táhnoucí se po více než deset let. Takže po listopadu došlo v práci justice ke značnému zhoršení její výkonnosti. Došlo ke stavu označovanému jako nevymahatelnost práva, což vlastně do značné míry stírá (kromě jiných kvalitativních problémů) odpovědnost výkonu právního státu. Kromě toho je známo, že došlo v řadě případů dokonce k propojení justice se zločinem, zejména nejvážnějším – organizovaným zločinem. Známý případ Berdychova gangu je zřejmě jen špičkou ledovce. Na veřejnost totiž, jak známo, často proniká řada dalších afér ekonomické i politické korupce soudců nebo i státních zástupců, většinou však neuzavřených nebo utlutlaných. Ale ať se děje co se děje, ať jsou soudci dobří nebo špatní (a mezi těmi tisícovkami soudců určitě jsou i ti špatní), zůstávají nedotknutelní a neodvolatelní.

Určitě má legislativa a justice podíl také na výrazném růstu a brutalitě kriminality, neboť ta se do značné míry stala beztrestnou. Považme, že z 357 tisíc trestných činů jich bylo policií objasněno jen 137 tisíc (rok 2007). Z toho jich bylo obžalováno a postaveno před soud jen 67 tisíc, odsouzeno bylo sice 75,8 tisíc osob (včetně starších případů), v tom ale k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pouhých 9871 osob. Tedy pouhých 2,8 % z celkového počtu trestných činů, respektive 7,2 % z počtu objasněných trestných činů.

Podotýkám, že v roce 1989 bylo nepodmíněně odsouzeno 18,3 tisíc osob, tedy skoro 2 x tolik při kriminalitě pohybující se zhruba na třetině té dnešní. Proto také tehdy ve věznicích bylo umístěno skoro 20 tisíc odsouzených osob (nesporně až na výjimky spočitatelné na prstech jedné ruky šlo o obyčejné kriminální a nikoliv snad politické zločince), zatímco nyní je sice uvězněno zhruba stejně, ovšem v poměru k současné ohromné kriminalitě je to zanedbatelné.

Nehledě k tomu, že prevence kriminality je při nejmenším stejně zanedbaná jako její represe. Představa, že jde o humanizaci práva a vězeňství, je v daném případě pouhý blábol, důsledky takového pojetí nesou na svých bedrech naprostá většina poctivých a slušných občanů, kteří se musí dnes bát vyjít v některé době a v některých místech na ulici. Občanů, kterým se kradou nebo vykrádají auta jako na běžícím pásu. Vlastně se často musí bát i doma ve svých zamčených bytech a na svých chalupách. A postižení na svých bedrech nesou vlastně i nenahraditelné přímé i nepřímé škody všeho druhu, které nezjištění, nepotrestaní a neizolovaní pachatelé působí.

Jsem přesvědčen, že justici v “totalitních“ dobách nešlo vytýkat její neefektivnost, byrokratičnost, korupci či spojení se zločinem. Protože taková nebyla.

Proto se místo toho obviňuje z nadměrného zpolitizování, z toho že soudila a trestala podle politické objednávky partaje. Nechci to vyvracet, nechci to obhajovat, podle mého soudu je však třeba i tyto případy uvádět na pravou míru a připustit zde potřebnou a odůvodněnou oponenturu. Co ale musím říci, je to, že ani dnes se v tomto směru situace zásadně nezměnila (samozřejmě mimo rámec padesátých let).

I dnes existuje justice a někteří soudci, kteří jsou více méně ochotni se ve své činnosti a rozhodování přizpůsobit politické objednávce dneška. Ani současný režim v tomto směru není tak docela nevinný a plně „demokratický“. Když byl v Československu komunistický režim bez váhání prohlášen zákonem za zločinný a jeho představitelé za zločince, byl to vlastně stejný postup, jako při obvinění Iráku z vlastnictví jaderných zbraní před jeho napadením USA. Až potom se pro to dodatečně horko těžko hledaly důkazy. Podotýkám, že se dosud nenašly. A vlastně... USA a Velká Britanie tato tvrzení mezitím odpískala. Ovšem okupace poraženého Iráku zůstává.

Polistopadové politické procesy probíhaly skoro od samého začátku. Začalo to soudem a odsouzením bývalých ministrů financí Léra a Žáka, i když se žádné relevantní důkazy proti nim nenašly.

Vyšetřováni a souzeni byli hlavní představitelé „totalitního“ režimu, z nichž v síti po velké snaze uvízl Miroslav Štěpán.

Je známý případ náhlé krátkodobé vyšetřovací vazby předsedy Republikánské strany Sládka jen proto, aby občan Havel mohl být tehdy zvolen prezidentem.

Odsouzena je bývalá prokurátorka Polednová-Brožová, jejíž případ (pokud vůbec existoval) je při nejmenším už dávno promlčen.

Stíháni a odsouzeni byl někteří bývalí pracovníci Státní bezpečnosti za práci na akci Asanace, aniž jim tato účast byla prokázána.

Stíháni byli bývalí pohraničníci – účastnící se střetů na hranicích s tragickými následky. Ti se ovšem dopustili jen toho, že plnili svoji zákonnou povinnost.

Když už to nejde jinak, tak se politicky nežádoucí lidé jednoduše kriminalizují. Platí to třeba pro advokálta Teryngela nebo bývalého agenta rozvědky Minaříka. Tím ale politické zásahy do práce prokuratury a justice nekončí, už se začaly týkat i současných afér a viníků. Prokazuje to hlavně pořád ještě neuzavřený příklad čunkiády, v níž se pořád dokola motají různí vzájemně se obviňující se protagonisté, a kde se konečné řešení našlo v náhlých samozřejmě „odůvodněných“ výměnách zúčastněných žalobců nebo dokonce soudců (Cepl). Jindy jde o nadmíru benevonentní povolování odposlechů politických protivníků.

Tím to ale nekončí. Politizace justice začíná už v nové legislativě. Byly sice vypuštěny některé „politické“ trestné činy z minulých dob (třeba za nezákonné opuštění republiky nebo hanobení republiky). Ale máme místo toho nové paragrafy, jimiž lze podle politické objednávky diskriminovat nebo kriminalizovat celé skupiny lidí. Zkrátka podle pravidla „když chceš psa být tak se hůl najde“. Samozřejmě ne už hůl „bolševická“ ale „demokratická“. Mám na mysli takové normy, jakými jsou třeba lustrace, nebo verbální zločiny extremismu či rasismu. Jejich výklad v praxi umožňuje v podstatě nežádoucí, byť potenciální politické oponenty vyřadit – a to diferencovaně. Na základě verbální trestnosti byl třeba nedávno zakázán levicový Svaz mladých komunistů, ale ukázalo se, že naproti tomu de facto nejde zrušit. De facto stíhat lze, ale zrušit nelze ani fašizující pravicovou Dělnickou stranu. Za rasismus lze teoreticky dosadit také antisionismus, i pokud je míněn jen jako oponentura agresivní izraelské politice vůči Palestincům. Ještě vágněji lze trestně využívat pojmu extremismu. Vždyť podle někdejších (grossovských) kriterií ministerstva vnitra lze takto posuzovat třeba i panslovanství (proč ne naopak panevropanství?) nebo neuznávání „vedoucí úlohy“ USA. A jiné.

Nepochybně tresty vynášené v takových případech nyní nejsou zdaleka tak drakonické, jako tomu bývalo v totalitě – na počátku padesátých let. Mnohdy jde jen o zastrašení nebo umlčení nežádoucích lidí nebo myšlenek. Případně zastrašení jejich příznivců. Ale víme, že kapitalismus dokáže být velice tvrdý, když se jedná o něco skutečně vážného a pro něj nebezpečného. Takže pokud by se jednalo o stíhání jeho politických protivníků v dobách obdobných poválečným začátkům studené války, nevím, nevím....

Na vrcholu justiční pyramidy máme novou instituci Ústavního soudu. Tady nelze mluvit o orgánu práva ale orgánu vrcholné politiky, neboť jeho rozhodnutí může anulovat rozhodnutí našich nejvyšších volených politických orgánů – Parlamentu či prezidenta. A také se tak dělo a děje. Často v kuriózních kauzách, vyloženeně s lobbistickým podtextem. Došlo k tomu třeba při rozhodnutí o výši soudcovských platů nebo o regulaci nájemného. Nad tím nelze než „pozvednout obočí“. Přitom tento orgán snad s nejvyšší pravomocí ve státě nemá s demokratickým zřízením nic společného. Je to jen úřednicko byrokratický institut sestavený vcelku náhodně podle dobového politického klíče bez jakékoliv možnosti volby ze strany občanské (voličské) veřejnosti pouhým jmenováním. Bez jakékoliv možnosti odvolání. Dokonce se odmítá i kritika jeho někdy velice pochybných rozhodnutí. Jde tedy skoro o jakési samozvance, pouhé úředníky, jichž se jinak demokracie takřka štítí. A to má být vrchol a záštita demokracie. Kdo tomu má věřit?

Podle mého soudu máme tedy i nyní v podstatě neprávní stát, i když podle jiných kriterií. Naše nová justice funguje a bojuje za silné proti slabým, kterých je přirozeně občanská většina, a kteří se pak většinou v podstatných věcech práva nemohou vůbec dovolat. Ti bohužel právě v současnosti často žijí v právní nejistotě. Novou politickou moc většinou vůbec nezajímají. Takže suma sumárum – nebyli jsme vytunelováni jen ekonomicky, vytunelováno bylo už také samotné právo.

Závislost a nezávislost

• K demokracii patří neodlučitelně státní nezávislost. Pokud totiž má být vládou lidu, tedy daného místního lidu (národa) na daném území, pak samozřejmě jedině on může rozhodovat o sobě samém. Pochopitelně tak může a musí činit ve spolupráci s jinými státy – dokonce nikoliv jen s parlamentními demokraciemi – vzhledem k reálné existenci vzájemné závislosti. Taková spolupráce ovšem nemůže znamenat nějaké podrobení, nějakou automatickou poslušnost a podřízenost. To by bylo v rozporu s principy demokracie, protože takové podrobení a rozhodování jinému státu (lidu) současně ruší možnost výkonu jeho vlastních demokratických rozhodnutí, tedy jeho svobod a práv. Zkrátka demokracie nemůže být „vykonávána“ ze zahraničí, ať už se to zahraničí nazývá demokratickým nebo totalitním. A to i pokud by probíhala na smluvním základě, tedy formou předání vlastních demokratických práv na nějakou nadstátní či mezinárodněprávní úroveň. Už také proto, že u takových smluv nelze nikdy spolehlivě zaručit, že k nim nedošlo pod nějakým přímým či nepřímým nátlakem nebo klamem. A že tyto smlouvy bývají zpravidla později neodvolatelné.

Taková nezávislost státu a jeho demokracie ovšem není zadarmo. Musí být podložena jeho reálnou obranyschopností – ekonomickou, vojenskou i politickou. Nelze popírat, že Československo bylo do konce osmdesátých let pod velmocenskou kuratelou Sovětského svazu (SSSR), někdy mírnější, jindy tvrdou. Potom jsme se naopak stali jako Česká republika součástí bloku jeho někdejšího protivníka, tedy „antlantické civilizace západních států v čele s USA“. Dřívější ekonomická Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) byla smluvně nahražena Evropskou unií (v roce 2004). Vojenská Varšavská smlouva byla nahražena vstupem do NATO (v roce 1999). Tato vojensko politická organizace rovněž nahradila někdejší nejvyšší politický koordinační orgán komunistických států sovětského bloku, kterým byly roční schůzky generálních tajemníků jejich komunistických stran. Dnes jsou to ministři zahraničí států NATO, kteří se pravidelně scházejí k projednávání politických, nikoliv vojenských otázek.

Je nesporné, že SSSR byl rozhodujícím osvoboditelem Československa z otroctví německé okupace v období 2. světové války, jejímž plánovaným závěrem byla likvidace českého národa a popřípadě vystěhování jeho zbytků jako otroků na Sibiř. Proto toto spojenectví, ať už bylo později jakkoli zneužito, bylo po jeho vítězství v roce 1945 toho přirozeným a logickým politickým důsledkem. Nepochybně se to potom k našemu neštěstí zvrtlo, když se rysy imperiální b, yť komunistické politiky této velmoci nadměrně a negativně podepsaly na omezení naší reálné státní nezávislosti.

Kritickým bylo především stalinistické období do první poloviny padesátých let, ve kterém se také odehrála naprostá většina domácích komunistických zločinů a křivd. Podruhé se tak stalo po umlčení vnitřního obrodného procesu vstupem vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následující vojenskou okupaci. To bylo a zůstalo našim dosud nezahojeným národním traumatem, dokonce i pro ty skutečné přátele SSSR z řad našich občanů.

Nutno však také konstatovat, že po nástupu Gorbačeva k moci po roce 1985 se sevření této velmoci uvolnilo natolik, že jsme se poprvé v našich moderních dějinách (po roce 1918) stali skutečně zahraničně nezávislým státem. Tolik faktické vnější svobody jsme nikdy předtím (a jak vidět už ani potom) neměli. Bylo jí tolik, že jsme si s ní vůbec neuměli poradit, a dokonce nutno říci, že z toho vedoucí funkcionáři vládnoucí KSČ v podstatě sami až zpanikařili.

Popravdě nutno konstatovat, že členství v RVHP, přes všechny její byrokratické nedostatky, bylo pro nás po celou dobu vysoce výhodné. Zabezpečovala nám bezproblémový odbyt naší produkce a umožnila nám specializovat se výhodně na řadu dlouhodobě zajištěných výrob v jejím ekonomickém rámci. Ať byl SSSR jaký byl, nikdy nás (jakož ani jiné státy RVHP) hospodářsky nevykořisťoval. Šlo z jeho strany o nadvládu politickou a částečně i vojenskou, ale nikdy jsme za něho nic neplatili. Naopak nám trvale a spolehlivě dodával za výhodné ceny většinu potřebných energetických i dalších surovin, a platil výhodné ceny za naše dodávky, zejména z odvětví strojírenství, které byly našim hlavním platidlem.

Neodváděli jsme proto žádné zisky do zahraničí, neměli jsme povinnost tvořit nějaké společné rezervy. Sám aparát RVHP byl skromný a zejména na dnešní poměry až směšně levný. Nebyly žádné byrokratické duplicity, protože všechny pracovní funkce zabezpečovali mezi sebou příslušní ministři bez dalších speciálních orgánů. Samozřejmě měli jsme tak jako všichni systém společenského vlastnictví produkčního a obchodního majetku a centrální plánování, ale do běžných metod regulace a organizace hospodářství či ekonomických norem se nám nikdo alespoň od konce stalinismu nepletl (což samozřejmě nevylučovalo vzájemné nezávazné konzultace).

Případné reformy byly výhradně naší vnitřní záležitostí. A jednání a rozhodování expertů, ministrů, místopředsedů a konečně předsedů vlád v orgánech Rady bylo vlastně velice demokratické a na základě vzájemného konsensu. Když vznikaly spory, nebyly řešeny násilně jednostranným nátlakem, ale spíše se věci odložily, někdy i ke škodě věci. Nepamatuji, že by se tak zvaně „lámaly přes koleno“.

Jakmile byl ale náš majetek předán do cizích, hlavně zahraničních rukou a pak jsme vstoupili do Evropské unie, naše ekonomická obranyschopnost zcela zanikla. Už totiž není pro nás, ale pro jiné. Naši lidé mohou sloužit jen jako zaměstnanci, často na hranici moderního otroctví. Doma o ekonomice (kromě okrajových otázek spíše živnostenské úrovně) o ničem podstatném nerozhodujeme. Nejen lid, ale ani vláda a volené orgány.

Jsme předmětem zahraničního vykořisťování. Stamiliardové zisky z našich podniků a bank už léta z republiky odtékají. Naši nynější „zaměstnavatelé“ mohou kdykoliv podle vlastního uvážení domácí podniky omezit nebo zcela zlikvidovat a přestěhovat. A nikdo proti tomu ani nepípne. Přičemž často jsme si jimi vybudovaná (?) pracovní místa zaplatili různými investičními pobídkami, někdy dokonce až čtyřnásobně dráž, než kdybychom si je vytvořili sami.

Velké korporace a EU nás komandují jako kolonizované domorodce. Je nám určováno, jaké musíme mít daně a dokonce jejich sazby, někdy i názvy a složení našich produktů, a zda to či ono můžeme vůbec vyrábět. RVHP nikdy tak hluboko neklesla, aby nám diktovala, kolik můžeme vyrobit vína, cukru nebo mléka.

Přitom všem jsme v tomto „civilizovaném“ společenství občany druhé kategorie, kteří nemají práva na stejné výhody a podmínky (zemědělské dotace, přístupy na pracovní trh) jako ti „lepší“, západnější. To všechno je ekonomický středověk. A za to všechno musíme platit desítky miliard na drahou evropskou byrokracii (a další instituce, které vůbec nepotřebujeme, třeba Evropskou radu nebo OECD), které navíc věnujeme někdejší výnos z dovozních cel a DPH. Jistě, vrací nám to částečně ve formě „dotací“, jakýchsi milodarů, za které musíme být vděčni (sami příspěvky platiti musíme, dotace po velkém handlování dostat můžeme). Ovšem s tím závazným určením, co si můžeme nebo musíme za to pořídit, a kdo bude dodavatelem nebo aspoň placeným poradcem. Takže bychom je vůbec nepotřebovali, kdybychom si mohli ponechat naše vlastní peníze.

Když dojde k nějakému obchodnímu sporu, nikdo se na naši stranu stejně nespostaví a všechno automaticky prohrajeme (např. známý případ TV Nova). Takže o nějaké ochraně ze strany EU nemůže být ani řeči. V rozhodování na „nejvyšší“ úrovni jsme pátým kolem u vozu, zatímco můžeme směle říci, že v RVHP jsme byli v pořadí druhým nejváženějším členem po SSSR. A hlavně – celé toto společenství je ekonomicky velmi labilní a rizikové, jak zejména ukazuje současná na nás všechny doléhající hospodářská, finanční a měnová krize.

Na co je NATO

Ještě výraznější je naprostá ztráta naší vojenské obranyschopnosti. Měli jsme totiž vynikající a (ve své době) moderně vybavenou lidovou armádu, která měla tomu odpovídající respekt. Jistě, ve Varšavské smlouvě měli rozhodující slovo sovětští maršálové, ale v tom se současné NATO vůbec neodlišuje. Tady zase pro změnu jednoznačně poroučí generálové USA a na ně navázané západoevropské velmoci.

Mezitím jsme se své vlastní armády v podstatě zbavili, nebo spíše byli jsme jí zbaveni. K 1. 3. 1938 měla Československá armáda 231630 mužů, k 1. 1. 1946 186900, k 1. 1. 1953 297560, k 1. 1. 1990 198150 vojáků. Jak j vidět, od první republiky se počty vojáků nijak dramaticky neměnily, vždy to byl sbor udržující efektivní obranyschopnost země. K datu rozpadu státu koncem roku 1992 měla armáda 169520 vojáků. Od 1. ledna 2005 je Armáda České republiky plně „profesionální“ armádou. Dnes má snad jenom 30 tisíc lidí, což odpovídá zhruba pětině podílu ČR v rámci bývalé federace.

Pro naši vlastní teritoriální obranu (obranu území ČR) je to vlastně nanic (nemáme dokonce ani nějakou domobranu, resp. ani složky pro obranu před přírodními katastrofami). Primárním a veřejně proklamovaným cílem Armády České republiky už není ochrana vlastní země, ale spoluúčast na zabezpečování společných úkolů NATO. K čemu taková armáda ale vůbec je, když nemá a snad ani nesmí bránit svoji vlast? Jen posluhovat jako žoldnéř cizí supervelmoci, jako kanonenfutr pro jiné, daleko mocnější, tvářící se jako spojenci ale jednající jako bezohlední nadřízení? Navíc za vlastní peníze...?

Takže naše „vojska“ slouží v různých misích v daleké cizině, kde zabezpečují výsledky cizích, pro nás nepřijatelných a ponižujících agresí nebo okupaci cizích vlastí. Proti našim vlastním zájmům a za cenu ztráty národní cti.

A rozhodně to není levné. Takový jeden voják stojí kolem 60 až 70 tisíc euro ročně, to je zhruba jako patnáct důchodců. K tomu si musíme pořídit vlastní vybavení, jakým je třeba současný nákup obrněných transportérů zhruba za nějakých 15 mld. Kč či přepravních letounů za další miliardy. To všechno je hanebné, to se v české historii do té doby nikdy nestalo. Ani SSSR nás nikdy v rámci Varšavské smlouvy nikam neposílal, svoje přepady v Maďarsku nebo agresi v Afghánistánu si zajišťoval výhradně vlastními silami. Nikoho ani nenapadalo, že by to bylo možné.

Tím vším jsme samozřejmě přišli také o vlastní politickou obranyschopnost, o možnosti vybudovat a udržovat u nás vlastní, na druhých nezávislý demokratický režim. Shrneme-li, pak náš stát byl rychle proměněn v banánovou republiku, ovládanou politicky i majetkově ze zahraničí. Radikální likvidací RVHP jsme přišli o své rozhodující východní trhy, museli jsme od základu změnit strukturu mezinárodní dělby práce a zahraničního obchodu. To nám přineslo a stále ještě přináší ohromné ztráty, s nimiž se ještě dlouho nebudeme schopni vypořádat.

Byli jsme „dobrovolně (?) „ začleněni do agresivního paktu NATO (bohužel dříve lidé tomuto hodnocení nevěřili jen proto, že ho takto označovali komunisté – zřejmě ne dost přesvědčivě) a během 2 týdnů jsme se stali vojenským spoluagresorem při přepadení Jugoslavie, nám odedávna blízkého a spřáteleného státu, který byl vůči nám vždy solidární a nikdy nás nepoškodil (k takové akci za našeho členství ve Varšavské smlouvě za 37 let její existence nedošlo). To nemá v naší tisícileté historii obdoby, až dosud měla česká země a český národ v tomto směru prokazatelně čistý štít.

Stali jsme se součástí společenství, bezohledně porušujícího platné mezinárodní právo i uzavřené smlouvy. Společenství, porušujícího světový mír. Napadení Jugoslávie bylo v nesporném rozporu s Chartou OSN, Washingtonskou smlouvou NATO i Vídeňskou konvencí. Světový četník USA – jako hlavní představitel a vůdčí stát NATO odmítal plnit platnou smlouvu ABM (USA-SSSR), vymezující rámce jaderných systémů a raketových nosičů obou velmocí, nechce se podrobit smluvní kontrole zákazu biologických zbraní, ustupoval od už přijatého Kjótského protokolu omezujícího produkci skleníkových plynů, aniž by se k něčemu podobnému zavázal jednáním v Kodani.

Místo jednoho „Velkého bratra“ (SSSR) dnes máme v hieararchii nejméně tři – SRN, EU a USA, kteří nás citýrují i v maličkostech hlava nehlava; dokonce si už na nás vyskakuje i takový pindík mezinárodní politiky, jakým je zamindrákované Rakousko. Naše zahraniční politika i politici se k nim chovají tak lokajsky, že ani KSČ a její představitelé tak hluboko nikdy neklesli. Názorným příkladem je snaha o postavení amerického radaru na našem území, zacíleného proti Ruské federaci. Přes odpor dvou třetin naší populace. Prakticky jsme zůstali bez bojeschopné armády, i když se v tomto směru můžeme asi pyšnit světovou raritou – pěším letectvem.

Naše podrobení vůči zahraničí je naprosté. Hlavní sdělovací prostředky mají dnes především německé vlastníky, a naše vlastní veřejné mínění je tedy utvářeno v jejich režii a tedy cíleně deformuje naši historii i současné postavení, naše možnosti, problémy i vyhlídky. Totéž platí – a to je nejdůležitější – také pro rozhodující podniky, banky, pojišťovny, nejrůznější „poradenské“ a podobné firmy, kde dnes vládnou cizí manažeři, kde už někde přestává být používána čeština jako jazyk vnitřní komunikace (obnova germanizace?).

Přitom aniž se chci zvlášť zastávat dřívějších manažerů našich podniků, musím konstatovat, že jejich hospodářské výsledky byly podstatně lepší (viz výše). Pokud jim bylo možné něco obecně vytýkat, je v prvé řadě fakt, že neunesli tak prudký náraz masové korupce, klamavé reklamy, agresivního lobbingu, podrazů při uzavírání i plnění smluv apod., který na ně po listopadu dolehl. Komunistická doba jim proti tomu nevštípila nutnou imunitu.

My – většina lidu

Co jsme tedy po pádu komunismu dostali za demokracii? Získali jsme sice (formálně) svobodné volby, ale to je tak vše. Ve všech ostatních směrech proklamovaných lidských práv a svobod je ve skutečnosti situace stejná nebo podstatně horší, než v dobách oné totality. Naše volené orgány vlastně o ničem pro lid podstatném nerozhodují ani rozhodovat nemohou, byrokracie přitom nejméně šestinásobně narostla, existující sociální spravedlnost byla mezitím vymýcena, sociální jistoty jsou odbourávány jedna po druhé, svoboda slova má spíše podobu propagandistické kamufláže a ohlupování, vnitřní bezpečnost se zhroutila, právo se pro velkou část lidí stalo nedostupným, naše státní nezávislost je na daleko omezenější než tomu bylo za nadvlády SSSR.

Lidé žijí ve strachu. O zaměstnání a práci vůbec se od rána do večera bojí více než 4/5 obyvatelstva, 50 až 60% prohlašuje, že se jim žilo lépe za našeho zločineckého komunismu. Jak po materiální stránce tak pokud jde o deficit opravdu nezbytných sociálních a kulturních práv. Jejich morálka i důvěra v budoucnost proto pochopitelně upadá. Bývalí bojovníci proti bolševikům ukázali, že svoji práci provedli dokonale, pokud si ovšem uvědomíme, že jejich úkolem nebylo zvýšení kvality života většiny, ale obnova kapitalismu a zajištění nadpráv oligarchie majetkové elity, zejména ve prospěch nových zahraničních pánů. Kdyby poctivě zpytovali svá svědomí, museli by uznat, že proti nim komunistický stát vystupoval zcela právem.

V duchu ústavního principu „vlády lidu a pro lid“.

Přijmeme-li tezi klasika domácí filosofie a někdejšího disidenta Ivana Svitáka, tak u nás v České republice po listopadu 1989 jsme nezískali demokracii, ale jen obnovenou kapitalistickou oligarchii, vládu bohatých a mocných v pozadí, čili jím nazývanou demokraturu.

Ing. František Nevařil (Dvořák) CSc. (*1926) je ekonom, působil v bankovnictví a ve státní správě, naposled jako hlavní ekonomický poradce předsedů federálních vlád (Štrougala do roku 1988, Adamce v roce 1989, Čalfy v roce 1990)

Mezititulky redakce BL

Vytisknout