O potřebnosti Akademie věd

31. 7. 2009 / Pavel Kalenda

Před rokem 1989 byl výzkum poměrně striktně rozdělen na základní a aplikovaný. Existovala celá řada ústavů aplikovaného výzkumu (například v oblasti těžby nerostů a hutnictví to byly VVUÚ, VÚHŽ), které na jedné straně spolupracovaly s ústavy Akademie věd (bývalý Hornický ústav) a na druhé straně s vysokými školami (například VŠB). Tyto ústavy aplikovaného výzkumu řešily bezprostřední potřeby hornictví a hutnictví a byly těmito podniky v této sféře taky z největší části financovány.

Po roce 1989 byly tichou cestou zrušeny téměř všechny ústavy aplikovaného výzkumu, protože noví majitelé dolů a hutí většinou přestali financovat všechny aktivity, které nepřinášely okamžitý zisk. V tomto ohledu mám v živé paměti výrok jednoho ředitele dolu, který prohlásil, že "seismické aparatury nepotřebuje, protože tyto nenakopou ani tunu uhlí". Výzkumné týmy, které pracovaly na ústavech aplikovaného výzkumu, byly rozprášeny a řada pracovníků přešla na ústavy Akademie věd, na vysoké školy a taky zcela mimo obor. Dnes některé z potřebných činností aplikovaného výzkumu zajišťují vysoké školy, malou část i Akademie věd, ale většina potřeb je nepokryta. Z tohoto hlediska je nutno, aby opět vznikly některé ústavy aplikovaného výzkumu, po čemž volá i Rada vlády.

Málokdo si ale uvědomuje, že výzkumné týmy, které se budovaly na těchto ústavech i desítku let a které byly v průběhu několika měsíců zrušeny, nelze okamžitě vytvořit. Bez navázání na předchozí základní výzkum a vlastní zkušenosti s aplikovaným výzkumem, nemůže nový tým poskytovat ty výstupy, které se od něj očekávají. Zde vidím možnou cestu, jak vytvořit nové týmy aplikovaného výzkumu z pracovníků základního výzkumu a vysokých škol tak, aby vznikly mikrotýmy, které by řešily problémy konkrétních podniků. I přesto, že by tyto týmy měly být složeny z pracovníků s dlouhou praxí, tak není možno očekávat okamžité výsledky a cesta k úspěšnému fungování týmů jako celku je v řádu několika let.

Ještě větší problém vidím s financováním takových mikrotýmů aplikovaného výzkumu. Dnes soukromé podniky požadují, aby aplikovatelný výsledek výzkumu byl použit v praxi co nejrychleji. Ale tyto podniky nejsou ochotny financovat výzkum s perspektivou delší než pět let. Stát, zejména v dnešní době, zase nemá peníze na to, aby překlenul období mezi počátkem vytvoření týmů a dobou, kdy budou výstupy výzkumu již zcela hrazeny z prostředků podniků. Takže se stát snaží část prostředků Akademie věd přesunout do aplikovaného výzkumu. Bohužel, to se děje obdobným způsobem, jako po roce 1989 v aplikovaném výzkumu. Opět z krátkodobého hlediska a vidiny ušetřených miliónů "nepotřebujeme" základní výzkum, protože "nenakope ani tunu uhlí".

V této souvislosti si opět musíme uvědomit jednu skutečnost. Vyspělá společnost si může a musí "dovolit" ten luxus, že část obyvatelstva (většinou ti nejvzdělanější) se zabývá problémy, které v dané době sice nepřinášejí bezprostřední užitek, ale které mohou mít naopak dalekosáhlé důsledky do budoucnosti. Nebudu uvádět notoricky známé příklady toho, jak představy o kulatosti Země vedly k objevení Ameriky, nebo jak takový nic neříkající vzoreček E=mc2 vedl k novým energetickým zdrojům (a taky k novým způsobům zabíjení). Nebudu tady uvádět ani kontaktní čočky, které taky vzešly ze základního výzkumu.

Specifika základního výzkumu jsou ale ta, že žádný vědec předem neví, kam ve svém výzkumu dospěje. Jen velice malá část základního výzkumu dojde za života jednoho vědce od směřování výzkumu, přes dílčí poznatky až k zásadnímu objevu a následně za podpory dalších členů týmu k ověřování výstupů, publikování až do praxe. Většina prací končí ve fázi dílčích poznatků, které se publikují a předávají dalším členům vědecké komunity k dalšímu pokračování.

Takto se předávají poznatky mezi vědci i mezi generacemi. Toto je ale ta menší část. Ta největší část poznatků zůstává ukryta uvnitř vědeckých týmů a mnohdy není ani publikována. Proto v základním výzkumu trvá velice dlouho, než je vědecký tým schopen produkovat vlastní zásadní objevy. Každý člen týmu musí vstřebat dílčí poznatky předcházejících generací, získat své vlastní poznatky a směřovat svou práci tak, aby dosáhl, pokud možno, zásadního objevu. Dvojnásob (ne-li desetinásobně) tedy v základním výzkumu oproti aplikovanému výzkumu platí, že výzkumné týmy je možno rozpustit velice rychle, ale znovu je vybudovat je generační záležitost. Musíme si uvědomit, že nebude v silách další generace vybudovat znovu tým, který v příštím roce rozpustíme. Z tohoto pohledu je otázka financování Akademie věd zásadní.

Jak je tedy dnes ve své většině financována Akademie věd? Na vlastní kůži jsem poznal, že finanční prostředky, které jdou ze státní pokladny přímo Akademii věd, slouží pouze na holé přežití výzkumníků. Každý dostane jednu židli, jeden stůl, počítač, připojení k síti a 200 Kč na telefonování měsíčně a peníze na otop celého ústavu. Pokud chce vědec něco vyzkoumat, potřebuje přístroje, peníze na cestovné, na konferenční poplatky, na patenty, na publikování. Tyto peníze už dnes ve větší míře získává formou veřejné soutěže z grantových prostředků. Tedy už dnes musí obhajovat svou práci před kolegy z oboru (i mezinárodními). Výhodou tohoto systému je relativní transparentnost, ale nevýhodou je to, že se většinou podporují obecně konsensuální směry vývoje. Pokud by chtěl vědec pracovat na dlouhodobějším nebo kontroverznějším projektu, tak na něj nedostane peníze. Bohužel nezávisle na tom, zda má pravdu nebo ne. Jako zářný příklad může sloužit debata o klimatických změnách.

Jen malá část renomovaných vědců pracuje na myšlence, že za klimatickými změnami nestojí člověk, ale sluneční aktivita a geometrické parametry dráhy Země okolo Slunce, protože na tento výzkum nedostanou konsensuálně peníze. Větší část vědců raději tvrdí, že za vším oteplováním je nutno hledat člověka, protože se snadněji získávají peníze od státu, které se následně snadno vyberou od obyvatel přes ekologické daně.

Pokud tedy dnes ubereme Akademii věd 20% nebo dokonce 50% rozpočtu, tak všichni, kteří nepracují na grantových projektech, budou muset odejít bez ohledu na to, zda mají nebo nemají perspektivu něco vyzkoumat (schválně nepíšu publikovat v renomovaných časopisech, protože i tam jde v mnohém případě o konsensus se závěry výzkumu).

Na druhé straně si ale nedělám iluze o tom, že všichni vědečtí pracovníci Akademie věd jsou s to něco zásadního vyzkoumat a to i v dlouhodobé perspektivě. Zde musí přijít na řadu interní mechanismy, jak se s takovými lidmi rozloučit. Bohužel, věda není konsensuální a i kdyby se calá Akademie věd shodla na tom, že "tělesa těžší vzduchu létat nemohou" (citát francouzské akademie), tak nemusí mít pravdu. Existují vědci, tak zvaní "trpění solitéři", kteří svým dlouhodobým výzkumem nakonec prorazí i proti vůli kolegů a dospějí k velkým objevům.

Proto v základním výzkumu musí mít otevřenou cestu i snílci, kteří nakonec postaví na hlavu dosavadní fyzikální a jiné poučky a posunou lidstvo kupředu. Z vlastní zkušenosti jsem poznal, že například na Fyzikálním institutu ruské Akademie věd tito snílci pracují na dynamických složkách gravitace, na teorii éteru ve spojitosti sjednocení elektromagnetického a gravitačního pole. Pokud se ale společnost rozhodne snížit financování základního výzkumu, tak tito výzkumníci budou muset opustit brány Akademie věd jako první. Možná, že by to byla škoda na prahu nových a nečekaných objevů.

Ve srovnání s Akademií věd, na vysokých školách není žádný prostor ke zkoumání těch nejzákladnějších (a tím i nejpřevratnějších) teorií. Základní funkce vysokých škol je připravovat studenty do praxe. Proto, aby i pedagogové udrželi svůj krok s vývojem vědy ve svých oborech, musí se vzdělávat. K tomuto účelu mnohdy slouží i jejich vlastní výzkumné programy. Nikdy ale nemají tolik času s perspektivou několika let, která je potřebná pro základní výzkum k tomu, aby mohli naplánovat svůj směr výzkumu, připravit experimenty a několik let na nich nerušeně pracovat, pak publikovat výsledky a ještě o nich přednášet. Na vysokých školách se dá s úspěchem pracovat na experimentech, které předají poznatky základního výzkumu do praxe nejvýše v několikaleté perspektivě.

Rozhodnout o financování Akademie věd a vědy vůbec, musí celá společnost, ne Akademie samotná. Společnost si ale musí uvědomit to, že rozpustit vědecké týmy jako po roce 1989 v aplikovaném výzkumu, je snadné. Hůře se pak napravují škody. Škody v aplikovaném výzkumu jsou už dnes zřejmé. Ty v základním výzkumu by pocítily až další generace.

Vytisknout