Pietní soucit, nebo politická manipulace?

30. 3. 2010 / Radek Mikula

polemika s článkem Děsivé výročí obléhání Sarajeva

"Jak k tomu mohlo dojít?" ptá se jeden z kladný hrdinů filmu Hotel Rwanda jiného stejně kladného hrdiny. Ten se dlouze zamyslí a odpoví. "Nevím. Snad nenávist? Šílenství...?" Považuji za šokující, že toto je vše, co se divák z filmu dozví o kořenech jednoho z nejkrvavějších konfliktů po konci studené války.

Šokující ovšem neznamená neobvyklé. Minulý týden jsem navštívil vzpomínkové shromáždění, jehož účastníci si před srbským velvyslanectvím připomněli počátek útoku na Jugoslávii před jedenácti lety. V projevech řečníků mě nepotěšil srcervoucí patos připomínající civilní oběti války. Zvláště aktivní byl v tomto smyslu Jaroslav Foldyna, který vzpomínal na první dětskou oběť bombardování, Milici Rakičovou. Proč mi to tak vadilo? Dvacáté století přineslo takový rozvoj vojenské techniky, že její důsledky začaly, zvláště v souvislosti s pokrokem letectva a raketových technologií, ohrožovat nejen bojující vojska ale také civilisty.

Dosud nepřekonaným projevem tohoto fenoménu je jaderné bombardování dvou japonských měst, které podle všeho definitivně ukončilo Druhou světovou válku. Od té doby se krutou avšak obtížně zpochybnitelnou součástí válečných konfliktů staly tzv. vedlejší škody, rozuměj civilní oběti. Z toho vyplývá, že jejich původce nemůže být odsuzován za jejich způsobení, ale pouze za zjevný nepoměr jejich rozsahu vzhedem k prosazovanému cíli, resp. jeho legitimitě. Z tohoto důvodu mám zato, že J. Foldyna zdůrazňováním "dětskoobětní" argumentace oslaboval argumentaci skutečně relevatní, tedy (geo)politickou, která je věcnější a měla by tedy být prioritní. Ostatně podobné výtky by bylo možné vznášet také vůči tomu, jak nedávno pojímali boj proti radarové základně členové Humanistické strany: "radar je zbraň - zbraně jsou špatné - radar je špatný". Jakoby bylo během prezidentsví George W. Bushe bylo obtížné argumentovat politicky!

Jak z tohoto pohledu dopadá článek Děsivé výročí obléhání Sarajeva? Někdo by mohl říci, že stačí citace jeho názvu a je ohledně jeho objektivity a vyváženosti jasno. Zkusme se na něj ale podívat blíže. První věta mi připomněla náladovou hudbu podmalovávající na TV Nova záběry z moskevského metra:

"Právě v čase Velikonoc, svátků jara, života a připomínky zmrtvýchvstání Krista, nadchází jedno smutné výročí."

Následuje výčet časových údajů týkajících se obležení, vyčíslení hmotných škod i lidských ztrát. Článek pečlivě vyjmenovává škody způsobené během obléhání na dopravní technice československé výroby, aniž by bylo zřejmé, jaký má její původ důležitost, takže to může vyznít jako snaha sugerovat českým čtenářům absurdní myšlenku, že i oni jsou jako bývalí Čechoslováci oběťmi skrze neblahý osud díla "zlatých českých rukou".

Následuje vylíčení otřesných životních podmínek a velmi zajímavý popis podílu organizovaného zločinu na organizaci vojenských a civilních aktivit odehrávajících se na území kontrolovaném bosňáckými silami.

Dále autor popisuje tiskovou konferenci generálního tajemníka OSN, jejíž průběh má ilustrovat přesvědčení jedné z válčících stran, že zahraničí má povinnost podpořit její boj. Podezřením, že tato se strana pokoušela zdůrazňovat tuto odpovědnost vnějších mocností mj. ostřelováním tržiště na vlastním území, se však již nezabývá.

Věcně a nezaujatě vyznívá zavěrečné bilanční zamyšlení:

"Měli bychom vědět, že pravda je někde uprostřed. Že není ani na straně západních médií, která se na Balkáně často chovala jako hyeny a která vtloukala do našich hlav černobílá schémata, že není ani na straně hlasatelů velkosrbské pravdy a jediného utrpení ze strany srbského národa, k nimž patří zjevně i pan Foldyna, a kteří do nás chtějí vtloukat bíločerná schémata."

O to více překvapí, jak si autor představuje "nečernobílou" charakteristiku bosenského konfliktu:

"Sarajevské obléhání byl boj civilizovanosti, pospolitosti a moderní občanské společnosti obyvatel města proti buranské fanatické nenávisti feudálního typu, která své vůdčí archetypy vyhrabávala v temných hlubinách uplynulých staletí."

K čemu má sloužit takto chápaná "pravda uprostřed"? To ví jen pisatel sám. Já mohu pouze hádat. Asi nebudu daleko od pravdy, když napíši, že jejím cílem je zkonstruování či rekonstruování mýtu o západní civilizační nadřazenosti a s ní spojeném závazku bránit vítězství Zla, chránit oběti před utrpením a zajistit globální nebo alespoň kontinentální dominanci sil Dobra. To ovšem odpovídá vzorcům kterékoli imperiální propagandy.

Autorovi článku se pomocí emocionální rétoriky podařilo odpolitizovat podstatu bosenské války a učinit z ní otázku soucitu k utrpení jedné z jejích stran, kterou si na základě blíže nepopsaných kritérií sám vybral, aby v závěru vystavil Západu coby baště Spravedlnosti licenci k intervencím "kdykoli a kdekoli je to nutné", podle jeho vlastního uvážení, samozřejmě.

Na čtenáře je tak vykonáván morální nátlak, aby se solidarizoval s utrpením civilistů, podpořil cokoli k jeho zamezení a neptal se po příčinách války, které v porovnání s popsaným strádáním "žen, dětí a starých lidí" vypadají jako zcela bezvýznamné.

Obávám se, že tento způsob uvažování o válce, kdy je absolutizován význam násilí proti jedné ze stran konfliktu (a zároveň je zamlčováno násilí druhé strany a rovněž původ toho všeho), není ničím jiným než metodou válečné propagandy.

A přesně tak na mne tato na první pohled pietně vyznívající připomínka počátku obléhání Sarajeva působí - jako militaristická agitace ex post.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 30.3. 2010