Česká švajneraj

26. 5. 2009 / Tomáš Koloc

Bezprizorná tramvaj

V srpnu 2008 jsem v hustém dešti stál na pražské tramvajové zastávce Náměstí republiky a čekal na tramvaj číslo 5 směr vinohradská Flora. Poté, co v proudu tramvají pětka několikrát absentovala (v časech, které visely na jízdním řádě, se nedostavila), jsem pochopil, že se s pětkami zřejmě na trase něco stalo, a že si tedy musím najít alternativní způsob dopravy na Vinohrady. Naděje mi dodalo, když se mezi proudem tramvají, o nichž jsem věděl, že jedou jiným směrem, pojednou objevila tramvaj číslo osmnáct. O té jsem zase věděl, že přes Náměstí republiky nikdy nejezdí, což jsem si potvrdil i nahlédnutím do jízdních řádů vyvěšených na refýži. Osmnáctka tam nebyla.

Pocítil jsem šanci. Jakožto Nepražák jsem sice nevěděl, kam osmnáctka jede, ale řekl jsem si, že když je odkloněna přes místa, kudy normálně nejede, možná ji odklonili mým směrem. Její trasa však na nebyla popsána na žádném z displejů na oknech, a tak jsem se vydal deštěm k jejímu řidiči, kterému jsem zaťukal na prosklenou kukaň, abych se ho zeptal, kam jede. Na mou otázku mi nevrle odvětil, ať se obrátím na tiskového mluvčího.

Odebral jsem se do metra (tam nepršelo), a tam jsem na vývěsní tabuli našel číslo na Dopravní podniky, na které jsem z mobilu zavolal. Po několika číselných rozcestnících jsem se dovolal na informace, kde to vzal živý člověk. Ptal jsem se, jaktože místo pětky, jejíž časy jsou ve vyvěšeném jízdním řádě přesně zmíněny, a která vůbec nejezdí, jezdí přes stanici Náměstí republiky nikde nepodchycená osmnáctka, jejíž řidič odmítá podat informaci, kam jede. Bylo mi řečeno, abych si zavolal na dispečink. Tam mi na tutéž otázku odpověděli, že trasa pětky byla přeťata havárií, a DPH v tuto chvíli pracuje na plánu náhradní dopravy. Jakmile bude vypracován, bude také vyvěšen na však zastávkách tramvaje. Současně mi bylo sděleno, že řidič tramvaje skutečně nemá v popisu práce komunikaci s cestujícími, a to ani v případě, že tramvaj není zvnějšku označena názvy stanic jimiž projíždí. Pokud jsem nespokojen, mám napsat dopis do mailové schránky přání a stížností pražské MHD.

Tak jsem zjistil, že pohybují-li se po Praze bezprizorné anonymní tramvaje, není radno zbytečně pátrat po jejich trase. A to ani v případě, že lije jako z konve a vy se potřebujete dostat domů.

Inkaso pro rok mrtvou babičku

V prosinci roku 2007 mi zemřela babička a zůstala po ní opuštěná nájemní garsonka ve středu Prahy, zatížená dluhy. K podobné pozůstalosti se nikdo z příbuzných nehlásil, a tak jsem se ho v červnu 2008 jal řešit sám. Po zaplacení dluhu na nájemném přepsal majitel domu byt na mě.

Zbývalo stejně naložit i s ostatními pravidelnými platbami.

Na ústředí pražských elektráren a plynáren jsem zjistil dlužné částky a po jejich zaplacení jsem nechal dodávky obou energií přepsat na sebe. Dostal jsem instrukci, že se mám stavit na poště a zažádat si o nové číslo SIPO, z něhož budu platit inkaso. Na poště mi poradili, ať si navíc zjistím stav dluhů za rozhlas a televizi. Dokud totiž nevyřeším i ty, nenabude mé inkasní číslo (SIPO) platnosti.

V internetové kavárně jsem si na webu našel telefonní číslo oddělení poplatků obou médií. V České televizi mi slíbili, že spočítají dluh za rok 2007 (kdy babička žila), odpustí mi poplatky za uběhlý půlrok roku 2008 (kdy byla babička už po smrti, a na televizi se nedívala) a v brzké době mi pošlou složenku.

Což učinili a já zaplatil.

S Českým rozhlasem byl ale větší problém: ve sluchátku se ozýval automat, který hlásil, že všechny poplatkové linky jsou obsazeny. Se sveřepostí sobě vlastní jsem udržel sluchátko v ruce po deset minut. Žádná z linek se ale neuvolnila.

Vzhledem k tomu, že z bytu, kterému jsem se věnoval, trvá cesta do hlavní budovy Českého rozhlasu deset minut, rozhodl jsem se vyřídit věc na místě. Na vrátnici ČRo jsem paní recepční vysvětlil svou věc, a žádal o přístup do Oddělení poplatků. Bylo mi však sděleno, že toto oddělení vyřizuje věci výhradně telefonem.

Sdělil jsem jí, že telefon jsem už zkoušel a že je permanentně obsazeno.

Vysvětlila mi, že je to normální: jsou prázdniny, a tak je poloviční stav telefonistek.

Vytáhl jsem z kapsy průkaz externisty Českého rozhlasu Hradec Králové a dožadoval jsem se vstupu jako zaměstnanec.

Bylo mi sděleno, že pokud nejsem zaměstnancem pražských stanic ČRo, není mi regionální průkaz k ničemu.

Obvolal jsem všechny známé, které v hlavní budově mám. Bez výsledku.

(Nejspíš byli všichni na dovolené.)

Zkusil jsem znovu zavolat na Oddělení poplatků. Výsledek byl stejný:"Všechny linky jsou obsazeny."

Napsal jsem vedoucímu Oddělení poplatků ČRo dopis, který jsem ukončil douškou, že o něm natočím reportáž do Českého rozhlasu...

Přešel červenec, srpen, a inkaso bylo stále vedeno na tři čtvrti roku mrtvou ženu.

Dopis z Českého rozhlasu mi přišel neotevřený s poznámkou: "Adresát neznámý".

Zkusmo jsem zavolal na stále obsazenou linku a s radostí jsem zjistil, že už není obsazená.

Dovolené konečně skončily! Zaplatil jsem zaslanou složenku a těšil jsem se na vlastní SIPO...

Byl říjen a z České televize mi přišla výzva k zaplacení poplatků za rok 2008. Díky ochotné spojovatelce jsem zjistil číslo slečny, která věc vyřizovala a sdělil jí, že o věci bylo dávno rozhodnuto, a já mám zaplaceno. Obřadně se mi omlouvala slíbila, že dá věc do pořádku.

V listopadu mi však znovu přišlo SIPO na už téměř rok mrtvou babičku. Zavolal jsem slečně do České televize znovu, a řekl jsem jí, ať si to zařídí jak chce, ale že chci mít další měsíc inkaso na své jméno. Jinak si do České televize dojdu osobně.

Mile mi sdělila, že mě přes vrátnici nikdo nepustí.

Kontroval jsem, že neví kdo jsem; neboť já se dostanu, kam budu chtít.

A tak mi v prosinci 2008, rok po úmrtí mé babičky, konečně přišlo inkaso s mým vlastním číslem a na mé jméno...

Pozn. JČ: To nic není! Já platím ve svém bytě na Žižkově, který jsem zdědil po babičce, která zemřela r. 1997 už dvanáct let elektřinu na jméno babičky, protože Pražská energetika odmítla platbu elektřiny převést na mé jméné jakožto majitele bytu - nemám totiž trvalý pobyt v ČR. :) Babička se tak, z hlediska Pražské energetiky, zjevně dožije nejméně 160 let...

Internet pro Josefa K.

Do bytu přibyl podnájemník, který projevil přání mít v bytě internetovou přípojku. Garsonka po léta disponovala pevnou telefonní linkou, která byla před drahnými lety odpojena pro neplacení dluhů. Rozhodl jsem se zjistit, jak to s ní vypadá, a zda by mohla být použita jako přípojka na pevný internet. Vytočil jsem číslo společnosti O2 a automat mi sdělil čísla od jedné do deseti, k nimž přiřadil nabídky. Po projití osmi rozcestí, když už jsem se tetelil nadějí na kontakt s živým telefonistou, mi mechanismus na druhé straně vlny ohleduplně položil telefon...

To mě zvedlo ze židle.

Odkvačil jsem do internetové kavárny, a tam jsem si našel číslo na tiskového mluvčího společnosti, kterému jsem sdělil, že podobná bezprecedentní kafkárna žádá trest a že můj spravedlivý hněv může být zmírněn jen přímým číslem na živého člověka, který se mou věc vyřeší.

Dostal jsem číslo.

Člověk na druhém konci drátu mi však sdělil, že nemá v počítači databázi a odkázal mě na jiné číslo.

Když jsem ho vytočil, neuvěřitelné se stalo skutkem a na chlup přesně se zopakoval první telefonát: po mnoha rozcestích udělalo něco na druhé staně píp a telefon byl hluchý. Rozlítil jsem se a znovu jsem zavolal mluvčímu, kterému jsem vyhrožoval prvními stránkami celostátního deníku.

Zacpal mi chřtán jiným číslem.

Když jsem ono číslo vytočil, bylo obsazené...

S pocitem, že už jsem na hranici svých sil ukořistil vzácný klenot, jsem číslo předal svému podnájemníkovi. Na dobytých liniích tak povstali noví čerství bojovníci, a on se už dovolal a věc vyřešil...

Žádost o odchod z nádraží

Poslední vlak od Prahy přijíždí do Hradce Králové ve 23.48. Loni na podzim jsem tímto vlakem přijížděl každý pátek. Díky několik let trvající výstavbě terminálu autobusového nádraží a městské hromadné dopravy, se po každém mém příjezdu měnil způsob odchodu z nádraží a přístupu k MHD, jejíž stanoviště se měnila týden co týden. Po jednom z příjezdů se však stalo něco, co podnítilo mou vrozenou touhu zjistit, kam až může zajít oficiální absurdita. S pár cestujícími, kteří vystoupili z vlaku spolu se mnou, jsme obešli v tu dobu už uzamčenou budov nádraží, a já jsem spatřil důvěrně známé prostranství před nádražní budovou, tvořené výkopy a obehnané plotem a červenobílou páskou zabraňující vstupu. I ta jediná cesta, která byla ještě před týdnem povoleným průchodem do města, byla však teď také přehrazena červenobílou páskou. Ostatní cestující, kteří tuto pouť očividně postupovali denně, hbitě podlezli pásku, a vydali se ilegální cestou mezi výkopy do města, aniž by přemýšleli nad absurditou situace. Já jsem se ale rozhodl zjistit, jestli se věc skutečně má tak, jak si myslím: že z tohoto nádraží není povoleného ústupu.

Vrátil jsem se a obešed nádražní budovu jsem se dostal na dvůr, o němž jsem věděl, že je ve dne otevřený a vede do dostavěného terminálu meziměstské autobusové dopravy.

Brána byla zavřená. Mé domněnky se potvrdily: jediný možný otevřený ústup znamenal půlkilometr kilometr po kolejích, jejichž přechod je zakázán, a tedy také ilegální.

Všiml jsem si, že v přízemí administrativní budovy svítí lampička.

Zabušil jsem na okno.

Otevřela mi rozespalá nádražačka.

"Co se děje?"

"Pusťte mě ven!"

"Jak jste se sem dostal?"

"Přijel jsem půlnočním rychlíkem, a nemůžu se dostat z nádraží. Otevřete mi bránu."

"Vono se vocaď nejde dostat? Tak počkejte, já zavolám vedoucímu."

Po telefonátu vedoucímu zmáčkla knoflík, a přede mnou se otevřela jediná legální cesta z nádraží...

Doporučená zásilka s (do)ručením omezeným

S kamarádem jsme přeložili knížku. Že naše publikace už vyšla se kamarád dozvěděl z internetu, než ovšem povinné autorské výtisky prošly mašinérií nakladatelství, naskytla se mu do cesty prosba, aby svědčil u sňatku své dlouholeté spolužačky. Vzhledem k tomu, že šlo o jeho překladatelskou prvotinu, rozhodl se věnovat knihu jako svatební dar. I pověřil mě, abych knihu koupil v pražském skladu knih Kosmas, kde už byla k dostání a zaslal mu ji do České Třebové. Knihu jsem koupil na poslední chvíli před zavírací dobou v PÁTEK, pojistil ji na osm set korun a v osm hodin večer ji doporučeně poslal z pražské hlavní pošty.

V ÚTERÝ jsem kamarádovi volal a mezi řečí se ho zeptal, jak se mu kniha líbí.

"Nevím, ještě nedošla."

"Nepovídej, nemáš ve schránce zapadlou doručenku?" Neměl.

Byl už večer, a tak jsem kamarádovi zaslal mailem kódy, které jsem opsal ze stvrzenky dopisu a (do)poručil mu, aby zítra si s nimi zašel na poštu.

Druhý den (to už byla STŘEDA) mi poslal sms, v níž mě zpravil, že ty kancelářský krysy nic neuměj a všechno po...ou. O dopise prý nic nevědí, ale pátrají po něm.

Ve ČTVRTEK, šestý den po odeslání doporučené zásilky jsem kamarádovi volal, zda zásilku našli.

Odpověď byla záporná.

Zvedl jsem telefon a vytočil číslo pošty Česká Třebová. Poté, co jsem dostal k telefonu zodpovědnou pracovnici, mi bylo sděleno, že se rozčiluji zbytečně. Regule přece neříkají, KDY má doporučená zásilka dojít, pouze to, že dojít MUSÍ. Řekl jsem jí suše, že se s ní o takových nesmyslech odmítám bavit, že jsem povoláním novinář, a očekávám její brzký zpáteční telefonát o tom, kde se zásilka nachází.

Za deset minut mi volala, že se zásilka našla...

Autobusová doprava na českých tocích

Po přestěhování do obce Srbeč na hranicích Rakovnicka a Kladenska jsem zjistil, že zdejší autobusová doprava, kterou jsem, nemaje auta, nucen využívat, vykazuje jistá specifika. Ta jsou dána především tím, že se nepočítá s možností, že by se mezi lidmi, kteří jezdí týmiž spoji už desítky let, ocitl někdo nový. Všichni se se všemi znají, vědí, kdy a kde řidič (jejich soused) obědvá, a kdy mu končí směna, a kdy tedy bude spěchat, anebo kdy si naopak příjezd prodlouží. Věci neznalým nováčkům, se kterým se nepočítá, se však skutečnost, že autobus jede o deset minut později, anebo dřív, nevyplácí.

Další specifikum zdejší lokální dopravy jsou změny autobusu na trase. Abyste mi rozuměli: ne že by se autobus na trase porouchal a musel být vyměněn za jiný: jde stále o tentýž dobře fungující autobus, který však během cesty změní své oficiální jméno.

Typickým příkladem je autobus, provozovaný společností ČSAD Slaný, a.s., vyjíždějící ze zastávky číslo 5 od hotelu Diplomat na Dejvické v Praze a končící Srbči, okres Rakovník. Vyjíždí jako spoj číslo 220088 2, který administrativně končí v obci jménem Pozdeň. Ti, co však v autobuse zbudou, už vědí, že stačí dojít k řidiči, který jim prodá nové lístky, usadit se zpět na svých místech a tentýž autobus je, pod jménem 220071 17 (Pozdeň -- Srbeč) doveze o čtyři vesnice dál, do místa jejich určení.

Tato zajímavá absurdita (která je dle mé domněnky daná tím, že Srbeč je první vesnicí přirozeného mikroregionu, která leží už v okrese Rakovník, zatímco ostatní leží ještě v okrese Kladno) má i však i své finanční projevy. Trasa výše jmenované společnosti mezi dvěma sousedními vesnicemi, Mšecem a Srbčí měří 4 km a trvá osm minut. Pojedete-li ze Mšece spojem 310450 1, který jede v 11.20, bude vás to stát 11Kč. Pojedete-li však spojem 220072 12 v 15.05, který staví přibližně o sto metrů dál, zaplatíte však už 18Kč, neboť administrativně jste ujeli o pět kilometrů víc...

To, co naší lokální autobusové dopravě chybí na přesnosti, dorovná pevný charakter jejích zaměstnanců. Je tomu asi měsíc, co jsem na autobusové zastávce ve Mšeci čekal (přesněji řečeno: čekali jsme tři) na autobus, který se měl dostavit v 16:51 (má číslo 220070 15) a svézt mě do nedalekého Řevničova. Když se autobus nedostavoval deset, ani dvacet minut po určené době odjezdu, zastavil před stanicí červený osobní tranzit. Protože jsem se chtěl toho dne do Prahy dostat stůj co stůj, zaklepal jsem na jeho okénko a zeptal se jeho řidiče, zda nemá cestu do Řevničova.

Měl, a dokonce služební. Byl to totiž řidič onoho autobusu, na který jsme čekali a od kterého si bohužel zapomněl klíče. A tak vzal své vlastní osobní auto, aby určenou trasu projel aspoň s ním.

Měl víc charakteru, než řidič autobusu číslo 610020 27 společnosti Veolia Transport Východní Čechy a.s. z Hradce Králové do lázní Velichovky, kterým jsem se na Silvestra 2008 vydal za svými přáteli do obce Sendražice. Na spoj, který podle jízdního řádu vyjíždí ze stanice J2 hradeckého autobusového Terminálu v 19.10 jsme se čtyřmi dalšími cestujícími poctivě čekali celou hodinu a půl.

Teprve pak jsme pochopili, že už nepojede vůbec...

Krásný úděl máme DNES

Jeden můj přítel, češtinář měl za bývalého (totalitního) režimu, zvláštní funkci. Byl městským korektorem s pravomocí najít a vyžádat si opravu jakékoli pravopisné chyby ve veřejném tisku a na veřejném prostranství. Tuto funkci však ztratil: po vítězné sametové revoluci byla jeho funkce zrušena coby komunistický přežitek...

Dnes dle mé interní statistiky nemine den, kdy bych na veřejném prostranství nenašel alespoň jednu hrubou pravopisnou chybu. (Například na pomníku padlých u nás na návsi stojí vytesáno: "OBĚTĚM 1. A 2. SVĚTOVÉ VÁLKY").

Když jsem ještě pobýval v Praze, vypravil jsem se jednou za majitelem ruského lahůdkářství na rohu, na jehož štítě umístil majitel nápis "OCEAN DELIKATESŮ". Vysvětlil jsem majiteli, že chybu má v obou slovech: Nad "A" ve slově "OCEÁN" my Češi dáváme kvantitu, a slovo "DELIKATESA" je v češtině ženského rodu, tedy ve 2. pádě "DELIKATES". Odpověděl mi, že on umí česky dostatečně na to, aby věděl, co je správně.

Po půl roce však svůj nápis přece jen upravil, a to tak, že z dříve souměrného štítu sundal Ů, a tak teď nápis vypadá takto: OCEAN DELIKATESŮ. (Ů je teď vidět jen v obrysu.)

Co se týče internetu, je téměř úplně zbytečné bavit se o jeho obsahu, a o jeho pravopisu (neboť korektory si neplatí ani ty stránky, které by si je platit mohly) už úplně pomlčím. A je-li periodikum dobré v pravopise, i tak ...

Nedávno mě šéfredaktor jednoho poměrně zajímavého internetového magazínu vyzval, abych do jeho periodika napsal článek. Učinil jsem tak.

Překvapili mě. Přiložené fotografie se ocitly na správných místech a celý žurnál měl velmi pěkný design. Jenže ouha! Onen magazín se inzeruje jako dvojjazyčný, česko-anglický.

Když jsem si otevřel anglickou verzi zděsil jsem se! Místo překladatele zde byl použit automatický překladač. Tak například charakteristický úvodní text:

"Poučení: Publikovaný obsah je vždy majetkem svého autora. A stejně tak i autor článku a fotografie nese za své dílo plnou zodpovědnost. Proto se redakce a majitel stránek zříkají jakékoliv zodpovědnosti za publikované články a fotodokumentaci." zní, když si otevřete anglickou verzi, takto:

"Instructions: Publicize content always be possession his author. As well as and author article and photograph carries own work full responsibility. Therefore edition and owner pages zrikaji any liability for publicize articles and photo - documentation."

Jak je vidět, redakce a majitel stránek se kromě jiného zříkají také zodpovědnosti za to, že nesrozumitelná anglická verze magazínu mezi těmi anglicky mluvícími čtenáři, kteří si ji náhodou otevřou, dělá sama sobě i nám všem hanbu jako Brno.

Czech Journalism Today and Forever!

Ovšem: Prohlašuje-li se nějaké médium za české Timesy, pak je to Mladá fronta DNES. Chcete vědět jaké je DNES počasí? Kupte si DNEšní Mladou frontu a najděte si na její stránce C6 mapu Evropy. Odhlédněte-li však od DNEŠního počasí, dozvíte se, jak vypadala Evropa VČERA. Neboť na jihovýchodě mapy se skví výrazně ohraničená Jugoslávie z roku 2005. Co na tom, že v roce 2006 vyhlásila nezávislost Černá Hora, a byla přijata jako 192. nezávislý člen OSN, a minulý rok se od zbytkového Srbska odtrhlo sporné Kosovo, jehož nezávislost však vehementně uznává nejen šedesát důležitých států světa, ale ve svých článcích především Mladá fronta DNES.

Počasí DNES je však na Balkáně včerejší, a stále plně jugoslávské!

Vytisknout