ANALÝZA

USA a Izrael: Soulad i nesoulad, pravý i zdánlivý, dopady chtěné i nechtěné

2. 4. 2010 / Vít Rossignol

Podle údajného vyjádření izraelského velvyslance v USA Michaela Orena generálním konzulátům Izraele v zemi, jsou vztahy mezi oběma zeměmi na nejnižší úrovni od roku 1975. Nesoulad mezi oběma zeměmi mívá, v historických termínech, následky. Tehdy tlačil Henry Kissinger na Yitzaka Rabina, aby pustil 2 důležité průsmyky na Sinaji, které dřív zabral v 1972 arabsko-izraelské válce a tím učinil gesto pro mírový proces mezi oběma zeměmi, jak Kissinger potřeboval. Rabin vzdoroval celé měsíce, aby je nakonec musel pustit, i s přítomností na kopcích nad nimi. Rabin také sloužil jako velvyslanec v USA a dobře pochytil, jak to tam pracuje. O job přišel, když se jeho koalice pohádala s "religionisty" o veřejném nedodržování šábesu -- Izrael je ve většinové populaci v denním životě zcela sekulární země.

Oren je původně historik a jistě je mu známa podobná situace z roku 1992, kdy také došlo k nesouladu (který také měl následky). Tehdy George Bush st. a James Baker varovali před výstavbou na dobytých teritoriích z roku 1967, zvláště na území východního Jeruzaléma a Západního břehu. Snažili se začít mírové rozhovory uprostřed první intifády. Likud a vláda starého, tvrdého teroristy Yitzaka Shamira požadavek ignorovala. Bush a Baker následně odmítli garantovat 10 miliard USD v úvěrových zárukách pro bytové projekty, určené k umístění vlny přistěhovalců z bývalého SSSR. Nikdo neustoupil.

Ale hned v následujících volbách Shamirova strana prohrála, údajně také pro management vztahů s USA. Bush ztratil volby také, ale spíš z důvodů kulhající ekonomiky.

B. Netanyahu je jestřábí politik, který jen zdráhavě souhlasil s ideou vytvoření palestinského státu a to ještě s mnohým varováním. Výzvy prezidenta Obamy ke zmražení výstavby se mu viditelně nelíbí. Ale oznámil desetiměsíční moratorium, což platí na West Bank, ačkoliv z toho výslovně vyjmul Jeruzalém, který obě strany označují za své hlavní město. Ale před pár týdny, právě za návštěvy viceprezidenta Josepha Bidena, izraelský ministr vnitra oznámil plán na výstavbu 1600 bytových jednotek ve východním Jeruzalému.

Měl tam tři úkoly: deklarovat bratrství a nezlomnou podporu Izraeli, vymezit se proti Íránu a jeho jadernému programu tvrdými sankcemi a spustit jednání s Palestinci. Biden okamžitě odsoudil plán jako podraz, ničeho podstatného nedosáhl a vzápětí rozladěná Hillary Clintonová telefonovala s premiérem Netanyahuem a dožadovala se v horké debatě zrušení projektu. Předseda vlády se potom omluvil za nevhodné „načasování“ plánu, ale ne za plán jako takový. Dojem ve Washingtonu je ten, že chtěl ukázat svou nezávislost na Obamově administrativě, která nepožívá úcty jestřábů. Religionisté ve vládě ho taky ihned pochválili.

Ale v Izraeli vzrůstá znepokojení z „roztržky“, protože Obamova administrativa drží kurs, a to i přes to, že v USA si jen političtí sebevrazi dovolí kritizovat Izrael. AIPEC je ihned ztrestá při prvních preferencích nebo volbách. Přesto Hillary Clintonová znovu vyzvala Izrael, aby „doložil“ svou odhodlanost „pokračovat v mírovém procesu“.

Proč by měli Izraelci naslouchat? I svému velvyslanci-historikovi? Protože je třeba brát v úvahu, že v mnoha průzkumech Izraelci majoritně souhlasí s ideou palestinského státu vedle sebe. To chce i Obamova administrativa, a okázalá výstavba bytů to jednoznačně a zásadně podkopává. Tatáž většina také vidí fundamentalistické „usedlíky“ jako těžký vír v rozpočtech a fiskálních plánech a kteří nezasluhují rozkol s velmocí, která platí Izraeli 3 mld. USD ve vojenské pomoci ročně.

Kam to došlo v roce 1992? Rozpor stál Shamira post a de facto ukončil jeho kariéru. Kdo ho vystřídal? Generál Rabin, který výstavbu okamžitě ukončil, nazval osady „politickým, nikoli náboženským projektem“ a zahájil skutečné rozhovory, vedoucí k bezprecedentním „Dohodám z Oslo“, vzbuzujícím naději celého světa. Po jeho zavraždění, politický chameleon Šimon Peres neudržel momentum, ani zhruba poloviční podporu izraelských voličů té doby, k mírovému řešení a ultimativně byl vystřídán, v divokých koaličních šarvátkách izraelské parlamentní politiky, érou jestřábích vlád, dodnes. AIPAC byl hlavním iniciátorem a organizátorem zákulisního úsilí vedoucího ke znehodnocení a likvidaci „úmluv z Oslo“ ihned po atentátu. To se tiše, bez publicity, zdařilo a dnes z nich nezbyl prach, může se začínat znovu od Adama.

Strategie stálé ochoty k „jednání“, kdy se ale nic vyjednat nemá, poskytuje krytí bezohledné politiky likvidace Palestinců i jejich kultury, judaizací okupovaných území a fraktalizací jejich kontinuálního osídlení a trvá, také s pomocí či malou efektivností, již od Arafatových dob těžce zkorumpované struktury Al Fatah, teď na Západním břehu.

Tato korupce je jedním z důvodů ascentu organizace Hamás z humanitární na politickou scénu. Co přinese tento poslední spor, chceme-li věřit na historické precedenty? V Americe málo a nakonec asi nic, od šedesátých let je AIPAC lobby v popírané, ale efektivní kontrole politiky země, ale Izrael vypočitatelný nikdy zcela není, vývoj nelze předjímat, ale doba pro mír vzniká pouze oslabením dominanta, ať násilím, nebo jiným tlakem, ztrátou ochrany, podpory, peněz. Nic takového není vidět na obzoru.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 2.4. 2010