Budou "fantasy" díla novou biblí?

11. 5. 2009 / Anděla Horová

Fantazie je za prvé zcela legitimním vyjadřovacím prostředkem umění a přináší tu výhodu, že fikce je podávána vědomě, aniž by někdo měl věřit v její skutečnost nebo potencialitu, a za druhé - a to je asi nejpodstatnější -- dovoluje prožívat cokoli "jakoby", aniž by z toho plynuly jakékoliv následky, závazky a povinnosti (snad kromě toho, že zážitky tohoto druhu mohou odvádět jedince od reality a fungovat v jistých případech jako droga).

Proč člověk potřebuje vytvářet a vnímat obrazy, a to i obrazy neskutečna, fantaskna a metafyzických jevů, dosud nikdo zcela přesvědčivě nevysvětlil (Vilém Flusser). Možná o tom něco věděli romantikové, když se pokoušeli vytvořit krásnější či přitažlivější svět než ten skutečný, který jim bylo dáno žít. Nebo novodobí "šamani", doufaje, že jim obrazy pomohou ovládnout druhé.

Moderní "fantasy" ale rozhodně nemá být nějakou vědomou romantickou náhražkou za nudný svět. Její vyznavači se ocitají přímo v jiném světě, prožívají lety vesmírem, proměny v obludné bytosti či bohy. Bohužel se potřeba takových prožitků velmi přibližuje "skutečným" deformacím vnímání, jak je navozují chemické nebo přírodní drogy.

Mám jednu zajímavou zkušenost ze svého bouřného mládí. V 60. letech, kdy se s drogami ještě jen experimentovalo, odvážila jsem se pokusu s LSD pod lékařskou kontrolou. S přítelkyněmi jsme chtěly prozkoumat, jak bude droga působit na naši výtvarnou tvořivost (taky jsme četly Roubíčkovy práce, Freuda a Junga, pokud vůbec bylo něco z jejich díla dostupné a zajímalo nás umění psychotiků, jak to bylo tehdy módní). Zážitek z pokusu byl dost děsivý. Prožila jsem sice zajímavé deformace vidění, které jsem se snažila dost neúspěšně zachytit kresbou (fascinující byly zejména lidské oči), ale bylo mi velmi špatně a strašně mi vadilo, že ty rozplývající se obrazy nemohu nikterak ovládat a přeskupují se, jak se jim zamane. Rozhodně bych pokus nikdy neopakovala a nikomu ani nemohla doporučit. Navíc jsem dost dlouho trpěla poruchami vidění, kdy zejména barevné struktury hrozily kdykoli se rozplynout či transformovat v cokoli.

Uvádím tento zážitek i proto, že vznik prvotních animistických náboženství provázely nejen zážitky z nevysvětlitelných jevů (jak je hezky pan Ladwig připomněl, ve škole jsme se o tom také učili), ale i zkušenosti s přírodními drogami, třeba lysohlávkami nebo mezkalinem.

Je o tom moudře popsáno mnoho stránek.

Zjistila jsem, že sice nevím, zda to, co vidím, slyším atd., mi opravdu podává nějaký "správný" a "střízlivý" obraz o realitě (zajímalo by mne například, co vidí moje kočka, kouká se na mne tak moudře, ale možná vidí hlavně masíčko!, nebo jak mne vidí mravenec, když ho chci zamáčknout, protože mi leze do potravin -- možná mne vidí jako obrovskou nebezpečnou obludu), když stačí tak málo (nějaký enzym či co), abych viděla něco úplně jiného. Doufám ale (opět), že většině lidí vyhovuje, že vidí třeba pouze zelené stromy nebo barevné květiny, které nelétají vesmírem a nesedí na nich Pán prstenů. Když na Chagallových obrazech létají nad Vitebskem krávy, jásám nad tím nádherným podobenstvím. Zajásala jsem i v momentě, když jsem někde četla, že moderní soudobý výklad Bible se blíží typu podobenství tohoto druhu. Obrazy, obrazy!

Myslím, že je dobré, když fikce či fantasy zůstane oddělena od "reality", i když nikdo neví, co to vlastně je. Pohádky, mýty a umělecká díla, která s fantazií pracují jaksi denně, nikdy tyto entity nesměšují. Fantazie je vždy "přesahem", který nese nějaké poselství pro "skutečný" život. U klasických teistických textů a "fantasy works" si tím ovšem tak jistá nejsem. A třesu se o budoucnost dětí, pokud je nikdo neochrání před "doslovností" Harryho Pottera či Pána jeskyně. Nicméně doufám, že až na výjimky se "realita" skoro vždy prosadí.

Zas možná až příliš!

Vytisknout