Poločas rozpadu

27. 5. 2009 / Karel Dolejší

Podle okřídleného výměru Maxe Webera má být politika pomalým, obtížným vrtáním dubových desek. Sotva si lze představit větší kontrast s touto představou než politický marketing, jak jej prvně vynalezli výrobci mediálních utrejchů kolem Tonyho Blaira. Byznys přece těží výhradně z "kouzla okamžiku" a za rok už si nepamatuje, oč tenkrát, v "nudné a nezajímavé" minulosti, vlastně šlo. Politika má být tradičně též péčí o záležitosti společenství, a v tomto smyslu vždy již nějak zahrnovat ohled na předky a potomky. Zajistit trvání společenství je dokonce její hlavní úkol, bez nějž všechny ostatní, ale zejména prostředek v podobě politické moci, postrádají smysl. Péče o budoucnost společenství předpokládá snahu vidět, jak bude vypadat za dvacet, třicet let, jakým výzvám bude čelit a jaké by mohly být jeho příležitosti. V době reklamní ovšem ze všech stran slyšíme prosím vás, nějaké dlouhodobé plány už dnes nikdo nepotřebuje, jsou nepružné a nezajímavé, ba dokonce "boring". Usilovné zalhávání naprosto centrálního lze srovnat snad jen s výmluvou impotenta, že se snaží partnerku zbytečně netlačit. Od tvrdého tlaku nejisté budoucnosti jsme tedy symbolicky "osvobozeni"; útěchou nám budiž, že se na nás z bilboardů hojně zubí nadopované herky.

Občané samozřejmě vnímají, že letní premiér znamená méně než zimní král; současné provizorium je nemožné vnímat jinak než právě jako provizorium, a v tomto smyslu je nekonečně pravdivější než vše, co bude následovat. Základní problémy a zásadní rozhodnutí se odkládají a přenechávají příštím, kteří pod tíhou dědictví začnou podklesávat okamžitě po převzetí štafety.

O dominantní postavení na koňském trhu české politiky se mezitím už střetávají představitelé strany, jejíž starší západní sestry si nevalné vyhlídky dvougeneračního projektu, který býval jádrem jejich programu, připustily počátkem 90. let - a strany, která v kontinentální Evropě od začátku až do konce reprezentovala ideový extrém, takže by nikoho nemělo překvapovat, pokud dnes v jejím obrazu nalezneme místo někdejšího Hayeka nejrůznější odstíny hnědi.

Postupně dozrávající pomsta vytěsňované reality na zalhávající politické třídě má ovšem katastrofální rozměry. Nenapravitelně ničí zbytky důvěry obyvatel v jejich volené představitele, kteří mají plná ústa frází o veřejném zájmu, zatímco za peníze daňových poplatníků navštěvují luxusní africká mecheche. Společenský význam politické třídy nahrazující politiku šarvátkami plus šou hospod sedmé cenové skupiny ve čtyři ráno už není zřejmý snad ani nejzapřísáhlejším loajalistům. I těm pomalu dochází, co dnes znamená dělat politiku: Říkat "Povedu tě tam, nevím kam, rozhodnu to, nevím co, budu vás napomínat a usmívat se a brát za to plat. Na nic se neptejte, co mám dělat řekne partajní ústředí a lobby, na nepříjemné otázky odpoví tisková mluvčí."

Jen se nenechat zmást kalendářem - v poločase rozpadu české politiky navzdory astronomickému jaru fouká vítr ze strnišť...

Vytisknout