Svoboda slova je přímo úměrná vnitřní sebejistotě společnosti

30. 7. 2009 / Stanislav A. Hošek

Potvrdila tak již dávno ověřenou pravdu, že i diktatury umožňují svobodu slova, leč musí ji mít pod kontrolou, čili prakticky ji alespoň skrytě regulovat. Zaprvé se proto svoboda slova v normalizační diktatuře KSČ nepřiznávala každému. Za druhé měla obsahově velmi přísné limity, především v kritice konkrétních osob moci a za třetí měla velmi obsáhlý seznam především ideologických tabu. Havlovi přátelé mohli kupříkladu v pozdnější normalizační době blahopřát mu k narozeninám, dokonce inzerátem v Rudém Právu. Museli však přát jakémusi Vaňkovi, takže veřejnost nevěděla, o koho jde. Díky uveřejněné fotografii v inzerátu to ale naopak věděli všichni, kdo Havla osobně znali. Tak i mně za šíření samizdatu s tak úzkým okruhem možných konzumentů už tenkrát nebylo vyhrožováno vězněním, jako dvakrát před tím za mnohem menší "aktivitu".

     Na oné památně větě mne ale zaujalo mnohem víc. Uvědomoval jsem si, že tehdejší StB, coby vysoký reprezentant státní moci, za prvé již absolutně nepopírá svobodu slova jako ještě před několika lety a to konkrétně dokonce ve formě šíření jiných, než režimních názorů. A za druhé mi tehdy došlo, že i StB respektuje jakousi omezenou, či výstižněji řečeno, do formy diktatury "většiny" deformovanou demokracii. Takovouto většinou samozřejmě v diktaturách nebývá prostá početní většina občanů, ale reálná vlivová většina, včetně síly represivních složek.

     Hlavně jsem si ale poprvé uvědomil, že tehdejší komunistická, v podstatě ještě pořád diktátorská moc, už v té době minimálně zkoumala limity pro vyjadřování ba i šíření opozičních názorů. Začínala hledat cesty k modifikaci přímého útlaku, konkrétní metody omezování diktatury, stále neliběji vnímané nejen občany, ale i některými rozumnějšími příslušníky moci. Jednou z nich mohla být kupříkladu i omezená tolerance ojedinělých "výkřiků" odporu vůči moci, jako byl vzpomínaný samizdat. 

Svoboda slova v diktaturách

     Když jsme se s přáteli pokoušeli rozebírat tehdejší situaci, vyvodil jsem si pro sebe několik obecnějších závěrů. Uvedu zde jen dva. V prvé řadě jsme usoudili, že tehdejší moc má snahu změkčovat svou diktaturu cestou shora řízené demokratizace, i když jí není zcela jasné, jak to bude konkrétně realizovat. Za druhé jsem už já sám tehdy považoval za potřebné zjišťovat, zda tento proces je výsledkem síly a sebejistoty komunistické moci, nebo naopak slabosti. Většina aspektů ukazovala spíše na její slabost, určitě pak v mezinárodních souvislostech, kde byla pod až nevybíravým tlakem "bojovníků za lidská práva" všeho druhu. Z pohledu vnitřního to ale bylo složitější. Nejvyšší představitelé moci si určitě uvědomovali nejistotu své nadvlády v mezinárodním kontextu. Ale střední funkcionářská vrstva, hlavní to utlačovatelé konkrétních lidí, ta se cítila úplně jinak, určitě pak tady na Ostravsku. Byla nezlomně přesvědčena o stabilitě své moci. Ba dokonce odmítala upozorňování z centra na rizika své sebejistoty. Zase uvedu osobní příklad. Manželka má a manželka předsedy KSČ našeho podniku, což tehdy byla výborně honorovaná profese, byly přítelkyněmi již ze školy. A tak mi předseda po nich, ještě v roce 1988 vzkázal, ať už konečně nechám těch svých ubohých aktivit, přece musím vidět, jak je komunistická moc pevná a nezměnitelná. Předpokládám, že čtenáře BL vůbec nepřekvapí, že vzpomínaný předseda se po listopadu 1989 stal podnikatelem a dneska si v důchodu skvěle užívá svého rychle nabytého majetku. Z podobných a především častých projevů moci ve svém nejbližším okolí jsem si v té době vyvodil, že komunistická diktatura se sice bude určitě uvolňovat, ale jako vždycky hlavní střední vrstvy se budou vůči trendům z centra chovat liknavě, až se skrytým bojkotem. Takže možnou demokratizaci systému jsem viděl velice černě.

     Vše, co mne v dobách normalizace od roku 1990 obklopovalo, potvrzovalo základní myšlenku, se kterou jsem se seznámil brzy po válce a od roku 1989 se stala trvalou součástí mého myšlenkového procesu až dodnes. Dospěl jsem k až nezvratnému přesvědčení, že každá moc povoluje ovládaným občanům jen tolik svobod, kolik odpovídá její sebejistotě. Že tato teze platí u diktatur, o tom asi pochybuje málokdo. Samozřejmě mám na mysli diktatury moderní doby, ne nějaké absolutistická monarchie či starověké tyranie. Ale jak je to u demokratických režimů, tedy mimo jiné dneska konkrétně v ČR?

Svoboda slova v demokraciích

     Začnu opět osobní zkušeností. V polovině šedesátých let jsem byl v západním Německu na poloslužební cestě, zaměřené na studium hornických strojů. Jelikož nešlo o nějakou exkurzi, bylo dost času na osobní rozhovory. V debatě s jedním dělníkem jsem od něj slyšel myšlenku, která rovněž zásadně ovlivnila mé vědomí a tím i chování. Ve zkratce se dala vyjádřit jedinou větou. "Zaměstnanci tady na Západě nikdy nepochopí váš systém, v němž nesmíte sice kritizovat vládu, ale můžete zato vynadat každému mistrovi, tak se asi dá trvale vládnout, ale absolutně se přece nedá řídit podnikání". Od tohoto zážitku jsem si pak velmi všímal svobody slova v demokraciích i v komunistické diktatuře, až jsem dospěl k několika závěrům.

      Zatímco v diktaturách (a prakticky v každé hierarchicky řízené společnosti, tedy i v podniku) mohou být občanské svobody tím širší, čím si je režim jistější sám sebou, v demokraciích to platí kupodivu úplně stejně. Jenže.  V diktaturách všeho druhu jsou občanské svobody, ba dokonce někdy i lidská práva, vládnoucí vrstvou milostivě povolována, což je realizováno co nejpřesnější legislativou. V dlouhodobě zažitých demokraciích tomu může být jinak. Lidská práva a občanské svobody nemusí být dokonce ani legislativně vyjmenována a nedodržování sankcionováno, ale vždycky je musí společenství garantovat svou aktivistickou většinou. Což zase nemusí být početní většina , ale stačí ta vlivově nejsilnější.

     Pokusím se být konkrétnější. Kdyby kupříkladu při ohlášeném pochodu neonacistů dokázala občanská sdružení zorganizovat desetitisícový pochod odpůrců nacionalismu, pak nebudeme muset těžce hledat zákony, smolit obecní vyhlášky a proškolovat policii psychology., prostě plýtvat společenskými prostředky a šiřitelé většině lidí nepříjemných názorů se ani nedováží vyjít na ulici. Pokud se nemýlím, tak takovou zkušenost už v ČR z nedávné minulosti máme. Kdyby třeba Stwora na svůj nenávistný článek dostal tisíce odsuzujících mailů, nebo dokonce tolik pošty, až by ztratil možnost komunikace, pak bychom se ani v BL nemuseli přít, zda takové texty zakazovat, nebo zda autory dokonce hnát před soud. Jinými slovy, je to v nás. Demokratický režim je tím silnější, čím jsou jeho občané aktivnější v jeho prospěch.

     Přikláním se k názoru, že od jednoho extrému, jímž je totalitní diktatura, až k druhé krajnosti, jíž je co nejširší občanská demokracie, existuje celá plejáda typů politických režimů, lišících se, mimo jiné, mírou svobod, které musí zakazovat, nebo alespoň regulovat. Odborníci dneska proto již velmi citlivě rozlišují mezi diktaturou a autoritativním režimem, ale již méně mezi ním a vyspělou demokracií. Vidím dokonce v šíři a přesnosti regulace občanských svobod široký prostor pro rozlišování mezi typy demokratických režimů. 

     Pokusím se nyní na jednom příkladě demonstrovat, jak by to bylo zajímavé. V naší zemi se prakticky zakazuje veřejné šíření nenávisti. Nechápu ale, proč potom nejsou sankcionovány antikomunistické nenávistné texty, nebo v poslední době zlobnou nenávistí naplněné statě proti Paroubkovi.

     Osobně totiž vnímám zakazování šíření nenávisti ve veřejném prostoru, za stejně ošidné, jako třeba opačné snahy, šířit v něm lásku. Vždyť nenávist je jenom protipólem lásky. Obě tendence jsou proto minimálně v politické části veřejného prostoru stejně slepé, hloupé, kýčovité a hlavně naprosto adekvátně nebezpečné. Havla kupříkladu slepá láska k USA přivedla až k humanitárním válkám, stejně jako teroristy zase slepá nenávist vůči neznabohům až k antihumánním útokům na nevinné. I když je pravdou, že šiřitelé lásky jsou vesměs slušní, leč naivní a tím soukromě méně nebezpeční, zatím co šiřitelé nenávisti obvykle zakomplexovaní až duchovně nemocní, takže vždycky zasluhují zvýšenou pozornost až ostražitost ze strany společenství. Vyspělá demokratická společnost by se proto měla umět stejně uchránit jak šiřitelů všeobecné lásky, tak i šiřitelů kolektivní nenávisti. Ale především by nikdy neměla dovolit, aby její protagonisté dostali šanci na politické uplatňování svých emocí všeho druhu. Nevidím ale důvod zakazovat je, protože to ani nejde. Dokonce ani jejich šíření, protože v dobách internetu by to bylo až neúnosně nákladné. A opět mi z toho vychází, co jsem řekl již v předchozím textu. Všechno je v nás. V nás všech a zároveň v každém. V celospolečenské sebejistotě.

     Obecně s vysokou pravděpodobností platí, že v diktaturách je míra občanských svobod závislá na sebejistotě její mocenské vrstvy a musí být garantovaná legislativou. V demokraciích je míra svobod odvislá od "sebejistoty" většinové, aktivistické společnosti, aniž by musela být vždy garantována zákony. Je proto v každém případě legitimnější.

O jednom z limitů svobody slova

     Ještě v dobách normalizační diktatury jsem byl přesvědčen, že jediným nepřekročitelným limitem každé veřejné aktivity, tedy i šíření názorů, by mělo být pouze respektování základního lidského práva, práva na existenci. Proto jsem odmítal jakékoliv výzvy k likvidaci, zabíjení či zničení. Dneska jsem přesvědčen, že je nutné sankcionovat pouze zabíjení samotné, nikoliv výzvy k němu. Museli bychom totiž v takovém případě nejen cenzurovat kupříkladu Starý Zákon, ale i mnohé současné vládní doktríny o preventivních, či jinak posvěcených válkách. Je ale naopak nutné, a to naprosto bez výjimky, sankcionovat pouze reálné zabíjení. Proto mne velice udivuje, že na jedné straně sice máme striktní zákaz trestu smrti, ale na druhé straně může každý střílet na zloděje utíkajícího s částí jeho majetku, či policista na ujíždějícího automobilistu, aniž je jím existenčně ohrožován. Pokud se některá společenství ani na uvedeném minimu zákazů neshodnou a budou si vymýšlet záminky k výběrovému ospravedlňování zabíjení, bude to pro budoucnost jejich kultury, ale dokonce všeho lidství velkým rizikem.

     V této souvislosti si navíc dovoluji poznamenat, že vnímám existenční lidská práva v co nejširším rozsahu, až po nárok na rovnoprávně slušný život, který by se naše civilizace měla snažit co nejpregnantněji definovat. A jen dokresluji, že tato lidská práva by měla být nezcizitelná, což asi žádná společnost nikdy nebude tvrdit o žádných občanských svobodách.

     Závěrem si, na základě svých dlouholetých zkušeností, troufám vyslovit několik myšlenek, které považuji za obecnější pravdy. Čím více politický režim pochybuje o své síle, tím častěji konstruuje důkladnější zakazovací legislativu. Čím méně jsou si občané jisti demokratičností  režimů v nichž žijí, tím silněji se i na legitimní zastupitelské moci dožadují zákazů a sankcí k posílení svých představ o demokracii. Ale především čím více jsme každý z nás občansky línější veřejně se angažovat, tím jsme raději, když nám naše svobody garantuje, třeba až autoritářská politická moc. A je naprosto logické, že ta se časem z garanta našich jistot stává větším, či alespoň malým diktátorem nad občany. Nebo si snad někdo myslí, že současná zastupitelská demokracie v ČR je jenom ochráncem svobod všech občanů?

     Mé široké vnímání pojetí občanských svobod má samozřejmě i svá úskalí. Jedním z nich je situace, na kterou reagoval již T.G. Masaryk, který musel ke sklonku života konstatovat, že když bude většina chtít fašismus, tak to bohužel už nebude jeho demokracie. A tady já osobně vidím jádro pudla současné touhy po zákazech občanských svobod. Kdyby totiž většina chtěla kupříkladu sebelépe zdemokratizovaný komunismus, tak to už nebude demokracií především pro současné exponenty moci, takže se již nyní jistí teoriemi a doktrínami o potřebnosti zakazovat. Jak jsem se dočetl v BL, dokonce by se prý měly zakazovat protidemokratické názory. Což je zákaz ze stejného rodu, jako když se kdysi trestalo rouhání proti Bohu, či ještě nedávno každá, tak zvaná nekonstruktivní kritika socialistického zřízení. Směšné. Jsme sice pyšní na svou jedinou víru, systém, přesvědčení, ale v hloubi duše nejsme si přece jenom tak sebejistí, takže pro jistotu si všechno jiné zakážeme. Naštěstí ale zakázat myšlení samotné je nemožné.

Vytisknout