Češství, česká státnost a Masaryk -- jako diskutabilní problémy? (1)

2. 2. 2010 / Miloš Dokulil

Určitě tím prvním, co by mělo být předmětem zkoumání, jsou ovšem fakta. Ta se mohou jinak jevit současníkům, a opět jinak generacím, které se k jejich poznání dostávají již jen zprostředkovaně. A ať už se fakticky přihodilo cokoliv kdekoliv, nemají všichni lidé z vlastního před-chozího života tytéž zkušenosti. Každá událost jako zpráva se možným jejím svědkům zároveň dostává v nějaké dílčí deformaci. Nemůže být nikdy podána v úplnosti. Nepřipouští to ani kapacita lidských prostředků reprodukce informací. Přitom hned sám výběr "faktů", které se jeví jako podstatné, je automaticky jejich výchozí interpretací. Případní adresáti takových zpráv je okamžitě podvědomě či vědomě dále dešifrují, a to podle svých vlastních životních zkušeností, ustálených názorů, ne-li kýžených potřeb. Nelze podcenit ani citový vztah k předmětné tématice.

Již z toho, co bylo právě letmo naznačeno, vyplývá, že neexistují žádná "čistá fakta". Veškerá "fakta" jsou nějak zprostředkovaná, podle rozmanitých kritérií buď vyzdvihovaná, anebo potlačovaná; a tudíž i jako "fakta" stávají se "předvařenými" plody již výchozí podvědomé interpretace uskutečněné následně jejich "koncipientem" (autorem zprávy) dalšími výslovnými hodnotícími formulacemi. Jedná se pak jen o okatý komentář těchto nějak už předem režírovaných "fakt". I kdyby tu nebyla okamžitě žádná "společenská objednávka", ani autoři historických, politických nebo sociologických textů nežijí ve vzduchoprázdnu a touží svými pracemi posloužit koncepcím, které sami vyznávají. Když sami mají pocit, že v sobě rezonují "potřeby doby", mohou uspokojit svou misijně vnímanou touhu oslovit společenství.

Školení historikové dobře znají pozitivistické iluze z počínajícího 19. století, kdy vznikla hypotéza objektivity historiografické práce tehdy vyhlášenou metodou "nůžek a lepidla". Už ty "nůž-ky" zrádně předznamenávají osobní kritéria autora a z nich odvozené priority výběru materiálu a jeho relevance. --- Také četnými přejímkami od mnoha proslulých jedinců citovaná Guizotova pasáž si teď zaslouží reprodukování. "Nebýt republikánem ve dvaceti je důkazem, že tu chybí srdce; být jim ale ve třiceti je důkazem, že chybí hlava." Jinými slovy: nemělo by se očekávat, že člověk zůstane se svými postoji "zakonzervován" na úrovni počátku své dospělosti. V nás všech by měla setrvávat celoživotní potřeba konfrontace získávaných poznatků se seriózně prezentovanou realitou. Ta historická "realita" je svými možnými osvity skoro tak proměnlivá jako její aktéři...

Jakmile nějak odezní aktuální čas, stává se "historií". Čím je současníkům? Není to jen teoretická otázka. Už vrstevníci se liší svými prioritami, výchovou i nabytou zkušeností. Navíc vedle sebe žije víc generací. Jejich start do života má své specifické parametry dané vědeckými předpoklady doby, její kulturou, sociálním a technickým zázemím, hmotným zabezpečením a zdravotně-hygienickými možnostmi nekonče. Z toho plyne známý nám problém psychologie "otců a dětí". Ne teprve od Turgeněva; takže také "genderově": "matek a dětí" (nebo líp "rodičů a dětí, ne-li prarodičů"). Naposledy upozorňovali postmodernisté, že každé vyprávění je již nějak převyprávěním. Dodejme: při generačně různých adresátech informace se jakýkoliv výchozí text rozprskne do vějíře různých jeho interpretací. Z toho pak plyne nakonec potřeba znovu se vracet k již nějak pojatým příběhům, včetně dějin a jejich aktérů.

Děje jsou pak znovu "přepisovány"; z řady důvodů. Ne že by nutně novější historické práce byly automaticky něčím lepší. Budou určitě především "jiné", už nabytými zkušenostmi života z nového odstupu. Také novým možným, zpravidla širším zarámováním těch událostí. Je tu hned ovšem problém, který také historikové dobře znají: možná problematické předpoklady k tomu, aby se autor "adekvátně" vcítil do událostí, které popisuje (a vysvětluje!). Je příznačné, že touto otázkou se na konci výše již jednou citovaného "pozitivistického" 19. století naléhavě zabývali hned dva autoři, W. Dilthey a W. Windelband. V epoše nesmírného na tehdejší dobu rozvoje "exaktních" věd považovali za nezbytné vymezit z hlediska "vědeckosti" status historiografie. Aniž bychom se teď zabývali podrobnostmi, oba myslitelé souhlasně vymezili specifičnost historiografie -- na rozdíl od zobecňování v přírodovědách -- právě jedinečností jejího předmětu a nutnou způsobilostí vcítit se do klimatu doby a osobností, které jsou předmětem výzkumu.

Kruhem se můžeme vrátit na začátek celé této úvahy. Všechno nějak jedinečné připouští subjektivně různé postoje a hodnocení. Přitom tu nepřehlédnutelně je vždy jiný rámec událostí a jejich možné priority. Perspektiva novějšího času mívá k dispozici zpravidla některé lepší prostředky zkoumání, ne-li také materiál, který buďto nebyl původně k dispozici, anebo nebyl okamžitě považován za směrodatný, takže unikl pozornosti. Nelze ani vyloučit, že některé analogie (ač potenciálně zavádějící) mohou být aktuálně plodné. Z výše již uvedeného automaticky plyne, že žádný záznam, popis či hodnocení nějakých lidských dějů nemá povahu absolutního zjištění. (Kupodivu ani v přírodních vědách neznáme žádné "konečné pravdy"!) Sám respekt k "věcným faktům" je jen nutným, ale nikoli postačujícím východiskem jak popisu dění, jeho aktérů i institucí, tak jejich hodnocení.

(Možná je dobře, že začala diskuse kolem otázek zmíněných v nadpisu. Nezdá se, že bychom měli nějak zvlášť povzbudivou situaci ve svém vlastním českém "občanství". Přitom za pár týdnů dojde k 160. výročí narození T. G. Masaryka, jehož význam pro českou realitu jako kdyby už byl příležitostí pouze k nezávazné jazykové hře.)

Vytisknout