Haiti v mediálním kaleidoskopu

2. 2. 2010 / Jindřich Kalous

Tento skoro zapomenutý pocit se mi vrátil a bůhvíproč mě ovládá od samého začátku vnímání mediálních zpráv o situaci na Haiti po zemětřesení. Obraz, který poskytují, je zřejmě pro dnešní média charakteristický: Záplava nesouvisejících a často protikladných obrazů, z nichž nelze poskládat nic smysluplného, natož si na takovém základě udělat nějaký rozumný názor. Navíc ale v češtině k tématu postrádám i některé informace, které považuji za podstatné. Proto mi snad bude odpuštěno, když teď vzdám snahu o nějakou ucelenou analýzu nebo břitký komentář a nechám následující text ve formě velice podobné té hromádce barevných sklíček. Jeho cílem je doplnit to, co už napsali a řekli povolanější (nebo drzejší), o několik nepříliš často zmiňovaných skutečností a možná nečekaných souvislostí.

Historie

Těžko říci, do jaké míry je historie Haiti přímou příčinou dnešního stavu tamní společnosti a zda z ní lze vyvozovat dějinnou podmíněnost nebo dokonce nutnost kolapsu státní správy. Málokterá země má tak zoufalé dějiny plné násilí a vměšování ze strany mocnějších států. Španělé vyvraždili odhadem 8 miliónů indiánů na Hispaniole za 40 let od Kolumbova přistání a protože pak na jejich plantážích neměl kdo pracovat, začali na ostrov dovážet černé otroky. Francouzská kolonie vznikla v západní části ostrova poté, kdy se tam začali usazovat francouzští piráti. Ti však otroky potřebovali také a tak je svým španělským sousedům nejdřív jednoduše kradli. Po legalizaci francouzské koloniální správy (1697) se však i tato koloniální mocnost do obchodu s otroky na Haiti aktivně zapojila. Přes 100 let vytvářelo Haiti celou čtvrtinu bohatství, které do Francie plynulo z její koloniální říše. Polovina evropské spotřeby kávy a třtinového cukru byla v těch dobách zajišťována dovozem z Haiti. Po haitské revoluci v r. 1804 to byly - přes všechny krásné zásady vepsané v jejich tehdy zbrusu nových ústavách, k nimž se dodnes my "demokrati" odvoláváme - právě mladé USA a napoleonská Francie, které nehodlaly strpět podvratný vliv republiky osvobozených otroků na prosazování svých mocenských zájmů a na možný růst rizika bojovných nálad mezi černými otroky v USA a ve francouzských koloniích. Málo se zdůrazňuje podíl reparací, které vládě samostatného Haiti vnutila Francie jako podmínku uznání jeho samostatnosti, na dlouhodobém hospodářském skomírání státu. Francouzští auditoři, kteří na Haiti narukovali v r. 1825, aby ocenili jeho účetní hodnotu, do ní zahrnuli i všechno černošské obyvatelstvo včetně vládních ministrů. I jim přiřadili hodnotu podle cen běžných v obchodu s otroky. Takto stanovená částka 150 miliónů tehdejších zlatých franků (někteří tvrdí, že šlo zhruba o dvojnásobek skutečnosti) by dnes odpovídala (v cenové úrovni roku 2003) asi 22 miliardám amerických dolarů. Haiťané tyto reparace spláceli do r. 1922 (jiný pramen uvádí až do r. 1947), na jejich úhradu šlo 70% toho, co bychom dnes nazvali HDP, a v letech, kdy se neurodila cukrová třtina, si na reparace museli vypůjčovat - včetně úroků - často až dvojnásobek toho, co Francii odváděli. Vypůjčovali si - jak jinak - ve francouzských bankách, takže Francie na tom vydělávala dvakrát... Ale ani USA nepřišly při těchto transakcích zkrátka, protože většina peněz na a z Haiti tekla přes účty v amerických bankách. Psát o okupaci Haiti USA v l. 1915-34 a vládě klanu Duvalierů 1957-86, o "užitečnosti" Haiti v jeho tehdejší i současné podobě jako součásti sanitárního kordónu proti castrovské Kubě, natož o současném politickém vývoji, by už bylo nošením dříví do lesa. A rozebírat zde situaci kolem presidenta Aristida se vymyká účelu a rozsahu tohoto textu. Stačí snad jen napsat, že v dějinách vztahů USA s Latinskou Amerikou by se těžko hledal výstižnější příklad aplikace Monroeovy doktríny.

Přírodní bohatství

Málo se píše o zásobách ropy v karibské oblasti. Haitští aktivisté poukazují na to, že si je nadnárodní společnosti "schovávají" na dobu, kdy začne docházet ropa na Středním Východě. Proto také - aby se umožnil přístup velkých tankerů - byly zprivatizovány oblasti existujících i potenciálních kapacitních přístavů. Haiti však má i zásoby zlata, mědi a stavebního kamene a zkouší se tam pěstování dávivce černého (Jatropha curcas), což je keř využitelný pro získávání biopaliv. Kam toto bohatství poplyne, až se začne naplno využívat, si laskavý čtenář jistě odvodí sám, stejně jako že toto může být dostatečný důvod, aby někomu vyhovovala situace, kdy místní vláda v podstatě neexistuje a tudíž není nutno jakkoli se na ni ohlížet.

Životní prostředí

Na Haiti se na hornatém a velmi členitém území velkém jako Morava tísní více než 9 miliónů lidí. Většina z nich nemá přístup k elektřině ani jinému zdroji energie pro domácnost než k palivovému dřevu. Přidejte k tomu primitivní zemědělské hospodaření trpící nedostatkem moderních osiv a hnojiv. Výsledkem je masivní odlesnění, které zlikvidovalo většinu haitských lesů a zhoršuje účinky četných hurikánů pravidelně následujícími velkoplošnými sesuvy půdy. Někteří zahraniční autoři poukazují na to, že největším problémem Haiti je přelidnění a tvrdí, že hlavní příčinou katastrofální bídy na Haiti je sebevražedné chování haitské populace podobné tomu, které kdysi vedlo k vymření většiny obyvatel Velikonočního ostrova. Na taková tvrzení místní aktivisté pochopitelně reagují podrážděně. Kdyby mezinárodní organizace jako MMF nebo Světová banka místo hájení zájmů světového finančního kapitálu a přímé podpory jím vlastněných textilních robotáren chtěly opravdu účinně pomoci haitskému obyvatelstvu, měly by se soustředit právě na podporu získávání obnovitelných zdrojů energie pro haitské domácnosti a udržitelného zemědělství sloužícího potravinové soběstačnosti Haiti.

Haiťané

Je příznačné, že v českých médiích se vůbec neobjevily názory haitských aktivistů, kteří zřejmě mají mezi tamní veřejností značnou podporu. Nepřehlédnutelná je v této souvislosti postava Marguerite Laurent alias Ezili Dantó. Tato v USA vystudovaná právníčka, společnice advokátní firmy, bývalá poradkyně svrženého presidenta Aristida, básnířka, tanečnice, performerka, novinářka, publicistka a velice aktivní internetová bloggerka (a k tomu všemu ještě mimořádně krásná žena) vede nevládní organizaci HLLN (Haitian Lawyers Leadership Network), která má široký záběr - od boje za lidská práva a nastolení demokratického politického systému s participativními prvky přes snahy o zlepšení sociální situace v zemi bez kurately cizích mocností a mezinárodních organizací, přes uplatňování práva na využití domácího bohatství ve prospěch domácích obyvatel až po vytváření pravdivého mediálního obrazu o skutečném charakteru, schopnostech a potřebách Haiťanů. Za svůj bloggerský nick si vybrala jméno jedné z bohyň kultu vúdú - Ezili Dantó je postava matky-ochránkyně i bojovnice, patronky pracujících žen a svobodných matek, která své chráněnkyně vede k aktivitě v duchu "naučím tě využít příležitosti, ale musíš se přičinit sama". HLLN kromě mnoha jiných aktivit vypracovala koncepci ekonomického rozvoje Haiti postavenou na domácích zdrojích a prosazení práva Haiťanů disponovat jimi, na podpoře soběstačného domácího zemědělství sloužícího především domácímu obyvatelstvu, na svépomocné a neformální ekonomice a na 2 miliardách dolarů, které haitská diaspora každoročně posílá do své vlasti. Návrhy obsahují řadu konkrétních kroků, které však směřují proti zájmům nadnárodního kapitálu a politice některých zainteresovaných zemí i mezinárodních organizací, které jej podporují. Z Haiti pocházejí i některé mezinárodně významné osobnosti, na něž se teď haitští aktivisté z ostrova i z diaspory obracejí se žádostí o pomoc - např. Michaëlle Jean, současná kanadská generální guvernérka, tj. zástupkyně britské koruny jako formální hlavy kanadského státu, předtím významná novinářka, dostala kanadský azyl jako dítě spolu se svými rodiči-politickými uprchlíky za vlády Duvaliera v 60. letech.

"Mezinárodní pomoc" jako pokračování kšeftu

Vydělat se dá i na vnucené mezinárodní (čti: americké) potravinové tzv. pomoci. Ještě v polovině 80. let bylo Haiti soběstačné v produkci rýže. Pak však přistoupilo na "doporučení" MMF v celní politice, vysloužilo si jeho pochvalu za podporu volného obchodu a bylo zavaleno přebytky dotované americké rýže, která následně výrazně zdražila. Výsledek? Za prvé - stalo se na této "pomoci" závislým, za druhé - po jejím zdražení si ji právě ti nejpotřebnější nemohou dovolit. Existence největšího haitského slumu, třistatisícového "Slunečního města" (Cité Soleil), který vznikl poté, kdy zemědělci připravení o živobytí odešli do hlavního města, je přímým důsledkem této politiky. Hladové bouře roku 2008 jsou ještě v živé paměti a kdysi bohaté a úrodné Haiti aspiruje na jedno z čelných míst mezi 22 zeměmi světa, které jsou podle varování OSN nejvíce ohroženy nedostatkem potravin. Jediný demokraticky zvolený president Haiti po pádu Duvalierů, Jean-Bertrand Aristide, byl násilím svržen za účasti USA hned dvakrát (1991, 2004) a současná vojenská přítomnost sil OSN je jen špatně skrývanou formou vojenské podpory jeho odpůrců z řad příslušníků místní kompradorské buržoazie a šéfů místních poboček nadnárodních firem, jako jsou Wal-Mart nebo Walt Disney. Ty dobře prosperují především díky skutečnosti, že běžná mzda jimi zaměstnávaných dělníků je dolar denně, což pokrývá jejich životní náklady nanejvýš z jedné čtvrtiny. (Už jste koupili svým dětem disneyovské pyžámko s barevnými zvířátky nebo Sněhurkou a sedmi trpaslíky? A jestlipak víte, kde bylo vyrobeno? Prodává se za 12 dolarů, z čehož mzdové náklady ve výrobním závodě dělají necelých 7 centů.) Ani tato míra vykořisťování však zřejmě těm, kdo z ní profitují, nestačí. Z každého dolaru pomoci, který různé charity vymámily z lidí po celém světě, se 99 centů cestou "ztratí" a jediný cent se utratí na místě - ale skoro výhradně tam, kde to vidí kamery světových televizí. Do míst skutečné potřeby na zničená předměstí a do chudých čtvrtí se však z těchto zdrojů nedostane nic s poukazem na špatnou bezpečnostní situaci. S tím kontrastuje věcný přístup Číny, Kuby a Venezuely, které byly na místě jako první bez velkého mediálního humbuku v oblastech, kde bylo nejhůř. Vojenská "pomoc" USA spočívá v tom, že přednostně odbavuje lety s unesenými "sirotky" (Kdo kontroloval, zda jsou jejich rodiče naživu?) do USA a Holandska, což je doprovázeno titulky světových médií o miliónu sirotků. (Kolik rodičů by muselo zahynout? Kdo se nám snaží namluvit, že při celkovém počtu obětí 150 - 200 000 osiří milión dětí?). A na druhé straně kompletní polní nemocnice organizace Lékaři bez hranic (snad jediné, která většinu vybraných peněžních darů spotřebuje opravdu pro účel, který deklaruje) nedostane povolení k přistání, protože o prioritě odbavování letů rozhoduje americká armáda. Opravdu potřebuje Haiti americké mariňáky víc než potraviny, pitnou vodu, léky, lékaře?

Český přístup

Plně se projevuje v médiích i v různých internetových diskusích. Haiťané jsou podle těchto rasistických výkřiků zkrátka primitivní, negramotní, líní, špinaví, krutí černoši, vyznavači krvavého kultu vúdú, jejichž hobby je navzájem se na potkání vraždit, nejsou schopni si vládnout sami a svůj osud si zaslouží. Kdyby byli aspoň tak "hodní" jako domorodci v sousední Dominikánské republice, která přece tak krásně prosperuje - copak nevidíte ty stovky hotelů v jejích turistických destinacích, kde vděční Dominikánci za pár šupů šťastně slouží cizincům jako pinglové, pokojské, liftboyové, pradleny a jiní poskoci...? Vrcholem idiotismu byl komentář "Haiti je malé a daleko, ale teď tak blízko" na iDnes od Teodora Marjanoviče, který se 14. ledna, dva dny po katastrofě, rozplýval nad tím, že prý haitská vláda odolala pokušení přijmout venezuelskou nebo kubánskou pomoc, která by byla jen pláštíkem "pro šíření komunistických mocenských choutek" (sic!). Kdyby si pán aspoň na netu přečetl to, co si může přečíst kdokoli včetně mě - jak to, že Mladá fronta Dnes pána ještě zaměstnává? Ale teď už konečně vím, co znamená v názvu jejího portálu to "i"... Další lumen na stejném portálu, jistý pražský japík blogující pod jménem Milan Perník, opatřil svůj příspěvek titulkem "Zbytečné slzy nad Haiti"... To už snad ani žádný jedovatý komentář nepotřebuje. Snad jen tolik: Chtěl bych vidět (ne že bych jim to přál, chraňbože...) Pražáky, co by dělali, kdyby jich 10 - 20% rázem zahynulo a kdyby se jim obrátilo v ruiny 90% pražských budov včetně veškeré infrastruktury nutné pro zvládání katastrof. Pod tenkou civilizační slupkou se v mozcích všech těch pražských mudrlantů, malujících na zeď Haiťany jako čerty na Zemi, skrývá dědictví po miliónech generací našich předlidských i lidských předků, nelišící se zásadně od toho, co tam má kdokoli jiný na zeměkouli, takže těžko si lze v krizi takového rozsahu představit jiné vzorce chování. A buďte si jisti, že rasa nebo barva pleti v tomto případě nejsou žádné kritérium.

Co dál?

Někomu to možná bude znít jako čisté bláznovství, ale jednou z kampaní, které vede HLLN, je požadavek získat zpět reparace, které Haiti bylo donuceno platit bývalé koloniální mocnosti. Jejich dnešní hodnota asi 22 miliard USD představuje sumu haitského HDP asi za 5 let. S tím už by se dalo leccos podniknout, kdyby byl nalezen způsob, jak tyto peníze spravovat rozumně. Lidé jako Marguerite Laurent jsou přesvědčeni, že by to Haiťané dokázali, kdyby tu šanci a čas na její realizaci dostali - především kdyby si konečně mohli vytvořit bez zahraničního vměšování vládu podle svého rozhodnutí. Nic z toho za osledních 200 let neměli. Přemýšlejme proto, co konkrétního pro to můžeme udělat my Evropané. Haitský lid si podporu zcela jistě zaslouží - nejen podporu ze strany charit a jiných bohumilých organizací při odstraňování následků zemětřesení. Doufejme, že náš zájem nezmizí ve chvíli, kdy přelétavou pozornost mediálního kaleidoskopu upoutá jiná katastrofa.

Čerpal jsem (nejen, ale hlavně) odtud:

http://www.margueritelaurent.com/index.html ZDE

Vytisknout