Filmový Festival nad řekou začal

31. 7. 2009 / Jan Čulík

Festival nad řekou začal v den, kdy ještě dobíhala Filmovka v Hradišti; tu navštívilo letos podle informací jejího tiskového oddělení přes 4000 diváků. Festival nad řekou byl v první den, zdá se, o hodně komornější; kina, která jsme v pátek v podvečer a večer navštívili, byla zaplněna tak z třetiny až z poloviny. Zřejmě bude určitý problém dostat na nový festival hned od začátku větší počet diváků, program by si to však zřejmě zasloužil.

Dvakrát nám v důsledku drobných organizačních chyb v pátek unikl Renčův film podle novely Josefa Kopty Hlídač č. 47, promítaný v rámci přehlídky nejnovější české kinematografie. Promítal se od 17.30, avšak zmeškali jsme ho, protože číselná označení jednotlivých kin, kde se filmy uvádějí, se ve Festivalovém programu odlišovala od číselných označení kin na mapce Písku, a než jsme to zjistili, octli jsme se jinde. Napodruhé jsme se pokusili zhlédnout Hlídače č. 47 od 20.30, jenže když jsme dorazili na místo, bylo nám oznámeno, že v tištěném programu je chyba a že v daných prostorách se promítá až od soboty.

Katalog festivalu nebyl v pátek k mání, prý až v pondělí, takže nebylo možno vyhledat film a podívat se, v které všechny dny a časy se bude promítat.

Tak jsme aspoň viděli v rámci cyklu Zlatá šedesátá dlouhý, avšak velmi zajímavý rozhovor s režisérem Ivanem Passerem, z dílny Čestmíra Kopeckého, Jana Lukeše a Jiřího Brožka. No tak, film to nebyl; vzhledem k tomu, že sleduju práci učitelů a studentů dokumentaristiky na filmové katedře Edinburgh College of Art, vím, že by s tím, co natočili, pány Kopeckého, Lukeše a Brožka z té školy vyhnali. Neustále totiž tamější učitelé studentům zdůrazňují, že filmový příběh musí být sdělován obrazem, tedy tím, co postavy na plátně dělají, nikoliv tím, o čem mluví. Film není "mluvící hlava", nemůže to být "rozhlasový rozhovor". Tím se projekt Zlatá šedesátá prohřešoval stoprocentně. Byl to cenný archivní a dokumentační materiál. Pročpak se ale točí na video takovéto rozhlasové rozhovory? Zřejmě to bude proto, že rozhlas v České republice dnes nemá tradici dlouhých, osobních, dokumentárních historizujících svědectví - ono by se to ani mezi tu hudbu středního proudu, jíž se na Radiožurnálu musí všechno pořád každých pár minut prokládat, nevešlo, aniž by člověku nepřetrhli niť. Tak se zřejmě žánr rozhlasového rozhovoru přesunul do televize. (Projekt Zlatá šedesátá začala časem vysílat Česká televize.) Celý projekt by byl ale mnohem zajímavější pro rozhlas, protože co nám sděluje hodinu záběr na mluvící hlavu?

Naštěstí, zrovna v případě rozhovoru s Ivanem Passerem to fungovalo, protože režisér hovořil nesmírně zajímavě, zábavně a moudře. To, že vznikl dobrý materiál, bylo však zásluhou Passerovou, nikoliv režiséra Martina Šulíka. (Co ten tam vlastně dělal?) Filmově šlo vlastně jen o osvětlovačské (Ivan Passer byl zajímavě nasvícen) a stříhačské (materiál byl zkrácen asi z šesti hodin) cvičení.

V materiálu bylo i několik ukázek ze slavných klasických filmů, na nichž se Ivan Passer nějak tvůrčím způsobem podílel, nebo ho ovlivnily. Zajímavé je, že sekvence z filmů Hoří, má panenko, Intimní osvětlení a Konkurs byly téměř totožné se sekvencemi, které citoval r. 1990 film televize BBC Paula Pawlikowského o československé filmové vlně Kids from Famu, jenže v tom filmu BBC byly ty citace nastříhány pečlivěji a přesněji. Příklad: Ve filmu Hoří, má panenko se v určité chvíli dívky, které se měly účastnit vyhlášení královny krásy, utečou schovat na záchod. Nejprve tam unikne jedna z nich; za ní běží starý hasič, u dveří záchodu pro dámy ji prosí, aby vyšla ven: "Slečno!" Kolem něho hned proběhne ukrýt se na záchod další dívka, a tak hasič změní svůj apel na množné číslo: "Slečny!"

Je to pěkný gag a ve filmu BBC byl zachován, v materiálu o Ivanu Passerovi ta druhá prosba už není slyšet.

Je záslužné, že materiál má anglické titulky, ten, kdo však rozhovor překládal, si občas s češtinou neporadil; odhaduji že tak asi na pěti místech jsou Passerovy výroky do angličtiny překládány chybně. Chybně je v anglických titulcích uvedeno jméno známého československého špiona Karla Köchera/ Koechera.

(Mimochodem snad jediného východoevropského špiona, který pronikl začátkem sedmdesátých let do nejvyšších špiček vedení CIA; bohužel mezitím bylo v Československu zlikvidováno reformistické vedení rozvědky, takže Koecher, který chtěl podle svého svědectví svými analýzami "pozitivně ovlivňovat mezinárodní politiku", už neměl komu je posílat. Poinvazní husákovskou rozvědku prý už zajímalo jen, kdo má s kým sexuální poměr, aby příslušnou osobu mohla vydírat. Ale to je jiná, dlouhá, také zajímavá, avšak do značné míry neověřitelná historka.)

Přišlo mi taky, že citace z klasických filmových děl, použité v rozhovoru s Ivanem Passerem, byly technicky dost špatné kvality; přitom všechna ta díla jsou dnes v daleko lepší technické kvalitě k dispozici na DVD. Bývalo by technicky obtížné použít právě ty verze, které jsou běžně veřejnosti k mání na DVD? Týkalo se to nejen filmu Konkurs (vyšel nedávno na DVD nejen v ČR ZDE, ale i v Británii ZDE), ale i Intimní osvětlení a Hoří, má panenko - oba jsou také běžně k dispozici v západních vydáních na DVD a Hoří má panenko přitom v dokonale zrestaurované verzi.

Navzdory veškeré této drobné kritice je nutno říci, že projekt zaznamenávání mnohahodinových rozhovorů s českými filmovými tvůrci je nicméně nesmírně záslužný a má obrovskou archivní cenu. Je velkou, průkopnickou, úplně národně-obrozeneckou akcí a před jeho tvůrci je nutno smeknout. Z rozhovorů - aspoň podle toho s Ivanem Passerem soudě - se totiž zájemce o českou filmovou historii zřejmě doví o zázemí československého filmu daleko víc než z jakýchkoliv jiných zdrojů - přestože si samozřejmě uvědomujeme, že svědectví lidí, kteří "byli při tom" je nutně nesmírně subjektivní.

Jedním z témat letošního Festivalu nad řekou je téma Josefa K. a Franze Kafky. Určitým zklamáním byl - zajímavý - film Stevena Soderbergha Kafka z r. 1991, s naprosto hvězdným obsazením (v hlavní roli Jeremy Irons, v čelných dalších rolích slavní britští herci Sir Alec Guinness a Ian Holme). Byl to jakýsi pokus zfikcionalizovat základní motivy Kafkových literárních děl s použitím motivů z jeho životopisu a vytvořit atmosferický thriller. Ve filmu, natáčeném v těsně porevoluční Praze (domy a ulice na Starém Městě pražském jsou stále ještě neopraveny a mají zpuchřelou, padající omítku) jsou četné vizuálně velmi zajímavé sekvence. Bohužel, navzdory hvězdnému obsazení, ukázalo se, že scénárista ani režisér na Kafku prostě nemají. Pokus naroubovat na Kafkovo dílo horor (hlavní hrdina objeví na Zámku zrůdného vědce-experimentátora, který se snaží ku prospěchu státu zmanipulovat lidský mozek) skřípe. Někteří Američané prostě nevědí, co je to totalita; anebo ji nejsou schopni tak hluboce jako Kafka předvídat a reflektovat. Kafkovy děsivé filozoficko-nábožensko-politické vize zůstávají v Soderbergově zpracování na povrchu, v oblasti banality a nepřesvědčivosti.

Vytisknout