Raúl Castro.

Kuba na cestě od kapitalismu ke kapitalismu

1. 2. 2010 / Karel Dolejší

Raúl Castro ▶

Běžný mediální konzument se může setkat nejméně se třemi různými Kubami: Turistickou, která se skládá z pláží a hotelů, rumu, doutníků, hudby a souvisejících služeb; disidentskou, jež sugeruje, že život občana zde sestává ponejvíce z materiálního nedostatku a politické perzekuce; a konečně aktivistickou, jíž dominuje experiment v podobě komunitního přístupu k zajišťování potravin v podmínkách akutního nedostatku fosilních paliv, syntetických hnojiv a dalších agrochemikálií (organopónicos). První obraz je přitom pochopitelně ještě povrchnější než většina turistické dojmologie založená vždy alespoň na nějaké osobní zkušenosti, druhý má za cíl dosáhnout mezinárodní podpory skupiny prominentních, Američany protežovaných kritiků režimu, kdežto třetí, byť je veden především úsilím odvodit z kubánské praxe zkušenost použitelnou i v jiných podmínkách, často sklouzává k přílišným zobecněním odvozeným z této jediné společenské sféry, což vede k jistým iluzím. Terry L. Maris, ředitel Center for Cuban Business Studies a profesor managementu na Ohio Northern University College of Business Administration, napsal pro poslední loňské vydání dvouměsíčníku Military Review vydávaného US Army's Combined Arms Center v kansaském Fort Leavenworthu článek věnovaný roli kubánských ozbrojených sil (Fuerzas Armadas Revolucionarias) v ekonomické transformaci po roce 1990 a perspektivám dalšího vývoje na Kubě. Ponecháme-li turistickou "lyriku" zcela stranou, Marisův obraz Kuby výrazně koriguje disidentské omalovánky a do značné míry i levičácko-ropnězlomovou ikonu spontánní lidové svépomoci. Pokud mám sáhnout k analogii, význam armády v kubánské ekonomické transformaci je výrazně větší než kdysi v Číně a do jisté míry se nabízí srovnání s Tureckem.

Maris připomíná, že neshody Castrova režimu s někdejším sovětským spojencem začaly nejpozději v 80. letech, kdy SSSR navázal antagonistickou spolupráci s Reaganovou vládou v oblasti kontroly strategického zbrojení a v zásadě pasívně přihlížel, jak Washington likviduje kubánský vliv ve Střední Americe. Další konflikt nastal kvůli občanské válce v Angole, kde měl kubánský vojenský kontingent reprezentovat sovětské zájmy, byl však ve skutečnosti veden jinými prioritami. Následovala mj. snaha Sovětů omezit Kubáncům vojenskou pomoc, která se objevila ještě před rozpadem bývalého východního bloku. Kubánská armáda tak byla vlastně s předstihem několika let prvním subjektem, který musel řešit potíže vyplývající z úpadku kdysi privilegovaných sovětsko-kubánských vztahů. Ty po celé dekády spočívaly na velkorysé barterové výměně cukru a niklu za ropu, přičemž Moskva účtovala za obě nakupované komodity několikanásobek ceny obvyklé na světových trzích, kdežto dodávaná ropa (zčásti reexportovaná) byla oproti světovým cenám naopak výrazně dotována. Navzdory velmi příznivým cenovým relacím si Havana ještě v Moskvě vypůjčovala, takže v roce 1990 dosahoval její dluh hodnoty 23,5 miliardy dolarů. (Maris se nikde nepokouší vyčíslit ztráty kubánské ekonomiky v důsledku amerického embarga uvaleného v říjnu 1960 a rozšířeného v únoru 1962, které trvá dodnes.)

Ještě předtím, než v roce 1991 naplno propuklo Fidelem Castrem předvídané "zvláštní období" (periodo especial), tj. krize v důsledku náhlého ukončení sovětské pomoci, Raúl Castro v tehdejší roli ministra obrany v úzké spolupráci s generálem Juliem Casasem Regueirem začal vysílat vysoké důstojníky do západních manažerských kurzů a připravovat se na nevyhnutelné změny. Raúlistas byli zaujati zejména postavami jako Peter Drucker, W. Edwards Deming a John P. Kotter. Krize vyplývající z ukončení sovětské pomoci se naplno projevila v roce 1993, ale to už armáda rozjížděla zásadní transformaci celé kubánské ekonomiky. Nový systém řízení, El Sistema de Perfeccionamiento Empresarial (systém podnikatelské dokonalosti), je v zásadě odvozen od Demingova konceptu úplného řízení jakosti (Total Quality Management), byl otestován nejprve v průmyslových provozech kontrolovaných armádou a posléze použit plošně. Původním cílem bylo snížit závislost kubánské armády na sovětské pomoci, zvýšit efektivitu a produktivitu v armádních továrnách vyrábějících ruční zbraně, uniformy a některé druhy spotřebního zboží, a vyvinout model použitelný v celé ekonomice. Ambice raulistů nejprve narazily na Fidelovu ostražitost, ačkoliv bylo všeobecně zřejmé, že zastaralý sovětský systém je třeba změnit; nakonec se však nový přístup dočkal plného úspěchu. Paralelně s ústupem od vojenské angažovanosti v zahraničí a s početní redukcí ozbrojených sil (zmenšených ze zhruba 300 000 mužů na počátku 90. let na dnešních 46 000 mužů) se postupně zvyšoval význam armády v ekonomice. Dnes ozbrojené síly kontrolují nejméně 60% kubánské ekonomiky; na rozdíl od Číny, která v 90. letech začala kdysi velmi významné spojení armády s podnikatelským sektorem rozrušovat, se v kubánských podmínkách armáda fakticky stala největším kapitalistou - a jak uvádí Maris, význam armády v ekonomice patrně dále poroste, přičemž mladá generace důstojníků se věnuje spíše četbě Druckera než Marxe.

Nynější kubánský ekonomický systém představuje jakýsi hybrid původního "reálsocialismu" a kapitalismu. Relativně malá kubánská ekonomika podle CIA v podmínkách pokračujícího amerického embarga dosahuje více jak 4% ročního růstu a HDP činí 54 miliard dolarů - přičemž 60% zaměstnanců pracuje ve službách, 20% v zemědělství a 20% v průmyslu. Posedlost Fidela Castra produkcí cukru je minulostí, naopak kvete turistika. V zemi je přítomen evropský, kanadský a čínský kapitál, podle některých zpráv se prostřednictvím Banco de Inversiones angažují i izraelské firmy.

Maris se odvolává na americké politologické analýzy, podle nichž Raúl Castro má nyní moc pevně v rukou a fakticky již vystřídal svého staršího bratra. Prognóza zní, že další změny budou mít patrně spíše pokojný průběh a při výběru Raúlova nástupce lze předpokládat rozhodující vliv nejvyšších armádních kruhů.

Uvědomíme-li si, že jedním z hlavních cílů revoluce zahájené 2. prosince 1956 výsadkem z lodi Granma bylo ukončení více jak půlstoletí trvající závislosti Kuby na USA, je dosti nepravděpodobné, že by během pocastrovského období došlo k dalekosáhlé rehabilitaci předchozí polokoloniální periody - ať už to s kubánským "socialismem" nakonec dopadne jakkoliv. Představa některých zahraničních agentur, že Kubu čeká něco na způsob "barevné revoluce", jež je implicite obsažená v pěstování výlučných vazeb s proamerickými disidenty, tento moment výrazně podceňuje; stejně tak dochází k systematickému podceňování dopadů současné ekonomické krize na celkovou atraktivitu západních modelů společenského uspořádání, zejména pokud jde o anglosaské pojetí kapitalismu.

Ostatně ani situace v České republice není v tomto směru příliš odlišná. Selhání ekonomických a politických koncepcí, které od poloviny 70. let v mezinárodním prostředí dominovaly, vede k hledání jiných zahraničních vzorů než chřadnoucí americké impérium. V pomyslném hledáčku části levicové mládeže se tak ocitá někdy i Kuba. Referenční mýtus kubánského nacionalismu nebo výběrová expozice fenoménu organopónicos by však neměly překrýt studium skutečného fungování kubánského systému. Myslím, že žádný z českých levičáků si ve skutečnosti nepřeje žít v zemi, jejíž ekonomika je dominována vojenskoprůmyslovým komplexem ještě daleko důsledněji, než v případě samotných USA.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 1.2. 2010