Čím dnes žije Česká republika

25. 1. 2010 / Jan Čulík

V neostalinském období posrpnové takzvané "normalizace", kdy bylo Československo kolonií Sovětského svazu, v níž vládli prosovětští kolaboranti, měli učitelé na středních školách ve zvyku o politických svátcích vytvářet ze studentů "živé sochy". Na školních hřištích po celé zemi vytvářeli stovky školáků ze svých těl tvar písmen "KSČ" nebo "VŘSR". V ironické ozvěně této praxe oslavila jedna střední škola v severočeském městě Liberec dvacáté výročí pádu komunismu tím, že 17. listopadu 2009 vytvořila právě takovou obří živou sochu čísla "20" ze studentských těl. Že by bylo obtížné zbavit se starých zvyků?

Komentátor Karel Dolejší poukazuje na to, že kýčovité prvky těchto oslav nejsou pouze pozůstatkem komunismu. Podle jeho názoru hrál kýč důležitou roli v české disidentské kultuře už před pádem komunismu. Kýč rozkvetl po vítězství demokratické revoluce r. 1989, kdy "prezident filozof" Václav Havel pozval Franka Zappu a Michaela Jacksona na svůj "pohádkový" Pražský hrad a ozdobil ho obřím srdcem z neónového osvětlení.

Avšak navzdory tomu, co šíří česká média, v obyvatelstvu České republiky vládne ze současné politické situace hluboká deziluze. Podle průzkumu veřejného mínění, který provedla v listopadu 2009 organizace STEM, jen 11 procent českých občanů zastává názor, že dvacet let od pádu komunismu "je dobrou dobou" , a 57 procent je přesvědčeno, že toto období "nebylo nejšťastnějším obdobím české historie.

Takové názory se mohou zdát překvapivé vzhledem k tomu, že Češi se za posledních dvacet let mají mnohem lépe než kdykoliv předtím za poslední dvě století. Většina českých měst a vesnic nyní vypadá bohatě. Centra měst byla nádherně zrestaurována. Zatímco za komunismu měli lidé zaručenu plnou zaměstnanost, jejich spotřebitelské možnosti byly omezené. Lidé měli více času, ale daleko méně příležitostí. V současnosti Češi sice mají dlouhou pracovní dobu, ale zdá se, že mnoho z nich je relativně bohatých. I když je k dispozici daleko méně sociálních služeb, existuje daleko více podnikatelských příležitostí. Za komunismu byli Češi uzavřeni ve své zemi, nyní cestují po světě zcela běžně. Tisíce mladých Čechů studuje na západních univerzitách a pracuje v zahraničí. Proč jsou tedy Češi tak nespokojeni?

Určité vysvětlení všeobecné deziluze nabízí článek od Martina Komárka, který vyšel v nejčtenějším "seriozním" českém deníku Mladá fronta Dnes dne 19. listopadu 2009. Komárek je novinář starého stylu, který kdysi ve svých komentářích chválil "socialismus" a vládnoucí komunistickou stranu. Po roce 1989 vyměnil kabát a je nyní považován za pravicového komentátora. Ve své reakci na výše zmíněný průzkum veřejného mínění píše Komárek bez okolků, že jeho spoluobčané se mýlí. Podle jeho názoru je současný režim v České republice nejlepším možným světem, jiná alternativa neexistuje a 57 procent českých občanů by se mělo probudit. Asi o dva dny později urazila Mladá fronta Dnes své čtenáře ještě víc: vydala rozhovor s psychologem Stanislavem Hubálkem, podle něhož se tolik Čechů neradovalo z výročí pádu komunismu prostě proto, "že velká část národa je hloupá".

Takovéto komentáře v médiích občany v České republice iritují a přispívají k vzniku toho, co charakterizoval bývalý prezident Václav Havel jako "blbou náladu". Čeští novináři si myslí, že právě oni rozumějí všemu nejlíp, a odcizené veřejnosti vnucují své zjednodušené názory . Čeští politikové ignorují veřejné mínění. Už několik let nezískala žádná politická strana v ČR ve volbách výraznou většinu a české vlády s naprosto minimálním parlamentním mandátem často realizují radikální politiku, která je v přímém rozporu s názory většiny voličů. V České republice sice vznikly demokratické instituce, většinou za pomoci Evropské unie během přípravy na vstup do EU, ale politikové je nepřijali za své, argumentuje Jiří Pehe, bývalý poradce Václava Havla. Neexistuje demokratická kultura, neexistuje veřejná sféra. Demokracie v České republice byla zprivatizována, konstatuje Pehe. Podle jeho názoru se české politické strany nechovají jako politické strany na Západě. Nehájí veřejný zájem. Podobají se spíše soukromým firmám. Obchodují s mocí a s vlivem.

Odcizení, které vládne v české veřejnosti, je zjevně intenzivní: mnoho lidí pohlíží na komunistickou éru se sentimentalitou (byli mladí a "všechno bylo dobré"). Na argument, že v současnosti přece konečně existuje v ČR svoboda projevu, lidé namítají, že se při vysoké nezaměstnanosti bojí, že přijdou o zaměstnání, když otevřeně vyjádří svůj názor. Mnoho lidí má pocit, že je dnes v ČR svoboda projevu stejně omezená, jako byla za komunismu a že je nikdo neposlouchá. Lidé mají pocit bezmoci.

Typickým konkrétním příkladem je kontroverze, týkající se plánované výstavby americké vojenské základny u Prahy. V roce 2004 zahájili čeští politikové tajná jednání o rozmístění prvků protiraketové obrany George Bushe, která měla ochránit Evropu a Spojené státy před jaderným útokem z Íránu a ze Severní Koreje. Jak informoval na jaře 2006 list New York Times, měsíc před všeobecnými volbami v České republice požádala česká vláda, aby Spojené státy udržely otázku americké protiraketové obrany v tajnosti, aby se nestala v ČR volebním tématem. Tak se stalo, že návrh vybudovat americkou vojenskou základnu v České republice nebyl součástí předvolebního programu žádné české politické strany. Volby roku 2006 byly nerozhodné: 100 levicových poslanců stálo v parlamentě proti stovce pravicových poslanců a dlouhé měsíce bylo nemožné vytvořit vládu. Pravicové Občanské demokratické straně se podařilo utvořit vládu až v únoru 2007 poté, co na její stranu přešli dva sociálnědemokratičtí poslanci. (Téhož dne americké velvyslanectví v Praze oficiálně požádalo nově utvořenou pravicovou vládu o svolení postavit v ČR americkou vojenskou základnu.) Česká vláda, s parlamentní většinou 1 procenta, zahájila přípravy na výstavbu protiraketové základny navzdory tomu, že z průzkumů veřejného mínění opakovaně vyplývalo, že navzdory intenzivní propagandě ve prospěch amerického protijaderného štítu je 60-70 procent Čechů proti výstavbě základny. Lidový odpor proti rozmístění amerických jednotek na území České republiky není příliš překvapivý, protože tam byla v letech 1968-1989 rozmístěna sovětská vojska. Většina českých novinářů a politiků začala považovat výstavbu protiraketové základny za symbolické gesto, signalizující, že je Česká republika nyní "přímou součástí Západu" a že mezi Spojenými státy a Čechy existuje "mimořádně důvěrné přátelské pouto". (Tuto představu brutálně zlikvidoval Zbigniew Brzezinski v rozhovoru pro Českou televizi dne 16. listopadu 2009.)

Dokonce i pověst Václava Havla byla poškozena v souvislosti s kontroverzí týkající se amerického protiraketového štítu. Havel, hrdinská postava úsilí vytvořit v Československu za komunismu alternativní občanskou společnost, plně podpořil názor, že Česká republika musí přijmout americkou protiraketovou základnu. Zdá se, že neporozuměl novému, nezávislému občanskému hnutí, které vzniklo v důsledku vlny odporu proti projektu amerického štítu.

Poslední česká pravicová vláda s jednoprocentní parlamentní většinou prosadila různá nepopulární opatření (jako například platby u lékaře a v nemocnici) musela odstoupit, když ji na jaře r. 2008 parlament vyjádřil nedůvěru. Bylo to v době, kdy Česká republika ještě zastávala půlroční rotační funkci předsednictví Evropské unie. Od té doby až do nynějška vládne v České republice nevolená dočasná úřednická vláda. V září 2009 zrušil Ústavní soud ČR rozhodnutí parlamentu uspořádat na podzim r. 2009 předčasné volby. Shledal důvodnou stížnost jednoho poslance, který zdůraznil, že byl zvolen na čtyři roky a za žádných okolností se předčasně nevzdá svého platu.

Takto to vypadá na české politické scéně v poslední době, avšak lidé vyjadřovali frustraci už během celého postkomunistického dvacetiletí. Začátkem devadesátých let přislíbil Čechům tehdejší pravicový "hospodářský guru" Václav Klaus, který se tehdy stal premiérem, že se jejich země rychle promění ze zaostalého komunistického státu v dynamického hospodářského tygra. K tomu nedošlo. Většina ekonomiky byla zprivatizována pochybnými metodami. Lidé považují tuto skutečnost za neférovou. Dodnes zastává mnoho Čechů názor, že jste-li bohatý, jste podvodník. Jezdit v bílém bavoráku je v ČR stigmatem. Postkomunistické reformy přinesly jen relativně malou míru prosperity. Ta je založena především na kompletování součástek vyrobených jinde v konečné výrobky. Naděje, že by se mohla Česká republika octnout na špičce technologického rozvoje, se nesplnily. Země se potýkala s celou řadou hospodářských a politických skandálů. Existují problémy se školstvím. České vysoké školy a výzkumné ústavy jsou nyní pod tlakem bezskrupulózních podnikatelů, kteří se snaží zprivatizovat akademický výzkum ku prospěchu svých soukromých podniků.

Je možná pozoruhodné, že navzdory veškeré této frustraci zůstává politická podpora pro obě hlavní politické strany v České republice stabilní, jak na to poukazuje Tim Haughton, politolog z Birminghamské univerzity. Obě hlavní politické strany, levicoví sociální demokraté a pravicoví občanští demokraté, mají trvale podporu 30 -- 35 procent voličů. Proč však hlasují Češi pro politické strany, jimž nedůvěřují? Zdá se, že Češi zastávají názor, že všichni politikové jsou zkorumpovaní a nedá se proti tomu nic dělat. Pocit nespokojenosti však zůstává široce rozšířený.

Má literatura ve společnosti vliv?

Jak na toto všechno reaguje kultura? Jak jsme se zmínili výše, názory většiny českých médií jsou relativně jednotné. Tak jako za komunismu se snaží média šířit představu, že existuje jen jediný, "správný", "západní" pohled na skutečnost a ti, kdo takový názor nezastávají, nejsou "jedni z nás". Reklama a marketing hrají v české společnosti významnou roli, možná více než na Západě, protože je v ČR reklama levná a dostanete za své peníze daleko větší množství reklamních služeb. Když převzala telekomunikační společnost O2 před několika lety Český telekom, pokryla skoro všechno v Praze svou reklamou, dokonce i celý jeden most přes Vltavu.

Nová česká literatura vzniká, ale její dopad je daleko menší, než tomu bývalo za komunismu, kdy literatura nahrazovala politiku. Petr Bílek, profesor české literatury na Karlově univerzitě v Praze, dělí historii české literatury v postkomunistické éře na tři etapy. Během první etapy, v raných devadesátých letech, byl knižní trh zaplaven stovkami titulů, které byly za komunismu zakázány. Pro veřejnost bylo však neobyčejně obtížné přijmout všechna tato literární díla najednou, zvlášť když se v nové éře najednou zdála být irelevantní. Tak čtenáře staré knihy rychle začaly nudit. V druhé etapě lidé netrpělivě očekávali, že se ve svobodě objeví nové velké literární talenty, ale toto očekávání bylo zklamáno. Pak nastala etapa číslo tři, která stále trvá. V této etapě je literatura objektem mediální manipulace. Podle Bílkova názoru vznikla kultura "jednodenních zázraků": tisk objeví "jedinečný nový literární talent" udělá z něho mediální celebritu a za pár týdnů je spisovatel zapomenut.

Je však nutno říci, že existují autoři, kteří stojí za zmínku a za čtení. Jáchym Topol (nar. 1962), jehož charakter a autorský talent utvořila undergroundová kultura za komunistické éry, vytvořil svým románem Sestra (1994, anglicky vyšlo jako City, Sister, Silver, 2000) drsné, psychedelické svědectví o destabilizujícím chaosu, který zažili začátkem devadesátých let příslušníci jeho generace po pádu komunismu. Michal Ajvaz (nar. 1949) je autorem celé řady komplexních, postmoderních narativů, napsaných charakteristickým stylem (Druhé město, 1993, Tyrkysový orel, 1997). Ajvazovy texty jsou spojovány s hlubokou filozofickou kontemplací. Michal Viewegh (nar. 1962), jediný současný český spisovatel, který se dokáže svým psaním uživit, je autorem více než dvaceti vysoce populárních, jak je sám sebekriticky charakterizuje, "komerčních" románů, připomínajících díla, jako je Sex ve městě či Deníky Bridget Jonesové. Tyto knihy líčí, často komickým a ironickýmzpůsobem, život yuppies v dnešní České republice. Viewegh často používá postmoderních triků s různými úrovněmi vyprávění a s různými metanarativy. Jeho dílo bylo přeloženo do více než deseti evropských jazyků, avšak anglicky vyšlo z toho, co napsal, jen velmi málo. Snad nejzajímavějším současným autorem, v každém případě, pokud hledáme spisovatele, kteří jsou schopni zachytit étos a hodnotový systém současné české společnosti, je Emil Hakl (nar. 1958). Jeho romány a povídky (O rodičích a dětech, 2002, které vyšly anglicky jako Of Kids and Parents, 2008 a O létajících objektech, 2004, zkoumají podstatu lidských vztahů na pozadí traumatizujících událostí moderní středoevropské historie a uprostřed pocitu nepokoje, vyvolaného zkušeností života v české současnosti.

Avšak skutečnou renesanci od pádu komunismu zažila kinematografie, nikoliv literatura. Za posledních dvacet let vzniklo v České republice asi 300 hraných filmů; možná tak padesátka z nich může být považována za důležitá díla, která si zaslouží mezinárodní pozornost. Po řadě českých hraných filmů, vzniklých začátkem devadesátých let, které se snažily vyrovnat se s traumatem útlaku za komunismu, došlo poté, co byla česká kinematografie zprivatizována, ke krátké pauze. Během tohoto období vznikla celá řada "komerčních" komedií, zaměřených na masového diváka. Avšak od konce devadesátých let se na scéně objevila nová generace mladých filmových režisérů, většinou kolem třiceti a český film produkuje od té doby velmi kvalitní díla.

Tři nebo čtyři režiséři starší generace dál natáčeli v devadesátých a nultých letech významné snímky: Jan Švankmajer, Karel Kachyňa a Věra Chytilová. Animátor Jan Švankmajer (nar. 1934) šel vždy vlastní cestou a stojí tak trochu mimo hlavní proud české filmové tvorby. Jeho experimentální surrealistické krátké filmy vedly k vzniku koherentních, celovečerních uměleckých děl s hlubokým filozofickým podtextem, jako je například Lekce Faust (1994), podobenství o lidském životě, které varuje, že je člověk osudově určen svými pudy a svou biologickou podstatou, či jako Otesánek (2000), který varuje člověka proti jeho instinktivní arogantní touze měnit obvyklý řád věcí, a Šílení (2005), kde autorův pesimismus dosahuje největší intenzity. Ve filmu Šílení argumentuje Švankmajer, zjevně na základě zkušenosti z postkomunistické České republiky, že se lidé buď chovají jako sobci a výstředníci, anebo používají vůči svým bližním iracionální krutosti.

"Nestor české kinematografie" Karel Kachyňa (1924-2004) natočil celkem více než šedesát hraných filmů. Některé z nich vznikly od pádu komunismu a jsou to všechno díla pozoruhodných kvalit. Možná nejsilnějším z nich je Poslední motýl (1990), film o slavném francouzském mimovi, který skončí za nacistické okupace v židovském ghettu v Terezíně, kde má spolu s tamějšími židovskými dětmi uspořádat představení pro delegaci Mezinárodního Červeného kříže. Herec využije představení k tomu, aby jeho prostřednictvím sdělil mezinárodním inspektorům, že nacisté v táboře vraždí lidi. Poslední motýl je typicky středoevropské dílo v tom smyslu, že argumentuje, že umění může být útěchou, když člověk čelí smrti. Věra Chytilová (nar. 1929), která proslula v šedesátých letech svým raným feministickým experimentem Sedmikrásky (1966), pokračuje v natáčení drsných společenských komentářů až do současnosti. Nejnovější z nich jsou Šťastné chvilky bez záruky (2006), film založený na zkušenostech psycholožky, přítelkyně Chytilové, o tom, jak si lidé dělají ze života peklo.

Avšak nejvýznamnější je dílo mladé režisérské generace. V ní sílí hlas režisérek, jako jsou Alice Nellis a Michaela Pavlátová. Alice Nellis natáčí sofistikované analýzy mezilidských vztahů, zejména v rodinách (Ene Bene, 1999, Výlet, 2002), nejnověji se tomuto tématu věnuje v Tajnostech (2007), kde se navrací motiv vykořeněnosti a zmatku, tentokráte v portrétu nespokojené pražské středostavovské manželky středního věku. Bohdan Sláma zahájil svými filmy Divoké včely (2001) a Štěstí (2005) v první polovině nultých let trend filmů analyzujících život chudých a vyloučených členů společnosti. Štěstí lze také interpretovat jako příspěvek k debatě o budoucnosti českého národa, jehož kulturní dědictví je ohroženo současnými globálními politickými a hospodářskými tlaky. Provokatér a mystifikátor Petr Zelenka také kreslí ve svém filmu Knoflíkáři (1997) obraz nepokojné, chaotické a destabilizované české společnosti, jejíž život určují náhodné shody okolností, jichž si lidé nejsou vědomi. Populární filmový režisér Jan Hřebejk nabízí divákům osobní interpretaci různých traumatizujících období moderní české historie. Z jeho díla je snad nejvýznamnější film Musíme si pomáhat (2000), o dilematech a tlacích, jimiž lidé trpěli za nacistické okupace -- pro Hřebejka jsou v tom zjevné obdoby s životem za komunismu a jeho názor je smířlivý: lidé by neměli být obviňováni z toho, jak se chovali za totalitního režimu, protože nikdo si nedokáže představit, pod jak intenzivním byli tlakem. Nudu v Brně (2003), vážnou komedii Vladimíra Morávka o samotě, o společenských zvyklostech a mezilidských vztazích, právem charakterizovali někteří čeští filmoví kritikové jako nejlepší film vyrobený v České republice od roku 1989.

Současná česká kinematografie dokazuje, že navzdory všem politickým a hospodářským tlakům a navzdory všeobecnému zklamání a komerční manipulaci jsou nezávislí, originální a talentovaní umělci, kteří působí v České republice, schopni sebereflexe a reflexe o stavu společnosti. Zabývají se otázkami všeobecné platnosti, které promlouvají k lidem kdekoliv na světě.

Vytisknout