Svoboda slova - fetiš nahrazující analýzu?

30. 7. 2009 / Karel Dolejší

Hoškovy vzpomínky z oné doby se vztahují k tomuto základnímu rámci. StB si nepřála, aby disidentské hnutí neochotné přistoupit na polovičatý kompromis s mocí příliš zesílilo, protože při plánované změně se měli do popředí dostat v zásadě loajální osoby. Nějaké nezávislé disidentské aktivity existovat měly, ale nepříliš rozsáhlé a vlivné, více méně měly plnit spíše dekorativní funkci.

Havlův inzerát v Rudém právu si velmi dobře pamatuji -- ukázala mi ho tehdy matka, členka KSČ. Ferdinand Vaněk, tedy jméno, pod nímž Václav Havel v inzerátu vystupoval, byla přirozeně postava ze hry Audience. Dlouhohrající desku se záznamem této hry počátkem 80. let vydalo Třešňákovo nakladatelství Šafrán. Není tedy pravda, jak píše Hošek, že Václava Havla díky fotografii poznali jen ti, kdo ho osobně znali, protože jméno Ferdinand Vaněk bylo známo i řadě lidí, kteří Havla v životě neviděli. Havel na "audienci" v Rudém právu, to byl ovšem pořádný rýpanec režimu -- a především jasný náznak toho, "že se něco bude dít" -- tedy: než se v režii mocenských orgánů elity vystřídají a s omezenou svobodou bude opět konec... Tlak západních "bojovníků za lidská práva" by totiž měl každopádně jen dosti omezený účinek, kdyby nedošlo ke změně v metropoli, jejíž gubernií byla někdejší ČSSR.

Stanislav A. Hošek, jak píše, je prý zapřísáhlým příznivcem konkrétností. To je zajisté velmi dobře: Konkrétně lze k jeho vzpomínkám na závěrečnou etapu "reálného socialismu" říci tolik, že se týkají dávno minulé doby, k níž dnešní česká společnost není v prakticky žádném aktuálním vztahu. Neexistují prostě paralely mezi kalkulovaným omezeným povolováním šroubů ze strany mocenského aparátu v druhé polovině 80. let a dnešní rozkladnou a beznadějnou situací české společnosti. Nežijeme v době, kdy se bezpečnostní aparát snaží předem preventivně tvarovat hnutí občanské nespokojenosti a zajistit tak (pro sebe) žádoucí výsledek předem plánované změny poměrů. Proto závěry z minulé epochy mají pro dnešní situaci asi takovou relevanci, jako měly zkušenosti a poučení z boje proti habsburskému útlaku na konci 30. let 20. století. Obávám se však, že pan Hošek je osobně zajatcem těchto zkušeností -- jinak si totiž jeho sklon odvozovat z nich závazné závěry pro dnešek vysvětlit nedovedu. Pokud jde o konkrétní předmět diskuse ohledně omezování šíření nenávisti k etnickým skupinám -- totiž mezinárodně organizované neonacistické hnutí, které v nástupu ekonomické krize vidí předem mnohokrát ohlášenou příležitost převzít na Západě moc -- "konkrétní" Hošek o něm bohužel nenapsal jednu jedinou větu. Povznesené ignorování konkrétních informací o současném neonacismu a s tím spojená zaslepenost, to ovšem vůbec není jen Hoškovou specialitou, ale týká se celé řady "principiálně" (čti: bez konkrétních údajů) diskutujících obhájců svobody šířit etnickou a rasovou nenávist -- a nepohnuté lpění na tomto přístupu mě opravdu děsí. Jako vejce vejci se to totiž podobá smutně proslulému Benešovu výroku "lepší Hitler než Habsburk", kterým někdejší prezident ČSR prozradil naprostou neinformovanost o podstatě hrozícího nebezpečí, a tedy předem zaručenou neschopnost čelit aktuální existenční hrozbě pro stát, v jehož čele stál.

Jenže předlistopadová traumata, která v žádném případě nezlehčuji, nemohou a nesmějí bránit konkrétní analýze dnešní situace v ČR a ve světě. A pod konkrétní analýzou si nepředstavuji diskusi o abstraktním principu svobody slova, kterou neonacistům a jejich pomahačům v každém případě vzdáváme přílišnou čest.

Hoškova věta "každá moc povoluje ovládaným občanům jen tolik svobod, kolik odpovídá její sebejistotě", je podle mě naprosto neobhajitelná -- byť i jen s ohledem na data, z nichž ji Hošek odvozuje. Minulý režim v ČSSR byl mnohem sebejistější v dobách vrcholícího útlaku po roce 1977 než v polovině 80. let, kdy začala (rádoby) řízená liberalizace. Každá moc se naopak snaží povolit občanům svobod co nejméně. Každá moc povolí občanům jen tolik svobod, kolik si jich dokážou sami proti ní prosadit. Nejistá moc v protikladu k tomu, co píše Hošek, snáze ustupuje, což se jí čas od času stává osudným. Například Výmarská republika nikdy nerozpustila a nezakázala Hitlerovu NSDAP a tolerovala její kriminální metody "mimoparlamentní práce" tak dlouho, až strana kombinací teroru a demagogie získala podporu velké části německého obyvatelstva -- a následně si mohla dovolit opakovaně vypisovat referenda schvalující předem rozhodnutá opatření.

Za velmi přínosné a přesné naopak pokládám Hoškovo konstatování, že lidská práva a občanské svobody musejí být v demokracii garantovány aktivistickou většinou. Diskuse o neonacismu v ČR musejí vyjít od této věty a od neradostného konstatování, že podle výzkumů veřejného mínění většina Čechů už řadu let vyjadřuje ochotu smířit se s vládou tvrdé ruky -- jinak řečeno, Hoškem požadovaná aktivistická většina bránící lidská práva a občanské svobody v ČR prostě neexistuje. To je potenciálně katastrofický závěr, ale pokud své úvahy o tom, jak čelit neonacismu, neodvíjíme právě z něj a z potřeby něco v této věci udělat, tak prostě jen mlátíme prázdnou slámu.

(Otázka, proč nejsou zakazovány antikomunistické nenávistné texty a nenávistné projevy namířené proti Paroubkovi, je jistě důležitá zejména z právního hlediska, ale nemám ambici ji na tomto místě řešit.)

Naprosto netuším, jak pan Hošek dospěl ke kurióznímu názoru, že nemá být sankcionováno ani vyzývání k násilí, ale pouze násilí samo. To je totiž ještě "liberálnější" přístup, než je obvyklá praxe v anglosaských zemích, kde výzvy k násilí naopak trestné jsou. Podle tohoto podivného pravidla by například nebylo možno odsoudit Adolfa Eichmanna, který osobně vlastně žádné násilí na Židech nespáchal, "pouze" je organizoval... Starý Zákon jako historický dokument v této souvislosti zajisté cenzurovat netřeba; doktríny o preventivních, preemptivních atd. válkách by naopak měly být ne snad cenzurovány, ale prostě zrušeny.

Závěr Hoškova textu se nese ve znamení Masarykova výroku, že když bude většina chtít fašismus, už to nebude demokracie TGM. Tento výrok je ovšem -- mírně řečeno -- velmi nedotažený: Pokud totiž kdekoliv na světě většina hlasuje pro fašismus, hlasuje pro zrušení vlastní svobody a o žádnou demokracii se tedy už nejedná. Ti, kdo prosazují přechod k nedemokratickému režimu, neusilují pouze o destrukci (sobecké a často doslova ničemné) nadvlády etablované politické třídy, ale současně se tím také jednou provždy vzdávají i toho omezeného vlivu na své osudy, který mohou uplatňovat ve formálních reprezentativních demokraciích současného západního střihu.

Vytisknout