Stát ať podporuje vědu, nikoliv pavědu

31. 7. 2009 / Jiří Beránek

Proto i premiér Jan Fischer obhajuje svůj restriktivní postup k Akademii věd mj. tím, že to není "pouze akademie věd, kdo v České republice představuje vědu a výzkum!

Přestože postavení Akademie věd ČR jako správce vlastní rozpočtové kapitoly v posledních pěti letech výrazně zesílilo, je statistickým faktem, že rozsah výzkumu a jeho výsledky v institucích mimo ústavy akademie rostou rychleji.V letech 2005--2009 získala Akademie věd ČR z rozpočtu celkem 18,25 mld. korun, přičemž vysoké školy ve stejném období dostaly pouze 12,7 mld. korun. A výsledky? Například článků v prestižních světových časopisech publikovali vědci z akademie věd pouze 37 % z celkového počtu článků tuzemských autorů." ("Vědu "nevraždíme", není tu jen akademie", Právo 23.7.09)

Samotní představitelé AV jako Jaroslav Pánek, Václav Hořejší, a dokonce i Jiří Zlatuška z Rady vysokých škol samozřejmě toto zdůvodnění rozporují jako věcně nekorektní a manipulativní. Podle Zlatušky "nikde na světě se navíc nevydali cestou absurdního užití "dat" o kvantitě výzkumných výsledků tak, že by přiřazené body mechanicky převedli do peněz. Problémy s deficitem státního rozpočtu pouze obnažují zásadní chybnost tohoto přístupu. Pokud by ekonomika rostla, nebyla by nesprávnost postupu tak jasně vidět, protože by to zúčastněné instituce byly schopny přežít. Hloubku nezodpovědnosti v nakládání s veřejnými prostředky by to však nijak nezmenšilo. Reforma v realizované podobě vede k podpoře kvantity průměrných nebo podprůměrných výsledků. Tento postup v důsledku poškodí všechny -- a o vraždu vědy tu skutečně jde. ("O vraždu vědy tu skutečně jde", Právo 27.7.09)

Kritické prohlášení vydala i ČSSD přes svého poslance Ivana Ohlídala s tím, že "ČSSD důrazně protestuje proti takovému nesmyslnému a škodlivému vývoji v oblasti vědy a výzkumu v naší zemi. Ostře odmítá neskrývanou likvidaci AV ČR, která je významnou a užitečnou institucí pro celou českou společnost. Je nezbytné, aby v příštích letech nedošlo ke krácení finančních prostředků ze státního rozpočtu určených pro činnost AV ČR. Proto se při schvalování státního rozpočtu pro rok 2010 pokusíme prosadit zvýšení finanční částky věnované AV ČR takovým způsobem, aby v tomto roce mohla působit bez jakéhokoliv omezení. V následujících letech budeme dokonce prosazovat přijatelné zvýšení podpory vědy, výzkumu, inovací a vzdělávání v ČR ve srovnání s rokem 2009." (Tisková zpráva ČSSD 22.7.2009)

Tyto hlasy jakoby vzkazovaly vládním statistikům: Říká se, že sytý lačnému nevěří; začíná se ale potvrzovat i opak: lační přestávají věřit sytým.

V jednom mají ale neoliberálové typu Matěje Šustera pravdu: vedle skutečné vědy se u nás praktikuje pod rouškou vědy i "pochybná věda"; já bych jí nazval pseudověda nebo pavěda A takovou bejkárnu / kravinu by stát podporovat neměl. (Po prostudování on-line dostupných literárněvědných textů Jana Matonohy "Literárněvědný text jako diskurz, velké vyprávění a výkon moci?" a "Feministické epistemologie a kritika vědeckého diskursu", jež nezamýšleně posloužily jako jakýsi spouštěč sporu o vědu v BL, musím uznat oprávněnost Šusterových výhrad vůči tomuto typu "inteligibilního diskurzu" a "myšlení hranic", aniž bych chtěl ovšem dělat na tomto poli nějakou "kulturní revoluci". Snad mi pan Matonoha promine, že jsem zde použil jeho vlastní, jakož i údajně feministickou zbraň: zpochybnění "epistémické privilegovanosti badatele".)

Existují minimálně čtyři objektivně a exaktně měřitelné ukazatele, jimiž lze sledovat dynamiku vývoje vědy. Jak uvádí Jan Beránek v knize Marxistická filozofie a soudobé lékařské myšlení (1983), je to:

1) růst vědeckých publikací, který probíhá nikoliv lineárně, ale exponenciálně. Počínaje stavem v r. 1750, kdy bylo na světě asi 10 vědeckých časopisů, se jejich počet zvyšoval tak, že dosáhl řádově asi 100 počátkem 19. století, 1000 v polovině století, 10 000 v r. 1890 a v polovině 20. století se začal blížit počtu 100 000. Důležitým mezníkem v tomto vývoji bylo zřejmě období kolem r. 1830, kdy počet časopisů dosáhl 300. V této situaci už žádný vědec nedokázal sledovat všechny časopisy nebo číst všechna publikovaná díla, která by mohla být důležitá pro jeho odbornou práci.

2) Růst vědeckých kádrů -- včetně pomocného a obslužného personálu a lidí nepřímo se zabývajících vědou. Odhaduje se, že věda v nedávné minulosti absorbovala více než 5% pracovních zdrojů společnosti. Opět zde dochází k exponenciálnímu růstu: 80 až 90% všech vědců, kteří působili v dosavadní historii lidské civilizace, je našimi současníky.

3) Růst nákladů na vědu a výzkum, což souvisí i se zaváděním stále dokonalejší, a tím i dražší techniky, přičemž růst těchto nákladů svým tempem v hospodářsky rozvinutých zemích předstihuje celkové tempo hospodářského vývoje. Např. výdaje na vědu v SSSR vzrostly za léta 1960-66 více než čtyřnásobně. V USA rostl národní důchod o 3%, kdežto výdaje na vědu téměř o 13% ročně.

4) Růst vědeckých výsledků. Zatímco předchozí faktory se týkají především materiálních prostředků vědecké činnosti, výsledky vědy -- objevování nových faktů, zákonů a teorií, jsou hlediskem obsahovým. Přes značné metodologické nesnáze v měření kvantitativního růstu vědy podle jejích výsledků jsou odborníci zajedno ve dvou věcech: a) skutečně podstatné výsledky se hromadí mnohokráte pomaleji, než jak roste hrubý objem vědecké činnosti měřený počtem publikací, vědeckých kádrů nebo náklady na vědu; b) hromadění vědeckých výsledků, tedy vlastních "výstupů" vědeckého systému, přesto nepostupuje lineárně, ale udržuje si také přibližně exponenciální charakter.

Aspekt dynamického samovývoje vědy vystihuje kupř. anglický fyzik P. Friedman: "Nejdůležitější atribut vědy nejsou poznatky, ale její schopnost poznatky získávat. Poznatky, které obsahuje věda, jsou omezené, často útržkovité a nepřesné, vždy je možné je revidovat. Ale schopnost vědy rozmnožovat poznatky je neomezená." (P. Friedman: The Principles of Scientific Research, 1960, str. 2) Pan Friedman ovšem nepředjímal politiku "vraždění vědy"...

Jsme-li u objektivních kritérií měření dynamiky vědy, o něco komplikovanější se nám může jevit hodnocení vědy na vysokých školách, neboť ony provozují ještě a najmě činnost pedagogickou.

Zahraničními žebříčky, jaké zveřejňují např. americký týdeník US News & World Report britský deník The Guardian nebo polský týdeník Wprost se nechal inspirovat Tomáš Němeček, který tuto metodiku aplikoval při hodnocení českých právnických fakult v Hospodářských novinách. Srovnání zjišťuje

1) vědeckou činnost fakult,

2) spokojenost jejich studentů a absolventů,

3) míru propojení s Evropou a světem,

4) názor expertů z oboru,

5) celkovou otevřenost a "vstřícnost k uživatelům".

(Pozn. JČ. Bohužel jsem objevil v obdobných britských hodnoceních naprosto zásadní chyby: Některé obory na některých univerzitách se třeba v žebříčku vůbec nevyskytují, protože "škola zapomněla údaje poslat", jak jsem zjistil dotazem v deníku Guardian, jinde se obory v žebříčcích hodnotících spokojenost studentů octly v tematicky úplně nesprávné hodnotitelské kategorii, například obor "komparativní literatura", zabývající se srovnáváním evropských literárních děl, v kategorii "mimoevropských jazyků", atd. Tím se celá hierarchie výsledků naprosto zkresluje. Mimochodem, malé obory se nedají vůbec hodnotit, protože v dané zemi často neexistuje nezávislý hodnotitel: při hodnocení mohou vstupovat do klasifikace osobní sympatie či antipatie. Jinou alternativou je, že práci malého oboru hodnotí "experti" z oboru jiného, údajně příbuzného, třeba bohemistické či polonistické práce hodnotí rusisté, atp., práce z kulturologických studií, zabývajících se současnými médii hodnotí tradicionalističtí učitelé literatury, atd.)

Je mimochodem zajímavé, že "pokud se použije obvyklé měřítko, tedy publikace ve špičkových časopisech z databáze Web of Science (tzv. impaktované časopisy), pak jsou výsledky českých právních akademiků nejhorší ze všech společenských věd.

(Pozn. red.: Právník Jakub Menčl upozorňuje, že je to prý proto, že "v České republice neexistuje žádný impaktovaný časopis zaměřený na právní vědu. Chcete-li mít článek v impaktovaném časopise, musíte psát o tématech, která ČR výrazně přesahují, případně se jí ani netýkají, abyste měl vůbec šanci, že váš článek bude v některém zahraničním časopise otištěn, čímž ovšem v mnoha případech výrazně snižujete "přínos" vaší práce pro Českou republiku." ZDE Pochybné výsledky hodnocení vědeckých prací podle "impaktu" lze citovat z mnoha vědeckých oborů v ČR i ze zahraničí, k tomu např. tento Marka Skovajsy.)

Podle Rady vlády pro vědu a výzkum měli v letech 2001-05 čeští ekonomové ročně asi 70-120 prestižních publikací; právníci za všech pět let pouze 3 (předstihli je i čeští historici s 9 a pedagogové se 7 publikacemi)." (T. Němeček: "Která fakulta práv je nej? Praha, ale...In: Kdo je nejvlivnější právník, 2008, str. 78)

Vědecké postupy a technologické inovace nejsou ovšem v moderních ekonomikách výlučnými doménami vědeckých pracovišť, ale objevují se též v podnikové sféře. (Což se týká rovněž i vzdělávacích systémů.)

V souvislosti se systémem řízení a organizace práce na bázi podnikového spolurozhodování (zaměstnanecké participace) popisuje Zdeněk Hába tento proces mj. v poválečném Japonsku, kde "praktickým dokladem participace na řízení je např. ukazatel inovační aktivity: v r. 1995 bylo na 10 000 obyvatel Japonska přihlášeno 26,6 vynálezů, zatímco v USA a SRN shodně jen 4,4 (a v ČR 0,6). Celkovým výsledkem tohoto podnikového systému propojování řízení shora i zdola, managementu s vyvolanou iniciativou zaměstnanců, ovlivňujícího i rozsáhlou oblast subdodavatelských malých a středních podniků, byl podstatně rychlejší hospodářský růst Japonska než v celém okolním světě, včetně hospodářsky vyspělých států bývalého socialistického tábora, a podstatně nižší úroveň nezaměstnanosti v této zemi při současném prudkém vzestupu úrovně výrobních a informačních technologií. Vedle participace při něm sehrálo významnou úlohu ovšem také proslulé MITI (Ministerstvo pro zahraniční obchod a průmysl), základní nástroj japonské státní průmyslové politiky." (Z. Hába: "Zaměstnanecká participace -- tichá revoluce?" In: Socialismus pro 21. století, 2008, str. 146)

Vládní politika usilující o omezení rozpočtu pro AV se tak skutečně jeví být spíše mocenským bojem ve smyslu redefinování moci: A má moc nad B, když dokáže diktovat B nejistotu (o čemž hovoří Jan Keller), spíše než promyšlenou hospodářskou politikou. Není to ostatně poprvé, kdy se má věda uskromňovat: AV prošla již významnou redukcí v 90. letech, včetně zrušení slavného Prognostického ústavu. Mocensko-ideologické důvody stály patrně i za postupem vládní moci vůči AK Slušovice -- na svou dobu moderního technologicky vyspělého podniku.

Zda se však spojí všichni, kdo sdílejí společnou nejistotu je otázkou. Lidé mohou totiž určitý díl jistoty nalézt i v některých mafiánských strukturách, které pak povedou mezi sebou pro společnost jako celek vyčerpávající boj. Vědou bude, jak se z takového bludného kruhu dostat.

Samozřejmě jako v každé jiné profesi, i ve vědě jsou lidé vynikající až geniální, průměrní a podprůměrní, čemuž odpovídají i jejich výsledky. Podstatnou věcí ale je, jaký typ osobností společenský systém preferuje. Těžko se to dokazuje -- je to věc vlastní i zprostředkované životní zkušenosti - ale obávám se, že ty nejlepší a nejnadanější nejen nepreferuje, ale přímo ničí.

Téměř všechny (vzdělávací) instituce, v nichž jsem se v uplynulých "20 letech svobody" pohyboval, by si mohly napsat jako motto na vývěsní štít charakteristiku, kterou uvádí Taťána le Moigne pro (své?) chování v bývalém režimu: "Šli jsme kupředu zlatou střední (socialistickou) cestou. Hlavní bylo splynout s davem, nevyčnívat, na nic se moc neptat. Nepřemýšlet. Opakovat. Tu schizofrenii jsme si všichni uvědomovali. Nebát se a nekrást už dávno neplatilo." ("Přece nepolezeme zpátky do klece", MF Dnes, 25.7. 09)

Celkem pregnantně vystihuje tento letitý rys české národní povahy Miroslav Sládek: "Jen a pouze pro neschopné vládce je tvorba vlastního názoru a jeho vyjadřování nebezpečná. Proto také současná vláda věnuje tolik pozornosti uchování vládního způsobu myšlení, manipulaci s veřejným míněním a kontrole sdělovacích prostředků. Jakýkoliv totalitní režim se na tyto věci dívá velmi úzkostlivě a na jejich porušení reaguje hystericky...

Ale i chatrná vzpomínka na jasné chvíle našich dávných dějin i nedávných událostí by nám měla být vodítkem a vzpruhou na cestě k hledání vlastního názoru a odvahy k jeho prosazování. Nemůže nám být omluvou ani fakt, že ve své zemi není ani nikdo prorokem, zvláště ne v naší. Co paměť sahá, každý, kdo v naší zemi vynikl, byl nejprve zahrnut urážkami, opovržením stáda, poté ukamenován. Nejdéle dvacet let po smrti však objeven, vychválen až do nebe a v následujících desetiletích pravidelně oslavován.

Ale proč nedat prostor těm výjimečným a nenaslouchat jejich názorům už nyní, kdy ještě žijí a tvoří. Proč žijící umlčovat a mrtvým dávat promluvit zkřivenými ústy oficiálních vykladačů, kteří prý vědí, co tím básník chtěl říci. Proč nepěstovat rozdílnost a různorodost, které jsou hnací silou rozvoje a pokroku už dnes. Protože to je nebezpečné pro ty, kteří vládnou a loupí. Protože to je nebezpečné pro ty, kteří se do vedení společnosti dostali ne díky svým schopnostem a své píli, ale díky podvodům a protekci... Teprve aktem vzpoury se stává každý jedinec nenahraditelným a cenným." (M. Sládek: Nikdy se nevzdám aneb jak jsem se nemýlil v politice, 2006, str. 113-114)

Je samozřejmě na místě otázka, do jaké míry se jedná v tomto ohledu o české specifikum Tak např. můžeme číst v Balzacově novele Mše atheistova z r. 1836: "Když vás v Paříži někteří lidé vidí, že se chystáte vložit nohu do třmenu, jeden vás ihned počne tahat za šos, druhý rozepne přezku podpinadla, abyste spadl a rozbil si hlavu; ten strhne vašemu koni podkovu, jiný vám zase ukradne bič: ještě nejpoctivěji si mezi lidmi počíná ten, který jde k vám, aby vám rovnou vpálil kulku do těla. Máte dosti nadání, kamaráde, a brzy poznáte tu hroznou ustavičnou bitvu, kterou nadprůměrný člověk musí svádět s prostředností.

Závistivci nebo pošetilci, kteří neznají cíl, k němuž směřují velcí duchové, chopí se ihned nějakých povrchních rozporů, aby na jejich základě podali žalobu a okamžitě postavili obviněného před soud. I když později korunuje napadené dohady úspěch a ukáže vztah mezi přípravou a výsledkem, na člověku vždycky něco ulpí z těchto pomluv."

Podobně neblaze dopadl i Adrian Leverkün z románu Thomase Manna Doktor Faustus (1947) či Jan Kryštof ze stejnojmenného románu (1904-12) Romaina Rollanda. I Neblahý Juda (1895) Thomase Hardyho byl v opozici k oficiální univerzitní vzdělanosti a Ludwig Wittgenstein (1889-1951) přesvědčoval své žáky, aby nenásledovali akademickou dráhu, neboť "v Cambridgi pro vás není kyslík. Mně to nevadí, já si svůj kyslík vyrábím sám." (Ray Monk: Wittgenstein.Úděl Génia, 1996) Pokud však mohu soudit z osobní zkušenosti s anglosaským prostředím, tak mentalita Američanů i Britů je ve svém úhrnu skutečně poněkud jiná.

Je tedy evidentní, že kvantitativní hledisko hodnocení výsledků vědy, ona "uhlířská víra v sílu mechanických pravidel" v případě Markem Skovajsou kritizovaném uplatňování impakt-faktorů ze strany úředníků z vládní Rady pro vědu a výzkum, je nedostatečné. Stejně jako by bylo nedostatečné hodnocení ekonomiky pouze na základě údajů HDP, stejně jako by bylo nedostatečné hodnocení osobnosti pouze na základě IQ či tělesných rozměrů a proporcí, stejně jako by bylo nedostatečné hodnocení žáků pouze na základě testovacích metod.

Skovajsa koneckonců uvádí i možné řešení problému, ke kterému se dopracovali v SRN: "V Německu v loňském roce skončil pilotní projekt panelového hodnocení dvou oborů, chemie a sociologie, organizovaný pod záštitou spolkové Rady pro vědu. Pro nás mohou být zajímavá především doporučení panelu pro sociologii: klást značný důraz na publikování v impaktovaných časopisech, ale aspoň v sociálních vědách nepřeceňovat počty citací. A hlavně: publikace neměřit, ale číst. Každý člen panelu musel přečíst 3000 stran různých textů z hodnocených pracovišť a společně pak označili tuto formu posuzovaní kvality za naprosto nepostradatelnou. Více číst a méně spoléhat na čísla by se mělo i u nás." ("Křivé zrcadlo české vědy", Lidovky, 7.3.09)

Dostáváme se tedy ke kvalitativnímu hodnocení vědecké činnosti a jejích výsledků, což na jedné straně umožňuje všimnout si těch stránek, které by byly v rámci kvantitativní analýzy nepostižitelné, na straně druhé zde však vystupuje více do popředí hodnotící subjekt, což vytváří riziko podjatosti, subjektivismu, nepochopení apod.

Je jasné, že na tom, co má být prioritou výzkumu, se společnost asi nikdy neshodne, jako se v tom neshodnou ani samotní vědci. Upřednostňovat jednostranně pouze obory přírodovědně či technické oproti sociálním či naopak by bylo pošetilé, neboť každý obor má svůj význam a smysl (což ovšem nevylučuje jistý preferenční rámec např. i vzhledem k mezinárodní spolupráci). Navíc prvky a systémy (včetně metodologie) přírodní, technické, sociální i formální se v různých vědních oborech prostupují, existují různé hraniční disciplíny a multidisciplinární přístupy. Jinak řečeno, i přírodní vědy jsou svým způsobem sociální, neboť nazírají přírodu antropocentricky a chronocentricky a ve své aplikaci chápou svobodu jako poznanou nutnost, a naopak sociální vědy jsou svým způsobem přírodní, neboť člověk jest její součástí, pouze již si tak často nepřipadá.

Nebude také shody v tom, co je skutečnou vědou a co pavědou, i když toto měřítko je historicky proměnlivé. Tak např. i Freudova psychoanalýza byla považována svými odpůrci za pavědu, dnes je uznávanou součástí paradigmatu psychologie, resp. jedním z nich.

I v běžných učebnicích se ovšem můžeme setkat s obecným vymezením toho, co se v současné době považuje za vědu. Jak uvádí např. Zdeněk Helus v Psychologii pro střední školy (1999), věda -- na rozdíl od přístupů laických a narativních (uměleckých):

a) se svým předmětem zabývá soustavně, koncepčně a kriticky (nepodléhá domněnkám, vyžaduje důkazy, konfrontuje argumenty a protiargumenty);

b) vypracovává si k tomu svůj pojmový (terminologický) aparát;

c) rozvíjí za tím účelem svou teorii, díky které může podávat výklad a vysvětlení a pomocí které interpretuje a předvídá;

d) buduje systém metod a strategie metodických postupů umožňujících poznání, které je v maximální možné míře ověřitelné, kontrolovatelné, a tudíž i objektivní.

Řekl bych tedy, že skutečná věda by měla splňovat minimálně čtyři požadavky: 1) měla by být pravdivá a o pravdu všemi prostředky usilovat; 2) tato vědecká pravda by měla být ověřitelná a testovatelná, resp. vyvratitelná; 3) měla by přinášet nové poznatky, přístupy, metody, principy, zákony a teorie; 4) měla by být pro člověka užitečná -- tedy nejen pro samotného vědce, byť tato užitečnost se nemusí projevovat přímočaře, ale složitě a zprostředkovaně, s jistým časovým odstupem apod. Tato užitečnost může, ale nutně nemusí zahrnovat přímý finanční efekt.

Pavěda -- ve vymezení per negationem -- je pak jakási hra (ať už vědomá či nevědomá) na vědu, což se pozná tím, že nesplňuje některou, případně všechny výše uvedené charakteristiky vědy.

Pokusil bych se charakterizovat pavědu i v jejím pozitivním vymezení. (S tím, že konkrétní exempla již si každý může doplnit podle své zkušenosti.)

a) Pavěda je sektářská, společenství pavědců a pavědkyň je jakousi sektou bez náboženství, ale na rozdíl od organizace typu zednářů nebrání se publikování svých idejí, tedy pokud nějaké mají. Tito sektáři ovšem nepřipouští v žádném případě veřejnou a věcnou protiargumentaci ke svým tezím ze strany nečlena sekty. Pokud náhodou k takovéto konfrontaci přesto dojde, snaží se využít všech mocenských prostředků -- administrativních zásahů k tomu, aby neutralizovali svého protivníka. Místo věcné reakce na kritiku lze tedy očekávat osobní útok. I v tomto kontextu bychom mohli číst trpký výrok Rousseauův: "Není učence, jenž by nedával přednost lži, kterou sám vymyslil, před pravdou objevenou jinými."

b) Pavěda má často velmi dobrou schopnost vytvářet mimikry, aby vnější pozorovatel na první pohled nepoznal, že o skutečnou vědu nejde. S tím souvisí i specifický jazyk, jaký pavěda používá. Pavědecký text je obvykle prošpikován celou řadou cizích slov, takže zaměstná čtenáře nejprve tím, aby význam těchto slov luštil. I souvětí jsou často komplikovaná, je třeba je číst vícekrát -- mnohdy ale ani potom nedávají žádný smysl. Pavěda může používat jak módní jazyková klišé, tak i v tvořivějším případě mnohá neobvyklá spojení, která jako celek mohou vytvářet až surrealistický text.

c) Pavěda je neupřímná i ve svém obsahu. Popisuje tvořivost, progresivnost, originalitu, objektivitu apod., ale sama taková není. Naopak, skutečné projevy kreativity vždy zabíjí. Stává se tak jakousi černou dírou poznání, kdy mnohé informace a myšlenkové konstrukty do sebe absorbuje, žádné však sama nevydává.

d) Pavěda je ideologická a netolerantní. Na objekty kolem sebe se nedívá prizmatem pravdivosti či neotřelosti, ale prizmatem respektování svého ideologického katechismu. Tím i snadno pravdu popírá a konzervuje tak status quo, ať už je jeho podoba jakkoliv tristní.

e) Pavěda v podstatě bojkotuje i vědeckou metodologii. Není schopna odlišit (a mnohdy ani formulovat) zásadní problémy zkoumání od formalistních detailů, na kterých naopak bazíruje. Vědecké pojmy a kategorie, které mají být pomůckou v systematickém uspořádání zkoumané reality zcela absolutizuje a vyžívá se v nesmyslných klasifikacích a klasifikacích těchto klasifikací, čímž vlastně objekt zkoumání mrzačí, aniž by jej pochopila.

f) Pavěda nemá ani žádný pedagogický efekt -- snad kromě toho, že představuje kondenzovaný a tím exemplární případ pokroucené a zneužité vědy. Zatímco účelem pedagogiky je snaha pokud možno srozumitelně objasnit i složitější jevy, resp. motivovat žáky k vlastnímu postupu v tomto procesu, pavěda nic nevysvětluje; sama by spíše potřebovala vysvětlení, co se vlastně snaží sdělit. Ale takového vysvětlení sama sebe není schopna; pokud by se o to přesto pokusila, nestala by se tím vědou, ale spíše pavědou na kvadrát.

Vytisknout