Demokracie jako souhlas mučených a ovládaných

2. 2. 2010 / Štěpán Kotrba

polemická reakce na článek Dariny Martykánové a Jana Čulíka "Odvážné tvrzení"

Odvozovat legitimitu jakéhokoliv režimu od legitimizace-souhlasu mučených, týraných, zabíjených a ovládaných je zvěrskou ukázkou pomýlené akademické sémantiky. Kdo se narodil a byl vychováván jako otrok, svobodu si představit nedokáže. To ale neznamená, že po osvobození bude šťastnější. Vztah moci a bezmoci ve vztahu k právu a bezpráví byl v minulosti tolikrát politizován a instrumnetalizován, že původní pojmy ztratily jakýkoliv význam. Smiřme se s tím, že dějiny píší vítězové a mezi gulagem a Guantánamem není rozdílu. Sice je v "západní" parlamentní demokracii legitimita režimu periodicky testována ve volbách převahou o jeden či dva hlasy větší většiny, ale nikdy nejde o souhlas nezmanipulovatelný technikami propagandy či sociálního inženýrství. Peníze vládnou reklamě, reklama vládne myšlení mas a peníze jsou moc.

Jde-li reklamou a médii zmanipulovat sebevidění populace až do "ideálu krásy" v podobě Twiggy a sebeúctu ženy až do doutníku Clintona mezi stehny Lewinské, lze i právo chápat jako "kouřící revolver" v rukou G.W. Bushe při jeho útoku na Irák, fakticky se protivící neoimperiálním choutkám USA. A v takovémto světě lze pak už vše. Stavidla se otevírají. Lze podváídět, lze klamat, lze mučit i zabíjet. Ve jménu čím? No přece ve jménu demokracie, ve jménu amerického lidu.

Legitimita jakéhokoliv systému se odvíjí zcela neprincipiálně od zákulisních dohod a kšeftů, od kuloárního respektu k sebeurčení a odlišnostem dle mezinárodního práva a reálné moci mezinárodní právo vymoci. Jsou to zkurvysysni, ale jsou to naši zkurvysyni, prohlásil jeden americký generál o spojencích USA a definoval tím západní politiku lidských práv a prosazování demokracie "křížem i mečem". Západní liberální demokracie v letech 1950-1980 často střílely do demonstrantů a mučily zatčené, přiznala Dariny Martykánová, A Čulík, Martykánová i další stále takovouto "demokracii" obhajují už jen tím, že svou pozornost fokusují pouze na "zločiny komunismu". (Pozn. JČ: Čulík a Martykánová se nezaměřují pouze na zločiny komunismu,ZDE)

Co bylo zločinem? Bojovat proti banderovcům v beskydských horách či v Krkonoších? Hájit hranici před diverzanty-kopečkáři (bojovníky třetího, čtvrtého či bůhvíkolikátého odboje)? Stavět ekonomiku v době bipolárního izolacionismu těsně po rozbombardování většiny průmyslu "spojeneckými" bombardéry USA? NAcisté za čtyři roky nenapáchali na ekonomice ČSR tolik škod, co stihli Američané za půl roku. A nebo bylo zločinem vyhnat "ins Reich" tu část k němectví se hlásícího obyvatelstva, která tam vždy chtěla a deklarovala, že jen tam patří? Nebo bylo zločinem sebrat udavačům a kolaborantům jejich majetky a donutit je odpracovat vinu, za kterou nebyli zastřeleni během osvobození? Ano, zločinem bylo učit cizí bojovníky zabíjet. Izraelské letce i palestinské teroristy. Castrovy muže, Carlose i Kadáffího, Karmalovy výsadkáře... Dnes se totiž v Česku školí jiní záškodníci a zabijáci, šířící demokracii. Tehdy, pře rokem 1989 to byli zabijáci, šířící revoluci. Jaký je mezi nimi rozdíl?

Intervencionismus má bohaté tradice už od britské okupace Indie, politiky dělových člunů v době Suezské krize či teroristického výcviku ve Škole Amerik. To, že se jednou a čtyři roky už sto let prověřuje demokraticky vůle voličů volbou mezi CocaColou (republikánská pravice) a Pepsi (demokratický střed), ještě nevypovídá o tom, jak legitimní je celý systém americké "demokracie" vůči barevným i sociálně slabým. Stejně jako volby nic nevypovídají o legitimitě systému v Česku. Zda je systém legitimnější, než ten, vzešlý z volby, proběhlé v Íránu. Jediné co víme, že obě limonády chutnají stejně. Změna nápojového lístku není na pořadu dne. Diplomatický bič na "darebácké státy" se jmenuje "One is plenty". Opověď zní, "ale vy jste zabíjeli černochy". A jedno je, zda umírali Židé nebo Srbové nebo Albánci na Kosovském poli. Krev všech je červená stejně.

Janu Čulíkovi i Darině Martykánové doporučuji pro sebevzdělání studium knihy Johna B. Thompsona Média a modernita (angl. Polity press 1995, čes. Academia 2004), zvláště kapitolu věnovanou vztahu moci a médií a Thompsonem popisovanou teorii kulturního imperialismu, případně klasika žánru E. Canettiho a jeho knihu Masa a moc. A když, tak klidně i Václava Havla a jeho Moc bezmocných. Pro konfrontaci s realitou jsou to dobré příklady pronikavosti či nepronikavosti myšlení.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 2.2. 2010