Děsivé výročí obléhání Sarajeva

29. 3. 2010

Obléhání trvalo přes 1 400 dnů. Do roku 1995 poklesl počet obyvatel na cca 64 % předválečného stavu díky emigraci, dalších téměř 10 tisíc obyvatel města všech národností (mezi nimi i usedlí Češi) přišlo o život, z nich přes 1 600 dětí. Musely být znovu otevřeny již nepoužívané hřbitovy, další vznikaly kde to jen šlo, např. v zákrytu silničních nadjezdů. Ve hřbitov se proměnil i vedlejší stadion olympijského komplexu na Koševu. Kolem 50 tisíc obyvatel Sarajeva utrpělo zranění, která mají za následek často doživotní invaliditu.

Podle některých studií se válečné škody v celé Bosně vyjádřené penězi vyšplhaly až na 220 miliard EUR, Sarajevo pak utrpělo škody ve výši až 14 miliard EUR.

Přímé škody: Devastace převážné části stavebního fondu města ( 35 tisíc budov), poškození či zničení kulturních, průmyslových, školských, sportovních, zdravotnických, rekreačních, obchodních,telekomunikačních a dopravních objektů.

Podle odhadů místních úřadů došlo ke zničení 10 tisíc bytů, dalších 100 tisíc bytových jednotek bylo různým způsobem poškozeno.

Zcela bezprecedentní je úmyslné zničení budovy knihovny Vijećnica, v níž v noci z 25. na 26. srpna 1992 shořelo přes 2 miliony knih, časopisů a dokumentů (kolem 80 % knižního fondu Národní a univerzitní knihovny Bosny a Hercegoviny).

Tentýž osud postihl budovu Ústavu orientálních studií, kde byly uchovávány vzácné středověké písemnosti nevyčíslitelné hodnoty a která rovněž vyhořela po útoku z okolních hor. Ze světa tak zmizela jedna z největších sbírek orientálních rukopisů na světě.

Dalšími škodami bylo mj. kompletní zhroucení ekonomiky města a celého sektoru výroby a služeb, ztráta trhů, přerušení výroby sarajevských podniků.

Doprava: Zaminování, poškození a zničení řady mostů a dalších silničních staveb, zničení železniční infrastruktury a vozového parku.

Veřejná hromadná doprava: z 91 (československých) tramvají evidovaných ve stavu v roce 1992 jich obléhání přežilo nepoškozeno 5. Zcela byla zničena trolejová síť, měnírny elektrického proudu, vážně poškozeny byly koleje, vozovny a dílny. Trolejbusový systém (vybudovaný československou firmou) byl až na několik (československých) trolejbusů ukrytých v rozestavěném dálničním tunelu zničen zcela. Zdecimována byla i autobusová doprava, vozidla často sloužila jako barikády.

Zničena byla rovněž oblíbená turistická lanovka (české výroby) z centra města na horu Trebević, první obětí z řad zaměstnanců dopravního podniku se stal technik pracující na její horní stanici, zavražděný agresorskými jednotkami.

Okupační smyčka kolem města (a skrz čtvrť Grbavica) byla obsazena cca 120 minomety a 250 tanky (předanými záhy pod velení Vojsk Republike Srpske), tisíci vojáků a členů paravojenských jednotek vyzbrojených automatickými a ostřelovacími zbraněmi.

Průměrně padalo na Sarajevo 329 dělostřeleckých granátů denně, rekord byl zaznamenán dne 22. července 1993, 3 777 granátů. Mimořádné "oblibě" se u agresorů těšila střelba na lidi čekající ve frontě na základní potraviny či vodu. Podle vyprávění místních si četničtí snipeři dokázali oběti vychutnat -- například starým lidem při návratu z namáhavé a nebezpečné cesty pro vodu stříleli někdy "jen" do pracně naplněných nádob a kanystrů. Tyto živé terče pak měly ještě zajisté sílu např. házet "srbské děti lvům do klece v ZOO", jak do světa vytrubovala srbská média plná štvavé propagandy, za niž by se Goebbels nemusel stydět.

Městu byly zastaveny dodávky elektrického proudu, pitné vody a plynu. 30 litrů pitné vody stálo svého času 10 německých marek. Obyvatelstvo žilo při svíčkách, v panelových bytech se topilo v kamínkách dřevem z vykácených parků a často i knížkami. Pytel naštípaného dříví stál 30 -- 50 německých marek. To vše se dělo v civilizované a moderní evropské metropoli, která byla srovnatelná s leckterým půlmilionovým městem na Západě. Ve městě, které osm let předtím hostilo jedny z nejzdařilejších zimních olympijských her.

Navýsost pokrytecký přístup Západu vedl mimo jiné k uvalení embarga na dovoz zbraní a ponechal po celou dobu konfliktu strategickou výhodu agresorským silám využívajícím kompletní arzenál a zázemí jugoslávské armády, svého času páté nejsilnější v Evropě. (Ne)slavné a bezzubé mezinárodní jednotky UN (United Nothing -- spojené nic, jak říkali místní) se často stávaly terčem útoků stejně jako místní obyvatelstvo. Obrana Sarajeva se zpočátku děla pomocí ručně vyráběné munice, mysliveckých zbraní a tajných zásob ještě z dob partyzánů. Významnou úlohu v obraně a životě města hrálo místní podsvětí.

Vzhledem k tomu, že s válkou prakticky nikdo nepočítal, často byli prvními organizátory odporu sarajevští mafiáni a přidružená cháska, neboť oni měli k výkonu své profese často i dost zbraní. Ve městě, které nejenže bylo obklíčeno a ničeno zvenčí, docházelo i k vnitřním válkám gangů a zločinům s nimi spojeným.

Platila středověká nadvláda silnějšího a zákon džungle. Bohatí občané, kteří ještě neemigrovali, byli týráni, okrádáni a zabíjeni, mafiánské skupiny měly velké slovo na místním černém trhu, při redistribuci zkonfiskovaných zásob z nezničených obchodních domů, rovněž rukou nerozbornou podnikaly spolu s činiteli mezinárodních jednotek v oboru prostituce, čachrování s humanitární pomocí atd. Na druhou stranu zůstává faktem, že právě díky rozhodnému bojovému nasazení osobností z místní galerky se agresorovi nikdy nepodařilo zmocnit se města a že nedošlo k něčemu, proti čemu by byly masakry ve východní Bosně (Bratunac, Srebrenica, Višegrad, Foča, Goražde, Zvornik...) pouhou "lokální epizodkou".

A co na to "vyspělý" svět? Celkem nic. Jeho obojaký a falešný přístup nejprve odpovídal zděšení při pohledu na krvácejícího, posléze se změnil ve znechucené překračování umírajícího žebráka bohatou paničkou. Veškerá "humanitární pomoc" na tento způsob je srovnatelná s tím, že člověku potrhanému smečkou vlků budeme otírat čelo vlhkým kapesníkem, ale jen do večera, aby vlci měli možnost dílo dokončit, protože tak znějí dohody. Možná právě proto, že Bosna a Hercegovina je černým svědomím "vyspělé" Evropy, je dodnes na pokraji zájmu Evropské unie, ponechána napospas rozkladu vyvolaném mj. právě Západem, orientálním kazatelům netolerance a středověké absolutní pravdy, bídě, izolaci a úpadku.

Jedním z nejlepších příkladů přístupu západních bafuňářů je příhoda, která se odehrála na přelomu let 1992 a 1993, a kterou uvádí David M. Berman ve své knížce "Heroji Treće Gimnazije / The Heroes of Treća Gimnazija -- A War School in Sarajevo, 1992-1995:

...Svědky takového přístupu na nejvyšší úrovni jsme při slovech generálního tajemníka OSN Butruse Butruse Ghálího, který navštívil Sarajevo 31. prosince 1992, devět měsíců od počátku obklíčení. Po setkání v budově prezidentského úřadu a jízdy s doprovodem po Baščaršiji, starém centru města, byla jeho poslední zastávkou tisková konference v hlavním štábu Spojených národů. Reportérka sarajevské rozhlasové stanice Vedrana Božinović vystoupila se svými emotivními komentáři a kladla generálnímu tajemníkovi otázky. Ve své knize "Miluj souseda svého" vzpomíná její autor Peter Maas na absurdnost těchto okamžiků.

"Vy jste rovněž vinen za každou znásilněnou ženu, za každého zabitého člověka, ženu a dítě... Jste vinen."

"Omlouvám se," přerušil ji Mik Magnusson, mluvčí OSN. "Jaká je Vaše otázka?" "Myslíme si, že jste vinen naším utrpením. Co chcete, aby se stalo, než něco uděláte? Kolik ještě musí přijít obětí, než zareagujete? Copak není dvanáct tisíc dost? Přejete si patnáct nebo dvacet tisíc? Pak už to bude dost?"

Ghálí odpovídá: "Pokud jsem vinen, pak tedy mea culpa... Vy tady máte situaci, která je lepší než na deseti jiných místech na celém světě. Mohu Vám dát seznam deseti míst, kde jsou daleko větší problémy než v Sarajevu..."

"My umíráme, pane Ghálí, my umíráme."

Chladnokrevný způsob, jakým generální tajemník OSN osobně přešel od obléhání Sarajeva k deseti jiným místům, kde je to horší než v Sarajevu, hraničí se šílenstvím. Peter Maas píše: "Vzpomínám si, jak jsem si myslel, že generální tajemník je blázen. Deset? Přijde mi absurdní, že jsem se ani já, ani nikdo z ostatních novinářů nezeptal, jestli může těch deset míst vyjmenovat."

Jak stojí na některých pomnících obětem bosenské války -- Pamtite i ne zaboravite. Pamatujte a nezapomeňte. A skutečně bychom si měli připomínat tyto nedávné hrůzy, abychom se z nich poučili a abychom už neopakovali selhání, jakých jsme se jako "Západ" dopustili právě za oněch dnů. Měli bychom vědět, že pravda je někde uprostřed. Že není ani na straně západních médií, která se na Balkáně často chovala jako hyeny a která vtloukala do našich hlav černobílá schémata, že není ani na straně hlasatelů velkosrbské pravdy a jediného utrpení ze strany srbského národa, k nimž patří zjevně i pan Foldyna, a kteří do nás chtějí vtloukat bíločerná schémata. To jsou dva opačné extrémy, každý z nich je vzdálen skutečnosti. Sarajevské obléhání byl boj civilizovanosti, pospolitosti a moderní občanské společnosti obyvatel města proti buranské fanatické nenávisti feudálního typu, která své vůdčí archetypy vyhrabávala v temných hlubinách uplynulých staletí. Vůči této nenávisti bohužel vyspělý Západ znovu fatálně selhal a znovu po desítkách let špatným příkladem předvedl, že zlu není možné ustupovat.

Vytisknout