Patologická atmosféra opravdu hnusného totalitního komunistického režimu

2. 2. 2010 / Radek Mikula

Je patrné, že výsledky průzkumu naznačující, že by čeští respondenti mohli začít měnit svůj kritický vztah ke stalinistické minulosti, vyvolávají u autora znechucení snad až instinktivní. Konkrétně jde o „skandální“ zjištění, že 80% účastníků agentury STEM odmítlo myšlenku, že dnešní politici jsou na vyšší morální úrovni než představitelé bývalého politického systému.

Jan Čulík píše:

„To, že drtivá většina národa dnes zastává názor, že dnešní politikové jsou horší než byli politikové komunističtí, nemusí nutně být výrokem o podstatě někdejšího komunistického režimu – spíš je to neuvěřitelně výmluvným svědectvím, jak strašlivě se v důsledku svého arogantního chování dnešní čeští politikové zdiskreditovali.“

S tím lze jen souhlasit. Otázka se týkala osobních mravních kvalit tehdejších politiků, tedy přesněji porovnání jejich kvalit s úrovní těch současných. Autor však dále pokračuje:

„Samozřejmě, že protagonisté komunistického režimu byli o hodně horší než dnešní politikové. Dnešní politikové jsou jen hloupí, sobečtí a zkorumpovaní; představitelé komunistického režimu byli zločinci, kteří měli na rukou krev.“

Samozřejmé je ovšem jen, že o hodně horší byl tehdejší režim, a to ještě jen v některých aspektech; zde ovšem jde skutečně o jeho násilnou a diktátorskou povahu. Pokud budu vycházet z osobních vzpomínek, tak většina obyvatel odmítala především tehdejší politické zřízení. Politici byli v první řadě předmětem posměchu a pohrdání. Byli vnímáni jako zaměnitelné figurky blábolící hesla, kterým sami nevěří. Lze taková politováníhodná individua nenávidět? Je také třeba vzít do úvahy rozdílný stupeň neoblíbenosti mezi nimi. Připomeňme na jedné straně premiéra Lubomíra Štrougala, který dokázal vyvolávat i jisté naděje, a na straně druhé Vasila Biľaka, opovrhovaného dokonce i mezi spolustraníky. Další spornou otázkou je osobní zodpovědnost tehdejších politických funkcionářů za represe. Zatímco v padesátých letech se s okázalým zaujetím hubili i sami mezi sebou, v období normalizace a přestavby to byla spíše věc bezpečnostního aparátu a justice. Zajímavé, byť ne zcela ověřitelné, svědectví o tom podává rozhovor s někdejší generálním tajemníkem ÚV KSČ Milošem Jakešem.

Navíc existoval určitý pocit, že vládci sice vládnou špatně, ale že forma moci jim umožňovala vládnout i podstatně hůře, např. jako ve zmíněných padesátých letech. Vzpomínáš, takys' tu žila, a nedělej, že jsi jiná...

Zdroj ZDE

V závěru článku je zmíněna kritická připomínka jedné odběratelky skotského tisku:

„V reakci na můj článek o současné České republice, napsaný pro časopis Edinburgh Review, mi namítla jedna čtenářka, že prý za totality nikdo nikoho ke vstupu do KSČ nenutil a žádné živé obrazy na hřištích škol se na počest komunistických zkratek nevytvářely.“

Zdroj ZDE

Myslím, že vystihnu zkušenost své generace, když napíšu, že v době našeho dospívání se vstup do KSČ nabízel. Nakolik bylo toto nabízení spojené s nátlakem, pak zůstávalo závislé na konkrétních situacích a konkrétních lidech. Sám si vzpomínám, jak za mnou stála učitelka občanské výchovy, když jsme ve třídě vyplňovali jakýsi dotazník s otázkou, zda bychom chtěli v budoucnu vstoupit do strany, a podobně si vzpomínám na hněvivě výhružnou odpověď důstojníka „lidové“ armády „Až budete chtít vy, tak už zase nebudeme chtít my“, když jsem řekl „ne“ na nabídku vstoupit do SSM, podobně jako jsem několik let předtím napsal stejné slovo pod dohledem soudružky učitelky. V obou popsaných situacích jsem cítil silnou úzkost a obě se ovšem obešly bez jakýchkoli následků. Byla druhá polovina osmdesátých let...

Nerad bych zpochybňoval větu:

„Samozřejmě, že existují i četná svědectví o absurdním vytváření živých soch za socialismu.“

Musím však dodat, že jsem se nikdy s ničím takovým nesetkal, o ničem takovém jsem neslyšel a neslyšel jsem ani o tom, že by se o něčem takovém doslechl kdokoli jiný. Když nepočítám tvorbu Divadla Járy Cimrmana parodicky reflektující kulturu 19. století,

jestliže tedy:

„V neostalinském období posrpnové takzvané „normalizace“, kdy bylo Československo kolonií Sovětského svazu, v níž vládli prosovětští kolaboranti, měli učitelé na středních školách ve zvyku o politických svátcích vytvářet ze studentů „živé sochy“. Na školních hřištích po celé zemi vytvářeli stovky školáků ze svých těl tvar písmen „KSČ“ nebo „VŘSR“.“ .

Zdroj ZDE

pak se jednalo o zvyk krajně neobvyklý, což je jistý protimluv. Toto je opravdu mimo životní zkušenost tehdejší mládeže, přinejmenším její podstatné většiny. Těžko si navíc představit, že by se tak bizarní jev nerozkřikl.

Kde končí žerty

Zde:

„Ještě někdy v roce 1988 byl zcela zbytečně v Hradci Králové komunistickou policií zavražděn lidový právní poradce Pavel Wonka. Naprosto nebylo odvolání.“

Tragédie Pavla Wonky, rebela celým srdcem zoceleným poválečnou zkušeností občana sudetoněmeckého původu, byla výjimečným gestem krajního vzdoru. O co přesně šlo? Wonkův pokus kandidovat mimo jednotnou kandidátku Národní fronty ve volbách roku 1986 vedl k jeho odsouzení. Součástí trestu bylo uložení ochranného dohledu. Pavel Wonka trest odmítl, podmínky dohledu nedodržoval a tak se ocitl ve vazbě a následně před soudem, který ho odsoudil ke krátkému ale nepodmíněnému trestu. Odvolání samozřejmě bylo, Wonka ho okamžitě podal. Než se jím však mohl odvolací soud zabývat, důsledky hladovky ukončily marný boj.

Dohru jeho případu představovalo taktéž vazební stíhání jeho bratra Jiřího, který napsal soudkyni, jež vynesla zmíněný rozsudek, urážlivý dopis a ta na něj podala trestní oznámení. Pozoruhodné je, že k tomu došlo již v devadesátých letech.

Zde si můžeme  paralelně k průzkumu agentury STEM o politicích položit následující otázku. Hnusí se Vám více soudkyně, která za evidentní porušování tehdejších zákonů poslala v roce 1986 na několik měsíců do vězení Pavla, nebo soudce, který poslal v roce 1995 do vazby jeho bratra Jiřího?

Čas se ale nezastavil a kola justice se točí dál. V roce 1999 v Poličce navštěvuje místní aktivista  Městský úřad s (jak se později zjistí) nefunkčním granátem a prohlašuje, že hodlá skončit se životem. Po řadu hodin trvajícím vyjednávání se vzdává policii a je odsouzen ke čtyřem a půl letům vězení nepodmíněně. Vzdor a zoufalství mladého idealisty vrcholí o tři roky později hladovkou s fatálním koncem. Jméno Pavel Michek dnes nikdo nezná. Případ skončil, zapomeňte, lze mezi řádky vyčíst v Reflexu.

Jeho zkušenost nenasvědčuje tomu, co píše Jan Čulík v optimistických větách:

„Jenže dnešní situace je lepší. Postavit se proti útlaku znamenalo za komunismu týrání, věznění, někdy i smrt. Dneska se nic takového člověku nestane. Existuje šance prostřednictvím občanské aktivity se domoci nápravy.“

Zdroj ZDE

Lze bych si nezdvořile dovolil parafrázovat jeho další větu (nahrazené výrazy ponechám v závorkách):

Jenže i v dnešní době (v tu dobu) podle něj (nich) údajně „liberální“ demokratický (normalizační) režim tvrdě pronásleduje (pronásledoval) ty, kdo se mu znelíbili, ve vyšetřovnách PČR (StB) a ve vězeních.

Sám musí vědět, že stačí dostat se do konfliktu s novodobou vrchností a trestní stíhání se rozjede až se „člověku stane“ leccos. Dobrým a jemu dobře známým příkladem je kauza Petra Partyka, který byl odsouzen za pomluvu, jíž se měl dopustit na internetovém fóru, kde měl polemizovat s úředníky z Prahy 7. Poté, co se tam následně objevila urážlivá tvrzení podepsaná jeho jménem, bylo na něj podáno trestní oznámení, došlo k zahájení trestního stíhání a třebaže trval na tom, že autorem jeho jménem podepsaných hanopisů není, byl odsouzen k „mírnému“ trestu obecně prospěšných prací, který ho nakonec přivedl za mříž.

Jak mu bylo prokázáno autorství pomlouvačných tvrzení? Městský soud v Praze své rozhodnutí ze srpna 2002 opřel o dokazovaní obsažené v předchozím rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7:

„Obvodní soud při závěru o vině obžalovaného správně vycházel též ze znaleckého posudku z oboru počítačové kriminality, z jehož závěru vyplývá, že předmětný počítač BRAVE v. č.99061596 byl používán obžalovaným.“

A co obsahoval zásadní důkaz znaleckým posudkem? Soudní znalec zjistil, že počítač, který policie zajistila na pracovišti Petra Partyka, byl jmenovaným používán a že z něj tak mohl odeslat urážlivé texty. Zároveň však konstatoval, že nic nedokazuje, že tyto byly odeslány právě z „předmětného počítače BRAVE v. č.99061596“.

Usoudit, že toto je důkazem  Partykova autorství, jestliže sice pomluvy mohly být odeslány z jím užívaného počítače, ale zároveň také z jakéhokoli jiného v té době funkčního elektronického zařízení s připojením na internet, může jen naprostý šílenec nebo JUDr. Šídlo z OS pro Prahu 7 či JUDr. Buriánová z Městského soudu Praha, která své odborné i mravní kvality stačila předvést již v roce 1989, kdy odsoudila Václava Havla (Zde je na místě uvést, že při posuzování osobnostních charakteristik paní soudkyně nejsem nestranný. V roce 2007 mě odsoudila ke dvěma stům hodin obecně prospěšných prací za slovní napadení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a JUDr. Jareše, který stál za několika vykonstruovanými žalobami).

Že se represe zdivočilé státní moci netýkají jen aktivistů, kteří jsou odhodláni postavit se čelem bezpráví jako nedávno odsouzení squatteři, ale mohou dopadnout i na novináře, kteří o nich píší, dokazuje případ reportéra Pavla Eichlera, který dokumentoval jejich obsazení opuštěného domu. Když zaslechl výzvu policie, opustil ho, byl prohledán, spoután a se zkroucenýma rukama odvezen na výslech a následně patnáct hodin zadržován. Když žádal, aby mohl dostat spojení s advokátem, bylo mu nabídnuto, že může dostat... „přes držku“. S nezlomnou vírou ve fungování demokratických institucí podal stížnost na Inspekci policie ČR, aby zjistil jen to, že se jedná o agenturu pro krytí policejní kriminality. Útěchou mu může být, že policisté po zjištění mediálního ohlasu na jeho detenci stáhli obvinění, jemuž čelil. Unikl tím riziku pobytu v českých nápravných ústavech a tím i převýchově prostřednictvím kázeňských trestů ve formě umístění na celu s vězni majícími sklony k homosexuálnímu násilí s vězni majícími sklony k homosexuálnímu násilí

Britská perspektiva a bludné kořeny

Ve Fiasku české demokracie po dvaceti letech J. Čulík výstižně charakterizuje tupost pravicových komentátorů pohoršujících se nad nedostatečnou antikomunistickou uvědomělostí českého obyvatelstva. Jeho vlastní závěry se od nich však nijak zásadně neliší. Nepřičítá sice naší populaci přímo hloupost, ale, ač uznává, že výsledky vypovídají cosi děsivého o současné politické elitě, i jeho viditelně  roztrpčilo, že jen 20% odpovědí považuje stav před rokem 1989 za horší. Je z toho patrná potřeba vyjádřit podporu dnešnímu zřízení, sice kritickou zato rozhodnou:

„Právě v tom, jak se komunistický režim choval, jsou kořeny dneška. Spojitost je naprosto zjevná. Absence empatie, humanity, brutalita, absolutní nezájem o osud bližního. To není kapitalismus, to jsou rysy české společnosti.“

Úkolem při odpovědi na otázku, kterou se zabýváme ale nebylo srovnání režimů, nýbrž politiků. A s těmi současnými jsou spojována mnohem větší očekávání a jsou na ně coby na představitele demokratického státu kladeny mnohem větší požadavky než na senilní strýce v tesilových oblecích, kteří se prodrali ke korytům s porážkou Pražského jara. Dnešní politici jsou vystaveni daleko menšímu systémovému tlaku na svou osobnostní integritu. A výsledek? V Praze je opravdu o čem psát. Zatímco v rozporu se zákonem chátrají domy přímo ve středu města za lhostejného přihlížení úřadů, které jejich majitelům spolehlivě garantují, že potrestáni budou jen ti, kdo se na skandální stav objektů opováží upozornit, na kraji města movitá dáma při výstavbě vily bez nejmenšího odporu buduje na městském pozemku  ničíc městskou zeleň. A s městem že se prý nějak dohodne až bude hotovo.http: //www. ct24. cz/domaci/79509-cerna-stavba-v-praze-5-v-chranene-oblasti-a-proti-vsem/ Ačkoli se jedná o případ v dnešní realitě spíše banální, pořád ještě jsem si nestačil přivyknout a tak cítím nefalšovanou třídní nenávist. Je palčivější než antipatie, které vyvolávali zasloužilí gerontokrati.

Vrátíme-li se ke kořenům, dostaneme se k otázce, odkud pochází dynamika současné moci. Skutečně nemá nic společného s kapitalismem, ale je projevem zvláštností české povahy lámané  čtyřiceti lety vlády jedné strany? Nemyslím. Takové variantě by odpovídalo postupně zlepšování společenského ovzduší. Zvolna by, zvláště po vstupu do nejspíš autenticky kapitalistické Evropské unie, mělo docházet k pozvolnému polidštění domorodců.

Skutečnost je jiná. Začlenění do západní sféry vlivu reprezentované EU a NATO se projevilo – přímou či nepřímou účastí republiky na nevěrohodně odůvodněných vojenských akcích, – zavedením vízový styků s východoevropskými zeměmi, – projevy  „branně bezpečnostní“ mánie spojené s omezováním občanských práv – stupňující se korupcí.

Nemohu popřít, že policejní a justiční bezpráví, které znovu ovládlo naší zemi, má neoddiskutovatelně souvislost s nedemokratickou minulosti. Přesto nemohu souhlasit s tím, že jestliže se ČR stává z hlediska fungování práva zhrouceným státem, jde především o dědictví předchozího režimu. Na to se v novém systému staré svinstvo uchytilo až příliš dobře. Ačkoli je dnešní zřízení nepochybně méně represivní než předchozí, čas od času je možné získat opačnou zkušenost. Vzpomínám na vyprávění předního disidenta Johna Boka, jak rezolutně odmítl při svém zadržení stát čelem ke zdi. Jistě, je to ponižující. Mohu ho ale ubezpečit, že dnešní policisté by ho k tomu dokázali přesvědčit. Stačí rána hlavou o stěnu, pár ran pěstí a nějaký ten kopanec. Ptejte se v CPZ Kongresová ulice.

Že by ale šlo jen o přežitek komunismu?

O něco, co by se v zemích s tradicí demokratického kapitalismu stát nemohlo? Válka proti terorismu nám k takové teorii poskytuje dostatek studijního materiálu. Jeden takový předložili reportéři časopisu Harper's magazine http: //www. novinky. cz/zahranicni/amerika/189562-vezni-na-guantanamu-nespachali-sebevrazdu-byli-zabiti-tvrdi-harper-s. html, kteří zkoumali tři údajné sebevraždy v Guantánamu. Dozvíme se z něj, jaký byl pravděpodobně osud tří Arabů,   kteří v něm byli zadržováni. Sami o něm už nic sdělit nemohou, přesto se o době, kdy se naplnil, dozvídáme od spoluobčana Jana Čulíka:

„Týž den byl navíc mučen další zadržovaný Brit Šakír Amir. Podle slov svého právníka byl dvě a půl hodiny nepřetržitě bit sedmi námořníky, když odmítl poskytnout otisky prstů a scan sítnice. Byl přivázán k židli. Hlavu a končetiny měl nepohyblivé. Bití bylo tak silné, že měl Amir strach, že zemře. Během výslechu byl také přidušen.“

Tak působivé zážitky nebyly poskytnuty J. Bokovi ani mně, ačkoli jisté zkušenosti s vymáháním „daktyloskopických úkonů“ mám také (PROSÍM ODKAZ NA DOKUMENT Z PŘíLOHY). Policie v mém případě přistoupila  nelegálně k odebírání otisků prstů poté, co jsem byl obviněn z výtržnictví a napadení veřejného činitele zato, že jsem použil  střechu policejního vozu k protestu vůči bezprecedentnímu policejnímu násilí během potlačování demonstrací proti návštěvě George Bushe. Ale o tom jindy.

Od loňského roku je díky novému zákonu o policii situace jiná. Policejní orgány mohou odebírat otisky prstů komukoli, koho obviní z trestného činu. Své o tom ví i „zločinný“ novinář Pavel Eichler. Také jeho otisky bude policie uchovávat „dokud to bude zapotřebí“. O tom, jak dlouhou dobu to představuje, rozhoduje jen ona sama. Příběh z roku 2009, dvacet let po sametové revoluci, více než pět let po vstupu do Evropské unie. Také toto není kapitalismus, ale rezidua minulosti?

Vytisknout