Proč Pentagon neplní pětiletku?

29. 3. 2010 / Karel Dolejší

Jako tolik jiných krizí v lidských záležitostech, i tato byla zahájena spektakulárním úspěchem. Konstelace, z níž se začala rodit, vznikala postupně vlastně již od Kubánské krize v roce 1962, po níž obě tehdejší supervelmoci s konečnou platností pochopily, že strategie spoléhající na použití jaderných zbraní nedává smysl. Od tohoto konstatování se ovšem okamžitě odvinul závěr, že na území považovaném oběma stranami za hlavní tehdejší bojiště - v Evropě - je třeba zvítězit v konvenční válce dříve, než se protivník dokáže rozhodnout pro riskantní krok v podobě nasazení jaderných zbraní.

Bílými táhla Moskva. Náčelník generálního štábu maršál Nikolaj Ogarkov se chopil poněkud pozapomenuté koncepce "hluboké operace", kterou ve 30. letech rozvinul tým pod vedením Stalinem později popraveného maršála Michaila Tuchačevského, a nechal během 70. let zpracovat velkolepý plán překvapivého útoku početně zvýhodněných jednotek Varšavské smlouvy (2 000 000 vojáků, 40 000 obrněných vozidel, 2 000 moderních bojových letadel...) na široké frontě od Norska až po Turecko. Na počátku měly stát společné manévry na území tehdejších DDR a ČSSR, které by přešly rovnou v útok přes západoněmeckou hranici. Jaderné rakety středního doletu SS-20 umístěné v hloubi sovětského území a schopné zasáhnout jakékoliv místo v Evropě by přitom odrazovaly NATO od nasazení vlastních taktických jaderných zbraní až do doby, než by bylo příliš pozdě. Letectvo mělo za dva dny zničit letecké síly protivníka i jeho jadernou kapacitu, zatímco převahu NATO v protitankových zbraních měla "řešit" nevídaná saturace protivníkových pozic dělostřeleckou palbou a leteckým bombardováním. Na "centrální frontě" by se přitom východoněmecká a československá armáda "opotřebovaly" během bojů o přístupy k Rýnu natolik, že by je posléze nahradily sovětské útvary druhého sledu. Úkol zněl jasně: Než se "buržoazní žvanírny" odhodlají k rozhodné akci, musejí přestat existovat. Hluboké průniky operačních manévrových skupin do německého území vyřadí z provozu systémy řízení a velení NATO, další útvary budou pokračovat v pohybu ke kanálu La Manche (kam se mělo dojet za méně než dvacet dnů) a ještě jiné dokončí obklíčení fragmentovaných protivníkových sil na území Německa.

Možná, že ve skutečnosti šlo jen o kolektivní megalomanii moskevských maršálů. Každopádně ale stojí za povšimnutí, že při štábní hře NATO, k níž došlo počátkem 80. let, velel "vojskům Varšavské smlouvy" pouze jistý bývalý afghánský plukovník vzdělaný v Moskvě - nicméně způsob jeho uvažování se natolik lišil od toho, co se na Západě očekávalo, že během pár hodin se mu podařilo rozvrátit obranu NATO a obsadit celé Německo - což by v praxi znamenalo rozhodující krok k pozdějšímu obsazení zbytku Západní Evropy. (Srovnej Barass, G. S.: The Great Cold War: A Journey Through the Hall of Mirrors. Palo Alto, CA: Stanford University Press, 2009. ISBN 9780804760645.)

Po prozrazení nové sovětské strategie bylo velení NATO jasné, že má jen jedinou možnost - vyhrát hned první bitvu, útok Varšavské smlouvy rozbít konvenční výzbrojí a zastavit ho v samotném začátku. Kromě vlastní aktivnější strategie formulované Arthurem Schlesingerem a nové doktríny zdůrazňující součinnost různých druhů vojsk, kterou generál William DePuy vytvářel v úzké spolupráci s veliteli západoněmecké armády, měla zdrcující sovětské početní převaze čelit především lepší západní technologie. Expert na zahraničněpolitickou strategii a šéf Office of Net Assessment (thinktanku Pentagonu) Andrew Marshall formuloval zásadní závěr, že sovětská výzbroj je ve většině případů se západní plně srovnatelná nebo i lepší, s výjimkou jednoho parametru - kvality použité elektroniky. Tím Marshall fakticky zahájil to, co se dnes obvykle označuje jako Revolution in Military Affairs (RMA). Byla to zřejmě právě RMA, která Sověty ve svých důsledcích přesvědčila, že už nemá smysl (za podmínek jaderné parity) riskovat ozbrojenou konfrontaci na konvenční frontě, a otevřela tak cestu k jejich porážce ve Studené válce. Avšak od této koncepce současně vede přímá linka až k současné situaci, jejíž bezvýchodnost (zatím) jako poslední konstatoval Kramnik.

Zopakujme si ještě jednou původní zadání z dob Studené války: S pomocí vyspělých technologií, zejména informačních, čelit početní převaze technologicky, organizačně a doktrinálně vyspělého protivníka. To jistě dává velice dobrý smysl, jestliže ten, kdo se pro dané řešení rozhoduje, má na své straně ekonomickou převahu a může si dovolit nakupovat výrazně dražší zbraně než početnější nepřítel. Problém ale vzniká v okamžiku, kdy původní zadání zmizelo (SSSR se sám "uzbrojil" už někdy v polovině 80. let, jak později přiznali jeho bývalí vojenští představitelé), zatímco institucionální a průmyslové změny tímto zadáním vyvolané vykazují doma tak silnou setrvačnost, že pohyb v původním směru pokračuje ještě dvacet let poté, co se stal víceméně zbytečným až absurdním. (Možná to někoho překvapí, ale třeba takové rakety Hellfire nebyly původně určeny zrovna k zapalování civilních afghánských vozidel či k demolování domů v Gaze...) Dnešní USA již soutěží v kvalitativním zbrojení především samy se sebou - zatímco skutečné potřeby armády zapojené do dvou neokoloniálních konfliktů jsou stále ještě zohledňovány minimálně nebo vůbec.

Ilja Kramnik se domnívá, že náraz amerického vojenského výzkumu na "technologickou bariéru", který se projevuje neustálým zdražováním vyvíjených technologií kombinovaným se soustavným neplněním termínů, může být dočasný - podobně jako třeba závěrečná etapa vývoje vojenských letounů s pístovými motory, k níž došlo během II. světové války. Právě kvůli válečným událostem byly tehdy do výzkumu a vývoje investovány prostředky natolik enormní, že nakonec způsobily průlom v podobě vzniku proudových letadel. Jak by ale mohlo dojít k prolomení technologické bariéry tentokrát, jestliže velká válka je už prý fakticky nemožná - na tuto otázku ruský komentátor odpověď nenachází. (Je si pouze jist, že dříve či později čeká stejný osud jako Američany i ostatní země rozvíjející zbraňové technologie.) Jiní ovšem mají na věc názor o dost jednoznačnější: Jsou přesvědčeni, že tento typ extrémně složitých a drahých vojenských technologií se již za daných okolností prakticky nemá kam vyvíjet, protože z porovnání nákladů a výnosů vychází dosti tristní výsledek.

Snažit se tímto faktem podepřít tezi o blížícím se konci zbrojení, nebo dokonce i válčení, jak by to někteří rádi udělali, by ovšem bylo poněkud zbrklé. Historické zkušenosti ukazují, že už častokrát technologie hrála ve válkách spíše roli podřízeného nástroje, zatímco rozhodující rozdíly způsobovaly faktory kulturní, ideologické, sociální nebo demografické. Napoleonská Francie například měla opravdu kvalitní pouze Gribeauvalova děla, zatímco hlavní výzbroj pěchoty, křesadlová puška model 1777 Charleville, byla už tehdy spíše průměrná až lehce podprůměrná, a francouzští koně byli ke službě v armádě vysloveně nevhodní. To co Napoleonovi v době jeho největší slávy pomáhalo vítězit nebyly lepší zbraně, protože ty měl stejné nebo dokonce horší než jeho protivníci; byly to (kromě osobních schopností) především lidnatost tehdejší Francie, pohyblivost bivakující armády bez zbytečných zavazadel a republikánský esprit de corps.

Není důvod očekávat, že ve válkách doprovázejících rozpad amerického impéria přijdou podobné "netechnologické" faktory zkrátka - přinejmenším do doby, než se opět stane zřejmým, jaké úkoly budou vojenské technologie vlastně plnit.

Vytisknout