Kapitalismus vytvořil pro svobodu podmínky

30. 3. 2010 / Pavel Urban

"...věci se mají poněkud jinak, než jak na ně růžovými (nebo oranžovými?) brýlemi nahlíží Urban. Předně existují tuny odborné literatury ukazující, že sociální stát byl trojgeneračním projektem, který rozkvetl mezi lety 1945-1975, a protože mocenská rovnováha mezi kapitálem a prací garantovaná státem, stejně jako daňová suverenita, od poloviny 70. let nezadržitelně erodují, s budoucností sociálního státu to vypadá stále hůře. Nikoliv ovšem s budoucností kapitalismu. V Chile generála Pinocheta byl totiž taky kapitalismus..."

S tím rozhodně nehodlám polemizovat, skrze svoji růžovou, respektive oranžovou optiku vidím totéž. Ale co tím chtěl Karel Dolejší říci? Že státy a společnosti, v nichž rozkvetl sociální stát západního typu, nebyly v letech 1945-1975 kapitalistické? Je pravda, že informaci o jejich společenském zřízení mám ještě z předlistopadových škol. Které svým žákům, jak známo, v politických věcech často lhaly. Je také pravda, že příslušnou literaturu nekonzumuji po tunách, ale po gramech a kilogramech, takže mi některé důležité věci mohly uniknout. Třeba objev sociálního státu západního typu mimo kapitalismus.

Že mocenská rovnováha mezi kapitálem a prací nezadržitelně eroduje, s tím ovšem souhlasím. Sám jsem ve svém článku načrtl jeden z mechanismů, který k tomu přispívá.

Svoboda a kapitalismus opravdu nejsou totožné. Jde o to, že kapitalismus vytvořil pro tuto svobodu podmínky. Nebyl to jednoduchý proces a skutečně zahrnuje i rozšíření otroctví na plantáže Nového světa. (Přinejmenším pro barevné klienty tohoto systému to nebyla cesta k větší svobodě, i kdybychom zavřeli obě oči.)

Později se ovšem ukázalo, že kapitalismus se bez této dělby práce docela dobře obejde. Dnes jsme dospěli do stavu, kdy i obyčejní lidé mohou veřejně prezentovat své disidentské názory (fašisté a rasisté prominou) pod svými plnými jmény, aniž by museli mít k ruce dvacet bodyguardů. Je pravda, že tato svoboda se týká politiky, nikoli již nutně poměrů na vlastním pracovišti. I tak je to pro mě je to docela zásadní rozdíl. Pro někoho třeba ne. Ale takový člověk se nemusí příliš vzrušovat případným slábnutím politické svobody. Situace podobná podobné tu nejspíš bude pořád.

V této věci by asi bylo lepší psát o velké a stabilní společnosti, která si může dovolit tolerovat disidenty, a o společnosti změny (což je v praxi vždy aspoň trochu společnost růstu), která zvyšuje pravděpodobnost úspěchu nonkonformistů na úkor konzervativní strategie. (Ať už tímto úspěchem myslíme cokoli.) Stoupenci malých samosprávných komunit se snaží opřít o jiné principy, a mají k tomu své důvody. Pak by ovšem měli počítat i s tím, co ztratí. Což se většinou neděje.

Návrat ke světu soběstačných komunit by znamenal i konec státu římského typu. Ten oddělil stát a společnost, čímž kromě jiného umožnil oddělit politickou svobodu a libovůli. Ptá-li se Karel Dolejší, kterému z těchto pojmů odpovídá moje svoboda, pak se pohybuje v myšlenkovém rámci tohoto státu. Pokud chtěl polemizovat jen s mojí obhajobou kapitalismu, je to pořádku. Ale návrat k přirozenému společenství zahrnuje mnohem zásadnější změny.

Vytisknout