Globální ekonomická krize a perspektivy zbytkové demokracie

2. 2. 2010 / Karel Dolejší

Když Egon Bondy v roce 1984 psal výše citovanou analýzu, v níž se vypořádal se svým maoistickým obdobím, konstatoval, že s koncem Kulturní revoluce v Číně lze mít nutnost přechodu sovětských systémů k novému třídnímu uspořádání za prokázanou. Za spolehlivý příznak toho, že se obyvatelstvo nachází pod kontrolou vládnoucí třídy (jež se zpravidla nenechává vidět a vystavuje jen své méně významné mocenské nástroje), přitom označil stav, kdy veřejnost propadne naprosté politické pasivitě a stará se výhradně o soukromé záležitosti, neboť si je ze zkušenosti vědoma toho, že vládnoucí (třeba i navzdory vehementnímu ujišťování o opaku) s její politickou iniciativou naprosto nepočítají. Jako protiklad definitivně dotvořeného "reálného socialismu" zde vystupuje Západ, kde - to Bondy zdůrazňuje - jsou lidé sice také oblbováni a manipulováni, avšak děje se tak mnohem efektivněji než na Východě - a navíc se ještě v rámci vetchého dědictví liberální epochy občané těší značným svobodám. Co se týče tehdejšího Východu, závěr zní, že Marxovy prognózy ohledně socialistické revoluce se nenaplnily, příležitost k radikální společenské změně hned tak nenastane - a pokud se někdy v budoucnosti objeví, kategorie "vytažené" z analýz provedených autory v jiné historické situaci a s jiným (specificky omezeným) myšlenkovým horizontem nebude možno automaticky uplatňovat na podmínky zcela nové. Tím se Bondy v zásadě velmi přiblížil závěrům, které již o několik desetiletí dříve formuloval Theodor Adorno. Tolik snad na tomto místě velmi stručně třeba k "socialismu"...

V souvislosti s tématem nadhozeným Timesy se sluší konstatovat, že je obecně velmi zajímavé studovat přesuny skutečného hospodářského centra toho, co Wallerstein nazývá světovým systémem, a podmíněnost těchto pohybů v zásadě zcela náhodnými (neekonomickými) faktory. Od konce 19. století pravlast kapitalismu, Velká Británie, stále více zaostávala za Německem, které bylo díky specifické cechovní tradici a díky vzdělání kladoucímu větší důraz na rozvoj poznávacích schopností než na formování charakteru schopno účinně organizovat výrobu ve velkém měřítku a rychle integrovat do výroby inovace plynoucí z rozvoje moderní institucionalizované vědy. Po druhé světové válce Británii v rozvoji předběhly prakticky všechny významnější kontinentální ekonomiky a sociální liberál Shonfield musel v 60. letech konstatovat, že se britské instituce zformované v liberální éře k provádění keynesiánské hospodářské politiky hodí podstatně hůře než instituce původně předkapitalistické, kterých využívají jiné západoevropské země. Tato sumace však pochopitelně nepředstavovala žádné poslední slovo.

V souvislosti se zrychlující se dynamikou hospodářských změn a rostoucím tlakem na flexibilizaci se překážkou ekonomického rozvoje nyní stává samotná centrální sociální instituce novověkých západních dějin - sebeidentický individuální subjekt usilující o samostatné vyprofilování na pozadí sociálního kontextu. Tento jinde se nevyskytující subjekt "s pevným jádrem" se počínaje antickým Řeckem vždy nakonec vyvíjel na úkor integrity primárních společenských skupin, jež rozkládal; v protikladu k tomu stojí nezápadní kulturní tradice, jejichž expozice v evropském sociálně kritickém myšlení začala formulováním Marxova pojmu "asijský výrobní způsob" v rukopisech Grundrisse. Marx si ovšem všímal především (z jeho tehdejšího pohledu) pomalé sociální dynamiky a prakticky úplně chybějících politických dějin v systémech, jejichž základem nikdy nebylo sociálně izolované individuum, ale soběstačná vesnická komunita, nad níž z přebytků občinového hospodaření teprve vyrůstal stát. Co zůstalo stranou pozornosti - a při tehdejší úrovni evropské vědy snad i zůstat muselo - je specifická "fluidní" identita subjektů skládajících se v tyto primární komunity tak, že jejich identita je v té které situaci vždy znova definována příslušným sociálním kontextem a z něj vyplývající rolí. Zatímco západní subjekt "s pevným jádrem" se snaží tak či onak sladit své role do konzistentního celku, aby mohl uchopit vlastní totožnost, a nemožnost toho dosáhnout mu může způsobit vážný stres, v případě fluidní identity neevropských společností, v nichž převládá externální lokus kontroly, tomu tak vůbec být nemusí. (Existují i kultury, které předpokládají, že člověk má současně několik navzájem velmi odlišných "duší".)

Současná nejistota Západu není dána jen faktory "čistě ekonomickými", jako klesající míra zisku ve výrobních odvětvích či fiasko ve slepé uličce finančního kapitalismu. Není zde bez významu ani skutečnost, že průměrný Číňan je disciplinovanější a současně výrazně flexibilnější než průměrný individualistický Zápaďan, přičemž tradičně stabilní rodina podporovaná státem a často i zaměstnavatelem mu dává v turbulentním prostředí alespoň minimální sociální zázemí, jaké na druhé straně Západ sexuální revolucí a pseudonáboženským kultem pletky už dávno rozložil.

Pokud se pro současnou etapu rozvoje kapitalistického hospodářství lépe hodí společnosti, jejichž kulturním ideálem se nikdy nestal zdánlivě soběstačný "subjekt s tvrdým jádrem", je na druhé straně třeba říci, že právě na takovém subjektu stál tradiční novověký projekt západní politické demokracie. Rozklad zmíněného subjektu přitom západní sociální vědci sledují již po mnoho desetiletí, ve filosofii počínaje nejpozději Adornovou válečnou knihou Minima Moralia, v sociologii nejpozději Riesmanovou The Lonely Crowd z roku 1950 či klasickou Millsovou studií o nové střední třídě White Collar: The American Middle Classes z roku 1951. Dnes již (ve srovnání s Českou republikou) větší míra osobních svobod na Západě není dána nějakou vyšší mírou vyvinutosti těchto kapitalistických společností, protože v současné etapě jsou již tamní svobody ekonomicky nefunkční a hospodářství samo by plně vystačilo s tím, kdyby zůstaly součástí životního stylu "kreativní minority" privilegovaných držitelů významných manažerských pozic. Tmel, který dosud západní svobody drží pohromadě, je tvořen staletou kulturní tradicí, jež se však dostává do stále většího rozporu se současnou dynamikou ekonomického dění, a s ekonomickou marginalizací Západu bude patrně definitivně podkopána.

Jan Stern v eseji Hraniční osobnost naší doby (In: Stern, J.: Mystika Západu. Praha, Malvern 2009) upozorňuje na koncept "postmoderního Self" pocházející od Kennetha J. Gergena. Ono "postmoderní Self" již není schopno produkovat identitu stejného typu jako jeho předchůdci a neustále je ohrožováno rozpadem, takže je nuceno fungovat na bázi opakovaného "přilnutí" ke konkrétnímu sociálnímu kontextu, v němž teprve samo sebe (dočasně a přechodně) dotvoří. "Postmoderní Self" je současně narcistické a nesoběstačné, doceluje se povrchní, účelovou a dočasnou identifikací s vnějškem. Představa, že by takovéto subjekty mohly být nositeli západní tradice, že by mohly cílevědomě a účinně postupovat proti politické moci v zájmu vlastního osvobození, je absurdní, a Stern zde logicky hovoří o zásadním kulturním zlomu v dějinách Západu.

Není jistě nemožné dosáhnout v nějaké zemi výměny vlády; lze uvažovat i o změně politického systému, ani ta není mimo náš dosah. Změnit psychické potřeby těch, kdo svobody nejsou schopni - potřeby utvářené od raného dětství a usazené hluboko v pudové struktuře individua - však žádná vnější kolektivní akce nedokáže. Podmínkou dospělosti je dotvořené Ego, které hraniční osobnost nemá na čem vystavět. Podmínkou terapie je přenos, jehož narcista nedosáhne. Dočkáme-li se přece jen někdy toho, že "postmoderní Self" zaútočí proti rozpadajícímu se řádu, měli bychom nad jeviště této inscenace již předem vyvěsit transparent s Lacanovým výrokem z prosince 1969: Oč usilujete a co pokládáte za revoluční, je Pán. Budete ho mít.