Obama a Latinská Amerika: Změna, či status quo?

31. 7. 2009 / Daniel Veselý

V současnosti se na kontinentu jižně od Rio Grande odehrávají dvě hlavní krize. Honduraský puč zdá se nebude mít tak hladký průběh, jak to mohlo na první pohled vypadat. V pondělí při tiskové konferenci zástupce americké šéfky diplomacie Phillip Crowley prohlásil: "Pokud bychom měli zvolit modelovou vládu a modelového lídra pro země v regionu, tak by tím příkladem nebyla současná venezuelská vláda. Pokud by toto byla lekce pro prezidenta Zelayu, z které by si vzal ponaučení, byla by to dobré. " Lekce, kterou si můžeme vzít z Crowleyova prohlášení, je jasná. Přirozeně - Spojené státy nerady vidí, že v jejich ztrácejícím se hájemství vznikají suverénní vlády, jež na nich chtějí být nezávislé. Přestože Obama 8. července ukončil přímou vojenskou pomoc honduraským pučistům ve výši 16,5 milionu dolarů, zůstal zbytek balíčku v hodnotě 180 milionů dolarů netknutý. Mezitím jsou v notoricky proslulé Škole Amerik (dnes WHINSEC) nadále trénováni honduraští vojáci a americký vojenský personál v Hondurasu beze změny volně operuje. Když prezident Zelaya pučistům hrozil, že se chce bezpodmínečně vrátit do země, tak jej Hillary Clintonová nazvala nezodpovědným, aniž by alespoň vyjádřila znepokojení nad represáliemi honduraské junty. Obama zvolil neutrální a opatrný jazyk ohledně převratu v této zemi, na rozdíl třeba od domněle zfalšovaných voleb v Íránu, jež tvrdě odsoudil. Také od několika amerických kongresmanů obdržel dopis, v němž ho žádají, aby zrušil víza a zmrazil konta honduraských pučistů. Jeho administrativa tedy v této záležitosti nemá svázané ruce a může učinit konkrétní a smysluplné kroky k vyřešení krize. Následující dny a týdny mohou být rozhodující.

Zdroje:ZDE

Kolumbie se stává dějištěm další velké krize v latinskoamerickém regionu. Tato země, již kupříkladu Human Rights Watch dlouhodobě pokládá za největšího porušovatele lidských práv v západní hemisféře, je spolu s Mexikem a Peru nejpevnějším spojencem Obamovy vlády v Jižní Americe. Pro následující rok americká vláda pro Kolumbii navrhla bratrskou pomoc ve výši 518 milionů dolarů. Kolumbijská vláda vedená Alváro Úribem hodlá na žádost americké vlády umožnit Pentagonu přístup k pěti vojenským základnám, z nichž by vedl protidrogové operace. Jedním z důvodů je neobnovení smlouvy mezi Ekvádorem a Spojenými státy týkající se jejich dalšího setrvání na vojenské základně Manta. Tento krok však zvýšil tenzi mezi kolumbijskou vládou na jedné straně a venezuelskou a ekvádorskou vládou na straně druhé. Venezuelský prezident Chávez již na počátku uplynulého roku prohlásil, že Spojené státy a jejich kolumbijský klient nechtějí mír v Kolumbii, pouze hledají záminku, jak zde zdůvodnit přítomnost tisíců vojáků, CIA, existenci vojenských základen, špionážních letadel atd., a zjevnou snahu provádět vojenské operace proti Venezuele. V reakci na odhodlání Spojených států mít v regionu vojenské základny vyjádřil obavy, že by americká armáda mohla nyní na jeho zemi zaútočit. Venezuelský prezident chce posílit obranu své země, přerušit obchodní styky s Kolumbií, jež by nahradily obchodní kontakty s Brazílií a Ekvádorem. Ač se mnozí západní komentátoři domnívají, že je Chavez paranoidní a nic mu v podstatě nehrozí, jeho zkušenosti s Impériem jsou přinejmenším od roku 2002, kdy byl proti němu s Bushovou podporou zorchestrován puč, velice nemilé. Autor publikace Emperors in the Jungle: The Hidden History of the US in Panama John Lindsay vnímá celou situaci podobně jako Chávez: "Tyto základny představují institucionalizaci vztahu mezi Spojenými státy a kolumbijskou armádou, a to v čase, kdy je kolumbijská armáda tvrdě kritizována kvůli zabíjení civilistů (cca 1 100 mimosoudních poprav). Tyto základny rovněž znamenají destabilizaci vztahů v regionu, protože místo použití jiných prostředků k řešení problémů v oblasti signalizují ostatním zemím, že Washington hodlá používat vojenské prostředky, aby si poradil nejen s pašováním drog." Do budoucna chtějí Spojené státy investovat více peněz na boj povstalci než s pašeráky drog, což představuje výrazný posun oproti stávající politice tzv. Plánu Kolumbie, který byl implementován prezidentem Clintonem coby kladivo na narkobyznys. Obamova administrativa tedy pokračuje ve šlépějích předešlé, ba je zintenzivňuje, a posiluje tak čtyři dekády trvající interní konflikt, jenž je mediálně trivializován na boj kolumbijské vlády s levicovými povstalci z FARC.

Zdroje:ZDE

V prvních šesti měsících svého mandátu Obama umístil na vrchol latinskoamerické agendy Mexiko. Mexiko obdrží více finanční pomoci od svého severního souseda než Kolumbie, která v této dekádě a v tomto ohledu hrála prim. Washington chce prohloubit obchodní a bezpečnostní vztahy s mexickou vládou. Hodnota balíčku pro mexickou armádu a policii pro rok 2009 činí 832 milionů dolarů. V červnu pro ni americký Kongres dodatečně schválil dalších 420 milionů dolarů na boj s drogovými kartely. Obamův rozpočet na tři roky v rámci tzv. Plánu Mexiko (obdoba Plánu Kolumbie) v celkové sumě činí 1,6 miliardy dolarů. Boj současné mexické vlády s narkomafií klade důraz především na taktiku tvrdých pěstí, místo aby cíleně řešil endemickou korupci, chudobu a násilí z ní vycházející. Obamovi, podobně jako jeho předchůdci, očividně nevadí, že mexická vláda může použít prostředky z jejich balíčků k represáliím proti domácímu odporu a disentu. Neutuchající represe mexických vládních orgánů proti Lidovému shromáždění státu Oaxaca (APPO), jež v roce 2006 vzniklo ze spontánního protestu proti zkorumpovanému guvernérovi a které představuje jakousi alternativu ke státní administrativě, a dlouhý boj se zapatisty (EZLN) jsou toho zářným dokladem.

Zdroje:ZDE

Peru podrobilo Obamu zkouškou ohněm, kdy vládní síly zmasakrovaly možná stovky domorodých obyvatel, protože tito usedlíci chtěli zabránit tomu, aby se jejich území, jež obývali po staletí, stalo dojnou krávou těžebních korporací. Toto zvěrstvo se uskutečnilo po únorové implementaci dohody o volném obchodu mezi Washingtonem a Limou. Peruánský prezident Alan Garcia souběžně podepsal řadu zákonů umožňujících přístup těžebních společností k domorodé půdě. Přestože mezinárodní komunita hořce masakr odsoudila, Obamova administrativa mlčela. Opět se prokázalo, že represe vyvolených etnik, příkladně Ujgurů nebo Tibeťanů, jichž se dopouštějí političtí a ekonomičtí sokové, je odsouzeníhodná, zatímco zločiny našich vazalů v podstatě neexistují.

Zdroje:ZDE

Vedle Venezuely stojí v opozici vůči Impériu také Ekvádor, Kuba a Bolívie, popřípadě Nikaragua, a to přes všechny mediální cukrbliky. Tyto země jsou v latinskoamerickém regionu na Spojených státech nejvíce politicky a ekonomicky nezávislé, a tuto emancipaci symbolizují kupříkladu členstvím v ekonomickém alternativním sdružení ALBA, jež preferuje "face to face" spolupráci mezi jednotlivými členy. V těchto zemích se rovněž pozoruhodným způsobem rozšířila participace lokálních domorodých sdružení, odborů i aktivistů jak na chodu státu, tak na chodu jednotlivých územních celků. Díky tomu, že si tyto státy zvolily nezávislý politický a ekonomický kurz na Washingtonu, jsou v jeho očích nepřítelem, který si dovolil narušit trvalé status quo v rámci jeho dominance.

Ekvádor se dostal na černou listinu, když minulý rok zrušil americkou základnu na svém území. Prezident této země Rafael Correa prohlásil, že by na oplátku chtěl zřídit ekvádorskou vojenskou základnu na území Spojených států. Odpověď Washingtonu netřeba uvádět, neboť existuje jen jedna. Během prvních dvou let své vlády prezident Correa prohlásil, že většina externího dluhu Ekvádoru není legitimní a podařilo se mu vytvořil podmínky k přepsání ústavy. Přesto v zemi existuje řádná opozice vůči státnímu establishmentu.

Zdroj:ZDE

Co se týče Bolivie, tak Obama své nepřátelství neskrývá. Bohužel nespočívá jen v rétorice, ale existuje ve skutcích. Americký prezident 30. června prohlásil, že Bolivie coby nejchudší stát Latinské Ameriky si nadále nezaslouží obchodní preference ze strany Spojených států. Oficiální důvod? Bolivie nesplnila své požadavky týkající se redukce výroby kokainu a koky. Toto prohlášení ovšem stojí na vodě a je silně politicky motivované. Zatímco se produkce koky v Bolivii v roce 2007 zvýšila o 5%, tak v Kolumbii se zvýšila o 27%. Bolivijský prezident Evo Morales představuje pro americkou vládu nevábné sousto, například kvůli jeho tvrzení, že CIA zosnovala puč v Hondurasu. Bolivijské elity spojené s částí amerických byznys elit se nemohou smířit se ztrátou svého V.I.P. postavení třeba na úkor milionů chudých campesinos, jimž Moralesovy populární reformy umožnily vést důstojnější život.

Zdroj:ZDE

Přestože některé kroky Obamovy vlády vůči Kubě představují odchýlení od pevné linie vlád předchozích, kupříkladu zrušení cestovních restrikcí pro kubánské Američany, nadále platí téměř půl století trvající ekonomické embargo, jež řadu let odsuzuje mezinárodní komunita prostřednictvím rezolucí OSN. Ovšem pozitivní změnu ve vztazích obou zemí může reflektovat fakt, že je Raúl Castro přece jen více nakloněn dialogu se severním sousedem, než byl jeho bratr Fidel. I když je asi nemožné, že by během Obamova volebního období došlo k výraznějším změnám v těchto vztazích, lze tu oproti předchozím nájemcům Bílého domu očekávat mírné tání. To tání lze očekávat také proto, že Kuba oplývá celkem nezanedbatelným množstvím ropy.

Z uvedených řádek je snadné usoudit, že se ve vztazích Obamovy administrativy s klíčovými státy nacházejícími se jižně od Rio Grande nic zásadního nezmění. Americká pozice není příliš čitelná. Prezident Obama často říká něco jiného než šéfka diplomacie Hillary Clintonová. To se týká i dalších členů administrativy. V této politice lze vyčíst chladný kalkul. Spojené státy nadále setrvávají v pevném svazku se zeměmi favorizovanými předešlými vládami, ačkoliv se jedná o státy, kde jsou rozsáhle porušována lidská práva. A stále jsou tu definováni nepřátelé, kteří měli tu drzost vydat se jinou cestou než tou, která jim byla předurčena.

Vytisknout