Je pravda, že nadchází soumrak věku levné energie?

17. 12. 2009

Je ovšem dobré si uvědomit několik věcí, dříve, než člověk všemu uvěří. Například, že náklady na těžbu ropy jsou dnes stále ještě malým zlomkem ceny (uvádí se přibližně 15-20%), za kterou ji ropné společnosti prodávají - tedy je jasné, že musí existovat velmi silný zájem v těžbě a prodeji ropy dál pokračovat. Reálná politická síla tohoto zájmu je podepřena právě takovým množstvím petrodolarů, jaké ropné korporace získají z rozdílu mezi svými zisky a reálnými náklady na těžbu (uvědomíme-li si toto, stává se mnohé pochopitelným).

Kromě toho je na místě si uvědomit, že z čistě technického hlediska není pro výrazné zdražení energie ve skutečnosti vůbec žádný důvod, i kdyby klasická fosilní paliva byla postupně zcela vyčerpána, protože už dnes jsou dostupné jiné zdroje za srovnatelnou cenu. Zajímavé je, že se nejvíc mluví o těch alternativních zdrojích, které jsou téměř k ničemu - drahých, z hlediska životního prostředí sporných, jejichž potenciál nepřesahuje nicotný zlomek dnes spotřebovávané energie. Snad je zde nemusím vyjmenovávat. Nebudu teď podrobněji hodnotit ani sluneční elektrárny, ať už pozemní nebo orbitální - rychlý rozvoj technologií jim dává reálnou naději na výrazné snížení nákladů a nepochybně mají potenciál časem pokrýt celou spotřebu lidstva, ale zřejmě potřebují ke svému vývoji ještě nějaký čas.

Teď nechci mluvit ani o jaderné fúzi, jejíž praktické využití pro energetiku je zatím stále v nedohlednu. Chci obrátit pozornost k jaderným elektrárnám s tzv. rychlými reaktory (někdy označované jako "množivé" reaktory nebo reaktory IV. generace), které mají v sobě obrovský potenciál, dosud v energetice teměř nevyužívaný a přitom technologicky plně zvládnutý. Velmi pěkné populární vysvětlení může čtenář najít např. ZDE.

Tyto reaktory se dnes běžně využívají v ponorkách, letadlových lodích a ledoborcích. Jejich spotřeba paliva je o jeden až dva řády nižší než u klasických reaktorů při stejném výkonu (uvádí se v přepočtu na spotřebu přírodního uranu asi 60x), množství jaderného odpadu a jeho aktivity může být ještě nižší, než by odpovídalo tomuto poměru, protože poskytují jisté možnosti recyklace. Mohou využívat jako palivo kromě uranu 235 i thorium 232, uran 238 a další transurany a mohou být konstruovány i pro relativně malé výkony a v malých rozměrech - tedy by umožnily i rozvoj energetické sítě s distribuovanými zdroji energie. Jejich provoz může být výhodně spojen s produkcí vodíku jako paliva pro dopravu, případně s odsolováním mořské vody.

Při malé měrné spotřebě paliva rychlých reaktorů se pak vyplatí těžit i uran rozpuštěný v mořské vodě, takže dostupné zásoby mohou pokrýt energetické potřeby lidstva na mnoho tisíců let - podrobněji např. ZDE. Plně reálné je navíc v blízké budoucnosti i další využití paliva za pomoci urychlovačem řízených transmutorů. Protože rychlé reaktory jsou považovány za konstrukčně náročnější a "dražší" než klasické, bránila dosud jejich výraznějšímu využití v energetice - trochu paradoxně - příliš nízká cena uranu a pravděpodobně též všudypřítomné zájmy naftových, ale i uranových těžařských a zpracovatelských lobby.

Pro úplnost se sluší připomenout ještě obecně známou skutečnost, že provoz jaderných elektráren obecně, tedy ani rychlých reaktorů, neprodukuje žádné skleníkové plyny.

Cena energie může být samozřejmě něco zcela jiného, než náklady na její výrobu (stejně, jako je cena ropy něco jiného než náklady na těžbu). Rovněž úvahy o ceně jaderných elektráren (a rychlých reaktorů zejména) mohou být silně zavádějící. Cenu hodin vysoce kvalifikované a přesné práce nelze poměřovat s cenou vagonů uhlí, byť obojí může být, vyjádřeno v penězích, číselně srovnatelné za nějaké specifické situace. Mnoho ekonomů si neuvědomuje, že jejich poučky platí jenom za určitých specifických okolností, za nějakých podmínek, které nemusejí být vždy splněny. Že úvěrové deriváty nebo bankovní certifikáty samy o sobě a dokonce ani peníze samy o sobě ve skutečnosti nevytvořily ani barel ropy, nevyrobili ani jednu lopatku turbíny, nepřinesly starému človéku, který si celý život platil penzijní pojištění, ani šálek čaje a nevychovaly ani jednoho studenta, aby uměl samostatně uvažovat a nacházet nové cesty k řešení problémů. Jsou-li finanční konstrukce příliš vzdálené realitě, kterou by měly odrážet, pozbývají validitu a nakonec se zhroutí.

Proto věřím, že John Michael Greer nemá pravdu. Reálné a dostupné možnosti výroby energie - v blízké budoucnosti rychlé reaktory a časem snad i další technologie, solární a termonukleární - mají reálný potenciál udržet rozumný rozvoj této civilizace, zabránit jejímu úpadku a omezit klimatické změny. Ani při podstatném omezení těžby ropy není důvod, aby cena energie v porovnání s cenou kvalifikované lidské práce byla vyšší než dnes a aby se naše civilizace hroutila nedostatkem energie. Podmínkou ovšem je, že začneme jednat racionálně, dokážeme se zbavit zvráceného lžifinančnictví a neviditelnou ruku trhu zaměstnáme tam, kde může být uzitečná, aniž bychom jí dále dopřávali možnost nekontrolovaně šátrat v našich kapsách.

Z výše uvedeného už můžeme vytušit i odpověď na otázky, které přirozeně vyvstávají: proč jsou výše zmíněné technické možnosti jaksi cudně zamlčovány, téměř se o nich nemluví, místo toho se nejvíc mluví o těch nejnesmyslnějších alternativních zdrojích, a proč kdekdo opakuje, že éra levné energie skončila? A proč se přitom zamlčuje, že kdyby tomu tak skutečně bylo, znamenalo by to nutně, kromě zániku tzv. blahobytu, i podstatnou redukci počtu obyvatel? Je tato dezinformace šířena jen z neznalosti a opisována, nebo je v tom nějaký zlý záměr?

Kromě již zmíněných zájmů těžařských a zpracovatelských korporací může hrát jistou roli v pozadí i skutečnost, že šíření takových zpráv, sloužících k postupné mediální přípravě tzv. střední třídy (která je zdárně ožebračována a směřuje k postavení městské chudiny) na budoucí úpadek, nouzi, bídu a utrpení, někomu náramně hraje do noty. Komu, není těžké uhodnout, viz vtipný článek ZDE nebo vtipná poznámka K.Dolejšího o sektě Industriálů posledních dnů. Je zbytečné uvažovat, zda ta mediální příprava má sloužit nastupující diktatuře korporací, nebo třeba diktatuře komunistické podle čínského vzoru. Když se totiž podíváme na čínské komunisty a čínské kapitalisty, kteří nám mohou posloužit jako učebnicový příklad, jsme na tom podobně, jako ta zvířata v závěru Orwellovy Zvířecí farmy, dívající se zvenku okny do jednacího sálu na obchodníky s masem a prasata chodící po zadních nohách a oblečená do smokingů: zjistíme, že už není možné rozeznat, KDO JE KDO.

Vytisknout