Bouře ve sklenici vody -- aneb proč a jak (ne)číst Nevařila

3. 4. 2010 / Jiří Jírovec

komentář k článkům Františka Nevařila "Zaujatá obžaloba: Jak bylo, je a nejspíš i bude", Ilony Švihlíkové "Nezaujatá kritika" a Jana Čulíka "Nevařilův text vyvolává zajímavé otázky"

Jan Čulík nejspíš nemá Františka Nevařila rád. Je to zajímavé, protože jde o autora, který jako jeden z mála může podat svoje autentické svědectví o tom, jak si v ekonomice počínali bývalí předsedové federální vlády Štrougal, Adamec a Čalfa. Na pomoc si Jan Čulík bere článek politoložky Ilony Švihlíkové "Nezaujatá kritika". Ilona Švihlíková již v prvním odstavci svého článku vymezuje pravidla hry významů Nevařilova textu.

"Jako určitý problém, který se táhne celým (Nevařilovým) článkem, je možno vnímat nerozlišení kapitalismu jako systému obecně (s tím, že má v různých zemích odlišné podoby) a současného režimu panujícího v ČR. Otázka je, do jaké míry je zkušenost ČR s tím co nazýváme "kapitalismem v Čechách" zevšeobecnitelná." Tedy pozor na definice. Ono to v Česku vypadá jako kapitalismus, ale třeba to je úplně něco jiného. Jinak řečeno, země zaslíbená může vypadat jinak, takže proč odsuzovat kapitalismus?

Nesmírně zajímavý je ale předposlední odstavec:

"Celkově je možno souhlasit, že v současném systému, ať už ho nazveme jakkoliv, je obrovská řada problémů, které minimálně zpochybňují, když už ne přímo vylučují, jeho dlouhodobou opodstatněnost a racionalitu (o humánnosti nemluvě). Bez ohledu na to, zda systém nazveme demokratickým a ten minulý nedemokratickým. To ale, dle mého názoru, vůbec neznamená, že předchozí režim byl automaticky lepší. Je nutné provádět nezaujatá srovnání minulosti, ale do budoucnosti bych se raději orientovala na jiná řešení, než jakými byl státně plánovací a byrokratický režim v ČR."

V jeho první části jsou vlastně shrnuty důvody, proč František Nevařil svoje články píše. Ono totiž nedává smysl nahrazovat systém, který poskytoval životní jistoty všem modelem, který je slouží menšině. Iloně Švihlíkové bohužel zcela uniká, že by se ke starému systému těžko někdo vracel, kdyby ten nový byl opravdu lepší. Je jistě škoda, že Švihlíková ani v náznaku nevysvětluje, na jaká řešení by se chtěla do budoucna orientovat. A hlavně, jak je prosadit.

Jan Čulík se na Nevařilův článek dívá ze zcela jiného zorného úhlu.

Na jedné straně zůstává v zajetí dávno zdiskreditované teorie, že "demokratické" volby dávají politikům legitimitu. Jaký mandát mají třeba američtí a nebo kanadští politici, kteří si hlasy de facto kupují v systému, který žádnou změnu neumožňuje?

Na druhé straně svým způsobem naznačuje, že havlovsko -- klausovská klika byla legitimní. Jenže pak pokračuje:

"Namítnete, že František Nevařil má pravdu v tom, že dnešní globalizační tlaky na ČR jsou úpornější a že dnešní čeští politikové lezou kamsi západním spojencům stejně tak, jako to činili protagonisté komunistického režimu vůči Sovětskému svazu. Budete mít jistě pravdu, jenže rozdíl je zase v tom, že dnešní čeští politikové nikomu do zadku lézt nemusejí, je to jejich vlastní volba, motivace je domácí, interní, za komunismu byla vnější, externí."

Dávají snad demokratické volby mandát k takovému jednání? Domnívám se, že nikoli. Nebylo snad Československo vstoupeno do NATO za cenu několika čestných doktorátů pro smetánku českých ješitů? Jan Čulík snad není tak zoufale naivní, aby skutečně věřil, že Západ po roce 1989 nevyvíjel na Československo žádný tlak a všechno bylo "náše dělo"...

Jan Čulík zmiňuje "Biafru ducha" v předsametovém Československu. No dobře, "reformní intelektuálové" (co to znamená ?) neměli do roku 1989 na růžích ustláno. Jenže co vytvořili, když vypukla dvacetiletá svoboda? Chce-li čtenář zažít současnou Biafru ducha, může si dopřát tento pořad ČT .

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 2.4. 2010