O domácím násilí a o Nečasovi

31. 3. 2010 / Jan Potměšil

Vítám článek Dariny Martykánové "Domácí násilí v Česku aneb perly české žurnalistiky", kterým upozornila na přetrvávající stereotypní popisování případů domácího násilí českými žurnalisty jako "hádky", "sporu" apod. U veřejnosti, k níž novináři patří, stále přetrvává dojem, že co se děje mezi manželi, je "hádkou".

Pojmovým znakem hádky či sporu je však rovné (stejně silné) postavení mezi aktéry hádky. V případě domácího násilí je však postavení mezi aktéry konfliktu asymetrické, jeden určuje pravidla, druhý se podřizuje, jeden má z druhého strach, opačně to neplatí. Asymetrii vztahu, strach z druhého a nerovné role mezi "partnery" konfliktu, resp. obětí a pachatelem, lze označit za poměrně spolehlivé indikátory domácího násilí (stejně jako třeba šikany, s níž má domácí násilí mnoho společného).

Oproti tomu u běžné hádky či sporu, včetně pivní potyčky mezi hospodskými furianty, kteří si to jdou "vyříkat ven", ale i u tzv. "italské domácnosti", je postavení aktérů konfliktu rovné, vyrovnané (z praxe si pamatuji na příklad italské domácnosti, kdy manžel rozšlapal manželce mobil, tak mu pak zlomila nos, nebo manželka manželovi za jakýsi ústrk rozstříhala pantofle, ty po něm hodila a kopala mu pak do dveří pokoje -- což oběť domácího násilí, mající strach z partnera a usilující o jakoukoliv prevenci agrese nebo jen nevole ze strany svého protějšku neudělá). Útěk před manželem, který se k manželce proláme skrze dveře a pak ji vyhodí z okna "sporem" opravdu není.

Musím však upozornit, že deník Právo patří k jedněm z mála, který se tématu domácího násilí, konkrétně zejména v osobě redaktora Jiřího Vavroně, opakovaně (resp. alespoň čas od času) věnuje, z nedávné doby viz např. články jmenovaného "Přibývá dětí, které jsou svědky domácího násilí" nebo "Ženy bývají svými partnery nuceny k půjčkám i bitím!.

Vzhledem k přetrvávání tématu "asociálnosti" Petra Nečase v době jeho výkonu funkce ministra práce a sociálních věcí (naposledy článek Petra Nachtmanna "Nelítostné verdikty Petra Nečase vůči invalidům nepřekvapují" bych z pozice "byrokrata" rád doplnil jeden úhel pohledu na práci ex-ministra Nečase: Všechny dosavadní články na BL vycházely z předpokladu, že ministr žádost četl, žádost prostudoval, a přesto pak nelítostně rozhodl v neprospěch žadatele.

V praxi však ministr podepisuje desítky podkladů, které logicky nemůže všechny číst. Podklady mu připravují podřízení úředníci a úřednice a možnost, že ministr věc opravdu prostuduje a sám posoudí, příp. že dokonce zvrátí (!) stanovisko předložené mu k podpisu na základě vlastního úsudku, závisí spíše na náhodě nebo na tom, zda ministra ten který podklad něčím zaujme (čímž nevylučuji pečlivější postup u jiných ministrů, ale reálně všechny předkládané dokumenty opravdu číst nelze -- ministr zpravidla čte jen stručnou průvodní informaci ke spisu, resp. k dokumentu předkládanému k podpisu, tu ovšem formuluje opět úředník).

Vinit lze tedy spíše úřední aparát, resp. osoby, které věc vyřizovaly. Zde pak platí byrokratická zásada "nic nedat" a "pokud to trochu jde, vše odmítat", a to vytrvale, dokud opačný postup nenařídí soud (příp. pokud věc vyřizovaná ve správním řízení a předložená rozkladové komisi po jejím rozdílném stanovisku není vrácena k novému projednání -- pak úřední osoba stejně poslušně a neméně přesvědčivě dokáže odůvodnit, proč je třeba vyhovět).

Pokud tedy byla některá žádost o zmírnění tvrdosti zákona zdůvodněna např. tím, že ta která osoba neměla určitý počet odpracovaných let, neb se starala o člena rodiny či postiženou osobu (nebo z jiného pochopitelného důvodu, který jí nelze přičítat k tíži), bylo by asi vyhovění žádosti na místě -- byrokrat však řekne "to bychom mohli za chvíli vyhovět všem, a kam bychom přišli". To není obhajoba, to je pokus o vysvětlení psychologie byrokracie.

Ministr Nečas za vše, co podepsal, samozřejmě odpovědnost nese, ale věc je (viz výše) myslím trochu složitější. Pro úplnost dodávám, že Veřejný ochránce práv, na kterého se lze rovněž obrátit (po vyčerpání všech úředních/zákonných možností), je zpravidla podstatně lidštější (ovšem může jen apelovat na správní orgán, aby konal jinak, nikoliv měnit rozhodnutí); stejně tak správní soudy (lze-li se na ně v tom kterém případě obracet) bývají o něco "lidštější" a zmatená, nedostatečně zdůvodněná, odbytá či "báchorečně" zdůvodněná rozhodnutí rády veřejné správě s chutí "házejí na hlavu". Ideální stav je samozřejmě ten, kdy k soudu či ombudsmanovi vůbec nemusíme, a v tom jsou články kritizující (nejen) ministra Nečase užitečné.

Pozn. JČ: Je samozřejmě známo, že rozhodnutí ministrům připravují jejich podřízení, ale, marná sláva, ministr věc podepsal, a tedy za ni i za způsob rozhodování, jak píše sám Jan Potměšil, nese plnou odpovědnost. Kdyby byl Nečas slušný politik, mohl v době svého ministrování platnou šokující praxi změnit.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 31.3. 2010