Jak se chovali němečtí nacisté v Čechách

2. 2. 2010

V jednom z uveřejněných diskusních textů v BL zazněl pochybovačný hlas o tom, že by na nás Čechy v případě vítězství hitlerovského Německa čekal hořký osud s perspektivou poněmčení a u "rasově nevhodné" části národa i případný odsun na východ, jak to jasně po válce prokázaly materiály týkající se Endlösung (konečného řešení) českého problému. Podobných hlasů zaznělo v našich médiích už více. Faktem je, že se nacisté na konečné řešení připravovali předem se svou příslovečnou "vědeckou" důkladností. Chtěl bych to doložit na své konkrétní zkušenosti příslušníka válečné generace, píše Leo Kutý.

Především celou dobu okupace nám nacistická propaganda soustavně vtloukala nejrůznějšími způsoby do hlavy, že jsme ve srovnání s německou nordickou rasou méněcenní. Nejníže pak stojí židovský untermensch. Dělo se to i celým systémem výuky pouze německých dějin, nikoliv českých nebo světových, a pouze zeměpisu Reichu, nikoliv světového, což byly předměty, které se tehdy vyučovaly z poloviny povinně v jazyce německém, a zákazem výuky dějin české literatury. V hodinách němčiny jsme se museli např. seznamovat s "ideovými prvky myšlení nového nordického člověka" v Goethově Faustu a museli jsme zpaměti zvládnout vůdcův životopis, jakož i druhých pohlavárů, povídání o SS a SA, NSDAP, Hitlerjugnend, BDM, Arbeitsfront a další.

To vše chodili pravidelně kontrolovat nacističtí inspektoři, mezi nimiž svými drsnými až krutými postihy vynikal zejména jistý Werner, který se stal černou můrou pro pražské ředitele, kantory a studenty. Tito páni byli velmi dobře znalí českého jazyka. Odkud, nechť si čtenář vyvodí sám. Díky statečnosti a umu kantorů se ta ideologie dala omezit na nutné minimum a pozornost nás studentů zaměřit na něco jiného. Např. v čem je ten Faust opravdu světovým dílem a že dílo a jeho autora nesmíme spojovat s nacistickým blábolem.

Uprostřed válečných let byla organizována v průmyslovém paláci na výstavišti v Holešovicích opět s německou důkladností provedená megavýstava Grossdeutsches Reich, kam se organizovaly povinné návštěvy včetně především dospělejší školní mládeže. Výstava byla koncipována tak, aby ukázala, že českomoravský prostor byl trvalou součástí velkoněmeckého říšského prostoru a vše, co u nás vzniklo cenného, vděčí za svůj původ německému národu.

Prostě -- Češi, můžete být vděčni za svou existenci nám Němcům. Závěrečná část výstavy, která byla věnována východní frontě, ukazovala, jak stateční vůdcovi vojáci nás chrání před naléhajícími divizemi ozbrojených sovětských podlidí. Buďte tedy rádi, že jsme vás okupovali a zlikvidovali československý stát s jeho masarykovskou demokracií a tím spíš benešovskou.

Druhou takovou skutečností byla existence ústavu při tehdy již pouze německé Karlově univerzitě s názvem Institut für Rassenforschung (ústav rasového výzkumu), který se nacházel v prostorách Tomášského kláštera na Malé Straně. V roce 1943 na podzim se objevil v našich paralelních oktávách představitel tohoto institutu s příslušnou hekenkrajcovou plackou na klopě, hlasitým arijským pozdravem při vstupu do třídy a se strohým ulízaným typickým účesem v doprovodu vyděšeného ředitele. Prostě "nordický vzor".

Procházel mezi lavicemi a pátravým pohledem si nás prohlížel a po chvíli začal prstem jako při selekci v koncentráku ukazovat na jednotlivé žáky se slovem Sie, načež přítomný vyučující pedagog musel zapsat jméno vybraného. Byly nás takto označeny asi dvě třetiny . Pak nám bylo stroze sděleno, že se v určenou dobu dostavíme do zmíněného institutu na psychotechnickou zkoušku. Byli jsme ubezpečeni velmi důrazně, že jde o přísně vědecký výzkum a že se nemusíme ničeho obávat. Ale nedodržení by mohlo mít nepříjemné důsledky.

V institutu hned na počátku všichni byli fotografováni, zejména lebka z různých úhlů pohledu včetně shora a měřena byla i její velikost. Před psychotechnickou zkouškou (otázky a úkoly byly formulovány česky) jsme byli znovu ubezpečeni, že nemusíme mít obavy z nějakých represí a že je jen třeba, abychom s naprostou otevřeností sdělili, jaký obor bychom chtěli studovat, kdybychom mohli po maturitě vstoupit na vysokou školu.

Tím celá věc pro nás skončila až na jednoho spolužáka, shodou okolností primuse třídy. Ten byl po určité době předvolán a byl s ním proveden pohovor přibližně v tomto duchu: Vyhověl jste nejlépe pokud jde o vaše IQ a vaše rasové předpoklady. Proto vám dáváme možnost, abyste po maturitě ihned vstoupil na německou vysokou školu. Před vámi se otevírá velká kariéra. Po vítězném skončení války budeme potřebovat schopné inteligentní příslušníky z řad Čechů, kteří budou pověřováni důležitými funkcemi. A vy k nim patříte a proto vám nabízíme tuto možnost.

Jsme přesvědčeni, že neodmítnete. Nešťastného spolužáka zachránil před tím dalším, co by následovalo, jen totaleinsatz (totální nasazení), kam jsme byli tvrdě odkomandováni. Buď k technische nothilfe nebo k luftschutzu, případně do zbrojního průmyslu. Zmíněný "výzkum" byl proveden i na dalších gymnáziích, jak jsem po válce zjistil. Nešlo tedy o nahodilou věc jedné z pražských středních škol. Naše ročníky už do reichu nešly, tam byl průmysl postižen spojeneckým bombardováním a potřebovali nás v protektorátě.

Tyto řádky nepíšu s pocitem nějaké nenávisti vůči Němcům jako takovým, z pozic nějakého protiněmeckého nacionalizmu. Oba národy, jejichž soužití v minulosti spolu i s menšinou židovskou přineslo v tomto středoevropském "prostoru" mnoho cenného, se staly spolu s Židy obětí hrůzného zla, které eskalovalo ve světové válečné erupci a holocaustu. Se všemi z toho vyplývajícími dlouhodobými tragickými důsledky pro zúčastněné strany.

Mám jenom hluboký pocit neskonalého odporu k ideologii a všem těm silám, které ji zrodily a za ní stály a které toto soužití zničily. A jde mi mráz po zádech, když vidím, že dnes obdobné síly začínají vylézat z děr a ohlašovat svou existenci. V kině Světozor nabitém mladou a střední generací (díky Bohu! ) se 27. ledna promítal vynikající dokument režiséra Morgensterna Zatemněná demokracie, který ukazuje toto "vylézání z děr" u nás v Česku a vazbu na kořeny tohoto zla, které má generace se vším všudy prožila a stále je drží ve své paměti.

Ve filmu se v jednom místě ukazujícím shromáždění neonacistů v Hradci Králové ozve doslova řvaní pozvaného "hosta" ze sousedního Německa. Přesně stejné řvaní se stejnou frazeologií a intonací jako jsme za války měli možnost často slyšet od samého vůdce nebo od jiných jeho souputníků za masového hysterického aplausu shromážděného a zfanatizovaného davu. Mráz mi přejel po zádech. Je to nesmírně varovný dokument. Dnes už ti, kteří vylézají z děr, se poučili a pochopili, že nás už není dobré označovat za národ, který je minderwertig (méněcenný), že je nutné a možné zahrát na zcela jinou strunu.

Autoři onoho zlehčování problému, o nichž se zmiňuji na začátku své úvahy, by měli dokument zhlédnout a zamyslet se nad svými názory. Nechci je nějak urážet, ale obávám se, že jim by asi byla bližší zmíněná výstava Grossdeutsches Reich, která byla vynalézavě promyšleným nástrojem ideologie zla. Měli by se zamyslet nad tím, zda nenahrávají těm vylézajícím z děr.

Nás pamětníků oné doby, kteří mohou svědecky potvrdit správnost a pravdivost vidění zmiňovaného filmového dokumentu, valem ubývá. Náš čas je neúprosný. Jediná útěcha je v tom, že snad integrující se Evropa, k níž se Česko hlásí, zabrání, aby se znovu opakovalo to, co jsme jako generace zažili. Nechtěl bych se mýlit. Ukazuje se totiž, že tyto "díry" mají své mezinárodní propojení. Není to tedy jen naše lokální záležitost. A právě to je na tom všem silně znepokojující.

.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 2.2. 2010