Nezaujatá kritika

1. 4. 2010 / Ilona Švihlíková

Celým obsáhlým článkem se, dle mého názoru, táhne téma ztráty suverenity (jak v oblasti politické, tak v oblasti ekonomické i zahraničních vztahů) malé země, jakou je ČR, respektive Československo. S tím lze rozhodně souhlasit, ale jako hlavní příčinu bych viděla spíše proces globalizace (tj. současné stádium kapitalismu, můžeme-li to tak nazvat). Koneckonců i možnosti řízení ekonomik "západních" byly v 50. a 60. letech značně jiné než dnes. Politici v systému státního byrokratického kapitalismu (in: Kotrba) před rokem 1989 byli odpovědni za veškeré ekonomické i politické rozhodování a řízení země, měli moc, ale nikoliv legitimitu. Politici dnešní doby jsou pokládáni za odpovědné za řízení země, mají (alespoň někde) legitimitu, ale nemají skutečnou moc, která je omezená obrovským vlivem spekulativního kapitálu a nadnárodních firem.

S určitým zjednodušením by se dalo říci, že dříve o ekonomických záležitostech rozhodovala politická úroveň, v rámci plánované ekonomiky a silném napojeni Československa na trhy RVHP, to bylo možné. Formální naplňování ukazatelů a situace chronického nedostatku téměř čehokoliv vedly k podtrhávání důležitosti "osobních vztahů", chcete-li nepotismu, který je ovšem velmi silný dodnes, včetně dodržování správné "stranické linie".

Na druhou stranu, v současné době, je to spíše ekonomická sféra, a u malé země jako je ČR -- globální spíše než národní, která ovlivňuje politiku. Vlivy kapitálu jsou ale sofistikovanější a méně viditelné -- alespoň na první pohled. Již zmíněný spekulativní kapitál má obrovský a často iracionální vliv na měnový kurz, což ve v případě malých otevřených ekonomik, jako je ČR, obrovský dopad. Nadnárodní firmy, jejichž tržby často převyšují HDP malých a středních zemí, pak nemají problém prosadit politiku pro ně vhodnou: od investičních pobídek až po neustálý globální tlak na snižování sociálních standardů a daňový dumping. Politici mohou slibovat růst pracovních míst apod., ale ve skutečnosti nemají ekonomiku v rukou a nakonec skončí tím, že provozují politiku, která vyhovuje kapitálu, což je ovšem v očích voličů delegitimizuje. Samostatnou kapitolou by pak byly kroky vedené Mezinárodním měnovým fondem, který v krizových situacích přebírá de facto vládu nad ekonomikou celé země a z demokraticky zvolených politiků dělá statisty.

Krásně to shrnul Vladimír Renčín, tuším, v jednom svém vtipu: dříve, kdo měl moc, měl i peníze. Dnes je to obráceně: kdo má peníze, má moc.

To, že o ekonomických i politických záležitostech, především v případě středně velkých a malých zemí, se de facto rozhoduje "někde jinde", je tedy nepopiratelný fakt. Je pravdou, že volby pak skutečně mohou postrádat svůj základní smysl -- zvolení skutečné alternativy, ne jen mnoha variant téhož, protože země závislá na zahraničním kapitálu (a to ČR dnes je) má opravdu dosti malý manévrovací prostor pro jakékoliv rozhodování. Z tohoto důvodu, dle mého názoru, roste důležitost mezinárodní solidarity a koordinace, případně úplně odlišné ekonomické organizace - např. silně decentralizované (politicky i ekonomicky) komunitární ekonomiky.

Nemohu souhlasit s tím, že ekonomika před rokem 1989 "byla vysoce stabilní a efektivní a rovnovážná." Ekonomika vykazovala tak silné dysfunkce, že by jejich popis vydal na několik knih. Ceny byly odtrženy od reálné hodnoty, takže vzkvétal černý trh, systém odměňování sice nevedl k velkým rozdílům, ale potlačoval motivaci a pracovní úsilí nadměrnou nivelizací, struktura našeho zahraničního obchodu byla jasně duální -- byli jsme technologicky vyspělou zemí v rámci RVHP, ale periferií ve srovnání ze Západem a tak by se dalo pokračovat. Technologické zaostávání můžeme částečně připsat na vrub embargu COCOM, způsobené bipolaritou tehdejšího světa. Ale jen částečně. Byrokracie a gerontokracie podvazovala jak vědu a výzkum, tak design a inovace. Centralizované a byrokratické plánování vedlo k permanentním nedostatkům řady komodit atd. Kurz, jehož nadměrné kolísání autor zmiňuje, byl sice stabilní, ale podniky zahraničního obchodu vůbec nezajímal, neboť chyběla motivace podniků, když se platby vyrovnávaly přes státní rozpočet.

To ovšem neznamená, že by současný stav byl dobrý. Srovnávat obě ekonomiky lze ale obtížně. Veškeré srovnávání nakonec skončí u "Spart za osm", "rohlíku za třicet halířů" a "mléka za dvě koruny". Do spotřebního koše je ale nutné mimo láce dotovaných potravin započítat i skrytý dluh zanedbané kvality výroby i výrobků -- srovnání současného bydlení s bydlením v padesátých či šedesátých letech možné není. Stejně tak není možné srovnávat bezpečnost a komfort dnešních škodovek s embéčkem.

Nelze nicméně nesouhlasit s autorovými poznámkami o rostoucí nerovnosti, která nemá co do činění s produktivitou práce (dle teorie). V řadě kapitalistických zemí jsou platy špičkových manažerů 4 000 krát vyšší než platy dělníků, a je snad možno tvrdit, že mají 4 000 x větší produktivitu? Zcela oprávněná je ale kritika naší "nové kapitalistické třídy", jejímž primárním účelem bylo po roce 1989 vytvořit rychle (!) dosti početnou třídu zbohatlíků, kteří budou nový režim podporovat, a zároveň podobně jako v USA vytvořit iluzi sociální mobility, typu: "I ty se můžeš vypracovat."

Celkově je možno souhlasit, že v současném systému, ať už ho nazveme jakkoliv, je obrovská řada problémů, které minimálně zpochybňují, když už ne přímo vylučují, jeho dlouhodobou opodstatněnost a racionalitu (o humánnosti nemluvě). Bez ohledu na to, zda systém nazveme demokratickým a ten minulý nedemokratickým. To ale, dle mého názoru, vůbec neznamená, že předchozí režim byl automaticky lepší. Je nutné provádět nezaujatá srovnání minulosti, ale do budoucnosti bych se raději orientovala na jiná řešení, než jakými byl státně plánovací a byrokratický režim v ČR.

Nevařilův má jako krajní své místo mezi publikovanými názory, o nichž je nutné polemizovat.

Autorka vyučuje na VŠE, vede katedru ekonomických věd na VŠMVV

Vytisknout