Časovaná bomba jménem matematika

29. 3. 2010

Protože má li být výrobek při zachování parametrů co nejkvalitnější, nejpevnější, nejlevnější, a tedy co nejlehčí, musí někdo spočítat, do jaké míry nejlehčí, aby někde něco neprasklo, nezlomilo se atd.

Před lety jsem pracoval postupně jako konstruktér, projektant i výpočtář složitých strojních zařízení. Přestože jsme já i spolužáci upřímně nenáviděli při studiu na vysoké škole naše profesory matematiky nebo pružnosti a pevnosti, za to, jak nás "dusili", dnes s odstupem času jim musím poděkovat. Poděkovat za to, že nás donutili k analytickému myšlení, bez kterého by ostatně absolvování některých předmětů bylo zhola nemožné.

Musím nakonec, na rozdíl od studentky, o které je zmínka níže, poděkovat i své chatrné paměti. Jako student VŠ jsem totiž nebyl schopen naučit se nazpaměť stovky stran plné integrálů a diferenciálů, a tak mou jedinou záchranou např. při výpočtu lopatek turbíny byla schopnost postupně si potřebné vzorce a výrazy odvodit.

Jako bývalý konstruktér a výpočtář proto považuji za naivní představy, cituji:

"..aby se matematika přeměnila na jakýsi soubor "kuchařských" předpisů, které by v jednom případě přesně popsaly výstavbu 320 m vysokého stožáru s ohledem na pevnost materiálu, v jiném případu závislost opotřebení kluzných ložisek motoru na projetých kilometrech tak, aby bylo nutné motor po deseti letech vyměnit atd."

Vznik každého výrobku a metody jeho návrhu a vzniku jsou jedinečné, na to nemohou být žádné kuchařky. Taková kuchařka by měla desítky tisíc stran, byl by to vlastně kompilát technických poznatků z mnoha oborů a uživatel by ho bez pochopení procesů stejně nebyl schopen použít.

Typickým příkladem je právě teorie metod pružnosti a pevnosti, která je sice plná vzorečků ale je na znalostech a erudici konstruktéra, který z nich a jak použít, na to opět není žádná kuchařka.

Mimochodem, u všech profesí, které jsem v životě vykonával, byla matematika pouhým i když nutným základem, každopádně však předpokladem pro to, abych vůbec takovou profesi mohl vykonávat.

Odsunování matematiky do pozadí, které pozoruji v posledních letech, se nám s největší pravděpodobností v budoucnosti krutě vymstí. Bohužel, negativní roli zde sehrává garnitura, která ovládla ministerstvo školství a řídí bez znalostí tzv. metodou pokusu a omylu.

Co dodat? Na rozdíl od pana Leopolda Kyslingera si, bohužel, dokáži představit to o čem píše pan Šimůnek, tedy "...úspěšnou středoškolskou studentku, která měla naučeny veškeré příklady z učebnic a sbírky maturitních příkladů nazpaměť, aniž by sebeméně rozuměla tomu, co a proč se v těch postupech vlastně dělá". (Totéž se samozřejmě může týkat i jakéhokoliv studenta.)

Některé studijní obory lze určitě s touto filozofií přežít a absolvovat, opravdu technický obor však v žádném případě.

V posledních letech potkávám lidi tohoto typu stále častěji. Mají vysokoškolský titul a znalosti někdy s bídou maturanta. Když srovnávám některé absolventy inženýrského studia, mám pocit, že si diplom museli koupit.

Proto jsem také zastánce jednotného srovnávacího etalonu jménem státní maturita. Když před několika měsíci demonstrovaly davy lidí v Praze a na transparentech měli napsáno "Nechceme státní maturity", říkal jsem si, proč tam rovnou nemají napsáno "Chceme být průměrní až podprůměrní".

Jsem přesvědčen, že náš stát neposunou kupředu burzovní analytici, realitní makléři nebo veksláci přeprodávající zboží s přirážkou, apod., nýbrž vzdělané chytré hlavy.

Bez opravdu, nikoliv jen na papíře, vzdělaných lidí budeme jen státem politologů, analytiků čehosi a montoven něčeho, co vymyslely chytré hlavy ve státech kolem nás. A většinu výrobků budeme nuceni dovážet. Otázka je ovšem, za co?.

Vytisknout