Českým senátem prošla Lisabonská smlouva:

Hádanka týdne: Co mají společného Cohn Bendit, Klaus a Obama?

11. 5. 2009 / Michal Vimmer

Masmédia nepochybují, masmédia vědí, masmédia dokážou vysvětlit i Lisabonskou smlouvu jednou větou. Lisabon je OK !

No, a aby bylo co prodávat a lépe se to polykalo, věta se rozvíjí: Kdo je pro, patří do rodiny, tzn. je moderní, pokrokový, zelený. Klaus je proti = je to brzdař, škůdce, sabotér. Chcete snad být jako Klaus?

Každý optimista, stoupenec lepších zítřků, přítel světlé budoucnosti, vyznavač Naděje -- každý správný Našinec chce být raději jako ... třeba Obama!, člověk připravený na všechno, co nám věk turbulencí přichystal.

Ještěže Naděje je tu pro každého. Naděje jak známo umírá poslední a tak má Naději i Klaus. A Klaus se k Naději přihlásil. Klaus, stejně jako Obama v pražském projevu, i neomalený zelený "rebel" europoslanec Cohn -- Bendit, hrdina hradního eurospílání Klausovi ve jménu Lisabonu, všichni společně podporují vstup Turecka do Unie. Není to zvláštní, taková vzácná shoda?

Proč vůdce demokratického světa Obama, někdejší revolucionář roku 68, zelená ikona a eurooptimista C.B., i Náš euroklimaskeptik Klaus, všichni společně s nadějí vzhlížejí k evropskému Turecku?

Čtenáři Obamových projevů už asi vědí, že Obama veřejně nikdy nic konkrétního neřekne. Sympatizující vykladači se uchylují k obecným floskulím o zájmu USA na silné, demokratické a velké Evropě. Zlí jazykové tvrdí, že správný překlad americké lásky k evropskému Turecku souzní s vizí "Nové Evropy" - tzn. rozklíženém kordónu ochotných žoldáků v neokoloniálních válkách, pavučiny vazalských státečků a protektorátů.

Klaus i Zelení realos jsou v podpoře tureckého členství dlouhodobě konzistentní. Klausův přístup k Turecku vychází z jeho mapy Evropy suverénních národních států vyšité na tkanině volného trhu.

Jak si členství Turecka představují Zelení, to je také zapeklitá otázka: vzácné výlevy Zeleného idealismu určené romantické euroveřejnosti mají vyvolat dojem, že začleněné Turecko se tak nějak poevropští, tedy vstřebá evropské pojetí lidských práv, sociální a ekologické standardy. Tedy aspoň náznak toho, že Turecko t.č. není až zas taková standardní Evropa, ale Náš zájem je, aby se jí stalo. A vůbec: je snad v Rumunsku nebo Bulharsku silnější demokracie než v Turecku?

Nejde-li Ankara k Bruselu, musí jít Brusel k Lisabonu a v tom tkví problém Evropy dneška.

Interpreti Lisabonské smlouvy se shodují na tom, že posiluje rozhodovací pravomoci velkých států.Čili až nastane den začlenění Turecka do EU, vstoupí do Bruselu reprezentace ne-li největšího, potom jistě druhého největšího národního státu. To je jisté, ale moc se o tom neluví. Klaus, Obama i Bursík (Cohn -- Bendit) bezpochyby dobře vědí v jakém stavu je Turecko a kolik je a bude Turků, přesto Malou Asii v Unii chtějí: jen se nemohou shodnout na tom, jakou chtějí tu Evropu.

Když My nevíme, co chceme, rozhodnou o osudu Evropy Turci?

Tak nezapomínejme, že zatímco v Evropě je garantem demokracie svobodný tisk, v Turecku strážcem demokracie armáda...

Vytisknout