Slavné májové dny

11. 5. 2009 / Josef Vít

Tak už máme za sebou opět "slavné" májové dny, ve kterých slavíme konec války. Ano, už neslavíme vítězství nad fašismem a už vůbec ne osvobození z područí německé říše za druhé světové války. Jenže 8. květen, to pro Čechy nebyl konec války. V Praze ještě stále umírali lidé v boji za svobodu. Praha byla osvobozena až 9. května Rudou armádou, ale až 12. května byly poraženy poslední nacistické hordy, snažící se probít se zbraní v ruce do amerického zajetí. Oslavy konce války 8. května proto vypadaly tak, jak vypadaly. President Klaus si stěžoval, že na oslavách nejsou žádní lidé. A opravdu lidi tyto oslavy nezajímaly - to nebyly jejich oslavy - to je jen seberepresentace prodejných politiků, snažících se překroutit dějiny. A při tom jim štafáž nikdo dělat nebude.

Osvobození se slavilo v Plzni - tu podle oficiálních míst osvobodila americká armáda. Už od neděle se slavilo. Ve středu 6. května se Plzeň oděla do slavnostního. Kolem amerických pomníků se shromáždili lidé. Radní pronášeli slavnostní řeči. Městem jezdily džípy s bílými hvězdami a muži v nažehlených uniformách demonstrovali svoji vděčnost osvoboditelům. Na tribuně představitelé vlády přihřívali svoji polívčičku popularity. Připomněli 90 obětí z řad americké armády, kteří položili své životy za naši svobodu.  Představitelé města v hlubokém předklonu děkují za projevenou přízeň. Televize nám večer ukázala naše hrdiny. Doba už je značně pokročilá a proto řady pamětníků jsou značně prořídlé.

Je 6. května a Plzní opět projížděly džípy s bílou hvězdou a okolo nich se shromáždila mládež. Ano - američtí vojáci, to jsou naši osvoboditelé. Naše děti už jsou přesvědčeny, že nás, celou naši republiku, osvobodili Američané. Neví nic o 144 tisících sovětských vojáků, padlých na našem území. Nikdo jim to neřekl. Naši představitelé by to nejraději vymazali z historie.

Ministři odjeli, lidé se rozešli. Ulicemi se začali plížit staří penzisté, aby položili květiny k ošuntělým památníčkům Plzeňanů, kteří padli za svoji vlast v posledních dnech války. "To byl Franta" říkají "nebylo mu ani dvacet, když ho gestapáci zastřelili 5. května - poslední den války. I Jarda byl tak mladý. proč tehdy umírali ti mladí."  Tyto opravdové hrdiny nikdo nepřipomněl. A přesto to byli oni, kdo osvobodili Plzeň den před příchodem americké armády. Internovali německé vojáky do kasáren  a zřídili Revoluční národní výbor. Představitelům města nestojí za připomenutí. Nebýt těch penzistů, tak památníčky už dávno zmizely. Některé už byly odstraněny - to byly památníčky padlých komunistů.

30. dubna byla osvobozena Ostrava. V televizi (pozdě v noci) dávali dokumentární film o našich tankistech, kteří se účastnili této nelehké operace. Film byl sice mírně tendenční, ale napravila to závěrečná slova jednoho z přeživších účastníků - "je to tak, že ta vlast na nás zapomněla".  Ano, naše dnešní vlast na ně zapomněla - ale nemůžou se divit. Nebojovali na té správné straně. Bojovali v řadách Rudé armády a to se nezapomíná. Ostravští radní mají jiné starosti než vzpomínat na  osvobození jejich města nenáviděnými rusáky.  Historii píší vítězové a dneska máme nové vítěze. Vylezli ze stok a kanálů a určují, kdo je vítězem, kdo se zasloužil o vítězství.

V televizi se moc nemluvilo ani o pražském povstání. Tehdy 5. května Praha povstala, aby vyhnala německé okupanty. Vysílání pražského rozhlasu, které provolávalo převzetí moci do rukou českých úřadů, se změnilo ve výzvu k boji proti okupantům. Rozhlas vysílal i známé volání o pomoc : "Voláme českou policii, české četnictvo, české vojsko a všechny Čechy, aby okamžitě přišli k budově Českého rozhlasu. Přijďte nám na pomoc". Boje o pražský rozhlas patřily k nejtěžším. Povstalci si byli vědomi toho, že proti případnému německému útoku zvenčí nemají moc šancí, takže v noci z 5. na 6. května vyrostlo v ulicích asi dva tisíce barikád. Jejich obránci měli k dispozici většinou pouze pušky ukořistěné německým vojákům. Na barikádách zemřelo mnoho lidí. V ranních hodinách 7. května začal mohutný německý útok na Prahu za použití tanků a pěchoty. Pokračovaly masakry českých civilistů. 9. května v časných ranních hodinách vjely do Prahy první sovětské tanky 1. ukrajinského frontu maršála Koněva. Začaly střety mezi jednotkami a poslední částí německých vojsk, kterým se nepodařilo z Prahy uniknout do amerického zajetí. Pražané rudoarmějce vítali, přičemž házení rozkvetlých šeříků na projíždějící sovětské tanky se stalo po dlouhá léta jedním ze symbolů osvobození. Dneska už to neplatí. Jedním ze symbolů nové doby je odstranění tanku č. 23 z pomníku na Smíchově. Lidé musí zapomenout na to, že nás osvobodila Rudá armáda. 9. květen se u nás už neslaví. Vymazali ho i z kalendáře a nejraději by ho vymazali z paměti lidí i z historie. Naštěstí ho nemůžou vymazat z hlav pamětníků.

Jestli se o pražském povstání v televizi skoro nemluvilo, tak o osvobození Prahy Rudou armádou se nemluvilo vůbec. Tuto událost naše veřejnoprávní televize zazdila úplně. 9. květen byl pro ně obyčejný den. Naší televizi tato událost před 64 roky nestála ani za krátký šot a malou vzpomínku. Dokonce ani jako v minulých letech žádné zpochybňující a nactiutrhačné poznámky. Prostě nic. Ani slovo o bojích v Praze a v nejbližším okolí, kde zahynulo 692 sovětských vojáků, z toho 30 ve vnitřní Praze. Řada obětí byla pochována na olšanských hřbitovech. 144 tisíc padlých vojáků při osvobozování naší vlasti nestojí za slovo. Vždyť to jsou jenom nenávidění rusáci.

Televize sice o osvobození Prahy neřekla ani slovo, přesto se redaktorům ČT24 nepodařilo událost úplně zamlčet. Před sedmou hodinou dávají staré týdeníky z roku 1984. Tehdy před 25 lety televize věnovala důstojné místo památce událostí na konci války v Praze.

Je 9. května. Je všední den. Ministři mají jiné starosti. Ti staří už kašlou na všechno a ti noví čerstvě jmenovaní neví, co udělat dřív. Na hřbitově na Olšanech se u hrobů rudoarmějců sešlo pár členů KSČM s několika penzisty a vzpomínají  na dobu před 64 lety, kdy do města dorazila Rudá armáda, aby dokončila osvobození města. A u hrobů padlých vojáků se sešli, aby na ně vzpomněli a aby jim poděkovali za naše osvobození. Nejen Prahy, ale celé Československé republiky. 

Sešli se u neudržovaných hrobů, poškozených vandaly. Naši antikomunističtí  hrdinové se mstí ruským komunistům na hrobech jejich vojáků. Ale nejen vandalové, i představitelé města hanobí památníky - třeba i jen odstraňováním srpu a kladiva z pomníků.

Ti mladí chlapci, kteří položili své životy u nás, rozhodně nebyli zuřivými komunisty. Přesto jejich hroby jsou cílem útoků sympatizantů ODS, většinou zrůd, kteří nenávidí všechno ruské. Co je jim do toho, že nebýt těchto vojáků, tak už by náš národ neexistoval, respektive jeho zbytky by někde na Sibiři pracovaly jako otroci pro blaho Třetí říše. Plány Hitlera na likvidaci našeho národa lidé znali. Po druhé světové válce se český národ znovu narodil. Tehdy si lidé ještě pamatovali, kdo nás osvobodil. Lidé věděli, že nebýt Sovětského svazu tak bychom už neexistovali. To ovšem dnešní mocipáni neuznávají.

Ti skrze jejich nenávist nevidí a nechtějí vidět. Nakonec jsou to většinou lidé s fašistickými názory a manýry. Tedy soukmenovci německých fašistů. A protože nepobrali moc inteligence, neví, že jsou stejní "Untermenschen" jako my ostatní, a že by je Němci poslali do plynu s ostatními.

Ale ne všichni jsou takoví. President Klaus má trochu jiný názor. V době gruzínské krize řekl jasně, že je třeba dělat rozdíly mezi komunistickými vládci a ruským národem. Ten byl stejnou obětí jako my. Ovšem Klaus je infant terrible naší politiky a jeho názory často vystupují z řady. Ale ani on nebyl na Olšanech. Představitelé města i státu měli jiné, důležitější starosti. Hanba jim.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 11.5. 2009