O jádru informujte poctivě!

5. 1. 2010 / Leopold Kyslinger

Článek "Budoucnost jaderné energetiky: Renesance nebo útlum?" zprostředkovává skeptický pohled na jadernou energii. Jindřich Kalous rád dává zaznít hlasům, které zpochybňují racionalitu využívání jádra v energetice. Opakování je matkou moudrosti. Jeho text stručně, avšak nekriticky shrnuje závěry Michaela Dittmara. Nevím tedy, jestli očividné chyby v textu jsou dílem chybného překladu nebo jsou i v proklamovaných článcích p. Dittmara.

V prekérní situaci se nacházejí USA, které vlastní těžbou kryjí méně než 10% spotřeby a více než 50% spotřeby jejich reaktorů pokrývá dovoz vyřazeného vojenského štěpného materiálu z Ruska.

Toto tvrzení vyvrací (co do množství) i Wikipedie daty z roku 2007 a skutečnost, že USA do dnešního dne nemá ani jediný reaktor , který by dokázal přepracovat zbrojní plutonium. Jenom o několik řádků dále to ví i autor (nebo předkladatel).

... přepracování je drahý a technologicky vysoce komplikovaný proces doprovázený nepřetržitým řetězem větších i menších technologických problémů a provozních havárií i alarmujícím znečištěním životního prostředí. Není proto divu, že po výstavbě několika příslušných závodů v zemích s velkým podílem jaderné energetiky (Francie, Velká Británie, SSSR, Japonsko, Indie) většinou v době všeobecné jaderně energetické euforie 60. až 80. let se nový závod na přepracování paliva a jaderných hlavic zatím nikde kromě Číny neplánuje.

Opět podivné. Autor popírá sám sebe. Teď ví, že USA mezi zeměmi, které vlastní tato zařízení není, ale opomíjí, že se tam (v Jižní Karolíně) na základě závazku (zlikvidovat 34 tun zbraňového putonia) staví. Nebudu komentovat ten ...nepřetržitý řetězec havárií a alarmující znečištění životního prostředí... Technologických problémů je samozřejmě více než dost. U recyklačních procesů je to samozřejmé, zvláště jedná-li se o recyklaci tak nebezpečného prvku, jakým je plutonium 239. Zvládnutá technologie je ale nejlepší vizitkou vyspělosti průmyslu.

Dosavadní provoz výzkumných, demonstračních i komerčních množivých reaktorů přinesl nebetyčné problémy s jejich bezpečností, nedosáhl toho základního, čím se argumentovalo, totiž aspoň se přiblížit k teoretické výtěžnosti vznikajícího štěpného materiálu (udává se, že stávající ruský reaktor pracuje se zápornou výtěžností, americký experimentální reaktor o tepelném výkonu 237 MW za pět let vyprodukoval z 501 kg zavážky 6,5 kg nového štěpného materiálu... )

Také zvláštní úvaha. Množivým se nazývá reaktor pracující s rychlými neutrony, který vyprodukuje více paliva než sám spotřebuje . Mluví se o palivu, které spotřebuje - a nikoliv množství, kterým je zavezen. Stupeň využití paliva je totiž v jaderné technice na velice nízké úrovni, proto se také místo "vyhořelé" palivo používá termín potenciální palivo budoucnosti. Pohřbít ho pod zem (čímž straší alarmisté a šiřitelé poplašných zpráv) je zatím spíše zločinem proti energetice. Ale z textové ukázky je zároveň vidět s jakými objemy (na rozdíl od fosilních paliv) pracuje jaderná energetika.

Uvažovaná reakce teoreticky vyžaduje, aby všechny vzniklé elektrony byly využity pro výrobu tritia. Protože toho je však prakticky nemožné dosáhnout, je nutno vymyslet a do procesu vložit dodatečný zdroj neutronů. Výpočty však zatím ukazují, že to není možné.

Věta, která pravděpodobně vznikla přehlédnutím (elektrony - neutrony). Dodatečný zdroj neutronů určitě není potřebný, jak ostatně autor říká sám v třetím bodu:

Nejsou známé materiály, které by mohly delší dobu vydržet intenzivní tok neutronů při extrémně vysokých teplotách. Je rozpor mezi potřebou co nejtenčích stěn reakčního prostoru, aby co nejméně pohlcovaly neutrony, a jejich rychlým ztenčováním způsobeným bombardováním neutrony s vysokou energií.

Ano. Tam problém je. Nikoliv však takový, jak je zde prezentován (už jenom proto, že stavba stěn tokamaku je sendvičová), ale časový. Nikdo totiž nemá žádnou zkušenost s tím, jak se budou chovat materiály vystavené intenzivnímu neutronovému toku po měsíce a léta. Na ITERu zatím půjde o desítky minut a z provozu obřích tokamaků (jako je např. britský JET) už nějaká měření existují. S cenou dvoumilimetrových kapslí tritia je samozřejmě problém, ale reakční spotřeba ITERu je mnohem menší než první startovní.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 5.1. 2010