Co především činí romský problém neřešitelným?

8. 5. 2009 / Miloš Dokulil

I ten tzv. socialistický systém si nevěděl s těmi tehdejšími ještě pořád "cikány" rady. Naopak zase tito cikáni se většinou nedokázali přizpůsobit životu na jednom místě. Tím chci říci, že mívali (a nemálo jich má dosud) problém se zodpovědností za svěřený majetek nebo se starostí o výchovu dětí. V těch dalších letech "socialistického budování" hodně cikánů našlo nekvalifikovanou práci ve stavitelství. Zůstávaly tam ale problémy s jejich pravidelnou docházkou do práce nebo taky s pracovní morálkou. Kupodivu ty rodiny, kterým se podařilo emancipovat se, naléhavě usilovaly o to, aby se vystěhovaly mimo přímý dosah cikánské komunity. Nebylo to v komunistických časech nikterak samozřejmé, protože v rámci centralizovaného obhospodařování byty čekávalo se nemálo let na příležitost nejen byt dostat, ale také ho nějak vyměnit za jiný. Mezitím se také kupodivu podařilo mezinárodní uznání této jazykové a kulturní pospolitosti jako svébytného národa. Jsou to dnes Romové. Nemálo jich u nás však žije fakticky v ghettech. Přitom statisticky jsou českými občany; sami sebe v dotaznících a pro statistiku za "Romy" vesměs nepovažují. Jsou nemalé stížnosti na jejich nepřizpůsobivost. Neblaze příznačné je, kolik Romů stále žije jen ze dne na den, bezstarostně, hlučně, ve všeobecném nepořádku. Nejeden politik se v ČR stal celostátně proslulým tím, jak zakročil proti Romům. Jak silově a radikálně "řešil" problém jejich neodpovědného poměru k povinnostem. Přitom nepřehlédnutelně právě nekvalifikovanost romské populace působí, že stále méně Romů nalézá pro sebe přijatelnou práci. Až příliš mnoho romských rodin žije jen "na podpoře"...

Že to je bludný kruh, který za daného stavu nemá řešení, chci následně ukázat. Nemá valný smysl kritizovat, co a jak se až dosud dělalo a dělá. Přestěhovávání Romů do vytypovaných holobytů někde mimo ostatní populaci sice ostatní společnosti jaksi ulehčí život, ale neřeší příčiny těch setrvalých problémů. Podchycování povinných plateb pomocí exekutorů sice aspoň některé dlužníky probudí k většímu zohlednění platebních povinností; ale především rychle a snadno vylepšuje především příjmy exekutorů, a ještě drsněji nejednoho z případných plátců vystavuje riziku obracet se rychle na vydřiduchy za neúměrně vysoký úrok a pak třeba ve chvílích tísně hledat k pokrytí splátek nekalé zdroje financí, třeba krádežemi a lupem. Když přijdou romské děti do školy, bývají většinou -- zcela zjevně na první pohled -- rozumově zaostalejší než ostatní děti; je chvályhodné jejich doučování, ale je to jen z nouze ctnost --- handicap těch prvních šesti sedmi let života už se plně nemůže podařit překlenout. Právě o tom se chci teď aspoň trochu předběžně zmínit. Zatím to -- jak se zdá -- u nás nikoho nebolelo.

Především si vzpomeňme, co vesměs bývalo (a snad i bývá) pravidlem v párových rodinách, řekněme že středoevropského typu. Rodiče (v běžném průměru) počítají s tím, že mají určité postavení, spojené s jistými právy, ale také povinnostmi. Zároveň od samého počátku, když se jim narodí dítě, chtějí mu vesměs připravit lepší start do života, než měli sami. Rozmýšlejí se, zda si mají "pořídit" druhé dítě; zda to "utáhnou" svými příjmy. Někdy ovšem nastávající maminka porodí dvojčátka. Nejednou jen proto má pak taková rodina dvě děti, protože byly "ze zkumavky"; jinak by se možná nejeden pár "spokojil" jedináčkem. Málokde se rozhodnou mít děti tři; často v kombinaci náboženských představ s dílem náhody. Zcela jinak v romských rodinách. Mezi sebou a pro širší publikum inzerují, že "mají rádi děti". Je-li dětí v rodině více, po dlouhá desetiletí to mělo navíc jednu zvláštní výhodu: s počtem dětí progresivně zvýšených dávek na děti. Z těch dávek mohla nejednou vyžít celá rodina, kdyby s penězi rozvážně hospodařila. Jenže lehce nabyl, a pak také lehce pozbyl. Dříve cikán a dnes Rom žije především v daném okamžiku, ve své přítomnosti. Jsou-li zrovna peníze, rychle se rozkutálejí. A nejsou-li, bez velkého rozmýšlení nad třeba nadměrným úrokem si ve chvíli nutkavé potřeby Rom peníze vypůjčí, ať už je to třeba cesta do těch příznačných pekel. Když nebude z čeho dluh zaplatit, tak co? Co si na dlužníkovi věřitel vezme, když zrovna není co, že? Nejde ovšem jen o tok peněz. Jde také o ty děti, co mají rodiny kolem sebe. Jenže jako žili již rodiče a prarodiče (a další předkové), i ty děti jsou ponechány v tom, aby se jen nějak mezi sebou batolily v dané chvíli, a víceméně daly dospělým v jejich nereflektované ledabylé bezcílnosti pokoj. Koneckonců starší děti se vždycky nějak postarají o ty své mladší sourozence. A dětí je tam, kde bydlí Romové, vždycky "jako smetí" (jak se dříve říkalo všude po Evropě o proletářských rodinách 19. století)...

Jenže od konce 20. století se stále hůř sežene nekvalifikovaná práce. A jako kdyby každý Rom měl automaticky jisté stigma. Pokud práci zatím měl a začalo se propouštět z práce v důsledku ekonomické recese, bývá první na ráně Rom nebo žena věkem kolem padesátky. Pokud člověk zůstává bez pracovního poměru celou řadu měsíců a má kolem sebe další stejně a možná déle postižené lidi, zvykne si nakonec na ten daný stav. Nesmí vyschnout aspoň ten pramen podpor, na který je naštěstí pravidelně spolehnutí. A tím, že je tolik obdobně prožívaných lidských osudů natěsnáno vždycky nějak pohromadě, možná se to i lehčeji snáší. Ale i případná hradba vůči ostatní širší společnosti je tvrdší, antagonističtější a nesmiřitelnější. Má Rom povinnosti? Na to zapomeňte. Copak není bez práce? Takže jsou tu aspoň některá práva. Děti jsou jejich symboly na předpolí.

Být bez práce není už po léta pro Romy výjimka. Začíná to být obecně nepsané pravidlo. Takže se nezlobte, vy slušně si žijící lidé kolem, když Romové prožívají své radosti i žaly třeba i více nahlas a bez ohledu na hygienu prostředí, v němž jsou nuceni žít. A tady se teď zastavíme poprvé. Možné že zvenčí to ani moc nevypadá jako stresová situace. Pokud není moc chladno, kolik jich jen je pořád venku, mimo ty nevalné byty, ve vzájemných debatách, děti výskají, dospělí často kouří; a je tu nemalý hluk a nepořádek všude kolem. Přitom se nezdá, že by ti lidé trpěli hladem. Nápadné spíš bude, kolik je těch lidí spíše zavalitých než pouze plnoštíhlých. Rozdíly vůči "přičesanému" okolí bijí do očí.

Nepopisujme detaily, ani celkový, zvnějšku tristní stav věcí. I když se možná po celá staletí tvrdilo, že cikán je bezstarostný jako dítě, Rom od druhé poloviny 20. století byl nedobrovolně nucen reagovat na tu civilizaci, která ho proti jeho vůli -- a bez sebemenší přípravy -- nutila jak k totální změně života, tak navíc i mentality. Nutila ho k integraci do stylu života, jaký většina přijímala s jistým vzdorem a naprostým nepochopením. Jednou z okamžitě účinných forem odporu proti vnějšímu násilí byl samozřejmě alkohol, demolice přiděleného bytu, ničení veřejného majetku. A ovšem: kdo by dával děti do školy? A i kdyby do školy přišly, neobstály by v prostředí mezi dětmi už z dřívějška vzdělávanými v rodinném prostředí a zvyklými na jistou soutěživost, která běžně -- jak se zdá po dlouhá staletí -- nebyla Romům nikterak vlastní.

Vůbec asi na tom nejhůř z té romské komunity bývají právě děti. Nejenže běžně a automaticky nezískávají ještě před svým narozením odpovídající pozornost nastávajících matek. Nejedna nastávající matka nadále kouří nebo si i přihne tvrdého alkoholu. To pochopitelně pro příští výbavu novorozence není povzbudivé. Pak přijde těch nanejvýš závažných výchozích šest let života. Výchozím způsobem se v každém z nás v té době vytvářejí všechny základní předpoklady pro další život. Podle množství a kvality podnětů zvnějšku rozvíjí se lépe či hůř centrální nervový systém. V mozku probíhá vzájemné propojování neuronů, vznikají předpoklady k cílené nervosvalové koordinaci, vytvářejí se stále lepší předpoklady k řečovému projevu jako základu příští vzdělanosti. Nechci kritizovat, že tato předškolní péče o děti v romských rodinách bývá vesměs nedostatečná a poznatkově bývá podprůměrná. Ta předškolní doba je ale zároveň nepřehlédnutelnou přípravou k zatím podvědomému vnímání závažných sociálních funkcí pro další životní fáze.

Na tomto místě se musíme ještě chvíli zdržet. Ať už někdy žijí romské rodiny navenek jakkoliv "bezstarostně", ne-li s živelnou energií, přece jen na ně doléhají periodicky i náhle různé stresy, ohrožující to jejich navenek "stereotypní" bytí. Celková provizornost vlastní existence, spolu se sociální nezakotveností v rámci širší občanské komunity působí, že dospělí mají málem setrvale pocity ohrožení. Nejenže práce není. I nutnost zvyknout si na nicnedělání nekontrolovaně stresuje. Pak tu jsou také -- v poslední době stále častější -- projevy xenofobie, okatě dokonce organizované a bezostyšně jako násilí předem plánované. Ty stresy dospělých registrují i děti, i když jejich příčinám nerozumějí. Ovlivňuje to ovšem celkovou pohodu takového dětství. A má to prokazatelně negativní vliv na intelektuální, citový a volní vývoj takto žijících dětí. Už před časem bylo zjištěno, že "pracovní" paměť má nižší kapacitu u dětí z chudých poměrů (a to bývá u Romů většinou tento případ). Taková paměť -- je-li cíleně nabuzována -- nám pak umožňuje rychle chápat významy v řečovém projevu, usnadňuje zvládat čtení nebo počítání, a připravuje předpoklady k operativnímu (analytickému) řešení problémů. Při cílené práci s dětmi ve sportu nebo v hudbě je výrazně stimulována také činnost mozečku. Místo toho všeho romské předškolní dítě má před očima chudobu, kolem sebe dost okatě projevy stresu nebo příležitost k jeho nabuzení, a demobilizující atmosféru bezcílnosti.

Takto "vybavené" romské děti nemají šanci v šesti letech věku uspět mezi ostatními dětmi. Není divu, že v tak velkém počtu se propadnou do škol "zvláštních", které jako kdyby byly především zřizovány právě jen pro romskou mládež. Není to ovšem nějak plánovaná segregace. Ty romské děti, aniž za to samy přirozeně mohou, jsou ve své většině -- vinou dosavadního, navenek jakoby bezstarostného života a jeho pustošivým stresovým vlivům -- pro ostatní žactvo třídy svými nedostatečnými předpoklady pro systematickou výuku brzdou. S tím se opravdu nedá až během povinné školní docházky mnoho dělat, i když se bude škola maximálně snažit. (Výjimky potvrzují toto neblahé "pravidlo".)

A pak to jde jako po tobogánu obdobně dál. Řada těchto romských dětí ani nedokončí s přijatelnými výsledky školu, pokud docházku vůbec celou absolvuje. Bez přiměřeného vzdělání a se zřetelem k řadě (nejednou oprávněných) předsudků se pak mladý Rom či Romka jen obtížně uplatní na trhu práce. Je tu sociální nejistota, plodící další stresy, kromě těch, kterými byl provázen život od samého začátku. Mladí Romové pak začnou plodit děti, a koloběh se opakuje... Další předem stresy vykolíkované životy mohou v další generaci zopakovat zkušenost rodičů. (Ne že by to byla perspektiva jen pro romskou populaci! Nejedna nepárová "rodina" předurčuje svým dětem obdobně nešetrnou perspektivu.)

Jinak řečeno: Člověk se snáz poctivou prací uživí jako kvalifikovaný. Zodpovědnosti ke studiu (a k práci) se zpravidla nenaučí, pokud k ní není systematicky veden už z domova. Rodinné prostředí nemůže být setrvale frustrováno rozmanitými stresy. Nemá-li docházet k těm stresům, pak aby už s nějakým předstihem se začaly vytvářet předpoklady k překonání té zlověstné štafety výchozí bídy sociální, intelektuální i mravní, jejíž dědici přitom zatím stále jen přebírají ten nezáviděníhodný úděl generace za generací. Což není rozhodně nikterak jednoduché a snadné. Vyžaduje to nesmírné prostředky finanční a snad ještě dramatičtěji nepředstavitelný počet již "asimilovaných" Romů, kteří by byli vůbec aspoň částečně ochotni obětovat část svého vlastního života na povznesení vlastního rodného etnika. (Nebylo by možné začít pokus o tuto náročnou obrodu globálně. A kde potom s tou zvláštní orbou začít, aby mohlo dojít ke kýženě setbě, rovněž není možno určit od stolu. Pouhými proklamacemi o právech člověka, ani velkorysými finančními dary postiženým se v tomto ohledu nepohneme z místa. Extremisté si snadno najdou další nějaký cíl o kousek dál...)

Vytisknout