Umění nemožného z vědeckopolitického guláše

2. 2. 2010 / Pavel Urban

Myslím, že věda představuje svět sám o sobě, který bychom měli respektovat. V uplynulých staletích se to každopádně vyplatilo. Věda dala člověku i příjemnější a užitečnější věci, než Kladivo na čarodějnice nebo atomovou bombu.

Pokud vědec požaduje od společnosti její financování, pak vystupuje z hranic vědy a vstupuje do politiky. Měl by tedy respektovat její pravidla. V tom má Martin Škabraha pravdu. Možná má pravdu i tehdy, když se snaží vědce do tohoto prostoru vystrčit. (I když bych byl raději, kdyby v tomhle pravdu neměl.) V tom případě bychom ale i my měli být korektní a nepřehrávat na vědu to, co patří do politiky.

"Scientifikace politiky" hrozbou být může. To ale není vina vědy. Ba ani systému. Je to naše vina, protože my tu scientifikaci požadujeme, i když třeba tvrdíme opak. Protože očekáváme od vědy odpovědi na otázky, které nám ve skutečnosti dát nemůže. Protože na ni házíme zodpovědnost za věci, které patří do politiky nebo prostě jen lidské psychologie. Věda může být cestou i pro zlo; sama však toto zlo nevytváří.

Vědci vynalezli atomovou bombu. O jejím použití však rozhodli politici, kteří při tom evidentně měli podporu vlastní veřejnosti. Pomineme-li zásadní morální rozdíl mezi člověkem zabitým atomovou bombou a člověkem zabitým konvenční zbraní (rozdíl, který mě osobně uniká), pak v čem spočívá vina vědců? Že dali dětem do rukou sirky? Dejme tomu. Chceme tedy, aby se s námi zacházelo jako s dětmi, přičemž vědci mají být v roli dospělých? Ale normální fyzik či ekonom není pro tuto roli disponován o nic lépe, než třeba normální zedník. A pak, tohle není zrovna nejlepší východisko pro důkaz, že věda má být pod kontrolou veřejnosti.

Martin Škabraha sám uvádí, že tento příklad je spíše zavádějící. Jenže co tedy znamená "institucionalizovaná nezodpovědnost vědy", když ne právě tohle? Nové objevy a technologie nejsou samy o sobě dobrem; nejsou ale ani zlem. Chce-li někdo obviňovat vědu například ze zodpovědnosti za ekologickou krizi, můžu mu poradit, ať se vrátí "na stromy" a dokáže tam přežít. Nebo ať ukáže, jak mohla věda ekologické krizi předejít. Nebo ať dokáže, že bez vědy by žádná ekologická krize neexistovala. A že třeba dinosauři vyhynuli jen proto, že už je prostě nebavilo žít. Nebo už tenkrát měli vědu? Ve skutečnosti jsou dějiny lidstva mimo jiné i dějinami ekologických katastrof, a to dávno před vznikem vědy.

Podobné je to i s nákladností vývoje nových léčiv. Primárním zdrojem těchto nákladů je naše potřeba maximální bezpečnosti nových léků a neochota riskovat nové tragédie a la thalidomid. Zájmy vědeckých ústavů, ba i farmaceutických společností jsou vedle toho druhořadé. Že to může být i naopak? Teoreticky ano. Až budeme mít politiky, požadující drastické zjednodušení těchto procedur a veřejnost ochotnou z toho vyplývající rizika buď akceptovat nebo odmítnout jejich existenci, pak bude namístě o tom uvažovat i v praxi. Do té doby jde jen o pokusy přenést na vědu zodpovědnost za sebe sama.

Politika, která se opírá jen o vědecké argumenty asi nebude dobrá politika. Na druhé straně vědecké argumenty jsou i v politice zcela legitimní. Tvrdí-li někdo, že současná krize je důsledkem "života nad poměry", je to skutečně spíše výrok politický. Z pohledu ekonomie jako vědy je ovšem zcela legitimní tvrdit, že pokud to tak bude pokračovat, pak hospodářsky zcela zkrachujeme. A že ti, kteří dnes trpí, budou trpět ještě víc.

¨ To může být pravda. Nebo to může být částečně pravda. Nebo to nemusí být pravda vůbec. Používat jako kritérium této pravdivosti sociální citlivost vůči trpícím je ovšem velmi problematické.

Nakolik jsou ekonomové skutečně zodpovědní za dnešní krizi? Ekonomie je věda o chaotickém systému. Ekonomické předpovědi a rady s sebou nesou nezanedbatelnou míru neurčitosti. Přesto snad můžeme vyčítat těm, kteří na ekonomickém pozadí včas nepostřehli krizové faktory, že pracovali až příliš podle společenské objednávky. Ale z čeho vyplynula tato společenská objednávka? Z vědy?

Ve skutečnosti právě takhle vypadá politizace vědy, kterou prosazuje Martin Škabraha. Pravda, bylo tomu tak ve jménu špatné politiky. Nebo ne? Řešit včas narůstající krizi by znamenalo propíchnout hypoteční bublinu. To by postihlo řadu chudých a ekonomicky trpících lidí. Nejen těch, kterým bublina dala šanci na lepší bydlení, na jaké by normálně jen těžko dosáhli. A tak se vsadilo na kreativitu finančních kouzelníků. A odstranění zastaralých byrokratických bariér, které těmto kouzelníkům i ekonomickému letadlu bránily v rozletu.

Letadlo ovšem nakonec stejně spadlo. I s kouzelníky, byť mnozí z nich dopadli na měkké. Že by někdo mezitím vytvořil nějaké politicky konstituované MY?

Hovorově se tomu říká pštrosí politika. A ve vztahu k trpícím medvědí služba. Zodpovědní politici dnes vypadají jako neschopní či zbabělí hlupáci. To nezní moc lichotivě. Ale je to pořád lepší, než být zločincem, který vyvolal krizi. Že by se tím zabránilo něčemu ještě o řád horšímu, to už by nikdy nikdo nedokázal. Ostatně, ve světě politiky scientifikované zpolitizovanou vědou by pouhá úvaha o takovéto možnosti byla zločinná. Podobně jako vývoj atomové bomby.

Je pravda, že hranice mezi vědou a politikou není vždy ostrá. A že mezi nimi existuje řada vazeb včetně těch, které popsal Martin Škabraha. Logika jeho argumentů ale stojí na tom, že tato hranice vlastně neexistuje, případně nemá velký smysl. A že nezaujatý, objektivní vědec je ideál, který nejen neexistuje (což je pravda), ale o který nemá smysl ani usilovat. Takováto logika ovšem otevírá dokořán dveře právě tomu zlu, proti kterému se snaží Martin Škabraha bojovat.

Otázka je, jestli se opravdu snaží o tohle. Nebo jestli naopak ono zlo nevyvolává s cílem využít ho pro "správné" účely. Tím by ovšem manévroval jak politiku, tak vědu do oblasti, pro kterou nejsou určeny: do oblasti umění nemožného.

Vytisknout