Skrytá a nejen květnová tajemství Závodu míru až po padesáti letech

26. 5. 2009 / Ivo V. Fencl

▼ S nastávající ženou po ZM 1958

Rudolf Rendl, letos už dva a sedmdesátník, byl v nominaci Závodu míru dvakrát. Reprezentant republiky v silniční cyklistice od roku 1953 v regionálních přeborech několik let neporazitelný. V Plzni proslul „Čudla” Rendl opakovanými vítězstvími na tzv. Lochotínském trojúhelníku a v Kritériu RPZ. Zde se pravidelně účastnili Veselý, Růžička, Kubr, Klich, Perič, Pecina, Cihlář, Opavský a další. Kritérium Čudla Rendl vyhrál dvakrát, měl doma i šedesáticentimetrový pohár, kde bylo mezi jinými vyryté i jeho jméno mezi nejlepšími československými cyklisty. Vrátil jej před třetím vítězství- vícekrát už vyhrát nesměl, ale pohár se k němu z dodnes záhadných příčin už nikdy nevrátil. Kdo ví, kde asi je a kdo jej má? Do roku 1957 třikrát vyhrál závody kolem republiky za muže.

Při rozhovoru 2008▼

Nominován do pro Závod míru byl v roce 1958 za Duklu Brno (dojel 46.) a v roce 1959 (závod musel vzdát kvůli těžkému úrazu). Do sestavy závodníků pro rok 1960 měl po uzdravení přislíbenou nominaci, ale nebyl už pozván ani do širší přípravy v Klánovicích. Celý život si to nese jako křivdu. Neměl tolik štěstí jako někteří jeho souputníci a kamarádi, i když vůle a talent mu nechyběly. V cyklistických závodech od roku 1953 do roku 1957 startoval Ruda Rendl za dvanáctičlenný cyklo-tým závodu Favorit Rokycany a pak za šestičlenný Spartak-Jednotu TOS Holoubkov- ten pomáhal založit.

▼ Vítěz Kritéria

Období 1957- 63 v literatuře o cyklistice znalci považují za léta málo úspěšná. Charakteristická jsou generační výměnou a řadou skandálů s politickým pozadím, z nichž nejznámější jsou knižně zpracované příběhy Jana Veselého (Josef Pondělík) a Jana Kubra (Ota Pavel a Jan Kubec). Publikace z Olympie – Zlatá kniha cyklistiky (R. Bakalář, J. Cihlář, J. Černý- 1984) a Závod míru (J. Černý, L. Sosenka, J. Staněk- 1987) jsou informačně cenné, ale neúplné, a zaměřují se na oslavu režimně propagandistické stránky Závodu míru.

Ale k věci, jak vznikla tvoje přezdívka „Čudla”?

Chodil jsem se koupat do řeky Klabavy-Berounky, kde je dodnes pěkná tůň. S kamarády jsme hráli na honičky pod vodou. Ženské se na nás rády koukaly. Někdy jsme byli nahatý a z vody na ně vystrkovali zadky. Však víš, že některé baby ve městě byly pěkný. Jako krásná žena toho zubaře. Zrovna ta, která házela mému tátovi peníze do saxofonu, když jí v kavárně hrál v boxu do ouška. Já pak svou malou rukou jsem ty papírové koruny musel dolovat. Dost často jsem si je nechal. Pro tu jsem zvlášť zorganizoval podívanou. Řekl jsem klukům, až zas bude koukat z lávky, že připlaveme až pod ní ke schůdkům a všichni naráz si stáhneme trenky a vystrčíme na ni zadky. Bylo nás asi šest, opálení jsem byli, ale zadky jsme měli bílé. Nikoho nepoznala. Jen Čudku Rendla a šla si pak stěžovat do školy.

Vzpomínám, jak jsi v rodných Rokycanech vyhrál svoje první závody na dámském kole.

V roce 1952 se měl jezdit Rokycanský okruh. Tam byli i kluci z tehdejšího čtvrťáku, a ti už měli Favorita a zkoušeli si, jak rychle objedou okruh ve vnitřním městě. Jelo se 20 okruhů a každý pátý okruh byl bodovací. Tenkrát kluci už předtím trénovali a měřili si čas. Já jim povídám: Pučte mi taky to kolo, já to zkusím. Tak jsem jel prvně na kole s přehazovačkou a s čtyř kolečkem. Moc jsem to neuměl používat, ale když jsem přijel, tak jsem měl čas nejlepší. Tak ještě jednou, povídají. Nechte mě vydejchat, povídám a jel jsem znovu a byl jsem ještě lepší. Neměl jsem svoje kolo, ale hrozně jsem chtěl ten závod jet. Jedině mě mohla zachránit sestra. Tu jsem přemluvil, že když mi kolo pučí, tak jí ho dám do perfektního stavu a pořádně jej promažu, aby se moc nenadřela při šlapání. To bylo v pátek, když souhlasila. Sundal jsem světlo, přední brzdu, blatníky i s dečkami v zadu, vymontoval kola rozebral středy a namazal novou vazelínou a místo věnečků jsem tam dal jen samotné kuličky. Nádherně se to točilo. Bylo to vymakaný. Z pátku na sobotu šel táta hrát na zábavu vyšnořený v kravatě. To jsem věděl, že se zas vrátí zlámanej a bude v sobotu vyspávat Taky máma odešla s kamarádkou za ním. Tenkrát nebyl žádný mladší a starší dorost, já se na závod v sobotu přihlásil jako „příchozí”. To byli ti, kdo neměli žádnou licenci. Věkově mezi 13 až 20 lety. Mě bylo tenkrát 14 let. Mohl se zaregistrovat každý. Ostatní měli závodní kola, ale i tak jsem dojel v prvním závodě v životě třetí. Táta byl muzikant, saxofon, klavír, pan kapel-mistr, měl prachů jako šlupek, vlastně tuplovaný plat, ale všechny peníze s kamarády na zábavách zkonzumoval. Vím, jak moje máma mu na tácek nechávala napsat útratu kolem jejího stolu, kde sedávaly i její dvě sestry. Táta ty dorty, a nevím ještě co, za ně platil ani nemrknul. S houslemi jsem od něj zkusil nejvíc, ale zařekl jsem se, že muzikantem nebudu, radši fotbalistou nebo cyklistou. Myslím si dodnes, že hudební sluch jsem po něm nezdědil. Tak to u nás chodilo, jako že jsem měl rodiče rád.

Máš vzpomínky na legendárního Honzu Veselého? Vyhrál na Závodech míru 16 etapových vítězství, Růžička 12 a slavný Jan Smolík „ jen” 6. Bojem s úrazem, který postihl i tebe bych tu připomněl smolaře i hrdinu i vítěze Láďu Hellera... Kolovaly pověsti o aférách Veselého a Kubra a Růžičky. Jak jste spolu při tréninku a na závodech vycházeli?

To bych musel vyprávět historky o vedení tréninkových deníků. Já měl nádherný v kožených deskách a pečlivě vyplňovaný. Měl jsem to i barevně, tak mě trenéři dávali klukům za vzor. Musel jsem najezdit 2000 km za leden a za únor v jakémkoliv počasí. Po pracovní době. Březen – duben se jezdilo v Klánovicích na soustředění. Tenkrát přijel Vlasta Růžička a povídá: Čo, aký tréninkový deník? Říkali mu: Vlasto, to musíš mít, kolikrát jsi jel, jak jsi jel, zrychlení nebo takhle atd. Tak je vzal do auta a ukázal jim tachometr: Tady vidíte, kolik mám naježděno kilometrů. Jéžíšmarjá, tím si to tam podělal. Taky z Klánovic jezdíval do Prahy a pak se vracel v noci z tahu v pajzlu Gutte a dojel z vršku s vypnutým motorem. Obešel barák a šel k oknu pokoje v přízemí, kde si večer přehodil páčky.. Já asi jedinej jsem to tenkrát věděl. Někdo to vyčíhal a řek, ale dodnes nevím kdo. Počkali si tam na něj bafuňáři, i masér, doktor, mechanik a najednou se otevře okno a oni: Dobrý ráno, pane Růžička, tak zítra jedete domů... Druhý den, jak byl drsňák chlap, plakal, když musel opravdu odjet domů. On ale domů nedojel a zastavil se v redakci slovenského Športu. Vylíčil jim, co mu udělali v Praze, jak ho vyhodili kvůli tréninkovému deníku. Pak si to začala rozdávat Praha a Bratislava. Mezitím se trénovalo dál. Velel tomu soudruh Brůžek a soudruh Loos. Tenkrát, vidím to jak dnes, přijde Honza Veselý a říká mu: Mně to takhle taky nevyhovuje, já jsem zvyklý trénovat jinak. Udělejte u mě výjimku. Tak dobře, řekl trenér Brůžek. Večer po večeři nám oznámil, že Veselý bude trénovat sám, soukromě, aby měl dobrou formu. Zkrátka, že naše metody, ty že mu nesedí. Takže jedenáct nás jezdilo společně a on pak jako sólista. Před koncem soustředění se pak jezdily tři nominační závody. Já tenkrát vyhrál dva. Honza hned první nominační závod nedojel a vzdal to. Při večerním hodnocení se po závodech vyhodnocoval závod a nominovalo se šest závodníků a dva náhradníci do národního týmu. Při tom byli už i novináři a televize. My jsem tam byli nejmladší a já slyším jako dnes: Kapitánem mužstva do Závodu míru na desátý ročník zasloužilý mistr sportu Jan Veselý. Všichni protestovali: Ten na to už nemá. Trenér Brůžek ještě vyjmenoval další jména, Kubr byl tenkrát hned druhý. Pak se zeptal: Co k tomu chcete říci Veselý? On mu vykal, bylo mu už 30. Veselý povídá: Nedostal jsem se do formy a na tohle nemám. Ale Brůžek: Už jen proto, že se jmenuješ Jan Veselý a všichni vědí, co jsi udělal pro československou cyklistiku, pojedeš a budeš dělat kapitána. To se tenkrát moc dotklo mnohem mladšího Honzy Kubra. S tím jsem já dobře vycházel.

Solidarita při dojezdu v „kotli“ ▼

Malý exkurz, který se z Čudlova pohledu ve vyprávění ještě bude opakovat. Vůbec je třeba mít na paměti, že orální historie monstr závodu v podání Čudly Rendla by možná vypadala trochu jinak, kdyby se k ní vyjádřili další svědkové. Těch bohužel asi žije už poskrovnu, jestli ještě někdo vůbec... Přesto i redakční odpůrci tohoto textu, prý poplatného totalitě, přiznali, že se jedná o silný chlapský příběh...

Na Honzu Veselého asi nejlíp později zavzpomínal i novinář Josef Pondělík- i v souvislosti s jeho kamarády Plzeňáky. Ti byli na něj vždy hodní, ačkoliv v Plzni v jedné etapě při Závodu míru skončil patnáctý, ale přesto mu večer předali pěkný kočárek. Věděli, že ho doma bude brzy potřebovat... Po hrůzostrašné noční bouřce, která jim málem vyplavila kola ve skvrňanském internátu, se vyčasilo a do Českých Budějovic jeli přes Přeštice, Klatovy a Horažďovice, tam Honza znal ze soutěží každý kámen na cestě a to uměl využít...

Ale jak to bylo v roce 1957?

Začala už příprava závodníků na 10 ročník nešťastně? Byl zrušen cyklistický oddíl při Ústředím domu armády. Soustředění bylo v nepoužívaném zámku ve Vranově nad Dyjí, kde se Honza Veselý v roce 51 připravoval ještě s Peričem a Lojzou Szejukem. Pak jim ohlásili, že se tam přijedou připravovat i sovětští závodníci, a bylo najednou všechno vzhůru nohama. Zámek se začal gruntovat a hned tam bylo teplo, dost jídla, ovoce i pití. Na naše kašlali. Přesto nespokojený sovětský trenér Šelesněv sebral svůj tým a odjel trénovat do Klánovic. Pondělík to zapsal a zveřejnil už před čtyřiceti lety v roce 1967 za uvolnění režimu. Tam jsou popsány i pocity Veselého, jak to bylo ve skutečnosti z jejich odstoupením z průběhu 10. ročníku Závodu míru. „Takhle sebou praštit na zem a sehrát komedii! Přijela by sanitka a bylo by po starosti. I v novinách by se to zaretušovalo. Jenže já jsem nikdy nebyl podvodník... kolo jsem dal do autobusu. Mne naložili do novinářského auta... Mysleli, že se mnou udělají senzační rozhovor. S někdejším vítězem, dnes zdechlinou Závodu míru. Vydržel jsem mlčet až do Berlína... Někdo to řekl na trase Kubrovi, že jsme to vzdal. A on udělal přesně totéž, jenom s tím rozdílem, že s kolem vlezl do sběráku... Setkali jsme se na stadionu čtvrt hodiny před dojezdem závodníků. Nikdo si nás už nevšímal. Lidi čekali na vítěze... Soudruzi, řekli nám v Berlíně, vyzvedněte si jídlo a pojedete domů vlakem...Proč s námi jednají jako s prašivými, to jsme nemohli pochopit. Už jsem nabyli lidmi, ale vyvrheli. ... Zastavili nám činnost na dva roky. Kubrovi sebrali titul mistra sportu, mě titul zasloužilého mistra. Vrátili jsme oba tituly. Odznaky a diplomy jsem vložil do krabice, zavázal špagátem a odnesl na vrátnici ČSTV."

Následují další příběhy o nevděku a novinových titulcích, kde se o Veselém a o jedenáct let mladším Kubrovi psalo jako zrádcích dělnické třídy... Taková byla ta 50. léta. Kubr na 111 Tatře budoval přehradu Orlíku, Veselý byl i odsouzen, šli po něm, a s  potížemi našel závoznické a pak šoférské místo v Konstruktivě Praha. Předseda závodního výboru mu tam prý řek: „Tak ty si měl ten průser? Na to my u nás kašlem. Jestli chceš, tak zítra nastup. V té chvíli jsem se znovu narodil", vypráví Jan Veselý.

To máš příběhu kluka, který je z úplně jiné generace než já, říká Rudla. Já o politice věděl tenkrát kulový. On taky chtě, i já chtěl závodit a vyhrávat. On měl ještě trénink v práci po noční šichtě, když na pekařském kole s nůší na zádech rozvážel rohlíky. První vítězství dobyl v Modřanech už roku 1939 a pokračoval v závodní kariéře i za okupace. Byl vítěz v květenu 1944 ve Vozdřichově Mochově. V roce 1946 byl vítěz závodu Praha- Karlovy Vary- Praha. Pověstný byl jeho kamarádský vztah úcty a respektu ke slavnému cyklistovi Rozvodovi. Nechal jej demonstrativně vyhrát v Ostravě v roce 1945, kde zabrzdil svůj spurt. Byla to chyba? ... Pověstné bylo jeho kamarádství se Schurem, mnohonásobným vítězem Závodu míru, to ale začalo až v roce 1965, když byl Veselý už v Konstruktivě a s ní na závodní rekreaci v NDR a tam zjistil, že malý Schur dostal jméno Honza po něm!!! Léta to Veselý nevěděl... Takže na Závodu míru tenkrát vznikala i chlapská kamarádství! Na celý život...

Když ses probojoval do nominace Závodu míru na rok 1958, bylo po průšvihu na desátém ročníku Závodu míru, kde to vzdali Jan Veselý i Honza Kubr. Vypadalo to, jako by se na tom domluvili. Trvalo do šedesátých let, než je vzal režim na milost a bylo jim odpuštěno. Znal jsi ale i Vlastu Růžičku, Emana Křivku, Frantu Jurzu, Pavla Doležala a další. Traduje se, že v přípravě a na Závodu míru byla v družstvu kamarádská atmosféra a netrpěly se podrazy. Jak to tehdy bylo ve skutečnosti? Někdy, když tě Čudlo poslouchám, tak to vypadá, že jste po sobě šli jako psi po kosti...

Pavlovi Doležalovi jsem dělal mazáka na vojně v Dukle. Když nám bylo sedmdesát, sešli jsme se v Plzni pod Zimákem v hospodě. Pavel Doležal teď bydlí v Praze, vzal Frantu Jurzu autem, ten sem přijel z Brna. To jsme nemluvili jen o Závodu míru, ale taky jiných závodech, který jsme tenkrát jezdili. Na srazu při naší padesátce jsem se dověděl, že se tahalo, kdo bude dělat trenéra v Dukle- jestli Eman Křivka nebo Franta Jurza. Dali to Frantovi. Do zákulisí jsme moc neviděli. Tenkrát Jurza zrovna přijel z Austrálie. Byl to pro něj výlet, protože žádné výsledky tam nebyly... Idyla na soustředěních v padesátých letech zrovna moc nebyla a někdy ani při závodech. S Křivkou jsem se nesnášel, protože na mě házel všechnu možnou špínu nebo si vymejšlel. Pro něj jsem byl jen bažant. Mezi cyklisty nebyly ale tak napjaté vztahy, jako byly mezi funkcionáři a námi závodníky. Musíš vědět, že na šest závodníků třeba na Závod míru jezdilo šest bafuňářů. Nezapomeň, že byly 50. léta minulého století. Velell Loos, co pak dělal i prvního trenéra. Dusno v přípravě i při závodě vyvažoval doktor Václavík. Jak to tehdy chodilo, o tom se moc neví, tenkrát si z nás nikdo nepsal deník, ani se to v tisku nedokumentovalo. A bulvár nebyl! Teď se chystá a prý je už hotová tlustá knížka o dějinách Dukly Brno. Prý ji všichni, co ještě žijeme, dostaneme. Představ si, že i kola jsme měli na trénink svoje, i galusky byly naše a museli jsme si je platit. Prostě jste amatéři, plaťte! Tyhle věci v té knížce asi nebudou... Všelijak jsme to pytlíkovali i při tréninku, i při Závod míru. Přišel mechanik, byl u toho Plzeňák Aubrecht, i Loos, s tím jsem já měl problémy, toho tam dosadili komunisti, aby nás uhlídali. Měli ještě mechanika Sekuje a vykládali, že nám dali nová čtyř kolečka, myslím, že to byla čtrnáctka nebo patnáctka. Vpředu jsme měli dvoj převod 48, 44, teď se jezdí silou na převodu 54 nebo 56 a vzadu to má až devíti kolečko až na 13, to se mi zdá už docela hrozný... Když se jela první etapa, to jsme bydleli v hotelu Varšava a přijeli jsme tři dny předem.

My Češi, Poláci a Němci, ještě museli jít do průvodu na 1. máje. Prošli jsme s bicykly před tribunou a pak jsme se rozešli. Druhý den se jel závod, proto jsme si šli omrknout stadion a terén. Byl jsem v tom vlastně opravdu začátečník, a i další kluci! Nominace v roce 1958 už nestála na zkušených závodnících. Na to nebyl nárok. Začalo to v nominaci. Tam byl Kubr, vzpomínám, jak se jelo se přes Čelákovice, nejdříve z Hloubětína až nahoru od viaduktu na Kbelský kopec. Skupina si 10-15 závodníků, já se držel Kubra a chtěl jsem si vyzkoušet, jestli mi ujede v kopci. On to rozbalil a jeho nástup chytil jen Hašek a Honza Novák, už je taky nebožtík, a já jsem se k nim přidal jako čtvrtý a jeli jsme na doraz. Honza Novák odpadl a jeli jsme s Kubrem na plný pecky. Byli jsme v Hloubětíně před kopcem. Už jsem byl sám s Kubrem, když mě ale chytla křeč v kopci do jedné nohy. Našponovala se a nemohl jsem ji ohnout nazpátek. Mlátil jsem si do stehna a o jedné noze jsem kopec dojel. Mezitím mi všichni ujeli. Dojel jsem to až na konci sám. Tuhle nominačku tam vyhrál zkušený Čahoj, volali jsme na něj ahoj, čahoj, protože dělal v čokoládovně. Druhý byl tenkrát Kubr. První cena v první výkonnostní třídě bylo rádio Máj. Dali to Čahojovi, ačkoliv měl druhou třídu. Kubr se tenkrát rozezlil, jak je tohle možné, vynadal jim, urazil se a druhou cenu si ani nevzal. Už jsem byl zpátky v Klánovicích, když tam Kubr dojel celý rozčílený. Tak jsem ho musel dlouho uklidňovat. Když se vrátil ze sprch, tak na mě volá: Čudlo, pojď sem ke mně. Popošel jsem k jeho skříňce. Vyndal z ní zbrusu nové galusky italský Pirelly. Tady máš, kdyby nebylo tebe, tak jsem se do čelní skupiny nedostal. Ty jsem si pak dlouho schovával, jakou mi tím udělal radost. Nevím, kde je mohl tenkrát sehnat. A vidíš! Kubr je už mrtev, Veselý je mrtev, když pitvali Krejčího, tak přišli na to, že přechodil při sportu tři infarkty. Sám se na to pamatuji, a kluci na to taky vzpomínali, jak v Českém Brodě se svíjel na trávníku bolestí a nemohl jet hned dál. To byl tenkrát určitě taky infarkt...

A co lékaři? Přece to nemohli přehlédnout? Neumím si představit, jak jste mohli ujet v tahu i v kopcích a při zrychleních a dojezdech 2200 km bez újmy na zdraví?

Hlavně jsme byli mladí, vytrénovaní, strašně jsme toužili Závod míru jet a vyhrávat! Dopovali jsme se sami. Já měl speciální driák v polní flašce na zádech. Sáček kafe jsem spařil do 3/4 vodou, dolil Stockem a vyklepl tam dvě celá vejce. Na rámu jsem měl ještě čaj. To věděl jen Václavík. O Růžičkovi se zas všichni věděli, že se dopuje rumem, bylo to cítit v pelotonu, když si lokl. Měli jsme závodění po silnici rádi a chtěli to dělat. Václavík jel vždy v autu za námi a kontroloval nás před a po závodě. Měli jsem domluveny místa, kde nám podával pytlíky s pitím a jídlem za jízdy. Po závodě jsem šel na masáž. Makal jsem na doraz a měl jsem možná proto za svou cyklistickou éru patnáctkrát krát spočítaný nejlepší čas jako Čechoslovák.

Při závodu byl další problém. Galusky se vozily navlečené přes záda nebo jsi ji měl pod sedlem. Já ji míval pod. Když jsem jel první etapu ve Varšavě, taková osmička, velký okruh a pak dva malé oblouky a dojezd na stadion. V první osmičce nás ujelo třináct, já byl ve skupině z naší sestavy sám s Italy, Francouzi a Němci. Když jsme se blížili na menší okruh, tak tam byly kočičí hlavy. Galuska se vytřásla a nikdo v té partě mi nic neřekl, ačkoliv to museli vidět. Galuska se mi zapletla do zadního kola, to se zablokovalo a jel jsem smykem, než jsem rozvázal řemínky, tak jsem málem spadl. Rval jsem to ven, abych zas chytil hlavní skupinu, nakonec se mi to podařilo a praštil jsem s ní o zem. Měl jsem z toho průšvih, že jsem ji zahodil. Dohnal jsem hlavní skupinu a byl jsem na třináctém místě. Byla to smůla, protože taktiku jsem měl promyšlenou. Ten stadion je obrovský kotel, vznikl na místě vybombardovaném za války fašisty. Tam na stadion jedeš asi 100 m tunelem a kdo to znal, tam se mohl propracovat dopředu. Já to využil a aspoň jsem snížil náskok těch na špici. Takový byly smůly a štěstí a náhody. Druhý den se jela etapa Varšava- Lodž, samá rovina, ale vítr. Kam jsem se hrabali s našimi převody na zápaďáky. Nešlo se tam udržet na špici. Tenkrát se jezdilo hodně kmihem, teď se jezdí silově, jako na Tour d'France. I tenkrát, abys to vydržel, dodávali spálenou energii do svalů speciálními tabletami. Na startu chodilo tak: Otevři pusu a šup. Každému to podávali. Já říkal, dej mi to do ruky a dal jsem to do papírku a do kapsičky. Bál jsem se toho. Pamatuji se, myslím, že to byl hlavně Maxiton a Kofein. Nebo mi dej rovnou dvě, povídám. Když jsem nastřádal tak 8-10, tak jsem je prodával za dvacku i na trase, tenkrát to byly peníze. Kluci to už věděli a chtěli je. Já jel Závod míru dvakrát a vždycky se to opakovalo.

Měl Křivka vůbec nějakou dobrou vlastnost? Máš fotky, kde jedete i vedle sebe. A pokud se nepletu, tak v roce 1957 na Závodu míru on, nejen Kubr a Veselý, tvořili z hlediska režimu nadějný tandem. Při tom to všichni tři vzdali a naše reprezentace skončila na 13 místě? Kubr to vzdal i v roce 1953 a žádné represálie z toho ještě nebyly... Křivka to vzdal i v roce 1960 a taky se nic nedělo... Možná, že vám všem trochu primadonství stoupalo do hlavy jako jiným tehdejším sportovním hvězdám?

▼ Obdivoval Kapitonova

Já se Křivkou nekamarádil. Chodil na nás pořád žalovat trenérům a lez bafuňářům do zadku... Byl to mazák-podrazák. Když se například jel závod kolem Berlína a jela se osmička, velkej okruh, malej okruh, on hned v tom v prvním okruhu ujel s patnáctičlennou skupinou cizinců, my jsem je ale dojeli a on nám začal nadávat, že jsme na ně dotáhli celý peloton... To máš pravdu, a zas si zavzpomínám na pana mazáka Křivku. Jeli jsme celý národní tým z Masaryčky na závody do Berlína a chtěli nás před vlakem vyfotografovat novináři. Křivka se šel podívat na lokomotivu, pak zalez do kupé a odmítnul se s námi bažanty zobáky dát fotit, i když ho všichni přemlouvali. Šel jsem tam za nim já a povídám mu Emane, přece jde o minutu, cvak a hotovo. Ty mi, bažante, nebudeš mi tu rozkazovat, povídá. A nešel! Ta fotka se nakonec musela udělat bez něho, mám ji někde schovanou. Odjeli jsme do Berlína a hned první den se jela etapa a on sám jel ve skupině asi s osmi. Jenže v dalším okruhu jsme je dohnali a celý balík závodníků se vřítil na stadion v Berlíně. Já prokličkoval až dopředu, ale tam to bylo strašně krkolomný, zvenku jsi musel vyjet po vnějšku ochozu a pak jsi padal dolů na dráhu. Tam jsem makal se Schurem, ještě jsem ho tam předjel a byl jsem tam čtvrtý. Tenkrát to vyhrál Melichov, to si dodnes pamatuji. Mohli jsem si do pátého místa vybrat některou z cen, tenkrát jsem si vzal jeden z tehdejších nejlepších foťáků – Altix. Pak jsem ho půjčoval klukům, co jezdili na Západ. Eman nám všem vynadal, že jsme celý peleton vyhecovali a dotáhli jej na skupinu, kde byl i on. Takže bylo těžko se Křivku na něčem domluvit, a jako začátečníci jsme jej sotva mohli mít rádi... Dnes by se řeklo, že neměl vůbec smysl pro týmovou spolupráci. Byl individualista a mě speciálně nesnášel... Asi cítil, že jsem vůdcem mladý party.

To Vlasta Růžička byl taky samorost.. To se jel závod kolem Slovenska, a pamatuji, to bylo taky těsně před Závodem míru, v roce 1957, byli jsme ve skupině, nás bylo tam šest, která ujela pelotonu, a v tom mi Vlasta povídá: Čudlo, prosím Pána Boha, nech mě vyhrát, já to potrebujem, a cenu ti dam... Dobrý, Vlasta. To bylo tak 5 km do cíle... Před cílem mu povídám, drž se, já tě vezmu tak pět set metrů před za sedlo a hodím tě dopředu, tak se pořádně drž... Dobre, dobre! Tak jsem jej opravdu vší silou hodil, aby pořádně zaspurtoval... a on pravdu vyhrál. První, co udělal, tak mi dal svou první cenu a nechal mi i mou druhou... Byl jinak kovboj, ale vždy slovo na rozdíl od jiných dodržel a hned po závodě mi tenkrát první cenu dal, byla to lednička. Takovej to byl chlap! Naplno jede cyklista tak posledních 200 m, kdy se mu měří čas a kdy se rozhoduje i o vítězi... Závěrečný spurt trvá kolem 12 vteřin, často míň, je ale důležité, jakou předtím cyklista vybojuje pozici. V žádném jiném závodě nehraje takovou úlohu chytrost, rozvaha, maximální rychlost a našetřené síly...

Letos je to šedesát a padesát let od Závodu míru, kdys jel i ty, a soukromá televize Prima tesknila, že se už něco podobného nekoná. Co si o tom myslíš? Co jste prožívali? Jak se to podepsalo na vašem životě?

Byla jiná doba a nelze ji vrátit. Dnes a vlastně asi od 70. let minulého století i zde začal boom automobilismu. To nemluvím o dnešku! Pro silniční cyklistiku byla ideální doba před válkou, za války a po válce, kdy motorismus byl na počátku a auta na silnicích se ještě míjela s chodci a koňskými a volskými potahy a dálnice byly jen v Německu. To bylo i u nás taky nejvíc organizovaných amatérských silničních cyklistů, myslím skoro 10.000, dnes je to možná sotva třetina. A taky je tu teď v kapitalismu otázka peněz, rád bych viděl, kdo by dnes v takové mase amatérský závod financoval a kdo by tam závodil prakticky zadarmo, jako jsme to jezdili my. Tuhle máš jednu fotku ve varšavském kotli... Tady je kamarád Honza Merten, držíte se kolem ramen a dojíždíte společně do cíle... Byla to taky tak trochu naše demonstrace. Všade byla hlava na hlavě a nepřestavitelné nadšení a jásot davů.

Na Závod míru 1958 jsme tenkrát fasovali 16 párů ponožek, ale jen dvoje kalhotky... A víš jak jsou důležitý pro cyklistu? Když jsme se potom ze závodů vrátili domů, tak na Kozím plácku na Starém městě byl sklad, skladník chtěl, abychom mu to všechno vrátili. My jsme ty ponožky museli vyměnit s Němci. Kalhotky za naše galusky nebo za ponožky. Nemohli je mít a k tomu ještě vyprané! Na trase závodu byly úplně jiné starosti. Doktor Václavík nám na startu a někdy i na trase gelenem mrazil sprejem zadek, abychom nebyli opruzení a nebolela nás tolik zadnice. To už jsme kalhotek měli za ty galusky šest, po trase si je vždycky prali a sušili na radiátorech, ráno je zasypali práškem a jelo se dál... A pak byly potíže s močí? Zde platily zásady, které se nikdo nedovážil porušit: To víš, že za jízdy, to bylo jedno, kdo jel vedle tebe, Němec, Francouz nebo Polák... to si sedneš na stehno a on tě tlačí, než se vymočíš... Totéž máš, když ti teče nudle z nosu, to je potíž se při fofru i vysmrkat, tím, byl pověstný Čahoj, rval to, ale neměl sílu ani si ani utřít nos, ale zato měl vůli ten kluk neskutečnou. Toho jsem měl moc rád. Byl na vojně u paragánů a prošel tam extrémně tvrdým výcvikem... Strašně chtěl jezdit Závod míru a pořád leštil kliku u trenéra Brůžka, ale neměl na to, aby se v konkurenci a v intrikách prosadil... To byl můj problém, já jsem zásadně kliky nikdy neleštil. Ale všichni věděli, když mě dovezou do cíle v pelotonu, tak že umím na závěr zaspurtovat a nemyslet při tom jen a jen na sebe. Ještě se vrátím k zážitkům při Závodu míru ve Varšavě. Vzpomínám, jak jsme tam letěli ze starého letiště v Ruzyni. Pekař Maraš šel do kokpitu, piloti si jej posadili k řízení, a byla z toho legrace... Tenkrát to byly božské poměry, pohoda, žádný strach, žádný terorismus... Byli jsme ubytováni v hotelu Varšava s Pavlem Kovářů, je teď v Brně, ale je to Plzeňák tělem i duší!

Vzpomínám, jak jsem jel z práce se na kole podívat na druhou etapu 10. Závodu míru na Kyšičák v roce 1957, to jsem ještě nebyl v nominaci. Druhá etapa se tehdy jela z Prahy do Karlových Varů přes Plzeň. První i druhou etapu už tenkrát Honza Kubr Veselého nenechal samotného a táhnul jej. Na Kyšičáku už byli oba mezi posledními. Tenkrát ve stoupání zkolaboval jeden Angličan, byl v paklu, ne na špici. Krize nastala až na území tehdejší NDR. Veselý vezl v kapse poselství, to byl s Kubrem asi v páté skupině. Tam se to rozhodlo, Veselý vytáhl z kapsičky papír a dal ho Kubrovi a řekl, že to vzdává s tím, že by do Varšavy nedojel. Kubr byl pro každou volovinu, tak to dal do kapsy, že to dá známému prdelkovi Křivkovi. Veselý zabrzdil, sedl si a čekal na sběrný autobus. Rázem byl skandál nejprve mezi sportovními novináři, že mistr sportu Veselý odstupuje ze závodu. Honza Kubr si to uvědomil a jak byl v páté skupině, tak za to vzal a dojížděl jednu skupinu za druhou, až se vypracoval do prví skupiny ke Křivkovi, předal mu poselství a řek mu, tady to máš, ty vocase, a já na to taky seru. Zajel k mantinelu a nechal se sebrat sběrákem. Bylo kázání! Ráno dostali lístky a museli se vracet opravdu vlakem. To byl průšvih, protože celníci, pasovka a další lidi ve vlaku je poznali a svorně jim začali nadávat zrádci národa. Docela sprostě! Sankce režimu byly tvrdé. Vyřadili je z řad sportovců i z ČSTV, vzali jim tituly mistrů sportu. Honza Kubr šel dělat šoféra nákladní Tatry a jezdil pod bagrem na stavbě přehrady na Orlíku, asi že byl z Milevska. Honza Veselý pak dělal mnohem později z milosti šoféra u Československého sportu. Mám kamaráda z Volduch, který taky jezdil na Orlíku, zažil, jak za Kubrem přijel soudruh Brůžek v 603. Ptal se na pana Kubra. Protože ho ten kluk znal, jaký je Kubr divočák, tak jej jel varovat, že pro něj přijel nějaký Brůžek. Kubr si připravil ten největší klíč, co měl v kabině a čekal. Kluci museli Kubra držet, aby se trochu zklidnil. Kubr byl opravdu talent, a i tehdejší bafuňáři jej nějak chtěli vrátit zpět k cyklistice. Dokázal pak v šedesátých letech vystudovat při práci vysokou a stal se nakonec aspoň trenérem. To bylo dřív známé. Když se například jel závod kolem Slovenska, tak tu byli zahraniční závodní profesionální experti z Italie, ale vyhořeli na kopci do Vyšných Hájů v Tatrách. Tenkrát se Kubr předvedl v extrémním stoupání, že jejich trenér řekl, že v Kubrovi nám roste nový mistr světa. To říkali všichni! Kdyby byl tehdy otevřený svět!!!

Ale nás nikam nepouštěli!

Jen do NDR, Polska, Maďarska, Bulharska a Rumunska a do SSSR. Prakticky nikam jsme nemohli, ani do Jugoslávie. Padesátá léta byla pro nás nejhorší období na sport- ať to byla cyklistika, fotbal nebo hokej. Tam se odehrály největší aféry s emigrací i s kriminály. Ani s ohodnocením to nebyla žádná sláva. Mistr sportu. tenkrát dostával 300 – 700 Kč měsíčně, jestli si dobře vzpomínám. Na závodech byly vždy jen věcné ceny. O tom mohu dlouho vyprávět, jak se s nimi hokynařilo kolem každého závodu. My jsme byli prostě ztracená generace.

V roce 1958 jsem byl ve třetí etapě čtvrtý. Čtvrtá etapa byla z Berlína do Magdeburku. Tam jsem dojel na 12. místě, tenkrát jsme jeli pohromadě, protože nonstop pršelo. 5. etapa byla z Magdeburku do Lipska. Tam byla čedičová bombírovaná dlažba a hrozně to klouzalo, takže byl pád za pádem. Jel jsem asi na třicátem fleku. Kluci volali jeď dopředu, tak jsem se dostal do první lajny a dvakrát jsem ještě vystřídal a pak byl ten můj hrozný malér...

Měl jsi tvrdý vojenský výcvik ve Zlatých Moravcích a na Libavě už jako záklaďák, to by vydalo na jiný rozhovor, a bylo by to o poměrech v tehdejší armádě. Dnes dorostenci k odvodům povinně nechodí a opravdoví muži se nám zde už skoro vytratili. Máme tu dnes mamánkovskou generaci doživotně nezralých a fyzicky nevybavených mužů. Proč jste si padli do oka v Klánovicích a při Závodech míru zrovna s doktorem Zdeňkem Václavíkem, veteránem z války v Koreji?

Toho chlapa jsem opravdu obdivoval, protože mi hodně navyprávěl, jak to tam chodilo v horké válce a co všechno prošel a co tam všechno musel dělat jako lékař. Dnešní pořád omílaný v televizi „Nesh” je proti tomu opereta. Vyprávěl mi rád a hodně jsme se tím sblížili. Tenkrát, když jsme odjeli tréninkovou trasu 180 km, tak jsme se vykoupali, namasírovali nás, a já ještě chodil hrát nohejbal. Ten jsme hráli o zákusky a předkrmy, já jsem většinou ostatní obehrál a míval toho před sebou celý stůl. To se trenérům nelíbilo a zakázali to. Zdeněk Václavík tenkrát povídá v těch Klánovicích: Tak se na to, Čudlo, vykašli, když máš v noci hlad, budeš mít v kuchyni šišku salámu, bochník chleba, máslo a mléko v lednici, abys měl dost. Byl jsem jediný, kdo si tam stěžoval, že nás špatně krmí, ostatní mlčeli, báli se ozvat... Byli jsme štíhlí a vyhonění z tréninku, já tenkrát vážil 70 kg. Diety nám snížili, vynahradil jsem si to ale v naturáliích. Chodil jsem pár dnů ve dvě hodiny v noci trochu si zakousnout. ... Za pár dnů najednou všichni z týmu měli hlad a chodili do kuchyně po jednom, až nás tam bývalo i šest. Ale chyba lávky, zapomněli, že klíč od kuchyně mi přidělil doktor Václavík a mám jej u sebe. Nakonec po hádanicích mohli taky chodit, ale porce jsem jim odměřoval já. Bafuňářům se to zase nelíbilo, říkali, jestli se to tu Čudlovi nelíbí, tak ať jede domů do kasáren. Chtěli s námi zacházet jak s malými kluky. Zatímco porce při tom vypětí v tréninku nestačily nikomu -až jsme v noci u jídla schůzovali. Já jsem povahou buřič, tak jsem jim navrhoval, abychom pozvali novináře, a těm že řekneme, co nám v přípravě na závody dělají... Uklidnil vše zas Václavík. Postavil se za mě a řekl všem, že nejsou opravdoví chlapi, když se nedokážou přihlásit ke svému názoru, a teď by mě v tom nechali. Nic nám už do kuchyně nepřidali, pořád tam bylo tolik jídla, jako když jsem tam chodil sám. Musel jsem to rozdělovat jako Kristus, když dělal ty zázraky, aby nakrmil hladovějící.

Zdeňka Václavíka jsem poznal hodně zblízka, korejská války jej silně poznamenala. Hodně pil a kouřil. Pamatuji se, jak mě jednou v noci vzbudil a požádal, abych si vzal tepláky a došel mu do hospody v Klánovicích pro flašku rumu a karton cigaret. To se ví, že jsem skočil na kolo a jel hned. V hospodě, když mě viděli v reprezentačním modrém dresu s ČSSR, a viděli, co nakupuji, hospoda byla štajf, začal řev a malé pozdvižení. Řek jsem jim, když byli štamgasti zvědaví, že máme povinné kouření a pití.. Šťastně jsem z toho nakonec bez paňáku vybruslil a nákup doručil až na Zdeňkův pokoj... To se ví, že jsme pokecali i o jeho rodině, protože tenkrát často myslel na svoje malá dvojčata. Byly to holčičky, měl je moc rád, kluka měl už předtím, než odjel do korejské války, tam jel na rozkaz, měl tři měsíce na to, aby s tím seznámil svou ženu. Děvčata se mu narodila až po šťastném návratu, a on byl rád, že to vůbec přežil... To mohlo být tak v roce 1954, byl mnohem starší než já, to se rozumí, že jsem ho i proto respektoval. Zdeňkovi jsem apanáž tenkrát přivezl v pinglu, aby nikdo nic nevěděl. Docela mě touhle příhodou rozesmál, protože mi dával pak číst svoje články do Zdravotnických novin, kde popisoval, jak je kouření škodlivé a co je to za svinstvo. Byl důstojník a voják, musel to psát, zase to dostal rozkazem. Neměl to lehký. Popelník měl plný vajglů a vedle toho rum a popíjel. Takže žádný Nesh, on byl opravdu za první linií. Tam pili ráno, v poledne i večer, aby to vůbec vydrželi.

Proslýchalo se, že vztahy v  týmu se blížily někdy šikaně, řečeno dnešním jazykem. Jak to tam mezi vámi opravdu chodilo, přec jen jste byli i vojáci záklaďáci a tam bývala šikana druh zasvěcování do mužnosti. Neubližuješ i teď po tolika letech Emanu Křivkovi?

To ti vyvrátím! Vzpomínám si, jak jsme v roce 1959 jel podruhé Závod míru. To byl horror. To už jsem byl opravdu zkušený a měl jsem kamarády i mezi těmi, kdo jezdili většinou na špici. Ať  Rusy – například  Kapitonova, Schura a další kluky – hlavně z Německa... Jelo je jako vždy 2. května, po parádě na 1. máje, to jsme kousek v průvodu před tribunou museli tlačit kola. To se Zápaďákům, Italům, Francouzům nelíbilo, raději by jeli až o týden později, za stabilnějšího počasí. Tenkrát se jela v 1. etapě osmičku kolem Berlína mezi námi Eman Křivka, a nás „nováčky” dusil. Neměl ho z nich nikdo rád, nejen já, pořád nám nadával „vy bažanti”. „Říkal jsem mu, klidně mi říkej vole, ale bažante ne, jinak ti ji ubalím, až zmodráš a zezelenáš. Jestli ti to trpí Mareš, tak mě tak říkat nebudeš... Vole, to si mi klidně říkej! ”. Nedal si to ale vymluvit! Tak jsme si to s ním později společně s kluky vyřídili v Klánovicích. Tam po tréninku byly naše pravidelné rituály s koupáním a odpočinkem u televize. I tam musel mít Křivka privilegia a sedět si v nejlepším křesle a ne na židli. Jednou, když nás zas provokoval a obsadil si předem nejlepší místo ručníkem, pošlapali jsme ručník a na můj nápad mu při následující tahanici udělal Vojta Pecina cucflek na krku. Vojta, než začal jezdit na kole, trénoval i řecko římský zápas, na toho Křivka už vůbec neměl. Ten cucflek byl takový, že pak už jsem podobný nikdy neviděl v životě. Udělali jsme mu to, protože jsme věděli, že příští den mu přijede jeho milá. Neumíte si představit, co to pak bylo za cirkus, když to zjistila. Rozhněvaná ujela domů. Stěžoval si na nás, jakou jsme mu zas udělali všivárnu, když jsme si nahlas i před ní povídali, jak vyváděl se ženskýma v její nepřítomnosti...

Měl jsi smůlu s těžkým pádem, když jsi byl krůček od cyklistické slávy a jasně jsi měl na žlutý trikot i v některém dalším ze Závodu míru. Nezdá se ti, že jsi se v porovnání s pozdějším úrazem Ládi Hellera se měl víc podřizovat trenérům, kteří se tě pak přece jen smažili vytáhnout ze zklamání?

Brůžek i Loss mi tenkrát řekli, abych příští rok na žádný závody nejezdil a opatrně trénoval, aby mi neztvrdly šlachy a svaly a že za rok mě určitě zase dají do nominace na Závod míru. Budu prý první, kdo bude pozvaný na trénink do Klánovic. Byl jsem pak strašně dlouho ve stavu nemocných, většinou jsem se jezdil podívat za Aničkou, byla zdravotní sestrou v ordinaci zubaře.. Jednou jsem za ní zas přijel a tam se na mně nějak divně koukali a dentista Veselý mi najednou povídá. Čudlo je to špatný, někdo tě tu udal, že jsi ve stavu nemocných a jezdíš si na kole. Já mu na to povídám, kdopak? Ten mi to nechtěl a nechtěl říct. To mě rozčílilo a říkám mu: Oni mě marod neuznávali a taky mě nebudou uschopňovat. Mám od doktora projížďky na kole doporučený v rámci rehabilitace. Nohu mám po úrazu ze závodu, kam jsem byl nominován za státní reprezentaci. Tak mi řekněte, kdo mě udal a já si to s ním půjdu osobně vyřídit... To jsem se dozvěděl až od mojí nastávající, kdo to byl. Hned druhý den jsem hupnul na kolo a vlít jsem do fabriky. Udal mě chlápek, který tam dělal mechanika. Nemohli ho najednou najít, a když se jim to podařilo, tak utekl ze závodu zadní branou. Zubaři to věděli od závodního doktora a teď už to věděli všichni v celém městečku. Nevím, co bych s tím člověkem udělal, kdyby tenkrát neutekl. Ten chlap, když jsem ho konečně dohnal, zapíral, ale já ho vzal za ruku a dotáhl ho až závodnímu doktoru. Vpadnuli jsme rovnou a znovu začal zapírat. Tenkrát jsem tomu, už staršímu chlapovi tak o 15 let, řekl: Pamatuj si, že si na mě ještě jednou vzpomeneš a budeš litovat, že jsi mě udal a co jsi mi udělal. Když jsme závodil, tak jste tu pomalovali silnici nápisy: Rendl, Rendl... a teď mě udáváš, Pánbůh, aby tě za to potrestal. Na tebe taky dojde, budeš marodit a ty ještě za tohle zkusíš. Nebudete mi to věřit, on začal marodit s žaludečními vředy a začala mu marodit i manželka. Rozumíš? A já za ním zas šel a povídám mu, tak vidíš, už na tebe došlo a ty syčáku, ty zkusíš jako pes, ty zkusíš jako pes. A on z toho v šoku, nevěděl kudy kam. Tak jsem mu takhle vydal, ale manželka mu mezitím umřela. Pak jsem tam už za ním nešel, bylo mi všelijak. On šel taky na operaci a přežil to. Když mě měl pak potkat, raději přešel pro jistotu na druhý chodník. A když se musel se mnou minout, tak na kus cesty volal: Ahoj, Rudlo! Ahoj, Čudlo! No, dopadlo to, že jsem napsal dopis Zdeňkovi Václavíkovi, co mi provedli a co mi dělají, co mi udělali. Požádal jsem jej, aby mi potvrdil, jak to bylo a poslal mi svoje doporučení trojmo. Do čtyř dnů jsem od něj měl odpověď skutečně trojmo- pro závodního doktora, vedení a závodní radu. Šel jsem k znovu doktorovi, zaklepám a čekám. Když se neozýval, tak volám: Můžu už. Tak pojď. Já otevřu a říkám: Tady vám něco nesu. Pokyvoval hlavou a říkal: To mi stačí. Pak jsem šel na závodní radu. Bylo tam mimo jiné napsáno: Až bude chtít jít do práce, tak půjde, zatím má projížďky na kole místo rehabilitace.

Na trase ▼

Jak dlouho Ti to trvalo, než jsi se dostal do formy a noha se ti uzdravila?

V pořádku jsem byl někdy na podzim. Už jsem byl docela v kondici, ale najednou přijdu z práce a vidím, že moje máma sedí u novin a pláče. Podívej se! Copak je tam. No, podívej se! Tam bylo napsáno! Dvanáct povolaných, ze kterých bude šest vyvolených. Bylo tam vyjmenováno dvanáct cyklistů na vrcholové soustředění do Klánovic a já jsem tam nebyl. Já to čet jednou, dvakrát, pětkrát... To není možný, to se spletli, nemohl jsem tomu uvěřit... Tak tohle teda ne, cvaklo mi v bedně. Měl jsem vypůjčené kolo od ČSTV, ale nejezdil jsme na něm. Spíš na něm jezdil táta do hospody, tenkrát se kola ještě nekradla. Vzal jsem ho a poslal dráhou gepekem do Prahy na Ústředí československé tělovýchovy a napsal jsem dost drsný dopis k rukám soudruha Loose, kde jsem mu připomenul, jak jsme byli domluveni, a co mi slíbili tenkrát v tom hotelu po mém úrazu v národním mančaftu. Dodnes si to pamatuji. I Brůžek mi říkal, abych nejezdil žádný závody a že jsem uznaný do přípravy na rok 1960 jako první. Už jsem měl i vyšetření a injekce na olympijské hry do Říma. Ty byly v Itálii. Jezdil jsem do Plzně na kliniku. Jednou jsem tam přijel na kole, napíchali mě to a já se sebral a vracel se domů. Tak jsem to dělal vždycky. Tenkrát mi ale dali nějakou sdruženou injekci. Skočil jsem asi po dvaceti minutách na kolo a vyjel třídu až ke Hlavnímu hřbitovu. To tam nebyla ještě dálnice. Najednou šup a jsem v příkopě. Povídám si, to není možný. Tak chvíli odpočívám a jedu dál a za chvíli jsem byl v pangejtu zas. Musel jsem jít velkou část cesty pěšky a až před Rokycany jsem si sed na kolo a pomalounku dojel... Já měl takovou zdravotní přípravu a nebyl jsem zařazený ani do nominace do Klánovic. Do čtrnácti dnů se u nás doma tenkrát Loos objevil i se šoférem až v bytu. To jsem nebyl z práce doma, ale mluvili s tátou i s mámou a už venku mi šofér povídá, to byl fajn chlap, ale za pár měsíců potom se v tomtéž autě s celou svou rodinou na dovolené zabili, přivez jsem ti Losse. Ten mi v bytě podával ruku a ahoj, Čudlo! Já taky, ahoj. Přemlouval moje rodiče, abych dál jezdil, že jsem talent atd. Když se vykecal, ze svého domlouvání, abych toho nenechával, tak mu povídám. Teď zas poslouchej ty mě. Já si pomatuji perfektně, co jsi mi slíbil v Lipsku na hotelu. Všichni tam byli u toho a jsou svědkové, co se tam dělo. Desátý svědek byl tlumočník. Vrchol všeho je, že teď nejsem v nominaci ani do Klánovic na Závod míru, a nejsem ani na seznamu na olympiádu do Říma, i když mám v sobě už všechny injekce. Začala hádka. I táta vylít, byl prchlivej, a skoro mu tam jednu vytetoval. Musel jsem z toho běhat na záchod. Když to bylo po třetí, tak jsem si dal kolo ke hradbě vedle baráku. Pak jsem vyšel a odjel a vrátil se až večer... Tím to neskončilo! Do čtrnácti dnů přijel Loos znova. Šel ale napřed Frantovi Haškovi na druhým konci ulice. To byl ten, kdo mě pro cyklistiku získal za Favorit a odvedl od fotbalu, kde si myslím, jsem měl podobné šance. I ve fotbalu jsem byl jako starší dorostenec tenkrát nejlepší... Přišel s ním k nám zrovna na oběd. Já mu povídám. To už jsi tady zas. Tak mu domluv Franto, vždyť je to věčná škoda, že ten Čudla, nejezdí, věděl, že na mě má největší vliv. Teď poslouchejte dobře. Franta povídá: Že Čudla nejezdí, za to může poděkovat tady Mílovi Lossovi, ten mu vzal kolo. Ten mu něco slíbil a nedodržel slovo. Máma zas mělo co držet tátu. Takže Hašek se postavil na mou stranu a tím to i pro mě skončilo.

To bylo dost drsné rozuzlení. Jak dlouho ses s tím vnitřně vyrovnával, že bafuňáři z Prahy nedodrželi svoje slovo a pak tě chtěli jen uchlácholit?

Štěstí pro mě bylo, že jsem měl hodně pozitivních zkušeností z počátku cyklistický kariéry a vzpomínek na celý život. Byli jsme jen řadoví vojáci – záklaďáci a byli jsem rádi, že nemusíme do výcviku na Libavu, a byli vděční, že můžeme dál hlavně závodit. Stejně nás ale výcvik neminul, vzpomínám, že nás po nástupu odšíbovali na tři neděle v Plavecké Podhradí. Po fyzické stránce jsem tam s tím potíže neměl, ale plazit se v malé polní bahnem a přes kaluže, to mi vadilo, a hlavně, že se nám poddůstojníci vysmívali. Byli to kluci, kteří zůstali na vojně třetím rokem a mezi nimi byl i staršina, se kterým jsem se kamarádil. Na vycházky jsem chodil tenkrát s kolem. Na vojnu jsem si ale vzal štůsek padesátikorun, abych přežil to nejhorší. První jsem dal ve skladu, když nám házeli výstroj. Díky ní, jsem si mohl vybrat to nejlepší, co tam měli a nebylo mi to velký ani malé. Taky jsem se vyhnul té největší buzeraci na place při pořaďáku a při dalším výcviku. Podplatil jsem jednou toho četaře-staršinu, že mi pak dával na směnu do kuchyně vždycky, když byl poplach a přesunem v plné polní. Kluci se vraceli úplně hotoví. Jenže ten četař si na moje padesátky zvyknul a ty mi ubývaly. Tenkrát to byly velké peníze. Klukům na cimře začalo být divný, že Čudla měl zas psanou směnu do kuchyně, když byl pochod na 30 km kolem Malacek. Tomu největšímu pochodu jsem už stejně neutek. A aby to bylo veselý, tak četaři tenkrát zabloudili. Stáli jsme před hlubokým kanálem a nevěděli jak dál. Mohlo to být tak 6-8 km od kasáren vzdušnou čarou. Nařídil nám dát samopaly nad hlavu a sami zvedli svoje pistole a na rozkaz jsme vodu museli přebrodit a utíkat ze všech sil do kasáren, která byla na dohled. Byl listopad. Kdo půjde první, já byl od huby, tak jsem jim řek, aby nám to předvedli. Rychle jsme to v mantlech přebrodili, pak kabáty na můj nápad vyždímali, ostatním tam bylo ale už všechno jedno. Pak jsme ze všech sil běželi, a byli v kasárnách mnohem dřív než poddůstojníci. Všechno jsme naházeli na zem a zalezli do pelechů, byl tam nepředstavitelný bordel, ale díky tomu nikdo z nás neonemocněl. Řvali na nás, že si ležíme. Druhý den odvezli dva tři kluky na zápal plic a dva z toho umřeli. Přišla vojenská policie. Jak to dopadlo, to nevím, řekli jsme jim, jak to bylo... Já se pak věnoval už jen hokeji ve druhé lize. To je ale už jiná historie...

▼ První úspěchy v soutěžích

Namísto úvodu

Rozhovor byla přečten, připomínkován a autorizován naším bývalým cyklistickým reprezentantem z padesátých let minulého století Rudolfem Rendlem. Na vzniku celého záměru a jeho realizaci se za svého pravidelného prázdninového pobytu od roku 2007 podílel i George J. Janour, Rendlův spolužák a kamarád ze školní lavice, a po roce 1968 český exulant-inženýr, pracující trvale v San Franciscu a žijící tamtéž v Castro Valley, ve státě Kalifornie. Text i jeho části odmítly, i při možnosti další redakční editace, časopisy Týden, Peloton, Reflex a jedno plzeňské sportovní nakladatelství. Regionálně zaměřené kratší sekvence textu k sedmdesátinám bývalého reprezentanta zveřejnil Deník z regionu Rokycany 9.2., z Plzně 12.2. 2008. Tyto pasáže jsou zde vynechány.

Namísto závěru

První námitka k možná nespravedlivě kritizovanému Josefu Křivkovi: Mezi závodníky i na veřejnosti jej vždy oslovovali Emane. Proč, to Rendl neví a ani mě se to nepodařilo zjistit. Nevylučuji ale, že to bylo jeho druhé tzv. křestní jméno. V hebrejštině znamená Emanuel -S námi Bůh.

Druhá: Některá další „nesportovní” jména aktérů příběhů jsou zde v rozhovoru záměrně vynechány.

Třetí: Vynecháno je zde podrobné vylíčení Čudlova karambolu a osudového zranění.

Čtvrtá: Text se omezuje na ročníky Závod míru 1957-1960, nezveřejňuje ani zdaleka scany dobových fotek z rodinného archivu R. R. ze závodů - až na výjimky.

Tato autorská verze byla speciálně pro BL nově editovaná 2. května 2009.