Těžký život antikomunisty v Čechách

11. 5. 2009 / Miloslav Štěrba

Prvního hříšníka nalezl v osobě prezidenta Václava Klause, který „jak sám pravil, není antikomunistou, nýbrž nekomunistou“. Měl byste se stydět, pane prezidente, vždyť „každý opravdový hayekovec je z podstaty věci antikomunistou“. Nu což, „hlava českého státu tedy raději není ani nahá, ani oblečená“. Zřejmě máme na Hradě rudého zakuklence, matrjošku, ze které vychází znovu a znovu ty samé fauly. Tu vítá na hradě srbského velvyslance prchajícího z prokosovské Prahy, jindy spatří agresora v sympatickém gruzínském prezidentovi, který jen omylem přikázal střílet na noční spící město. Copak hradní horákyně neví, jak to s tím Ruskem je ve skutečnosti? Kučera ví a velkoryse nabízí informace: „Rus přijala křesťanství v roce 988 z Konstantinopole. Byzantské mravy té doby – podlost, zbabělost, prodejnost, lstivost, maximální centralizace, zbožštění osobnosti – dominují v sociálně-politickém životě Ruska dodnes.“ K čemu pak další zdůvodňování úpadku komunismu, jestliže byl realizován v tak odporné zemi?

Jenže pro antikomunisty panují zlé časy i v podhradí. Kučera opět ví svoje: „sebeidentifikace antikomunisty vyvolává u okolí reflex ostražitosti a podezíravosti, jako by paradoxně šlo o nějakého omezovače lidských práv.“ Zatímco „antifašista je člověk vysoce mravní“. Kučera se nejspíš k antifašismu nehlásí... proto uvádí i normální vymezení postoje, které zajisté všechny antikomunisty potěší: „antikatolík, antikapitalista, antislávista, antisparťan, antiekolog, antiradarista, antifeminista“. Zde najde svoji parketu každý antikomunista, i Martin Mejstřík, blahé paměti senátor a hrdinný obhájce antikomunistického bolševismu, proslavený filipikou proti hradní horákyni a pokusem zakázat KSČM. Leccos o něm vím, i to, jak se angažoval v SSM, ale zda byl sparťan či antisparťan, mi nějak uniklo. Bibli ale neovládal.

Významný posun v myšlení Kučera nabízí, když říká: „Nechme stranou stále iritující zaměňování fašismu a nacismu a jejich srovnávání s komunismem. Tento spor je občas oboustranně prostoduchý a odbíhavý“. Za uvedená slova chci Vladimíru Kučerovi poděkovat. Daleko přesahují „moudrosti starého koňského handlíře“, cituji z textu V.K.: „Synu, dej se k levým. Ti praví, když vyhrají, jsou na své protivníky hodnější“. Co na tom, že jejich ideologie je „nesnášenlivá, zlá, nelidská“? Není nad starou moudrost mazaného koňského handlíře!

Jak mazaný Kučera je, nevím. Nicméně po tak dlouhé spolupráci s historiky a dalšími odborníky na společenské vědy neupadl do osidel vědeckosti a akademického katechismu. V části věnované ideologickým kořenům marxismu odmítá i jejich guru Karla Marxe a nabízí svého favorita Nietzscheho. Má pro to zdůvodnění: „Ten navíc byl mnohem zábavnějším literátem“. Zřejmě i proto Kučera končí patetickou výzvou k čtenářům - voličům: „Být proti takové ideologii je humanistickou povinností, ba mělo by být lidskou přirozeností“. Kučera je vskutku zábavný literát.

Vytisknout