Af-Pak, Irák, Jemen, aneb Mnoho válek, interventova smrt

4. 1. 2010 / Karel Dolejší

Po útocích z 11. září následovala americká invaze do Afghánistánu, jejímž oficiálním cílem bylo zabránit al-Kájdě v přípravě dalších teroristických útoků. Je dnes zřejmé, že nešlo o vhodný prostředek k deklarovanému cíli, poněvadž nevedl ani k likvidaci al-Kájdy, ani k její kapitulaci, a pokusy o teroristické útoky pokračují. Invaze do Iráku zorganizovaná pod lživou záminkou spolupráce tamního režimu s teroristy a údajně obnoveného programu vývoje zbraní hromadného ničení z iniciativy skupiny neokonzervativců kolem Donalda Rumsfelda předvedla krátký "superblitzkrieg" následovaný upadnutím země do mnohaletého chaosu. Nejen, že z hlediska zajištění bezpečnosti USA před teroristy šlo o krok zcela zbytečný; byl dokonce kontraproduktivní, protože ve skutečnosti teprve s pádem dosavadních centrálních iráckých úřadů získala al-Kájda přístup do země. A nešlo také jen o to, že se politický cíl iráckého tažení k "válce proti terorismu" nijak nevztahoval; sám byl formulován tak utopicky a vágně, že selhal na celé čáře.

Irácké tažení na jaře 2003 bylo ale současně také poslední příležitostí použít ve "válce proti terorismu" klasické vojenské uvažování. S jeho koncem se ztratilo z dohledu jakékoliv konkrétní organizační centrum protivníka, které by bylo možno ozbrojeným násilím k něčemu nutit, a které by tedy sloužilo k plánování a prioritizaci vlastních kroků. Použijeme-li metaforu T. E. Lawrence, al-Kajdá se vznáší všude kolem jako plyn, aniž bychom mohli dorazit ke zdroji a prostým otočením kohoutku se jí zbavit. Politické vedení "války proti terorismu" přestalo fakticky existovat už po kolapsu naivní neokonzervativní strategie v Iráku a bylo nahrazeno pouhým operačním plánováním štábů. Na místo neokonzervativních "stratégů" nenalézajících u protistrany vhodný terč nepřišlo nic jiného než sama generalita postupně se emancipující od politického vedení, jež se za Rumsfelda zcela zdiskreditovalo - generalita nyní vydírající Bushova nástupce vlastními ultimativními požadavky. Čerstvý laureát Nobelovy ceny za mír na nátlak generality nestáhl jednotky z Iráku, jak před volbami Američanům sliboval, do Afghánistánu vyslal poslední rezervy, které mu ještě zbyly, ale nyní po jediném nepovedeném atentátu jistého Nigerijce veřejnosti oznámil, že příští válečnou štací bude prý Jemen.

Mohl by americký vojenský zásah dosáhnout "vykořenění" al-Kájdy v této zemi? Vypadá to, že sotva. A i kdyby, existují ještě četné jiné země, v Asii i v Africe, odkud může vzejít další teroristický úder. Co USA udělají pak?

Bývalý člen hnutí za armádní reformu Chuck Spinney upozorňuje, že "válka proti terorismu" zjevně nemá žádné "těžiště" (Schwerpunkt), což samo o sobě vytváří předpoklad pro postupné vyčerpání a porážku přetížených a rozptýlených amerických sil. Otázka ovšem je, jak by bylo ve válce čtvrté generace vedené proti globalizovanému, na principu sítě organizovanému protivníkovi vůbec možno nějaké strategické těžiště stanovit...

Plukovník Pat Lang v Jemenu počátkem 80. let působil coby vojenský přidělenec a posléze se několikrát vrátil, naposledy před čtyřmi lety. Jedná se podle něj o kmenovou společnost s velmi komplikovanými vnitřními vztahy, se slabou centrální vládou, v leččems připomínající Afghánistán; k tomu navíc přistupují spory mezi místními odnožemi sunnitské a šíitské větve islámu. S výjimkou pobřežního pásu je země tvořena divočinou složenou z horských údolí, nad nimiž leží ve výhodných postaveních opevněné vesnice. V zemi se po mnoho desetiletí nepřetržitě válčí a do konfliktu občas zasahují vnější síly. (Naposledy to ve větším měřítku udělal Násirův Egypt, který vyslal expediční sbor čítající 70 000 mužů; po letech se se značnými ztrátami zase stáhl.) Během studené války byl Jemen s to zajistit si zdarma přísun peněz a zbraní ze SSSR, USA, Saúdské Arábie a NDR, za cizí peníze pak najímal zahraniční žoldnéře, které využíval pro vlastní cíle. Prezident Sálih, který vykonává svou funkci již třicet let, v této hře prý obzvláště vyniká...

Lawrence E. Cline v rozsáhlé studii pro Small Wars Journal schematizuje vnitrojemenské konflikty a rozděluje je do tří hlavních, navzájem oddělených "strategických boxů" - působení al-Kájdy, povstání šíitského kmene Huthiů na severozápadě a nepokoje v Adenu, který býval hlavním městem jižního (prosovětského) Jemenu. K tomu volně přistupuje rostoucí vliv stále početnějších uprchlíků ze Somálska. Podle Clinea další destabilizující faktor představuje horšící se zdraví stárnoucího prezidenta, který bude muset buď v nejbližších letech odstoupit, nebo složit funkci v roce 2013, kdy mu vyprší mandát. Poté lze očekávat boje o nástupnictví. Vláda v Sanáa bude každopádně kvůli potřebě vyrovnat se všemi bezpečnostními hrozbami současně nepochybně usilovat o to, aby "dokázala" spojení Huthiů i adenských nepokojů a al-Kájdou - a získala tak zdroje, nebo dokonce intervenující síly, pro tyto účely.

Trvalo mnoho let, než se převážně pod britským vlivem do amerických taktických manuálů podařilo vnést výraz "overreaction" (přehnaná reakce) vyjadřující riziko spojené s neadekvátní, v politickém slova smyslu kontraproduktivní vojenskou odpovědí na útok protivníka. Zdá se ovšem, že to co se snad konečně podařilo naučit seržanty, to se dosud nedokázal naučit Bílý dům. Jestliže odpovědí na neúspěšný - a dost možná záměrně neúspěšný - útok jednotlivce má být rozsáhlá americká invaze, lze si dost dobře představit i scénář, v němž nakonec skutečně dojde ke spojení kmene Huthiů a adenských nespokojenců s al-Kájdou za účelem ukončení cizí intervence. A to by patrně byl skutečně zárodek toho, čeho se obává Lang - nového Afghánistánu...

Rozhněvaná a přemrštěná reakce Baracka Obamy na incident s neviditelnými spoďáry je důkazem nejistoty a politické slabosti amerického prezidenta. Ten je zjevně ve vleku událostí, pod tlakem politické opozice i armády, a vrší chybu na chybu. Jestliže ale skutečně zahájí rozsáhlou intervenci v Jemenu, nepůjde jen o definitivní stvrzení jeho vlastní politické sebevraždy. Přetížené americké ozbrojené síly vázané na tři různá, navzájem oddělená bojiště, mohou se vznikem jakéhokoliv dalšího dodatečného úkolu fakticky zkolabovat a v důsledku toho uvolnit cestu k největšímu mocenskému přeskupení od rozpadu východního bloku.

Vytisknout