Ideologizovaný a angažovaný festival Jeden svět 2010

2. 4. 2010 / Daniel Veselý

Je však pravda že se v nabídce festivalu jako v minulých ročnících objevily snímky pojednávající o ničivých dopadech globálního oteplování zejména v chudých zemích globálního Jihu, dokumenty, jež zohledňují boje domorodých komunit proti nadnárodním korporacím tamtéž, nebo snímek analyzující problematiku hladu. Tyto snímky ale jakoby tvořily sekundární linii vedle drtivé většiny filmů, jež příslovečně navazují na produkci předchozích ročníků festivalu. Navazuje se tradičně na kritiku autokratických, nedemokratických a tyranských režimů v Íránu, Číně, na Kubě, v Rusku, Bělorusku, KLDR atd., jimž se věnuje většina filmů a dokumentů. Filozofie festivalu je postavena na paušálním odsudku téměř všeho, co tyto režimy ztělesňují. Shovívavě ovšem reflektuje porušování lidských práv, na němž se podílejí západní koncerny či západní země; jde o jakousi soudružskou kritiku či sebekritiku v rámci snesitelnosti, morálky a lidství -- a zločiny "několika shnilých jablek", nejde o nonšalantní odsudek systému, který tato zvěrstva v syrové realitě produkuje en masse. Nezasvěcený divák má před sebou díky festivalu Jeden svět obraz světa, jenž je mimořádně nespravedlivý, barbarský a zlo v něm nesnesitelné. K jeho uklidnění je tento obraz poskládán mozaikovitě, selektivně a účelově. Euroamerická civilizace, tedy svět, k němuž se s patosem v srdci hlásíme, je sice nedokonalá, není ideální, avšak vlastní morální převahu a z ní pramenící diktát, jehož prostřednictvím se porušování lidských práv ve světě uskutečňuje. Tato reflexe řídící se heslem "zloděj křičí, chyťte zloděje" nevede opravdu k ničemu; naopak vytváří jakýsi autistický svět, kde pro děsivou realitu vytvářenou naší rukou není dostatečný prostor.

"Na Jednom světě mě fascinuje, že nejde jen o nějaký plytký festival, ale že se každý rok snažíme ukázat témata, která jsou důležitá a mají nějakou hodnotu, a jsme schopni formovat českou společnost, aby si uvědomila, že jsou důležitější věci než ty, které se odehrávají u nás," tvrdí novopečená ředitelka festivalu Hana Kulhánková. Zde vidím jádro pudla. Kdo jsme vlastně my, že si přivlastňujeme schopnost vědět, co je "důležité", co má "hodnotu", proč máme "formovat" českou společnost, aby si uvědomila" atd.? Tato platforma totiž vzbuzuje zdání objektivity a dokonce se nabízí, že festivalu propůjčuje jakousi vyšší pravdu, nemluvě o záštitě, již mu poskytují politická organizace Člověk v tísni, západní "nevládní" organizace financované vládou Spojených států, záštitě, jíž jej obdařilo veřejnoprávní médium, které sekernicky diktuje, jak velký výsek reality nám servírovat; festival podporují rovněž známé osobnosti z veřejného života a politiky nejen tuzemské. Není také bez povšimnutí, že se lidskoprávní agenda festivalu v podstatě shoduje se zahraniční politickou orientací České republiky.

Co se týče kritiky režimů, jež nepočítáme do našeho civilizačního okruhu (včetně Ruska - z mně nepochopitelných důvodů), nemáme dle mého názoru morální právo upozorňovat na jejich zločiny, dokud neuvedeme svůj podíl na porušování tamních lidských práv. Konkrétně tedy -- jak můžeme peskovat kupříkladu kubánský režim, který je jakousi maniakální obsesí Člověka v tísni a jeho festivalu, aniž bychom odsoudili destruktivní americké ekonomické embargo, jež odsuzuje téměř celý svět (ne však Jeden svět), a aniž bychom se zmínili o pěti kubánských politických vězních, kteří jsou ve Spojených státech dlouhé roky internováni, neboť jim byl odepřen spravedlivý proces - a jejich vina spočívala v tom, že na území Spojených států chtěli získat informace o chystaných teroristických aktivitách jejich krajanů proti Kubě?

Pokusím se na několika konkrétních snímcích uvedených v rámci Jednoho světa ukázat, jak tedy posuzovat náš podíl viny či doplnit širší kontext týkající se páchání zločinů proti lidskosti, abychom nenechali vlastní kostlivce zapadat prachem a měli lehčí spaní, kontext, jenž může být opomenut samozřejmě i z jiných než čistě ideologických důvodů. Nechci se pouštět do rozboru obsahů těchto dokumentů, ačkoliv je vhodné je přinejmenším nastínit.

Zahajujícím filmem letošního ročníku Jednoho světa byl íránský snímek Dny zelených nadějí popisující události, které "se řadí k nejhorším příkladům alarmujícího potlačování demokratických principů z posledních let." Nad tímto tvrzením se můžeme jen cynicky pousmát, když si připomeneme, co se v minulém roce odehrálo v Gaze, Afghánistánu, Somálsku, Pákistánu či Iráku, kde máme vlastní želízka v ohni, ale budiž. Tím ovšem automaticky nepopírám, že se loni íránská vláda, jež se vší pravděpodobností zfalšovala výsledek voleb, nedopustila represivních zákroků proti demonstrantům. Stoupenci opozičního kandidáta Míra Hosejna Musávího uvádí, že v průběhu tří měsíců trvajících protivládních protestů bylo vládními silami zabito 72 lidí, 4 000 dalších bylo dočasně zatčeno a z nich 140 obžalováno.

Mír Hosejn Musáví je západním a Jedním světem považován za reformního (rozuměj -- prozápadního) kandidáta a vůdce íránské opozice a stávající íránský prezident Ahmad9nežád, jehož nástup k moci byl umožněn i díky jednostrannému ukončení dialogu mezi vládou Spojených států a vládou umírněného prezidenta Chátamího v roce 2002 Bushovou administrativou, jelikož se prezident Bush rozhodl Írán zařadit do osy zla, zosobňuje aktuální Hitlerovu reinkarnaci. Proč ale autorka snímku dává výhradní prostor k vyjádření Musávího příznivcům, aniž by vytkla skutečnost, že tento muž zastával v letech 1981 až 1989 úřad íránského premiéra, tedy za vlády proslulého tyrana ajatolláha Chomejního, jehož diktatura byla mnohem represivnější (zejména co se týče útlaku žen) než Ahmadínežádův režim, proti němuž se umělecky vyslovuje? Íránským protestům a tamní politické situaci se věnuje i několik dalších snímků (kupř. Země nesplněných přání, Basídž či Zemřít ukamenováním) a festivalem diseminovaná propaganda. Nicméně íránské protesty se staly jedním z festivalových pilířů, aniž by však šlo o nejzávažnější represálie uplynulého roku (třeba na rozdíl do masakru v Gaze). Írán coby nepokrytě utlačovatelský režim by ale stěží dominoval letošnímu ročníku festivalu, kdyby nevzdoroval mocenskému diktátu Spojených států ve strategické a na nerosty bohaté oblasti a nepředstavoval regionální hrozbu pro izraelskou dominanci.

Slovy Střípků Jednoho světa: "Britský režisér Rob Lemkin a kambodžský novinář Thet Sambad společně pátrají po příčinách vraždění za vlády Rudých Khmerů, svědectví o jednom z nejkrvavějších režimů historie přináší film Nepřátelé národa." Tento snímek letos získal cenu za nejlepší film festivalu. Desítky rozhovorů s lidmi, kteří se podíleli na genocidě 1,7 milionu Kambodžanů, ani zpověď "Pol Potovy pravé ruky" Nuona Chea o "transformaci povahy kambodžské společnosti", však nemohou obnažit širší kontext tohoto děsivého barbarství založeného na racionálním a velmocenském kalkulu. Spojené státy v 1. polovině 70. let spustily masivní bombardování rurální Kambodže coby "vedlejší scény" vietnamské války, aby zde svrhly nepoddajnou vládu. Vedla tudy i legendární Ho Či Minova stezka. Podle předního specialisty na Kambodžu a zakladatele Dokumentačního centra pro Kambodžu Craiga Etchensona si "tajné" Nixonovo a Kissingerovo bombardování, o němž neměl tušení ani Kongres, vyžádalo 700 až 800 000 životů. Studie finské vlády v souvislosti s kambodžským běsněním hovoří o "dekádě genocidy", tedy nikoliv jen o tyranii Pol Potovy vlády v letech 1975 až 78. Ekonom a mediální analytik Edward S. Herman píše o dvou fázích genocidy, již zahájilo bezuzdné americké bombardování. Zmiňuje se také o skutečnosti, že z původně malé a chaotické guerilly Rudých Khmerů se díky americké vzdušné kampani stala silná a organizovaná armáda, která v roce 1975 dobyla hlavní město země Phnompenh. Když vyděšení vesničané viděli obrovské krátery vytvořené bombami svrženými americkými létajícími pevnostmi B-52, houfně zaplňovali řady Rudých Khmerů, kteří jim slibovali budoucnost, nikoliv smrt. Poté, co Vietnam s podporou Sovětského svazu provedl invazi do Kambodže a v roce 1979 hrůzy Rudých Khmerů ukončil, jej Čína, spojenec Rudých Khmerů, potrestala vojenským vpádem s tichou podporou Washingtonu. V úvodníku listu New York Times z roku 1997 se píše: "V letech 1979 až 1991 Washington nepřímo podporoval Rudé Khmery, kteří tehdy tvořili část guerillových sil bojujících proti provietnamské vládě." Edward S. Herman k tomu dodává: "Spojené státy Pol Potovi poskytly jak přímou, tak nepřímou pomoc; přímou pomoc v hodnotě 85 milionů dolarů. Státy vyvíjely rovněž tlak na agentury OSN, aby Rudé Khmery podporovaly, což rapidně zlepšilo zdraví a schopnosti Pol Potových sil." Washington navíc Rudým Khmerům více než dekádu poskytoval diplomatické krytí a beztrestnost. Tyto skutečnosti však jako mnohé zločiny západní civilizace spadly na dno Orwellovy "díry paměti", a tudíž v Jednom světě neexistují.

Čínská okupace Tibetu je oblíbeným tématem západních nevládních organizací a politických aktivistů, Člověka v tísni a Jednoho světa -- ruku v ruce jdoucí s masovou kritikou "komunistické" Číny. Indický snímek Slunce za mraky, který na festivalu získal cenu Václava Havla (o čínské okupaci Tibetu a kritice čínského režimu obecně pojednávají také dokumenty Tibet zpívá, Deset podmínek lásky či Stížnost), "ukazuje i rozhořčení mladých Tibeťanů, kteří radikálně požadují samostatnost" na rozdíl o "mírumilovného" dalajlámy. Před dvěma lety toto rozhořčení na vlastní kůži pocítili čínští Chanové žijící v Tibetu, když tibetská lůza ničila jejich obchody a další majetek, lynčovala civilisty a vraždila. Západní sdělovací prostředky však podle ekonoma a novináře Michela Chossudovského a dalších nabídly poněkud varchlatý pohled na násilnosti v Tibetu na jaře 2008. Zkusme si představit, jak by západní vlády, média ale i lidskoprávní instituce reagovaly, kdyby Palestinci v Izraelem okupovaném Hebronu provedli podobný pogrom na ilegální židovské osadníky; zde je se nabízí nádherná ukázka dvojích standardů. Na rozdíl od násilí páchaného Tibeťany byla tvrdá čínská odpověď na toto řádění pokrytecky a sborově odsouzena, jak konkurenční mocnosti z jiného civilizačního okruhu náleží. Pozoruhodný je rovněž fakt, že soutěžní snímky o Tibetu de facto nelíčí brutální životní podmínky ve feudální tyranii panující v Tibetu před čínskou invazí, kde se obyvatelé v průměru dožívali 30 let a již podporovala Velká Británie. Jaktože se v obecném povědomí nevyskytuje důležitá skutečnost, že ona ikona naivních hlasatelů demokracie a práva -- "mírumilovný" dalajláma a jeho vláda - byli na výplatní pásce CIA, jak kupříkladu píše list New York Times? Opět -- představme si, že by dalajláma a jeho kamarila pobírali rentu od KGB? To by příznivci Jednoho světa a selektivní obhajoby lidských práv pravděpodobně neskousli. Přitom KGB v době, kdy dalajláma od amerických zpravodajců pobíral tučné prebendy, ve světě nepáchala zvěrstva tak děsivých proporcí jako CIA, která se podle vlastního hodnocení tehdy v Indonésii podílela na "nejhorších masakrech 20. století porovnatelných s čistkami 30. let v Sovětském svazu, nacistickými zvěrstvy za 2. světové války a Maovým krveproléváním na počátku 50. let". (Podle zpravodajce a bezpečnostního konzultanta Richarda M. Bennetta dalajláma s CIA úzce spolupracuje 50 let.)

Respektovaný zpravodajský web Asia Times publikoval před dvěma lety zajímavý článek z Bennettova pera, v němž autor tvrdí, že vláda Spojených států vedle podpory tibetského exilu v oblasti rozdmýchávala násilné nepokoje, jež vedly ke krvavým povstáním, z Indie a Nepálu koordinovala útoky speciálně vycvičených guerill a separatistů na Tibet, aby Čínu v tomto strategickém regionu oslabila a obecně destabilizovala; šlo jednoznačně o velmocenský boj, při kterém bylo objektivní dodržování lidských práv až na posledním místě. "Washington Čínu vnímá jako velkou hrozbu -- jak ekonomickou, tak vojenskou. Nikoliv jen v Asii, ale i v Africe a Latinské Americe," píše Bennett. Ačkoliv aktivity CIA v Tibetu s oteplením vztahů mezi Čínou a Spojenými státy na začátku 70. let ztratily na intenzitě, autor článku uvádí, že nikdy nebyly úplně ukončeny. Můžeme si tedy položit otázku, do jaké míry čínské represálie v Tibetu v minulosti a dnes souvisejí s angažmá cizí velmoci raději než skrze černobílé hledí heroizovat tibetský odpor proti "rudé" Číně a s urputností obyčejů minulého režimu vyvěšovat tibetské vlajky. Podobné je to s festivalovou kritikou čínského režimu pronásledujícího své četné odpůrce. Loni byla při zahájení festivalu Člověkem v tísni udělena vězněnému čínskému disidentovi Liou Siao-poovi cena Homo homini, jež je určena "osobnostem, které se významně zasloužily o prosazování lidských práv, demokracie a nenásilného řešení politických konfliktů"." Jeden svět s tak želenou pravidelností, jakou věnuje bezesporu zločineckému čínskému režimu, nereflektuje podíl západních společností na budování cenzury a represivního státu v Číně. Kanadská novinářka a dokumentaristka Naomi Klein uvádí, že před Olympijskými hrami v Pekingu spolupracovaly čínské korporace financované americkými investičními fondy stejně jako některé z největších amerických společností -- Cisco, General Electric, Honeywell, Google (posledně uvedená společnost za velkého zájmu veřejnosti z těchto důvodů Čínu opouští) -- s čínskou vládou na zavádění bezpečnostních systémů, na instalaci bezpečnostních kamer, cenzuře internetu apod. v řadě čínských měst. Čínské úřady v oficiálním komuniké uvedly, že bylo třeba zajistit bezpečnost sportovců, diváků a dalších návštěvníků olympiády, ačkoliv pravým záměrem bylo posílit monitoring a perzekuci čínského disentu a občanských nepokojů. Navíc je třeba zdůraznit destruktivní roli dalších západních koncernů v Číně -- jako Nike, Puma atd. -- jež zde masivním způsobem porušují práva svých zaměstnanců a nedodržují ekologické standardy platné v EU a Spojených státech. Teprve poté můžeme s čistým štítem a bez morálního škraloupu kritizovat zločiny Čínské lidové republiky páchané na vlastním obyvatelstvu, Tibeťanech, Ujgurech atd. Na obranu Jednoho světa je však možné uvést, že se třeba žádný z více než 1 600 přihlášených snímků uvedeným problematikám dostatečně nevěnoval, nicméně se domnívám, že by tyto skutečnosti měly být zakotveny v širším povědomí organizátorů festivalu a diváků a zasloužily by odpovídající osvětu.

Je s podivem, že se na Jednom světě neobjevují - soudě podle aktuálního ročníku - snímky řady vynikajících a uznávaných dokumentaristů, režisérů či autorů, jako jsou třeba Adam Curtis, Greg Palast, Robert Greenwald nebo John Pilger. Bývalý ředitel festivalu Igor Blaževič o posledně jmenovaném autorovi během interview, které jsem s ním dělal minulý rok, prohlásil, že posledně jmenovaný je příliš zaujatý a jeho filmy jsou příliš jednostranné a ve festivalové nabídce je tudíž divák nenalezne. John Pilger je reportér-veterán, který potají natáčel rozhovory s disidenty ve "stalinistickém Československu", ve svých dokumentech o izraelsko-palestinském konfliktu poskytuje prostor zastáncům izraelské expanzivní politiky na okupovaných územích a dává slovo Izraelcům, kteří přišli při sebevražedných atentátech o své nejbližší. Mezi těmito lidmi má dokonce blízké přátele. Festival Jeden svět ale řešit skutečně palčivá témata řešit nemíní, neboť my jsme koneckonců neomylní a imunní vůči utrpení druhořadých obětí.

Vytisknout