Bejvávalo, bejvávalo.... Jak vlastně?

1. 1. 2010 / Miloš Kaláb

A co já, který se narodil v r. 1929, jemuž paměť dobře slouží nejen do doby předúnorové nýbrž i hluboko do protektorátu? Odsoudím tu dobu šmahem, abych byl in? Ne, předložím jen několik nyní politicky nekorektních perliček ze svého vlastního života a podivím se, proč nebyl po Listopadu uveřejněn žádný vážný rozbor socialismu v Československu. Proč k němu došlo včetně takové anomálie, že komunistickou stranu volili v roce 1946 bohatí hanáčtí sedláci (jeden z nich byl mým kmotrem u biřmování, ale za války nám neprodal ani kousek tvarohu, když byl otec v koncentráku). Za války mnozí zneužívali těžké situace lidí, zejména vdov po popravených politických vězních a po válce si chtěli komunisty udobřit. To není žádná fabulace, volby jsem sledoval se svým otcem v rozhlase, ale kolik lidí mi na tohle řekne po staročesku bullshit. Co přinesl socialismus pracujícím kromě zaměstnanosti, penzijního pojištění, hrazené zdravotní péče, hrazeného studia a vidiny spravedlivějšího života? Máme dnes takovou vidinu, jíž by se nyní říkalo víze? Ani v Kanadě ne, snad kromě snížení dětské chudoby a přestěhování bezdomovců pod střechu, protože by se tím ušetřilo na jiných výdajích. Právě nyní se naopak uvažuje o prodeji posledních několika "korunních podniků" (obdoby "národních podniků"), které přinášejí zisky provinční pokladně. Když premiér prodá tyto "slepice snášející zlatá vejce", zaplatí mnohamiliardové provinční dluhy, ale slepice potom budou snášet zlatá vejce svým novým majitelům a premiér bude dělat nové dluhy, na které opravdu nebude žádné krytí. Máme opravdu všechno, takže nepotřebujeme plánovat žádné změny k lepšímu?

Do Kanady jsem se dostal na zahraniční postdoktorátní stáž přestože jsem tehdy pracoval na "venkovské" olomoucké univerzitě. Do soutěže ke studijnímu pobytu na National Research Council of Canada (NRC) jsem se přihlásil na doporučení svého šéfa. Moji studenti biochemie už cestovali do zahraničí a ptávali se mě na moje zkušenosti. Neměl jsem žádné, v 60. letech docházelo sice k liberalizaci, ale to jsem už byl - jako nestraník - docentem a přednostou katedry. A to přes "styky se Západem", kde jsem dostával honoráře a část jich utrácel naivně za své členství v Americké chemické společnosti. Ministerstvo školství mě sice upozornilo, že za univerzitu už byl členem přednosta lékařské chemie, jenže já jsem si platil členské příspěvky ze svého, zejména z práce pro Chemická abstrakta. Využil jsem tedy první příležitosti, abych zjistil, jak se vědecky pracuje a žije jinde. Mou žádost podpořili všichni "důležití", od místních organizací KSČ i odborového hnutí ROH až po organizace univerzitní a pochopitelně i děkan a rektor. Když jsem nedostal z Kanady žádnou odpověď, napsal jsem přímo. Ředitel Biologických věd v Ottawě mi obratem odpověděl, že žádná moje žádost nedošla a ať tedy vyplním novou a pošlu ji přímo. Na to jsem byl přijat. Oznámil jsem to ministerstvu školství, které mi obratem sdělilo, že se mi výjezd nepovoluje, protože všechny žádosti musí procházet služebním postupem. Pražské ministerstvo bylo potom pochopitelně překvapeno přípisem rektora, že můj postup přesně odpovídal předpisům, takže nezbylo než přikývnout k odjezdu "venkovana" na Západ, přestože mou přihlášku do Kanady zřejmě vůbec neodeslalo. Jak mě ale mohli Kanaďani vybrat? Jistě to byla záhada.

V Ottawě se mě všichni ostatní čeští fellows ptávali, ve které části Prahy bydlíme. Cože, nejsem z Prahy, ale z Moravy? Jak je to možné? Už tehdy jsem nezapadal do "normální situace". Dnešní názory, že se starý člověk, navíc venkovan, ve svých pohledech na dřívější režím mýlí, se mi tedy jeví jen jako jiný druh diskriminace případně nafoukanosti.

Jak to, že jsem nebyl ve Straně? Přece jsem přišel do Olomouce ze Slovenské akademie věd v Bratislavě. Získat mě a také předsedkyni Svazu mládeže do KSČ se pokoušel už kádrový referent na jednom bratislavském výzkumném ústavu. Jakožto jediný muž ve věku do 26 let jsem byl tajemníkem mládežnické organizace 14 laborantek. Soudruh kádrovák se nejdříve ptal Olgy a ta se vymlouvala na to, že ještě trpí náboženskými a maloburžoazními předsudky. On to uznal a obrátil se na mě: "A čo ty, súdruh inžinier?" "Já to mám horší", řekl jsem mu, "já nesouhlasím s metodami strany". Kádrovák poodešel k oknu a bubnoval prsty po parapetu. Olga se na mě šeptem rozlítila, jaký jsem blbec, proč jsem se nevymluvil na nedostatek politické vyspělosti, teď budeme mít hrozné problémy a oba nás zavřou - ty somár sprostý!" Kádrovák - jen pár metrů od nás, k nám opět přisedl a řekl, že naše důvody uznává a že si tedy "máme obi dvaja prečítať viac tých rôznych brošúr" a on nás za rok pozve znova. O několik měsíců později mi dal doporučení ke studiu vědecké aspirantury na Slovenské akademii věd. Tam jsem provedl několik kousků, že bych se skutečně nedivil, kdybych dopadl špatně, protože jsem provokoval. Místo toho zavolali mému školiteli, co jsem zač a on řekl, že jsem pozorný posluchač, který živě diskutuje a stojí na pozici lidově-demokratického zřízení.

Jednou jsem navštívil velitelství StB v Bratislavě, abych zjistil, co se vlastně nesmí fotografovat a filmovat. Přijal mě malý poručík a chtěl vědět, co chci fotografovat. "Nádraží, železnice a mosty", řekl jsem mu popravdě. "Máte už mnoho takových snímků"? zeptal se. "Nemám žádné. Kdybych měl, nepřišel bych se ptát". "K čemu vám to bude?" "Točím amatérský film o vysokoškolácích a chtěl bych mít scény, jak se sjíždějí do Bratislavy". Poručík mi doporučil, ať si takové scény odpustím. Kdyby mě zadrželi - Bratislava byla na hranici socialistického tábora - než by vyšetřili okolnosti mé činnosti, mohl bych u nich pobýt i 48 hodin a nerad bych prý na ně vzpomínal. Nezapsal si mě, k žádné nepříjemnosti nedošlo.

Považuji za zbytečné rozepisovat se o podrobnostech svých dalších podobných zkušeností, už jsem to udělal anglicky pro své kanadské vnuky, aby si jednou početli o tehdejší době v zemi, z níž přišel dědeček s babičkou. Ještě než se narodili jejich rodiče, nynější babička chodila jako mladá účetní jednou za dva týdny do banky s prázdným kufříkem pro peníze na výplaty zaměstnancům v podniku, ve kterém pracovala. Chodila s těmi penězi pěšky přes park a nikdy jí nikdo nic neukradl. Když se dělaly na konci měsíce účetní uzávěrky, pracovalo se do půlnoci. Tramvaje už nejezdily a slečna účetní, později paní účetní, chodila přes park a potom přes celé město domů k hlavnímu nádraží bez obtěžování nebo napadení někým cizím. To byla osobní bezpečnost. Potom odešla na mateřskou dovolenou. Dostala 4 měsíce placené. Mohla zůstat doma s dítětem do 1 roku a podnik by ji musel vzít na stejné místo, které opustila. Kdyby zůstala s dítětem do jeho nástupu do školy, musel ji podnik vzít do práce i když ne na totéž místo. Jinými slovy - měla za uvedených podmínek práci v tom podniku zajištěnou. To byla část sociální jistoty.

V roce 1967 jsme byli celá rodina v Kanadě - nestraníkovi povolili po půl roce nejen manželku ale také obě děti, zatímco pražští straníci museli nechat v nejlepším případě jedno dítě v Praze v zástavě. Mohla mít na to vliv skutečnost, že jsem po příletu do Kanady použil peněz, které jsem měl "ulité" v zahraničí, na zaplacení poslední splátky hypotéky na rodinném domku, který nám olomoucký městský stavební podnik postavil na klíč za 110 000 Kčs? V Kanadě jsme opravdu nechtěli zůstat - letenky k návratu jsme měli na 25. srpna 1968. Ostatně se o tom mohou čtenáři dočíst v rubrice "Autoři".

Spolu s některými pražskými kolegy jsme v Kanadě "zírali" především na to, jak bohatý zde byl výběr zboží v obchodech a že měli vědečtí pracovníci možnost nakládat s finančními prostředky podle svého vlastního uvážení, čili nemuseli plánovat, kolik chtějí utratit za chemikálie, kolik potřebují na přístroje, kolik na cestovné (konference) nebo chtějí-li si raději najmout letního praktikanta. Byl jsem na NRC dva roky, ale ve druhém roce tyto "neuvěřitelné výhody" už neplatily a bylo to podobné, jako v Československu. Plánovat - a výdaje rozškatulkovat. Můj kanadský šéf se vychloubal, že si vědecké téma - lipopoteiny - vybral sám a nikdo mu do toho nemá co mluvit. Ve druhém roce mého stipendia dostal příkaz skončit a začít studovat biomembrány. Tvrdil mně a mému maďarskému kolegovi, že jsme tuto hrůzu přitáhli z východní Evropy.

Tehdy byla v celé velké budově NRC na ulici Sussex jediná žena laborantka, ženy byly jako písařky v kancelářích a jako knihovnice. Žádná vědecká pracovnice. Popravdě řečeno jsme byli jakožto postdoctorate fellows na rozpacích, jaké zprávy podáme po návratu doma. Zde bych se mohl rozepsat o slovenském kolegovi, který se zhrozil stavu elektronového mikroskopu a proto se rozhodl jej vyčistit. Když jej rozdělal, jeho kanadský šéf byl na infarkt. "Kdo zaplatí firemního technika, aby jej sestavil? Způsobil jste ústavu velkou finanční škodu, pane doktore". Jarda nechápal, o čem jeho šéf mluvil a doporučil mu, ať se jde vyspat a přijde se podívat příští odpoledne. To už byl mikroskop sestaven a Jarda na něm pracoval. Šéf přišel za mnou a ptal se, jsou-li všichni českoslovenští vědečtí pracovníci schopni čistit a opravovat přístroje. "Většinou ano", řekl jsem mu, "protože nemáme peníze na firemní techniky, takže si musíme umět poradit sami". "To je neuvěřitelné", povzdechl si kanadský šéf. Podobné zkušenosti měli i jiní kolegové. Takže co napíšeme? Kdybychom napsali pravdu, že jsme byli lacinou pracovní silou v laboratořích, asi by se další uchazeči do Kanady nedostali, takže jsme se rozhodli, že nakupování v plných obchodech i obchůdcích a hlavně cestování po Kanadě i USA ojetým autem a rybaření v létě a potom v zimě pod ledem stojí za to, aby se sem dostali i naši mladší kolegové - čili jsme se rozhodli jednat podle úsloví "přejte a bude vám přáno".

Návrat do Olomouce nám překazila invaze čili "srpnové události". Vlastně nás ani tak moc nepřekvapila, protože jsme s obavami sledovali vývoj ve vlasti. Na jedné straně jsme chtěli už z Kanady přispět na Fond republiky na její obnovu, ale na druhé straně nás znervózňovaly požadavky některých "občanských kruhů", aby republika vystoupila z RVHP a Varšavské smlouvy a dala se k NATO. "Najedli se ti lidé divých hub?" divili jsme se, "vždyť jsou to úplní blázni, kteří nechápou, že je svět rozdělený!" V tehdejší době jsme ještě nevěděli, jak by si s takovými snahami poradili Američani, kdyby chtěla některá malá západní země vystoupit z NATO a přejít na druhou stranu. Zatímco sověti poslali tanky, Američani by patrně poslali bombardéry - na piloty by místní lidé nemohli mluvit, že?

Zůstali jsme tedy v Ottawě. NRC mi prodloužil stipendium o 3 měsíce s doporučením, abych si našel práci, československé vyslanectví nám prodloužilo platnost pasů i výjezdních doložek a poslalo nás na kanadský imigrační úřad, abychom požádali o status "landed immigrant". Olomoucká univerzita mi prodloužila zahraniční pobyt o další rok.

Měl jsem velké štěstí, že mě po 2-letém postdoktorátním studiu na NRC považovali Kanaďani za "kanadského absolventa" a nastoupil jsem u federální vlády na místo vědeckého pracovníka. Od té chvíle jsme jako rodina začali poznávat skutečný život v cizí zemi, v níž jsme se stali daňovými poplatníky a tedy nás začaly více zajímat místní, tedy kanadské události. Nejdříve jsme zjistili, že se na vedoucí místa dostávali pouze WASP (White Anglo-Saxon Protestants). Nebyli zde sice "dělničtí přípravkáři" jako v Československu (dělníci přesvědčeni náboráři, aby studovali na vysoké škole), ale jejich obdobou byli frankofonní studenti, kteří byli přijímáni do státní služby jako vědečtí pracovníci ještě před skončením svých studií na místa o jeden stupeň vyšší než anglicky mluvící absolventi s doktorátem. Na stejnou kvalifikaci, jaké jsem se těšil já - RES-02.

Opět jsme "zírali", nyní na to, jak brutálně bila demonstranty torontská policie v oděvech, které připomínaly "Válku s mloky". Řezala do nich hlava nehlava, něco takového jsme "doma" nikdy neviděli - policejní těžkooděnce. Pochopitelně mi kdekdo řekne, že se v republice nekonaly takové demonstrace. Nestávkovalo se tam za vyšší platy, proti vysokému školnému a vůbec proti jednání, o kterém jsme ještě neměli představu. V zaměstnání jsem přišel do styku s lidmi z nejrůznějších částí světa a vzájemně jsme si vyměnovali poznatky z domovských zemí. Názor na "britského gentlemana" značně utrpěl tím, co nám říkali Indové o tom, jak se chovali Britové jako koloniální vládci. "Miloši, Britů bylo vždycky méně než nás. Jak myslíš, že nás udržovali v područí? Násilím, často velice krutým násilím". Otevíraly se nám oči. Nač jsme si stěžovali my? Na to, že jsem po skončení inženýrského studia dostal umístenku do cukrovaru na 3 roky, zatímco jsem si našel mnohem lepší práci v konzervárně? Kanaďani mi řekli, že jsem mohl být rád, že jsem měl zajištěnou práci na 3 roky. Kolik že jsem dal peněz za studium? Že jsem studoval zdarma a že mnoho československých studentů bralo státní stipendia? "Kdyby vás zde někdo podporoval na studiu, např. prostřednictvím tzv. bursaries, musel byste podepsat smlouvu, že budete pracovat 5 roků tam, kam vás pošle". Takže co si stěžujete, že po vás chtěla republika, abyste po jejím opuštění nahradil výdaje, které za vaše studium uhradil stát? Postupně jsme začali chápat, že jsme se vlastně měli dobře, velice dobře ve srovnání s přistěhovalci z jiných zemí i se samotnými Kanaďany.

Kdybychom tedy chtěli něco minulému režimu opravdu vytýkat, byla by to jeho nesmírná obava z toho, že by někdo z republiky utekl. Ti, kteří odejít chtěli, si k tomu příležitost našli. Mnozí jiní by ale poznali, že to nebyl tak špatný nápad, aby šly zisky národních podniků do státní pokladny, která z nich platila penze, školství včetně mimoškolního vzdělání, zdravotnictví, sport a tělovýchovu a mnoho dalších výdajů, které zde těžce doléhají i na střední třídu. Četli jsme v Britských listech o tom, že stát, v němž třeba jediný člověk trpí pro své politické přesvědčení, se nemůže nazývat svobodným. Jak tedy máme hledět na společnost, ve které se bankrotuje, kde konfiskují soukromý majetek úřední exekutoři, kde bezdomovci vyhledávají k přenocování místa pod mosty a nad kanály, z nichž vychází teplý vzduch, kde o velkých svátcích velcí páni jako poslanci a starostové ukazují svou lidumilnost tím, že ve vyvařovnách polévky "pomáhají usnadnit těžký osud našich méně štastných občanů" zatímco si ředitelé bank a telekomunikačních i jiných velkých firem vyplácejí mnohamilionové platy a prémie, kdežto propouštění zaměstnanci už nedostávají ani smluvní odstupné? Když jsme četli o tom, za jakých situací odebírala zdejším rodičům malé děti Společnost pro ochranu dětí, říkali jsme si, že by nám to spoluobčané v republice nevěřili. Nedostatečně vzdělaný a současně zaujatý soudní patolog má na svědomí mnoho takových případů v Ontáriu, kdy byly děti odebrány a matky uvězněny na základě jeho nesprávných diagnóz - poruchy kolagenu, krvácivost a jiné chorobné projevy prohlašoval za zneužívání dětí a soudy "zatočily" s provinilými ženami "po zásluze".

Naši synové, které jsme chtěli ochránit před socialismem, poznali, co to znamená ztratit práci nebo se o ni pořádně bát, protože se zde permanentně propouští a vlastně nezáleží na jednotlivém pracovníkovi zdali umí a snaží se, aby se udržel, protože na to se vůbec nehledí, když se ruší velké oddělení nebo bankrotuje celý podnik. O tyto poznatky se dnes už nemusím s nikým v republice dělit, protože tam dobrodiní kapitalismu dávno dorazilo. A jak to vypadá s demokracií? Kanadský ministerský předseda dal zavřít parlament a poslancům před měsícem nařídil, aby přišli do práce až začátkem března. Do té doby ať se baví nějak jinak, o platy se nemusí obávat, budou je dostávat. Co na tom, že tím zrušil práci na desítkách návrhů zákonů a v březnu se musí začít "od píky" znova! Zastavit parlament (prorogue) je trik, jímž se dnešní kanadský ministerský předseda vyhnul projednávání otázky, jak to bylo s afgánskými vězni, které zajala kanadská armáda. Loni rozpustil parlament proto, že hrozilo vyslovení nedůvěry jeho vládě. V obou případech žádal generální guvernérku o svolení, které vydala aniž se poradila v ústavními právníky. V prosinci se ministerský předseda už ani neobtěžoval, aby ji osobně navštívil, ale vyřídil tu nepříjemnost telefonem. Novinám i televizi sdělil, že parlament poškozoval svými diskusemi pověst Kanady a mezinárodní trhy na ně reagovaly velice negativně. Jeho dočasným rozpuštěním údajně zachránil pověst Kanady a stabilitu trhů. Situace využil ke jmenování řady svých konzervativních oblíbenců za senátory tak, aby v senátu získal většinu. Generální guvernérka (bývalá novinářka z Haiti po přistěhování do Kanady udělala dobrý dojem na minulého ministerského předsedu a tedy se stala "hlavou státu"), která prorogation okamžitě odsouhlasila, není pochopitelně pilířem kanadské demokracie, jako jí nemůže být nevolený senát ani samotný ministerský předseda, jehož mladí nevolení poradci v jeho úřadu podle sdělovacích prostředků s potěšením beztrestně peskují i starší kabinetní ministry. Sněmovna je uzamčena na klíč. Ministerský předseda se bude moci v klidu věnovat sledování zimních Olympijských her ve Vancouveru.

V dávných dobách se panovníci vydávali mezi lid v přestrojení, aby zjišťovali skutečnou situaci v zemi. Dnes by to asi bylo velice riskantní. Novináři včetně vedoucích redaktorů, monitorů a jiných informátorů by ale mohli využít obdoby akademického pracovního pobytu nazývaného sabbatical leave - jen by místo v jiné redakci pracovali v nějakém výrobním či opravárenském podniku nebo ve velkém obchodě daleko od svého bydliště. Setkávali by se s jinými lidmi než jsou jejich dosavadní pracovní kolegové, možná by navíc při nákupu narazili na starou vdovu, penzionovaného horníka, matky s dětmi i mladé lidi a třeba i bezdomovce a dozvídali se o jejich osudech a názorech. Jenže najít dnes vůbec takové místo je problém, že? Co se mých vlastních životních zkušeností týká, pracoval jsem ve stavebnictví, při dláždění silnic (tzv. kočičími hlavami), v laboratoři cukrovaru, manuálně v konzervárně zeleniny i na výzkumu masa a masných výrobků, v laboratoři potravinářského výzkumného ústavu, na Slovenské akademii věd, na lékařské a přírodovědecké fakultě, na výzkumném ústavu potravinářském v Kanadě (kde pracuji dodnes jako neplacený dobrovolník), vyráběl jsem a prodával bižutérii, pracoval jsem na výzkumném ústavu mlékařském v Indii a na výzkumném ústavu potravinářském v Japonsku, i na univerzitě v americkém Utahu. Kromě toho jsem během 30 let po příchodu do Kanady procestoval autem s celou rodinou a později jen s manželkou celé východní pobřeží severní Ameriky, jižní Spojené státy od Floridy po Kalifornii, samotnou Kalifornii, Nevadu a Utah. Všude jsme se setkávali s lidmi, kteří chtěli pracovat, dobře žít v míru beze strachu z nezaměstnanosti a z toho, jak dopadnou, až budou staří. Nejsme chudí, ale jestliže kolem nás žijí lidé, kteří přes svou snahu pracovat nemohou práci najít a hladovějí a třesou se chladem i strachem, že ztratí střechu nad hlavou zatímco jiní odčerpávají ze společnosti desítky milionů dolarů pro svůj přepych, považujeme takovou společnost za nespravedlivou.

Vytisknout