O světotvorné síle hry

17. 12. 2009 / Miroslav Vejlupek

Můj dětský přítel se jmenoval Karel. Když nám bylo devět, deset, psal se začátek šedesátých let. Svět se o sebe nejprve bál, protože v Karibiku bylo založeno na všezničující požár. Netrvalo tak dlouho a svět se naopak dmul pýchou - protože po Juriji Gagarinovi to dokázali také Shepard, Grissom, Titov, Glenn, Carpenter, Nikolajev. Po těch všech a ještě po několika dalších nakonec i Těreškovová.

My dva jsme si vždycky jenom hráli. Nejprve na válku. Z ohoblovaných třísek jsme vyrobili bombardovací letadla, ze suků atomové bomby a z kůry válečné parníky. Náhle nastala změna - Země nám byla malá. Suky jsme slepili v družice a parníky přetvořili na kosmické rakety, startující tu z mysu Canaveral, tu z Bajkonuru. Létali jsme mezi hvězdami.

Karel dorostl ve vojáka z povolání. Já v amatéra badatele, zaznamenávajícího každé nové vzlétnutí člověka do vesmíru. Naše hry dosud jdou našimi životy.

I s dalšími jdou jejich dětské hry do dnů nejvzdálenějších. Školák Ivo Fencl "vydával" svůj časopis a dnes v časopisech publikuje a má u čtenářů velký úspěch. Čtenáři veršů Aleny Vávrové jen málokdy tuší, že děvčátko Alenka ještě nechodilo do školy, když zatoužilo být básnířkou a psalo si své první verše. Také Karla Erbová pokoušela Múzu již v časném dětství, a který ze čtenářů české poezie by ji dnes neznal?

Hry generací jdou dějinami. Vychovávají generace a generace jedna po druhé posouvají societu k větší a větší dokonalosti. První antičtí mechanici udivovali veřejnost už dlouho před Kristem a směle se můžeme dohadovat, jaké bylo jejich dětství. Archytas z Tarentu sestrojil holuba, jímž pohyboval vzduch proudící v jeho útrobách. Filón popisuje ve spise Pneumatika automaty hned tři: automat se zpívajícím ptákem a syčící zmijí, automat podávající pemzu a automat ulévající vodu. A ve spise Automatopoíka (volně "Divadlo automatů") popsal alexandrijský Řek Heron automatů rovnou sto. Byly to přístroje malé, vlastně hračky, a sloužily k demonstraci fyzikálních jevů.

Mohli bychom říci cosi o šťastlivcích zůstávajících hravými dětmi po celý život. Kdyby tu ovšem nešlo o prehistorii automatiky, předchůdkyni kybernetiky.

Karlův syn si v dětství hrál se sériově vyráběnými samohybnými raketoplánky a měsíčními moduly. Dnes je radioexpert a hledá v kosmu zvukové signály umělého původu.

Karlův vnuk si hraje s osobním počítačem. "Písíčko" má "jen" několik set neuronů.

Vskutku existenciální prognózy smělých kybernetiků jsou jednostejné očarující jistotou: už za času dětí Karlova vnuka bude Země kolébkou inteligence vyšší, než je ta lidská.

Dech se tají nad tím, jaký je dosah někdy dětské hry. Světotvorný zajisté.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 17.12. 2009