V Rusku vzplál boj o Stalina

31. 3. 2010 / Richard Seemann

To přesto, že představitelka Kirova popřela, že údajně existuje ústní schválení znovuuctívání Stalina od nejvyšších míst z Moskvy. Přes veškeré protesty oznámil moskevský starosta Jurij Lužkov, že podporuje uctívání Stalina během oslav vítězství a plakáty s jeho portrétem budou v hlavním městě vyvěšeny. Předseda státní dumy Boris Gryzlov vyzval Lužkova, aby od toho opustil, ten však argumentoval, že pouze deset plakátů ze dvou tisíc bude připomínat Stalina v souvislosti s druhou světovou válkou. Své rozhodnutí 73letý politik zdůvodnil, že není sice přítelem Stalina, ale ten byl vrchním velitelem Rudé armády, která zvítězila nad Hitlerem. Jako jeho objektivní obdivovatel nemůže osobnosti z dějin prostě vyškrtnout.

Spor o Stalinovy plakáty se přitom rozšiřuje do stále více měst. Mimo jiné chce komunistická strana na vlastní pěst v Petrohradě rozvinout tisíc velkoplošných plakátů se Stalinem.. Pokud nebude následovat správa města příklad Moskvy, mluvčí komunistů oznámil, že jeho strana je vyvěsí ve středu města. Též v altajském regionu vzdáleném 3000 km od Moskvy oznámili tamní komunisté, že zde chtějí vyvěsit 70 plakátů s portrétem Stalina.

Obránci lidských práv a historici vyhlásili "plakátovou válku" v případě nového Stalinova kultu. Představili by ho jako iniciátora krvavého teroru v Sovětském svazu, masového vraha, který má vinu na životech milionů lidí. Zdůrazňují, že nikoliv Stalin, ale lid zvítězil nad Hitlerem. Naposledy též prezident Dmitrij Medveděv a premiér Vladimír Putin označili Stalina za zločince. Za této situace se západní diplomaté obávají, že by mezinárodní státní hosté mohli odmítnout účast na vítězné přehlídce v Moskvě, pokud úřady nezakážou plakáty se Stalinem. Lužkov se však brání, že žádný soud Stalina zatím neodsoudil.

V současné době však moskevský soud projednává žalobu Stalinova vnuka Jevgenije Džugašviliho proti tvrzení šířenému stanicí Echo Moskvy, že jeho děd vydával rozkazy k popravám i dvanáctiletých dětí. Kromě omluvy žádá odškodné ve výši deseti milionů rublů. Soudní jednání odročené na 16. dubna má podle právních zástupců vnuka posoudit oprávněnost jejich žaloby, že byla poškozena čest diktátora, protože rozhodovali sovětští úředníci a soudy. Jevgenij, žijící v Gruzii, který se soudu osobně neúčastní, již obdobný proces prohrál.

Ruská nevládní organizace Memorial, založená v roce 1988, která koncem minulého roku obdržela od předsedy Evropského parlamentu Jerzyho Buzka "Sacharovu cenu za svobodu myšlení", požaduje po vzoru Norimberského procesu soud nad Josifem Džugašvilim, zvaným Stalin. Oznámil to vedoucí činitel hnutí Lev Ponomarjov agentuře Interfax a varoval před tím, aby v rámci oslav 65. výročí vítězství nad Hitlerovým Německem bylo oficiálně povoleno "masového vraha Stalina"uctívat na velkoplošných plakátech. Tento postoj Moskvy škodí pohledu na Rusko, které miliony svých občanů ztratilo Stalinovým krvavým terorem a deportacemi.

Předseda Memorialu Arseni Roginski prohlásil, že nejde o to Stalina vymazat z dějin země. Obdobně jako v Německu nikdo nezakazuje filmy o Hitlerovi, mohou v Rusku vycházet knihy o Stalinovi nebo mohou starší lidé jeho portréty nosit na své hrudi. Jde však o zcela jinou věc, když Stalinovy portréty jsou vyvěšovány jménem státu. Memoriál oznámil proto odpor proti plakátům se Stalinem v Moskvě, pokud zde budou vyvěšeny. Učiníme vše, co bude v našich silách a současně vyvěsíme jiné plakáty, ukazující zločiny tyrana a jeho skutečnou úlohu v dějinách, oznámila tato nevládní organizace v listu "Novaja Gazeta".

Tento spor vzniká na pozadí postupného odhalování zločinů, ke kterým došlo za třicet let vlády tohoto Gruzínce v Sovětském svazu. Během této doby se přeměnil zaostávající agrární stát v průmyslovou zemi, která se vítězstvím ve druhé světové válce stala světovou velmocí. Tisíce lidí nechal Stalin osobně odsoudit a popravit prostřednictvím divadelních procesů včetně svých spolubojovníků a spolupracovníků.

Od začátku třicátých do padesátých let bylo za "kontrarevoluční činnost a protistátní zločiny" odsouzeno 3,5 milionů osob, z nichž 800 tisíc bylo zlikvidováno. Teprve desítky let od jeho smrti 5. března 1953 se podařilo tato čísla rekonstruovat. Podle zjištěných údajů byli postiženi z největší části dělníci, rolníci, vysocí státní úředníci, funkcionáři strany, armádní důstojníci a přední vědci. Dodnes se nepodařilo vysvětlit, zda Stalin tak činil z čistě účelových důvodů nebo z patologického stihomamu.

Podle ruských údajů při obdukci jeho mrtvoly bylo zjištěno, že ještě několik roků před svým úmrtím utrpěl několik lehčích mozkových mrtvicí, které postihly jeho mozek a vedly k psychickým reakcím. Kult osobnosti mu přitom pomohl ovlivňovat lidi, ačkoliv jinak vnějším vzhledem nemohl na nikoho zapůsobit. Stalin byl malého vzrůstu, měřil l,62 m, jeho levá paže byla zchromlá a obličej byl posetý důlky po neštovicích. Mluvil rusky se silným gruzínským přízvukem, řečnický ani písemný talent nebyl nikterak vynikající. Také teoretické schopnosti byly sporné, protože měl nedostatečné vzdělání a studium na kněžském semináři přerušil. Mimo Rusko pobýval Stalin velmi málo a pohyboval se hlavně v sousední rakouské monarchii v Krakově a Vídni.

Byl však obdarován jinými přednostmi. Byl chladnokrevný a neústupný ve svých rozhodnutích, jak popisují pamětníci. Dovedl se kontrolovat v nejtěžších situacích, měl obdivuhodnou paměť, smysluplné úvahy a organizační talent. Nechal se slavit jako "génius národů" a "otec vlasti" a současně byl pro národy Sovětského svazu "sluncem" a "prozíravým vůdcem". Nechal téměř všechny revolucionáře z roku 1917 likvidovat a nikdo si nebyl jist před tímto tyranem.

Během války nechal popravovat generály Rudé armády za údajnou zradu. Zajatce z vlastních řad označil za zemězrádce a neváhal odmítnout i německý návrh na propuštění svého zajatého syna Jakova Džugašviliho, kterého pak nacisté v Sachsenhausenu zastřelili. Dlouho se udržovala pověst, že zavraždil svou druhou ženu Naděždu Allilujevu, kterou několikrát otevřeně kritizoval. Ve skutečnosti bylo však zjištěno, že v roce 1932 spáchala sebevraždu, ke které ji dohnal její manžel.

Podle odhadu přišlo během Stalinovy třicetileté vlády 21 milionů lidí o život a další miliony byly uvrženy do sibiřských gulagů. Jeho národnostní politika zanechala v zemi hluboké jizvy, které se však koncem SSSR nezhojily, naopak se opět krvavě otevřely. Přes všechna tato negativa vládl názor, že Stalin má historickou zásluhu, že zastavil agresi nacistického Německa., když Rudá armáda za strašných ztrát porazila německý Wehrmacht. Podle historiků vítězství ruské armády nebylo získáno Stalinovými válečnými schopnostmi, ale především nesmírným hrdinstvím lidu. To připustil sám Stalin na recepci po přehlídce vítězství 24. června 1945. Zde vzdal hold drobným lidem a dík za to, že nebyl svržen po počátečních katastrofických neúspěších a vyzdvihl ruský národ jako hlavního strůjce vítězství.

Pokud jde o jeho smrt, bylo k dispozici málo údajů a teprve v posledních letech na denní světlo přišly informace o posledních jeho hodinách. Zemřel na krvácení do mozku po mrtvici. Nejméně 14 hodin ležel bezvládně na podlaze své dači, aniž byl povolán lékař. Podle zpráv jeho osobních strážců byl večer 5. března 1953 nejmocnější muž Sovětského svazu nalezen na koberci v jídelně a vedle něho ležel stranický list "Pravda". Zde zřejmě celé hodiny bezvládně ležel a jeho sluhové se neopovážili jej probudit v této nezvyklé poloze, protože bez jeho schválení se báli vstoupit do místnosti.

Když oznámili situaci tehdejšímu šéfovi tajné policie Lavrentiji Berijovi, nařídil jim, že nesmějí nikoho informovat o Stalinově zdravotním stavu. Poté přijel na daču a osobní strážce uklidnil slovy, "že Stalin spí". Teprve druhý den byl pozván lékař, protože jeho dlouholetí osobní lékaři seděli ve vězení nebo čekali na svůj proces, protože Stalin je podezíral ze spiknutí. Přes Stalinovu hrůzovládu sovětským lidem vytryskly slzy, když moskevský rozhlas oznámil, že "srdce spolubojovníka Lenina přestalo tlouci".

Miliony lidí vyšly do ulic vyjádřit smutek spojený se strachem z budoucnosti. Jeho balzamovaná mrtvola byla nejprve umístěna do mauzolea na Rudém náměstí vedle Lenina. V roce 1961 byla jeho rakev odsud odstraněna v rámci Chruščovovy iniciativy a pohřbena u Kremelské zdi s ostatními předními činiteli bolševického státu. Později byla ozdobena bustou v době plíživé brežněvovské Stalinovy rehabilitace a dodnes je zdobena květy od jeho příznivců. Jeho největší pomník na naší planetě, postavený v Praze, byl ještě před pražským jarem vyhozen do povětří.

Jaké je dnešní nazírání Stalinovy osobnosti ve společnosti, se projevilo při prosincových oslavách 130. výročí jeho narození. Tak běloruská levice při příležitosti tohoto jubilea uspořádala sbírku na jeho sochu v Minsku. V téže době prohlásil hlavní moskevský architekt, že Stalinův pomník, který za jeho života stál na stanici metra Kurskaja, musí opět zaujmout své místo. V rodišti diktátora gruzínském Gori se naopak rozhořela diskuse, aby jeho pomník na městském náměstí byl přemístěn do muzea.

Podle vládních představitelů není možné, aby se ve středu města tyčil Stalinův pomník. Průzkum veřejného mínění však skončil negativně pro toto řešení, protože 68,4 se vyslovilo proti a pouhých 17 procent bylo pro toto řešení. Zbytek 13,8 procent obyvatel nemělo na to názor. Veřejnost v Lotyšsku, Litvě a Estonsku jakož i v Moldávii se soustřeďuje na tragické důsledky dohody mezi Stalinem a Hitlerem, jejíž výrazem byl tzv. Pakt Molotov-Ribbentrop z roku 1939. Litevský poslanec a historik Arvydas Anušauskas prohlásil, že je zcela nepřípustné, aby byla ospravedlňována zahraniční politika ze stalinské doby a nebral se zřetel na odmítavé stanovisko lidových poslanců v roce 1989. Parlamentní shromáždění OBSE v minulém roce přijalo "Deklaraci z Vilniusu", ve které odsoudilo na stejné úrovni stalinismus a nacismus.

Přes ostrý protest ruského ministerstva zahraničí z přítomných 320 poslanců 213 hlasovalo pro tuto rezoluci. Ve jménu Kazašské delegace vyslovil předseda senátu Kassim Šomart Tokajev politování nad tímto rozhodnutím. Na Ukrajině jubilejní rok Stalina splynul s předvolební situací prezidentských voleb. Viktor Juščenko zneužil jméno Stalina a uložil bezpečnostním složkám, aby zahájily vyšetřování proti jeho osobě za hladomor v třicátých letech. Přitom podle ukrajinského trestního řádu nemůže být zahájeno řízení proti zemřelému.

Následně pověřil dnes již bývalý prezident Juščenko generálního státního zástupce, aby přezkoumal Stalinem nařízené protizákonné deportace krymských Tatarů a jiných národů z tohoto poloostrova. Stalina pak nahradil jinou kontroverzní osobností Stepanem Banderou, kterému udělil titul Hrdina Ukrajiny. V téže době obdržel Leonid Grač, vůdce krymských komunistů, od svých ruských soudruhů pamětní medaili k 130. narozeninám J.V.Stalina. V samotném Rusku se projevovala nejprve snaha Stalina představovat jako "efektivního manažera" a autoritativní vládnutí označit za "šťastné období ruských dějin". V učebnicích se stalinský způsob vládnutí ospravedlňoval tehdejší objektivní situací. To však bylo negováno prezidentem Dmitrijem Medveděvem, který se postavil proti znovuvybudování železné opony a zdůraznil důležitost reforem, které si vyžadují sociální oběti. Podle ruského historika Gennadije Bordjugova jubileum ukázalo, že proces osvobozování od stalinismu je závislý na úrovni demokracie. Ta je určována mocenským pořádkem, který musí společnost vybavit spravedlností a zformovat takové správní struktury, které budou jasně určovat kontury budoucnosti Ruska. Zatím, jak konstatoval jeden z nejuznávanějších publicistů Alexej Venediktov, je v Rusku stále dost lidí, kteří si přejí, aby se vrátila stalinská éra, protože jsou přesvědčeni, že v Rusku je správné vládnout železnou rukou. Podle průzkumu z konce minulého roku 54 procent respondentů vyjádřilo obdiv nad způsobem, jakým Stalin činil. Lze očekávat, že poslední události v Moskvě mohou počet jeho příznivců ještě zvýšit.

Vytisknout