Ohnisko pedofilního problému není přece v papežském majestátu!

30. 3. 2010 / Miloš Dokulil

Asi bychom měli začít tam, kde problém začal. Tedy mezi některými římskokatolickými kněžími, často pověřenými výukou a výchovou mládeže. Pokud se dopustili pedofilie, při prvním přiblížení k posuzování takových činů jde o "selhání" především osobní, na úrovni každého tako-vého jedince jako viníka (ne-li "pachatele"). Údajně prý takových činů lze ale doložit tisíce, jak v Americe, tak v Evropě; přitom (s rozdílnou četností) nejméně v osmi státech. Ani v tom případě hned to neznamená, že je nutné stavět na pranýř instituce, pod jejichž zastřešením k těmto politováníhodným aktivitám došlo. Záleží totiž také na tom, zda zodpovědní církevní představitelé měli povědomost o těchto činech a jakým způsobem na to reagovali.

Tady začínají první závažné problémy. Některé teprve poslední dobou odhalené případy jsou staré dokonce několik desetiletí. Pokud už tehdy vešly ve známost nadřízených církevních orgánů, je podle zpráv médií doloženo, že někteří jmenovitě zmiňovaní hodnostáři (hned nejsou důležitá jména!) měli zájem tyto nežádoucí činy ututlat. Často jen převedením "problematického" duchovního někam jinam (kde dokonce v této neblahé pedofilní praxi mohl beztrestně pokračovat).

Už na tomto místě je nutno se bez předsudků, ale závažně zastavit. Bez ohledu na to, KDO tu pedofilii provozoval, mělo by nám vyvstat před očima s veškerou naléhavostí, CO jí způsobil ve svém okolí. Školský dorost mívá takřka absolutní důvěru v představitele "duchovní" sféry. Pedofilní počínání kněze musí být pro "duši" dítěte hrozným šokem, zvláště když se tak pak děje opakovaně a v širším měřítku (že okruh obětí se zvětšuje). To dýchavičné pošlapání křesťansky tradovaných hodnot nezodpovědným knězem je trestuhodné (v plném smyslu toho přívlastku!).

Pokud se o tom dovědí kompetentní církevní orgány, měly by bez průtahů konat. Sa-mozřejmě že mnohé záležitosti si Římskokatolická církev tradičně střeží jako kompetenčně "interní". Ani pro církevní právo není pedofilie automaticky jen nějakým přehlédnutelným vroubkem. Nehledě už na potřebný respekt veřejnosti vůči nábožensky renomované instituci. Zřejmě se nic neví o případných rázných postizích církve vůči "hříšníkům v sutaně". Přinejmenším vůči viníkovi odnětím mu práva být nadále knězem; s nutností zbavit ho svátostného kněžského svěcení. To by teď v médiích nebyl takový povyk.

Mnohem choulostivější tu ovšem je něco jiného. Většinou ani média adresně nepři-pomínají delikátní fakt, že zamlčování trestných činů tím, kdo o něm ví, je také trestně postižitelné. Jsou bohužel citovány případy, kdy dokonce děti zneužité pedofilními kněžími byly nemálo auto-ritativně nuceny slíbit, že to trestuhodné počínání neprozradí. Už jen ten hrozný dodatečný brutální nátlak na psychiku zmatené dětské "duše" je stěží představitelný. Je sice "pochopitelná" případná "kolegialita" ze strany těch, v jejichž zájmu zároveň je "čest instituce", kterou reprezentují, jenže pokud se snaží všemi dostupnými prostředky neblahou pedofilní činnost vůči vnějšímu světu tutlat, je to -- jak se teď ukazuje -- služba "medvědí".

Navíc by měla být kvalifikována jako trestná. Přitom některé z postižených dětí byly buďto sirotky, anebo děti hluchoněmé, takže náhradou za rodinné zázemí mělo být útěšné prostředí nějakého ústavu, v němž bohužel působil také chlípník, který zneužil jak svého postavení, tak citově bezbranných dětí. Protože vědomě a záměrně (přitom nemálo rafinovaně) se takto zbraňuje restituci úděsně narušených práv pro ty traumaticky postižené děti a cíleně je znemožňováno jak to, aby se ty vyděšené děti případně svěřily rodičům nebo jiným kompetentním lidem, tak aby zasáhly světské orgány; aby -- jak je jejich povinností -- takový případ kvalifikovaly v souladu se světským právem (jako zločin) a postupovaly v jeho duchu dál.

Tady je jádro problému! Určitě by se do toho teď nemělo opakovaně přimíchávat, zda byl nynější papež ještě jako chlapec dočasně taky v organizaci Hitlerjugend. Pokud ale jako kompetentní orgán papežské stolice kardinál Ratzinger podepsal v roce 2001 text, nabádající k diskrétnosti při církevním projednávání případů pedofilie, jsou pohnutky k tomuto pojetí zevnitř (z pozice instituce) sice pochopitelné, ale zvenčí (z hlediska občanského práva civilizovaných zemí) zcela nepřijatelné a kontraproduktivní. Také institucionalizovaný celibát (dekretálně ustanovený teprve roku 1139) nemá automaticky s vyvstalou trestněprávní problematikou nic přiměřeně společného.

Bohužel poslední papežský list věnovaný této delikátní problematice zůstal daleko za očekáváním, které bylo v té citlivé záležitosti nasnadě. V 21. století navíc jsou i "duchovní osoby" jako občané pod jurisdikcí státu, v němž vykonávají svou pastorační činnost. Některé činy jsou nepřijatelné pro kteréhokoliv laika, tím spíše pro kněze, který by měl být příkladem (kromě jiného) také občanských ctností.

Vytisknout