Naděje, beznaděj a důvěra

5. 1. 2010

KD│ Potíž, kterou máme s nadějí, spočívá v tom, že je stejně snadné doufat jako naději zničit. Slyšíme, jak lidé říkají, že doufají, jak to a to půjde dobře, nebo že získají stipendium, které potřebují, aby mohli studovat či získat práci, o niž se ucházejí. U tohoto druhu naděje sotvakdy existuje nějaký následný krok. A ti, v jejichž falešný příslib věříme, mohou za určitých okolností či v důsledku špatného chování velmi snadno naše naděje zničit, napsal na serveru Resource Insights Kurt Cobb.

V politice často vkládáme naděje do lídrů, které zvolíme. Doufáme, že budou jednat správně, provádět správnou politiku, vyberou správné lidi. I když v tomto procesu může existovat druhý krok - tlak na politické lídry, aby dělali to, co si přejeme - moderní volič toho proti penězům a lobbyistům korporátního světa mnoho nenadělá.

Často slýcháme, jak lidé říkají, že žít bez naděje je nemožné, čímž myslí naději v něco lepšího než nynější sadu problémů, kterým čelíme. Na tom může něco být. Věřit, že nesnesitelnost přítomnosti bude následována pouze nesnesitelnou budoucností, je skutečně vysilující. Avšak ve světě nepřetržité změny si můžeme být prakticky jisti, že status quo se v jistém okamžiku otřese.

Pro ty, kdo se zajímají o udržitelnost, ropný zlom, změnu klimatu a relokalizaci, může být v naší situaci lepší pociťovat určitou beznaděj. Neboť naděje implikuje závislost na silách existujících mimo nás. Jakmile této naděje zanecháme, můžeme se věnovat úkolům, které jsou na dosah, úkolům, které je třeba udělat - kvůli nimž se nemusíme obracet o povolení na politiky nebo vládní úředníky - úkolům, s nimiž můžeme začít ještě dnes. Tímto způsobem se beznaděj ohledně nynějšího politického a ekonomického uspořádání stává naším spojencem.

Takže to co skutečně potřebujeme není naděje. Naděje může být nepřítelem činu. Naděje může být drogou, která zatahuje do dlouhých uspokojujících kavárenských rozhovorů, jež nikdy nevedou k ničemu jinému než k dalšímu večeru v kavárně. Na místo naděje nominuji důvěru. Nikoliv náboženskou víru, ale to, čemu George Santayana říká "animální důvěra". Velký americký psycholog James Hillman ji v knize Inter Views (Mezi pohledy, mezi stanovisky) popisuje následovně:

[Animální důvěra] je důvěra ve svět: Že svět je zde, že nezmizí pod nohou, zatímco děláte další krok, že prostě víte, kam se obrátit a jak pokračovat. Je to důvěra, kterou mají vaše ruce a vaše nohy... kočka vyskočí na strom a začne šplhat. Strom není objektem důvěry, které kočka vyslovuje souhlas. Je to strom v ekologické nice náležející ke kočičímu šplhání. Kočka má animální důvěru ve strom a má strom ráda, má ráda sebe, miluje skákání a šplhání - neprovádí žádné sebezkoumání, žádnou introspekci ohledně přesvědčení.

Naděje je součástí naší patologie, píše Hillman v knize Suicide and Soul (Sebevražda a duše). Ale důvěra, animální důvěra, to je závazek vůči okamžiku, závazek položit jedno chodidlo před druhé, ráno vstát a připravit snídani. Den přinese, co přinese. "Naději" k ničemu nepotřebujeme.

A jak den pokračuje, naše důvěra může vzrůstat. Není to víra založená na přesvědčení, ale důvěra vyrůstající ze zkušenosti, kterou získáváme s každým drobným činem, a kompetence, která v důsledku těchto činů narůstá. Naše důvěra může také vzrůstat v důsledku vzájemného spoléhání, které budujeme, když spolupracujeme s jinými pro společný cíl.

Takže když hledíme vstříc roku, který je před námi, "nedoufejme" v lepší rok. Skoro jistě budeme zklamáni a jen zřídkakdy spokojeni. Spíše se snažme soustředit na naši "animální" důvěru, pracujme na úkolech, jež jsou na dosah ruky, a učiňme z našeho angažmá zdroj radosti v novém roce.

Celý článek v angličtině: ZDE

Ropa - Peak oil a energetická bezpečnost | Globální oteplování
Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 5.1. 2010