Co je a co není důležité v českém zdravotnictví

31. 3. 2010 / Petr Wagner

1. České zdravotnictví má vynikající odbornou úroveň. Ta stojí na tradicích, mimo jiné na bývalém tradičně velmi dobrém systému vzdělávání pracovníků.

2. České zdravotnictví má problém v nynějších překotných změnách systému vzdělávání. V těch se velmi těžko nyní orientují nyní nejenom ti, co by vzděláváni být měli, ale i ti, kteří by vzdělávání měli poskytnout. Uvědomme si, že vzdělání lékaře se specializací je záležitost více jak sedmiletého procesu po promoci. No, a pokud se během tohoto procesu mění několikrát pravidla... zcela zbytečně a lidmi, kteří této problematice nerozumí... pak se nedivme výsledku.

3. České zdravotnictví má problém v překotných změnách vůbec. Změnách typu poplatků a podobně obtěžujících věcí, které neřeší zásadní problémy.

4. České zdravotnictví má zcela unikátně neprůhledný systém financování léků. Navíc omezovaný nejrůznějšími přídělovými systémy. Ať už se nazývají jakkoliv. Specializovaná centra, vázanost úhrady na odbornost či diagnózu.

5. Zásadním problémem je dlouhodobý nepoměr mezi poptávkou po kvalitní péči a možnostmi tuto kvalitní péči profinancovat. Ten je opět momentálně řešen přídělovým systémem. Prostě na někoho se nejkvalitnější péče dostane, na druhého ne. To je opět maskováno nejrůznějšími kritérii, která někdo splní a druhý ne, ale často rozhoduje pouhé štěstí či pořadí.

Nově do věci vstupuje podivná snaha o další zneprůhlednění již tak dosti složitého systému a tím má být tvorba a vytváření jakýchsi standardů. Osobně umím léčit dobře, neměl bych léčit špatně. Na dobré léčení jsem přísahal a jsem mu povinen dle nejlepších a nejnovějších poznatků lékařské vědy a lékařského umění. O standardech jsem se nic neučil. Pokud by měly být v souladu s přísahou, není třeba je vytvářet. Pokud ne, dostávám se mimo svědomí i zákon. Vůbec nezmiňuji technické problémy jejich tvorby a udržování na moderní úrovni. Totéž se nutně musí týkat i použití léků. Mám použít ten lék, o němž jsem přesvědčen a jsou proto důkazy, že povede k uzdravení pacienta. V obou případech by mne jako lékaře ekonomika neměla zajímat. A především by neměla zajímat pacienta.

Tento nepoměr požadovaných a disponibilních prostředků řešili a řeší všude ve vyspělém světě. I u nás se řešení průhledné a velmi jednoduché nabízí.

Pojišťovny mají velmi přesná data o vykázané -- provedené péči (podvody jsou pro celek nezajímavé). Stejně tak by bylo snadné zrušení různých lékových limitací. Pak by bylo velmi snadné určit, na co jsou peníze. Nejlépe jednoduše percentuelně. Na zbytek by se uzavíralo připojištění. Podobně jako například ve Francii. Samozřejmě s patřičnými specializovanými programy pro nízko příjmové skupiny a dlouhá těžká onemocnění.

Tak by se odstranila zcela absurdní a na hraně zákona se pohybující situace, kdy je to lékař nebo zdravotní zařízení, které má pacientovi sdělit, že na jeho léčbu nedostane od pojišťovny peníze, ale zároveň je nedostane ani jinak. Takže buď léčbu neprovede pod nějakou záminkou, nebo peníze vezme odjinud. Nejčastěji z mezd a investic. Ale to nejde donekonečna. Přitom primárně jde o vztah pacient - pojišťovna. Pokud bych si pojistil auto a v servisu mi po havárii řekli, že bohužel nesplňuji kritéria opravy asi bych s nimi rychle vyběhl. Totéž s léky. Nač zbytečně složitý systém -- prostě stanovit, kolik procent pojišťovna zaplatí a zbytek bude připojištěn.

Jasné, fér a pro všechny stejné, kontrolovatelné podmínky.

Ale to my ne. Zavádíme -- nezavádíme standardy péče, hradíme -- nehradíme léky a hlavně zbytečně žvaníme o něčem, co je dávno vyřešené.

Pacienta a lékaře z tohoto problému vynechme. Tam je věc jasná a žádnou pseudoreformu nepotřebuje. Hledejme cestu jak zaplatit převis mezi péčí a penězi v systému povinného zdravotní ho pojištění.

Hra na standardy -- nestandardy či, že je na kvalitní péči pro všechny donekonečna hrát nejde. Mimo jiné proto, že brzo jí nebude s kým hrát. Alespoň na straně lékařů.

Vytisknout